Většinu dětských obětí nezneužijí pedofilové, boří mýty expertka

16 792 | Veronika Šmídová | 28. 2. 2020 | 1 komentář | Sexuální deviace

Nový dokumentární film V síti režiséra Viktora Klusáka v Česku rozpoutal debatu o fenoménu sexuálních predátorů na internetu. V oblasti sexuálních odchylek stále existuje řada zjednodušení a neprozkoumaných otázek, se kterými jsme se obrátili na psycholožku Kateřinu Klapilovou.

Úchyl, kriminálník, zvrhlík. To jsou nálepky, s kterými se musí potýkat lidé s odlišnou sexuální preferencí typu pedofilie nebo sexuální agrese. Za své zaměření přitom nemůžou a většina z nich nikdy nespáchá žádný zločin. Možné riziko deliktu by ještě snížila vhodná prevence, ta ale v Česku chybí. Změnit to má projekt Parafilik v Národním ústavu duševního zdraví. S jeho vedoucí Kateřinou Klapilovou jsem mluvila o zvládání sexuálních odchylek, předsudcích i dokumentu V síti.

Kolik sexuálních odchylek vlastně v dnešní době známe?

Základní seznam má víc než pět set položek, výčet ale není kompletní. Každá praktika má totiž svůj specifický název a možných praktik je téměř nekonečné množství. Je také dobré dodat, že parafilní preference se považuje za poruchu až ve chvíli, kdy nějakým způsobem ohrožuje okolí nebo obtěžuje daného jedince, který ji má.

Jak moc jsou parafilie v populaci rozšířené a které jsou ty nejčastější?

Jde o vysoké číslo. Uvádí se, že nějakou parafilní preferenci má až třetina populace. Často jde ale o věci, jako jsou třeba dobrovolné konsenzuální sadomaso praktiky, které nepovažujeme za patologické, jen za variantu v lidské sexualitě, která nebývá tak běžná. Pokud se bavíme o tom, co je nejčastější, pak musíme rozlišovat klinickou praxi a realitu ve společnosti. V klinické praxi se totiž setkáváme s těmi odchylkami, které vedou k trestné činnosti nebo člověka výrazně obtěžují. Osoby s parafilní preferencí se ale nemusí do rukou odborníků nikdy dostat a můžou dlouhodobě zvládat své preference bez spáchání trestného činu.

S kolegy z Laboratoře evoluční sexuologie jsme v Česku dělali poprvé průzkum parafilních preferencí v roce 2016. Čísla se týkají mužské populace, neboť u mužů se parafilie objevují častěji, byť máme údaje i o ženách. Jedná se vždy o silnou identifikaci se sexuální preferencí. Nejčastěji se u mužů vyskytoval voyeurismus, u 16 procent, pak frotérismus a tušérismus, kdy dochází ke vzrušení při tření nebo osahávání anonymních osob třeba v MHD. Častý je také fetišismus, exhibicionismus, sadomasochistické praktiky se zapojením ponížení či bolesti.

Mgr. Kateřina Klapilová, Ph.D. (ECPS)

Kateřina Klapilová

Působí jako vedoucí výzkumné laboratoře Evoluční sexuologie a psychopatologie na Národním ústavu duševního zdraví a vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Přes deset let provádí základní výzkum lidské sexuality. Zabývá se například měřením ženské (i mužské) sexuální reakce na videomateriály, erotické texty i řízenou imaginaci, celonárodními průzkumy sexuálního chování, výzkumy sexuálních fantazií, výzkumem poruch sexuální preference (deviantní sexuality), sexualitou osob s psychiatrickým onemocněním nebo výzkumem vlivu hormonů na ženskou sexualitu. Doktorát získala v oboru lékařská psychologie a psychopatologie a je držitelkou certifikátu European Certified Psychosexuologist.

A jak jsou na tom hojně diskutovaná pedofilie a sexuální agrese?

