Týden v životě doktorky. S covidem na věčné časy?
Barbora M. je mladá lékařka. Doma má dvouletého syna, pracuje v ordinaci praktika a bere i směny v nemocnici. Jak vypadá z pohledu zdravotníka další a ještě zoufalejší vlna nemoci, která tu s námi, zdá se, bude ještě dlouho? Jak den za dnem čelí realitě českého zdravotnictví, neočkovaným pacientům s nemocí, na niž nevěřili, a medicíně, která přestala rozeznávat jinou nemoc než covid?
Pondělí
V 5.40 ráno budíček. Auta jsou zamrzlý. Nechce se mi připojit bluetooth k rádiu, tak za cestu slyším troje zprávy na Radiožurnálu. Adam Vojtěch vykládá, že máme k dispozici spoustu protilátek a že si o ně lidi mají říkat. Mám na sobě svoje pozitivní tričko s pejskem a fonendoskopem. Už tak v 7:06 už vím, že triko bylo zbytečný, a v 8:15 poprvý říkám sestřičce, že nesnáším lidi.
Od rána mezi objednané prohlídky a odběry chodí tuny mailů. Moment, kdy nezvoní ani pevná linka, ani pracovní mobil, je na fanfáry. Já i můj táta, což je zároveň můj kolega a vedoucí, mezitím zveme příznakové pacienty do ordinace. Přes den máme nabráno přes 20 PCR testů, rovnou v ordinaci je 13 lidí pozitivních, jeden z nich očkovaný. Starý pán s velmi výživnou anamnézou, kterého nakazila rodina. Ta stejná rodina ho nyní odmítá odvézt do nemocnice na protilátky, protože jsou přece nemocní. Chce se mi plakat i křičet.
Ve čtyři už do telefonu říkám cozid povitivní, přijde mi to v pohodě. Volají i cizí pacienti. Jejich praktici totiž vyžadují negativní test při vstupu do ordinace a všechny nemocné směrují do nemocnice na urgent. Kromě našich tedy ošetříme i nějaké jiného nemocného. Radost z toho nemáme, ale nechat se trápit člověka se zápalem plic nám přijde nelidský.
Úterý
Auto je pokryté vrstvou ledu. Mrznoucí déšť. Silou bájného Herkula se mi daří otevřít jedny dveře. Připojuju bluetooth a za poslechu podcastu Vlevo dole fičím do práce. Úterý je mnohem lepší. Volá jen asi třetina lidí, co v pondělí. Mám chuť bláznivě se smát, ale místo toho ve volných chvílích studuju přednášku z kurzu radiační ochrany. Díky tomu den docela pěkně utíká, pacienti se střídají s kapitolami o stochatických účincích. Vyrábíme jen asi 5 covid pozitivních osob, pár lidí posíláme na rentgen, někoho na protilátky.
Jeden pán přichází na první dávku, zároveň akutně shání termín na dávku pro dceru. Zakázali jí účast na vysokoškolských cvičeních a jemu se nechce platit za testy, čeká, že ji pozveme hned. Smůla, no, měla na to jen asi 5 měsíců.
Zázračně vymizeli kačeři a lumbaga. Je to tady zas: medicína jedné choroby. Je to úmorný a je to nudný. Vloni na jaře se doktoři oblíkali do Tivacu, každého covid+ dvě hodiny obhlíželi a vše bylo tak nějak v rukavičkách. Teď je to pásová výroba. Pozdrav, do každý nosní dírky jedna štětka, antigen a PCR, než dodělám zbytek práce, vidím výsledek rychlotestu. Strohý dotazy: příznaky, očkování, teplota, změřit saturaci, poslechnout, kouknout do krku. Neschopenka. Pokud je někdo rizikovej, fičí na protilátky, kdo má hnusnej poslech, obdrží žádanku na rentgen, teplotující a hnusokašlající ještě CRP z prstu. Když se na ničem nezaseknu, 9 minut dveře-dveře.
Jako sebemrskačskou morbidní hru si dělám osobní anketu o důvodech, proč se pacienti nenechali očkovat. Za tenhle týden vede: „Nestihl jsem to“, „Já jsem nevěřil, že ta nemoc existuje“ a „Já jsem si nařídila osobní lockdown, teda kromě práce“ (toto řekla učitelka v MŠ). Trochu je mi líto několika lidí, kteří zvažují očkování na tajno. Drahé polovičky totiž oznámily, že pokud se nechají naočkovat, bude rozvod.
