Většinu dětských obětí nezneužijí pedofilové, boří mýty expertka

Úchyl, kriminálník, zvrhlík. To jsou nálepky, s kterými se musí potýkat lidé s odlišnou sexuální preferencí typu pedofilie nebo sexuální agrese. Za své zaměření přitom nemůžou a většina z nich nikdy nespáchá žádný zločin. Možné riziko deliktu by ještě snížila vhodná prevence, ta ale v Česku chybí. Změnit to má projekt Parafilik v Národním ústavu duševního zdraví. S jeho vedoucí Kateřinou Klapilovou jsem mluvila o zvládání sexuálních odchylek, předsudcích i dokumentu V síti.

Kolik sexuálních odchylek vlastně v dnešní době známe?

Základní seznam má víc než pět set položek, výčet ale není kompletní. Každá praktika má totiž svůj specifický název a možných praktik je téměř nekonečné množství. Je také dobré dodat, že parafilní preference se považuje za poruchu až ve chvíli, kdy nějakým způsobem ohrožuje okolí nebo obtěžuje daného jedince, který ji má.

Jak moc jsou parafilie v populaci rozšířené a které jsou ty nejčastější?

Jde o vysoké číslo. Uvádí se, že nějakou parafilní preferenci má až třetina populace. Často jde ale o věci, jako jsou třeba dobrovolné konsenzuální sadomaso praktiky, které nepovažujeme za patologické, jen za variantu v lidské sexualitě, která nebývá tak běžná. Pokud se bavíme o tom, co je nejčastější, pak musíme rozlišovat klinickou praxi a realitu ve společnosti. V klinické praxi se totiž setkáváme s těmi odchylkami, které vedou k trestné činnosti nebo člověka výrazně obtěžují. Osoby s parafilní preferencí se ale nemusí do rukou odborníků nikdy dostat a můžou dlouhodobě zvládat své preference bez spáchání trestného činu.

S kolegy z Laboratoře evoluční sexuologie jsme v Česku dělali poprvé průzkum parafilních preferencí v roce 2016. Čísla se týkají mužské populace, neboť u mužů se parafilie objevují častěji, byť máme údaje i o ženách. Jedná se vždy o silnou identifikaci se sexuální preferencí. Nejčastěji se u mužů vyskytoval voyeurismus, u 16 procent, pak frotérismus a tušérismus, kdy dochází ke vzrušení při tření nebo osahávání anonymních osob třeba v MHD. Častý je také fetišismus, exhibicionismus, sadomasochistické praktiky se zapojením ponížení či bolesti.

Je parafilie považována za vrozenou?

Parafilie jsou skutečně považovány za vrozené. To, že je člověk má, si většinou uvědomí v pubertě, někdy už o něco dříve. Pak je jen otázka, jak se každý se svým nastavením vyrovná. Představte si, jak je pro mnohé obtížné zvládat běžnou sexualitu. Je proto pochopitelné, že zvládání neběžné sexuality je ještě o něco těžší. Řada parafiliků tak trpí depresemi a má suicidální tendence.

Tím se vlastně dostáváme k novému projektu „Parafilik“, který vedete pod Národním ústavem duševního zdraví. O co v něm jde?

Jeho cíle jsou dva. Z celospolečenského hlediska je to včasná prevence sexuální delikvence - tedy předcházení sexuálním deliktům dříve, než k nim vůbec dojde. Nic takového v Česku doposud nebylo, byť v zahraničí je to převažující trend. Důležité je motto projektu: Nemůžete za své pocity, můžete za své činy. Tedy jasné vymezení toho, že jsou parafilie vrozené sexuální preference, které se ale nemusejí odrazit v reálném chování jedince. Důležité jsou hranice, co je akceptovatelné a neakceptovatelné.

Naším primárním terapeutickým cílem je však zejména poskytnutí kvalitní odborné podpory parafilikům, abychom jim usnadnili vyrovnání se s vlastní sexualitou, aby mohli žít spokojený život bez toho, aby ublížili sobě nebo někomu ve svém okolí. Projekt byl zahájen v září 2019 a má trvat tři a půl roku. Aktuálně ve spolupráci se zahraničními experty zaškolujeme terapeuty speciálně pro práci s parafilními jedinci, profesní příprava v této oblasti totiž dosud v tuzemsku také chyběla. Od konce února začne fungovat anonymní online poradna, na to bude později navázáno telefonní poradenství, pak přijde na řadu anonymní kontaktní terapie, ať už individuální nebo skupinová. V září 2020 do ní začneme přijímat první klienty.