Pedofilní preferenci má 0,6 procenta mužů. Hebefilní preferenci, kdy se lidé zaměřují na osoby v pubertálním období, pak 3 procenta. Preference pro sexuální agresi, při níž je pro muže vzrušující překonávat odpor ženy, se vyskytla u 1,7 procenta. Procenta nevypadají nijak monumentálně, když je ale přepočteme na počet osob v české populaci, jde o deseti- až statisíce.

Které z parafilií jsou považovány za potenciálně nejproblematičtější?

Jsou to například patologická sexuální agrese, touha po imobilizaci oběti, nekonsenzuální sadismus. Každá z preferencí, která nepočítá se souhlasem partnera. To se liší například od lidí, kteří mají sadistické sklony, ale nemají problém s tím, že s aktem partner souhlasí.

U pedofilie je pak velkým neštěstím, že je automaticky spojována se sexuálním zneužíváním dětí. V zásadě je dobře prokázáno, že pachatelé sexuální delikvence proti dětským objektům z větší části nebývají pedofilové. Mezi odsouzenými ze zneužívání je například u českých pachatelů pouze 20–30 procent pedofilů. Zahraniční statistiky uvádějí čísla o něco vyšší, ale vždy je podíl pedofilů do 50 procent. Řada lidí s pedofilní preferencí se navíc velmi ostře vůči něčemu takovému vyhraňuje a neschvaluje sexuální chování s dětským objektem. Jejich preference totiž nespočívá jen v tom, že je dítě objektem sexuální touhy, ale že se do něj opravdu zamilovávají. Násilí páchané proti dětem tak nesou velmi špatně – často hůř než takzvaná normální skupina, tedy muži s běžnými sexuálními preferencemi.

Jak lze vysvětlit jednání nepedofilních pachatelů sexuálních deliktů proti dětem?

U většiny z nich je přítomen nějaký jiný problém, který je příčinou toho, že se dopustí sexuálního deliktu. Je to třeba porucha osobnosti nebo jde o osoby sexuálně frustrované, které používají dítě jako náhradní objekt, pachatelé mívají často také poruchy intelektu. Můžou to být i nezkušení adolescenti či mít snížené ovládací schopnosti, například po požití alkoholu nebo návykových látek. Obecně se často jedná o lidi z blízkého okolí dítěte.

Pokud se ještě vrátíme k parafiliím jako takovým. Na kolik je to, co považujeme za sexuální odchylky, dáno kulturou a sociální normou?

Samozřejmě jsme zvyklí uvažovat v rámci kultury a medicínských diagnóz. Je například běžné, že má většina mužů fyziologickou sexuální reakci na mladé dívky v pubescentním věku, i když ne tak silnou jako na dospělou ženu, která je jejich hlavní preferencí. Přesto pokud to někde kultura dovolí, tak budou mít s onou mladičkou dívkou třeba i intimní kontakt, protože to zákon i jejich sexualita umožňuje a nebude to považováno za nic vychýleného. Věková hranice 15 let je navíc záležitostí politického a historického konsensu. Tyto údaje ale nejsou obhajobou jakýchkoliv intimních kontaktů s dětmi nebo nezletilými.

Parafilici

Slovem parafilik se označují lidé, kteří mají silné preference pro neobvyklé sexuální aktivity nebo objekty. Při parafilii v aktivitě se nahrazuje soulož jinou formou jednání, často to zahrnuje nějakou formu nesouhlasu ze strany sexuálního objektu či přímo násilí při sexu. Například jde o sexuální sadismus, patologickou sexuální agresi či exhibicionismus. Při parafilii v objektu dochází k nahrazení sexuálního partnera jiným objektem, třeba dítětem, zvířetem, tělesným orgánem, předmětem a podobně.

Je parafilie považována za vrozenou?

Parafilie jsou skutečně považovány za vrozené. To, že je člověk má, si většinou uvědomí v pubertě, někdy už o něco dříve. Pak je jen otázka, jak se každý se svým nastavením vyrovná. Představte si, jak je pro mnohé obtížné zvládat běžnou sexualitu. Je proto pochopitelné, že zvládání neběžné sexuality je ještě o něco těžší. Řada parafiliků tak trpí depresemi a má suicidální tendence.