Po odpoledním telefonátu sestřičky, který slyším jen zprostředkovaně, vzpomínám na dr. Jušku a jeho disputaci na téma „všichni do sebe perete sračky, šňupete si kde co, navíc řízlý omítkou, žerete červený prášky na klouby pro koně, ale schválená vakcína vám smrdí“. Někdo se domáhá řešení, že vakcínu máme píchnout jeho plyšákovi a jemu dát potvrzení. No tak to ne teda.
Kolik toho víme o dlouhém covidu?
Pacienti a pacientky s dlouhým covidem jsou často ignorováni oběma tábory rozpolcené společnosti, což bohužel dlouhou dobu platilo i pro média. Mnohdy nemají energii na to, aby se přimíchávali do agresivních internetových debat. Neměli bychom jim upírat pozornost a podporu pouze proto, že nás stresuje o nemoci mluvit.
Dlouhý covid neznamená jen únavu. Pacienti čelí zlehčování a informačnímu vakuu
Středa
Dneska není namrzlý auto. Jupí. Udělala jsem si večer svačinu a ráno kafe do auta, hned je to veselejší. Anebo ne. Hned po příchodu do ordinace salva telefonátů: to jsou pozitivní výsledky pondělních PCR. Se zájmem sleduju úterní čísla, paráda, 20 000+, čeká nás zářná budoucnost.
Máme tu historicky první „Ne, já na ty protilátky nepojedu.“ První neočkovaný, který odmítl cílenou léčbu covidu. To si cením. Když odmítat lékařskou péči, tak aspoň konzistentně. Neočkovat, neléčit. Prozatím všichni, ať očkovaní či neočkovaní, indikovaní na monoklonální protilátky nadšeně léčbu přijali. Je určená jen pro rizikově nemocné a zdá se (ťuk ťuk), že dost funguje. Upřímně stojí ale násobně víc než očkování, několik set versus asi 15 tisíc. Když máte 4 dny horečku a odporný kašel, tak se experimentální léčba odmítá hůř, než schválené očkování v době, kdy se bijete v prsa, že vy neonemocníte.
Co bych dala za angínu! Nikdo. Močák? Nikdo. Jenom covid, případně sem tam nějaký dětský mor ze školek, ten umí dospěláky vyřídit taky slušně. Dopoledne mi prozáří pán po operaci varixů. Hurá, aspoň stehy. Pak ještě jeden zarostlý nehet. Několik lidí se chce objednat na předoperační, termín domlouváme, ale druhým dechem říkám – stejně vám to zruší. Jsou to kýly, křečáky, hemoroidy, samé nepříjemné věci, ale budou muset počkat.
Po obědě máme pozvané pacienty na 3. dávku očkování, spokojeně si pochvalují, že do největší vlny budou mít čerstvé protilátky. Několik z nich se ptá, jak přesvědčit neočkované příbuzné. Jsou z toho nešťastní stejně jako my, mají pocit házení hrachu na stěnu. Radu nemáme, ale souznění duší je příjemné. Jeden pán přichází na první dávku, zároveň akutně shání termín na dávku pro dceru. Zakázali jí účast na vysokoškolských cvičeních a jemu se nechce platit za testy, čeká, že ji pozveme hned. Bohužel, není naše pacientka a termín v očko centru je za tři týdny. Smůla, no, měla na to jen asi 5 měsíců.
Čtvrtek
Vyrážím do nemocnice, kam jsem vloni nastoupila jako externista. Úžasný kolektiv, skvělý primář, dobrá péče. V nejhorších chvílích se starali o cca 130 standardních lůžek a 40 JIP, běžně mají kolem 40 standardních a 6 JIP. Každý den umírá několik lidí. Kolegyně mi nad kafem říká, že se smrtí osmdesátníků se člověk smíří, u padesátníků bojuje, ale aby koukal na umírající těhotný holky nebo ženský těsně po porodu, na to se prostě zvyknout nedá.
Dneska sloužím barák s E. Úžasná holka, má tři děti. Sympatická, milá, můžu jí kdykoliv zavolat. Podle statistik je to hodně fajn služba, přijímáme za noc jenom dva lidi, ambulantně ošetřím 5 dalších, dalším několika podáváme monoklonální protilátky. Včera jich přijali 14, to je peklo na zemi pro doktory i sestřičky. V duchu děkuju sestrám z oddělení, že volají fakt jen když je to třeba, ne kvůli blbostem, a naopak nezazdí věci, co se mají řešit. Takže to jsou výlety za glykémiemi, dušností, úzkostí, vysokým i nízkým tlakem a také za jednou srdeční arytmií.
