Nikdo jiný si ho vzít nemohl, dvojnásobný vrah tak skončil ve výchovném ústavu. Proč stát posílá nebezpečné děti, kam nepatří
Děti s vážnými problémy v chování končí v zařízeních, která na ně nejsou připravená. Výchovné ústavy přijímají i vysoce agresivní mladistvé nebo děti se závislostmi, na něž jejich personál nemá potřebnou kvalifikaci. Odborníci varují, že stát se stále soustředí hlavně na potlačování problémového chování, místo aby řešil jeho příčiny. Chybí specializovaná péče, prevence i systematická podpora rodin. Jak píše Lukáš Houdek na webu Heroine.cz v dalším díle seriálu Děti, kterých se bojíme, připravovaná reforma může situaci změnit, její úspěch ale závisí na penězích a spolupráci jednotlivých resortů.
„Včera nám do zařízení přivezli skoro šestnáctiletého chlapce, dvojnásobného vraha,“ popisuje ředitel výchovného ústavu v Boleticích Rudolf Jakubec situaci, která ukazuje, jak zoufale si český systém péče o ohrožené děti někdy neví rady.
Foto: Shutterstock
Chlapec se k činům, které spáchal jako patnáctiletý, přiznal. Po devíti měsících ve vazbě ho ale museli propustit, protože vyšetřování a soudní řízení překročily zákonem stanovenou dobu, po kterou mohl být jako mladistvý ve vazbě držen. Na rozhodnutí soudu o jeho dalším osudu se teprve čeká. „Nakonec jediný, kdo ho mohl vzít, jsem byl já,“ říká Jakubec.
Mladík se do ústavu dostal na základě předběžného opatření, které má jinak sloužit především k ochraně dítěte v akutním ohrožení. V zařízení tak skončil mezi dalšími dětmi, z nichž mnohé potřebují pomoc kvůli nepříznivému rodinnému zázemí nebo méně závažným problémům. Aby chlapec při pobytu venku nikoho neohrozil, doprovází ho vychovatel. Ředitel přiznává, že tím možná překračuje hranice legislativy, považuje to ale za nutné.
Nejde přitom o ojedinělý případ. Výchovné ústavy se stávají místem, kam stát umisťuje i mladistvé, pro něž nemá vhodnější řešení. Výsledkem je systémový paradox: zařízení, která mají dětem pomáhat zvládat jejich problémy, musejí zároveň řešit situace, na něž nejsou personálně ani odborně vybavena. Ohroženi přitom mohou být nejen samotní svěřenci, ale při nedostatečném dohledu také lidé mimo ústav.
Problém se navíc netýká pouze jednotlivých nebezpečných mladistvých. Odborníci upozorňují, že mezi dětmi přibývá případů výrazné agresivity, impulzivity a násilí. Stát však podle nich reaguje pomalu a často používá postupy, které se od dob před třiceti lety příliš nezměnily.
Co za problémovým chováním dětí stojí? Proč se nedaří propojit sociální, psychiatrickou a adiktologickou péči? A může připravovaná reforma ústavní výchovy změnit systém, který často selhává právě tam, kde je pomoc nejvíce potřeba? To se dočtete v celém textu na webu Heroine.cz.