Co vás k projektu přesně inspirovalo?

V rámci výzkumů jsme se začali dostávat do kontaktu s parafiliky, kteří nikdy nespáchali žádný delikt. Zjistili jsme, že jsme mnohdy první odborníci, komu o své sexuální preferenci řekli. Parafilici totiž během života zajdou za sexuologem či psychologem v mizivém procentu případů. Jejich důvody jsou různé – především nevědí, kam se obrátit. Důležité je také to, že se bojí odhalit komukoliv, a to i odborníkovi, svou identitu. Někteří mají s experty rovněž negativní zkušenost nebo je odrazuje velmi dlouhá čekací lhůta, která prakticky vylučuje psychoterapeutickou práci. Podle průzkumů je tu ale celá řada potřeb, které tito lidé chtějí řešit. Hlavně v oblasti psychického zdraví, přijetí sám sebe, rodinných vztahů a v neposlední řadě ovládání svých sexuálních potřeb. V systému pro tyto lidi existuje velká mezera, kterou chceme zaplnit.

Co vlastně takovým lidem sexuologie nebo psychologie může nabídnout?

Parafilii nelze vyléčit ve smyslu změnit. Terapeutické metody jim ale můžou pomoci se lépe se vším vyrovnat. V první řadě je důležité se smířit s tím, že parafilii mám a necítit vůči sobě kvůli tomu nenávist. Dále umět komunikovat své preference se svými blízkými, případně zaujmout nějakou strategii ve výběru partnera a fungování ve vztahu. Je vhodné se i naučit zvládat rizikové situace a také rizikové situace rozpoznat.

Je prevence tématem v zahraničí?

Ano, tam jde o obrovský trend. V oblasti prevence sexuální delikvence proto spolupracujeme s německými nebo britskými organizacemi, které se tímto směrem zaměřují. Mají společné to, že se snaží cílit na osoby s problematickou sexualitou skrze osvětové kampaně, chtějí snižovat stigmatizaci a nabízet pomocnou ruku. Liší se tak oproti zastrašujícím kampaním, které bývaly trendem dříve. Z pohledu nedelikventních parafiliků nebyly moc efektivní – nepomohly jim lépe žít ani lépe ovládat sexualitu. Podobné kampaně jenom živí směšování parafilie se sexuálními zločiny. Navíc vedou často k tomu, že parafilikové sami sebe vnímají jako bestie, které musí zákonitě někoho zneužít nebo objektu své sexuální touhy nějak ubližovat. Náš projekt se snaží říct, že parafilie může obnášet určitá rizika, ale že je možné to zvládnout a žít spokojený život.

Zmínila jste, že se společenský tlak u mnoha parafiliků odráží na psychice, například v podobě deprese…

Ano, jedná se o velmi pesimistické statistiky. Nejvíce údajů máme o pedofilních nedelikventních jedincích. Víme, že více jak polovina má depresivní projevy. Více jak 30 procent pak má myšlenky nebo pokusy o sebevraždu, to je obrovské číslo.

Pedofilové se mnohdy pohybují v profesích spojenými s dětmi, což část veřejnosti kategoricky odmítá. Považujete to za rizikové?

Držela bych se zlatého pravidla našeho projektu: za svoje pocity nemůžete, můžete za svoje činy. Ve chvíli, kdy je u pedofila oprávněná obava ze selhání, protože už například jednou selhal, je žádoucí omezení styku s dětmi. To se netýká samozřejmě jen pedofilů, ale všech agresorů. Ale pokud to tak není, tak nemá nikdo právo někoho soudit jen na základě sexuální preference nebo ho vylučovat z nějakého povolání.

Podle průzkumů má víc než polovina pedofilů partnery – můžou to být funkční vztahy, nebo jde jen o zástěrku?

