Být disidentkou pro mě bylo jednodušší. Mohla jsem volně dýchat

V dětství jste zažila těžké období, když v padesátých letech komunisté zavřeli vašeho otce. Potom jste s mladším bratrem musela pobývat v dětském domově. Jak jste tuto situaci tehdy vnímala?

Ty tři, v případě mladšího bráchy čtyři roky, co jsme strávili v dětském domově, je potřeba zasadit do kontextu. Máma byla ženou takzvaného vlastizrádce, lidé se jí kvůli tomu většinou vyhýbali, báli se s ní stýkat. Sehnat bydlení s dětmi pro ni bylo strašně náročné.

Až mnohem později jsem se z dopisů dozvěděla, že máma měla možnost s námi do dětského domova jít, anebo nás tam nechat a jít vydělávat peníze do továrny. Rozhodla se pro to druhé, aby mohla platit na nás i posílat trochu peněz tátovi, jako příspěvek na jídlo.

To musela být těžká volba.

Později jsem se s tím vyrovnávala a chodila jsem na psychoterapii. Došla jsem k tomu, že kdyby to bylo na mně, tak bych šla s dětmi do domova. Ale já jsem v té situaci nebyla. Ohledně rodičů pak celý život řeším také to, jak takhle poctiví, chytří lidé mohli dát život myšlenkám, které byly z podstaty špatně. A špatně je asi slabé slovo.

Rodiče byli předváleční komunisté z židovských rodin. Celý život věřili, že komunismus je správná myšlenka, šlo jim o sociální spravedlnost. Strašně těžko se jim to vytýká, protože byli opravdu poctiví. Oba brzy zemřeli, ale táta nám v době po Chartě 77 hodně pomáhal.

A v jakém věku jste v domově pobývala? 

Od tří do sedmi let. To je prý ten nejdůležitější věk. I tak jsem to nějak přežila. Zpětně mi ale bylo hrozně líto mámy, která za námi mohla v režimu dětského domova přijet jen jednou za šest týdnů na dvě hodiny. Jen si to představte.

O svých rodičích mluvíte jako o lidech, kteří se celý život snažili pracovat na lepším, spravedlivějším světě. Byl jejich příklad jedním z faktorů, proč jste se nakonec stala disidentkou, a to i přes rizika, která to přinášelo? 

Byla to asi určitá upřímnost, kterou jsem u rodičů viděla. Nemyslím si ale, že za normalizace to byla až tak velká odvaha. Nebyla to padesátá léta a nešlo o život. I když v některých případech jít mohlo, jako třeba u Pavla Wonky, který zemřel ve vězení.

Ale já jsem dojem, že mi jde o život, neměla. Šlo spíš o to, že si budu trvat na svém svědomí, na tom, co považuju za správné. Myslím, že to bylo dobře hlavně pro naše děti. Nemuseli jsme je učit: „Tohle venku neříkej.“

Jak normalizace lidi ovlivňovala?

Většina lidí žila v setrvalém strachu - přeneseném z padesátých let - z udávání, z moci StB.  Ve strachu, zda svými činy, nebo jen slovem neohrozí své děti. To všechno byly dennodenní lži a úlitby. Ty zdánlivé maličkosti, které ale nenechaly člověka volně dýchat. Většina lidí tu dobu hlavně přežila. Jezdili na chalupy. Pomáhali režimu nebo byli jen ticho a nenápadní. Byla to hrozná doba založená na lži a manipulaci.

Mají tyto věci vliv i na dnešek?

Určitě. Dvě generace lidí jen přežívaly v obavách, ve zkreslované historii, v morálním násilí, v potlačovaných hodnotách. Ti stejní lidé pak po listopadu měli představu, že teď se splní jejich přání. Budou si moci jezdit, kam chtějí, koupit si, co chtějí, budou svobodní jako ti na Západě. Něco z toho se splnilo, ale něco ne.

A teď jsou zklamaní. Zklamaní z korupce, z podvodů, z rozkrádání, vlastně z toho, že lidi se zázračně neproměnili, a hledají jistoty, na které byli zvyklí. Volí ty, kteří jim zase lžou a slibují něco, co se zase nesplní. To je smutné. Naštěstí se to netýká všech.