Co se mi tu namátkou schází za lidi? Paní, očkovaná, po transplantaci srdce. Tu si nechávám, ta si zaslouží ohlídat. Chlapík, jinak zcela zdráv, mezi 30-40 lety, „už 9 dní je mi, paní doktorko, zle. Mám teploty a kašel. Udělejte něco.“ Očkovaný není, protože je přece mladý, tak si myslel, že si ani nevšimne, že mu něco je. Po mém ujištění, že covid je svině a kašel může mít i půl roku, společně s únavou, nespavostí a dalšími příznaky longcovidu, už vypadá, že by možná nějakou vakcínu snesl. V laborce nic, na rentgenu taky skoro nic, saturace super, hybaj domů.
To kdysi v druhé vlně...
První a druhá vlna covidu se nám zdají už pořádně dávno. Něco jsme věděli už tehdy, něco ještě ne. I tehdy se někteří lidé sebrali a šli pomáhat do přetížených nemocničních covidárií. Jako bývalý záchranář Vít Samek. „Když začaly přicházet zprávy z Číny, téměř jsem tomu nevěnoval pozornost. Když začali první lidi plašit, smál jsem se. Až když začala hořet Itálie, úsměv mi poněkud ztuhl. Pak to začalo u nás. A rovnou to bylo dost osobní.“
Jako speciální dárek dostávám v jednu ráno z interny skoro osmdesátiletého pána z Vietnamu. Česky umí bohužel říct jen volat a domů. Domluva přes příbuzenstvo je složitá, ale po rozhovorech se všemi zeti a vnoučaty se jeden z nich smiluje, pro pána přijíždí a domlouváme se na kontrolu zítra. Odmítám překládat informovaný souhlas s protilátkami do vietnamštiny. Heureka. Vyhráli jsme. Jdu spát.
Pátek
Notně posilněná asi 3 a půl hodinami spánku jdu na ranní hlášení a předávám službu. Domlouvám se, že před Vánoci zase přijdu. Pak se probírá, že ty protilátky, o kterých Adam Vojtěch vehementně tvrdil, že jich je dost, nejsou. Máme jich odhadem na dva dny. Na spádový špitál pro skorem milion lidí fakt pecka. Reálně se řeší, že bude nutná ochranka před budovou. Doktoři se bojí, že na ně lidi zase budou řvát, že něco není.
Mám hrozný vztek. Sestřičky, sanitáři, doktoři, laboranti už rok a půl jedou jak fretky. Neznají víkendy. Skoro všichni se v práci nakazili. Nestíhají vidět rodiny, kamarády. A teď se bojí, aby nedostali přes hubu. Za to, že vyzývají k očkování, že prosí o solidaritu a za to, že došel lék. Za to, že nakonec každého, kdo potřebuje nemocniční péči bez rozdílu na jeho názor na politiku, očkování a konspirační teorie přijmou, ošetří, dají mu kyslík, všechnu péči, léky. Opakovaně mluví s rodinami a předávají jak ty dobré, tak ty velmi špatné zprávy. Místo trošky vděku nebo slušnosti výhružky a nadávky.
K autu jdu až v devět, svítí sluníčko, nemusím nic škrabat. Úsměv na tváři mi mizí při velkých zprávách v rádiu. Nová mutace v Africe. Zatím se o ní neví, ale mutace na spike proteinu můžou potenciálně znamenat lepší únik imunitní odpovědi. Přemýšlím, že se dám na modlení, protože zdravotnictví, doktoři, ekonomika ani lidi už další vlnu asi nedají. Už teď se bojím poprosit, aby si pacienti vzali respirátor. Další opatření můžu vést k tomu, že někomu rupne v bedně a bude agresivní. Nechci domýšlet, jak moc.
Čeká mě ještě halda práce a služeb. Ale pro teď chci jenom trochu volna, rodinu a les. Budu moc ráda, když vás u sebe v ordinaci nepotkám. Očkujte se, choďte na procházky, dejte si vitamín D a chovejte se zodpovědně. Testujte se. Pokud chcete udělat něco víc, ohlašte se jako dobrovolníci nejbližší nemocnici. Praktikům asi nemá kdo pomoct, ale můžete jim aspoň poděkovat.