Víc jak polovina pedofilů opravdu mívá dlouhodobé partnery. Někteří z nich můžou mít zachovanou sexuální reakci i na dospělé osoby, i když nejde o jejich hlavní preferenci. Nejde o zástěrku, vždyť partnerství se tvoří z mnoha důvodů. Tato partnerství bývají často vysoce funkční, ale samozřejmě se tam kvůli preferenci může vyskytnout problém. Pro terapeuta je pak výzvou partnery provázet a pomoci jim situaci zvládout. I to je cílem našeho programu.

V minulosti se hovořilo o tom, že by jako možnost náhradního uspokojení mohlo pedofilům pomoci animované dětské porno. Jak to vidíte vy?

To je spíše teoretická otázka. V zahraničí převažuje názor, že to vhodné není, protože dochází ke spojování sexuálního vzrušení s dětským objektem. Někteří odborníci se domnívají, že to může vést k realizaci takového chování ve skutečném životě. Další směr ale tvrdí, že by to vedlo ke snížení sexuální frustrace, a tím pádem ke snížení tendence k reálnému chování. Nikdo ale experimentálně neprokázal platnost jednoho nebo druhého tvrzení. Já osobně považuji za velmi přehnané kriminalizovat i fantazijní materiály pedofilních osob. Když si například někdo napíše sám povídku nebo namaluje obrázek, tak se dopouští výroby dětské pornografie. To je jednoznačně nefunkční a nesmyslné.

Z terapeutického hlediska ale považuji za problematické, pokud erotické fantazie směřují vůči konkrétnímu dítěti v blízkém okolí. To vhodné není a daný člověk by s tím měl pracovat.

Hodně se diskutuje o dokumentu V síti, který se této problematiky částečně dotýká. Hodnotíte ho jako přínosný, nebo může stigmatizaci zhoršit?

Je určitě dobře, že se otevřela tato debata, jde o dost palčivé a doposud opomíjené společenské téma. K dokumentu jsme jako laboratoř poskytovali odborné konzultace, na místě byla i naše kolegyně. Pro správný edukační dopad je ovšem nutné vybalancovat poselství snímku, aby nedošlo k panice. K velmi závažnému sexuálně delikventnímu chování zde přistoupilo pouze naprosté minimum mužů, kteří dívky kontaktovali pro reálné setkání. Nejedná se tedy o několik tisíc predátorů, jak je uváděno v upoutávkách. V našem nejnovějším online průzkumu z letoška mělo zkušenosti s kybergroomingem (manipulativní technika, kterou se jedinci snaží přimět dítě ke sdílení intimností a posléze k osobní schůzce, pozn. red.) do svých 15 let jedno procento mužů a dvě procenta žen.

Je rovněž vhodné informovat, jaký typ osob se online kriminality tohoto typu dopouští, aby nedocházelo k automatickému spojování se sexuologickými diagnózami, jako je právě pedofilie. Z několika málo dostupných zahraničních výzkumů se zdá, že v populaci odsouzených online predátorů je 40 procent parafiliků, z čehož je jen 5–10 procent osob s pedofilní preferencí. Zbytek jsou psychosexuálně normální muži s různými motivacemi k takovému chování. I pro ty ale bude přístupná poradna projektu Parafilik.

Budete pomáhat i těmto lidem?

Přestože se nejedná ve velké většině o parafiliky, chceme otevřít poradnu i online predátorům. I u nich totiž lze uplatnit metody, které naši terapeuti ovládají a kterými jim můžou být prospěšní. Na stránkách dokumentu V síti bude k dispozici link, který zájemce do anonymní poradny přesměruje.

Odbočím ještě k jedné parafilii, která má špatnou pověst, a to agresivnímu sadismu, kterým trpí většina sexuálních sériových vrahů. Jak moc rizikově vnímáte tuto parafilii a lze ji potlačovat bez pomoci expertů?

Záleží vždy na tom, zda jde jen o preferenci, jak moc je to kompulzivní, jaké má člověk ovládací schopnosti, jak je na tom osobnostně. Víme o tom ale velice málo, netušíme, kolik lidí s touto tendencí může v populaci být, jak jsou rizikoví. Víme jen o těch, kteří něco spáchali a byli odhaleni. Doufám, že na to někdy budu umět lépe odpovědět. Také doufám, že lepší osvěta v této oblasti povede k tomu, že sami vyhledají odbornou pomoc dříve, než někomu ublíží.