Jak z toho ven?

Asi to bude chtít hodně času. Život je podle mého názoru hlavně o hodnotách, víře, vztazích. To je asi i důvod, proč jsem začala pracovat s uprchlíky. Hodnoty, v kterých jsem byla vychována, mě přirozeně vedly k pomoci lidem, kteří se mají hůř než já.

Kontakt s uprchlíky, s příchozími, mě obohacuje. Terapeutická práce s nimi je podmíněna vzájemnou důvěrou, vztahem. Ti lidé si prošli mnohdy traumaty, která je důležité s nimi probrat, zpracovat a pomoct jim vykročit do dalšího života v cizí zemi a kultuře. Souvisí to asi i s mým židovstvím.

Ovlivnilo vás, že sami vaši rodiče před válkou emigrovali do Anglie?

Moc dobře si uvědomuju, že Židé, kteří nebyli před válkou přijímáni v zemích, kde by se mohli zachránit, skončili v naprosté většině v plynových komorách. Hodnota přijetí je pro mě velmi důležitá. Proto mě pak velmi mrzí nepřijetí uprchlíků v české společnosti.

„Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka“ - to je naprosto proti mému myšlení a způsobu života. Je to vlastně tupé, nehumánní. Podle mě to souvisí s absencí hodnot, které tu chyběly již za normalizace, a chybí dál. Opět chci dodat, že znám dost lidí, kteří v nevládních organizacích vnímají důležitost opačného postoje.

Co vidíte v dnešním veřejném prostoru pozitivního?

Přijde mi nadějné, že od mladých lidí cítím zájem o přírodu a o ekologii. V zahraničí dělají náctiletí demonstrace za včely, za ekologičtější přístup k přírodě a proti dalšímu poškozování životního prostředí. Doufám, že se to rozšíří i k nám. Já na takovou demonstraci ráda půjdu. Souvisí to s tou nelhostejností a s rozvinutostí občanské společnosti. A zrovna příroda je věc, v které bychom se mohli dát dohromady, protože se týká každého z nás. 

 „Táta psal mámě z vězení, že ví, že ženy doma to mají mnohem těžší“

V současnosti se hodně probírá pozice žen v disentu. Někteří historikové poukazují na to, že se nedostatečně oceňuje podíl žen, které poskytovaly zázemí a nesly celou tíhu péče o domácnost a děti. Jak jste to tehdy vnímala vy? 

V té době jsem to tak nebrala. Dneska se hodně přemýšlí o roli ženy a muže, ale já byla vychována tak, že doma dělám já a nevadilo mi to, manžel dělal mužské práce. S dětmi jsem byla doma sedmnáct let.

Dneska mi chybí společenské ocenění toho, že je někdo matka a je doma s dětmi. Já bych tohle zdůrazňovala a nacházela v tom to hezké. Podle mě je důležité mateřskou roli ve společnosti vyzdvihovat a oceňovat.

A kdybyste se na to podívala z dnešního pohledu?

Je pravda, že jsem doma dělala skoro všechno. A že bych dneska už asi řekla mužskému, aby mi pomohl. Zároveň to, že jsme měli rozdělené ženské a mužské práce, nám klapalo. Žili jsme na venkově a tak i děti pomáhaly. Je pravda, že jsme jako ženy vytvářely zázemí. K tomu se mi vybavuje, co napsal táta z vězení mámě. Psal, že ví, že ženy doma to mají mnohem těžší než on ve vězení.  

Na rodičovské jste strávila dohromady sedmnáct let. Znamenalo to vysvobození z normalizačního prostředí, nebo jste litovala, že nemáte možnost se profesně realizovat? Možnost, kterou byste měla třeba v zahraničí? 

My jsme o emigraci neuvažovali, i když nám to policajti nabízeli. Mám bohužel zkušenost, že kdo o ní uvažovat začal, tak většinou odcházel. Doma totiž už jen hledal důvody, proč odejít. A samozřejmě je nacházel. Z dnešního pohledu těch sedmnáct let vidím jako nejlepší investici, jakou jsem mohla v životě pro svou rodinu a děti udělat, ale ne vždy jsem si to myslela.