Tím se vlastně dostáváme k novému projektu „Parafilik“, který vedete pod Národním ústavem duševního zdraví. O co v něm jde?

Jeho cíle jsou dva. Z celospolečenského hlediska je to včasná prevence sexuální delikvence - tedy předcházení sexuálním deliktům dříve, než k nim vůbec dojde. Nic takového v Česku doposud nebylo, byť v zahraničí je to převažující trend. Důležité je motto projektu: Nemůžete za své pocity, můžete za své činy. Tedy jasné vymezení toho, že jsou parafilie vrozené sexuální preference, které se ale nemusejí odrazit v reálném chování jedince. Důležité jsou hranice, co je akceptovatelné a neakceptovatelné.

Naším primárním terapeutickým cílem je však zejména poskytnutí kvalitní odborné podpory parafilikům, abychom jim usnadnili vyrovnání se s vlastní sexualitou, aby mohli žít spokojený život bez toho, aby ublížili sobě nebo někomu ve svém okolí. Projekt byl zahájen v září 2019 a má trvat tři a půl roku. Aktuálně ve spolupráci se zahraničními experty zaškolujeme terapeuty speciálně pro práci s parafilními jedinci, profesní příprava v této oblasti totiž dosud v tuzemsku také chyběla. Od konce února začne fungovat anonymní online poradna, na to bude později navázáno telefonní poradenství, pak přijde na řadu anonymní kontaktní terapie, ať už individuální nebo skupinová. V září 2020 do ní začneme přijímat první klienty.

Co vás k projektu přesně inspirovalo?

V rámci výzkumů jsme se začali dostávat do kontaktu s parafiliky, kteří nikdy nespáchali žádný delikt. Zjistili jsme, že jsme mnohdy první odborníci, komu o své sexuální preferenci řekli. Parafilici totiž během života zajdou za sexuologem či psychologem v mizivém procentu případů. Jejich důvody jsou různé – především nevědí, kam se obrátit. Důležité je také to, že se bojí odhalit komukoliv, a to i odborníkovi, svou identitu. Někteří mají s experty rovněž negativní zkušenost nebo je odrazuje velmi dlouhá čekací lhůta, která prakticky vylučuje psychoterapeutickou práci. Podle průzkumů je tu ale celá řada potřeb, které tito lidé chtějí řešit. Hlavně v oblasti psychického zdraví, přijetí sám sebe, rodinných vztahů a v neposlední řadě ovládání svých sexuálních potřeb. V systému pro tyto lidi existuje velká mezera, kterou chceme zaplnit.

Hledáte pomoc?

Od konce února je v rámci projektu „Parafilik“ spuštěna online poradna, v které můžou žádat o pomoc nejen lidé s parafilní preferencí, ale také online sexuální predátoři. Později bude k dispozici i telefonní poradenství a od září 2020 je plánován začátek kontaktních terapeutických programů. Tyto služby budou nabízeny zdarma, se zaručením anonymity účastníků. Laboratoře Evoluční sexuologie při Národním ústavu duševního zdraví provádí také velkou řadu výzkumů zaměřených na sexualitu žen i mužů. Lze se jich zúčastnit z pohodlí domova nebo přímo v laboratoři. Přihlášení je možné skrze web na www.sexlabnudz.org.

Co vlastně takovým lidem sexuologie nebo psychologie může nabídnout?

Parafilii nelze vyléčit ve smyslu změnit. Terapeutické metody jim ale můžou pomoci se lépe se vším vyrovnat. V první řadě je důležité se smířit s tím, že parafilii mám a necítit vůči sobě kvůli tomu nenávist. Dále umět komunikovat své preference se svými blízkými, případně zaujmout nějakou strategii ve výběru partnera a fungování ve vztahu. Je vhodné se i naučit zvládat rizikové situace a také rizikové situace rozpoznat.

Je prevence tématem v zahraničí?

Ano, tam jde o obrovský trend. V oblasti prevence sexuální delikvence proto spolupracujeme s německými nebo britskými organizacemi, které se tímto směrem zaměřují. Mají společné to, že se snaží cílit na osoby s problematickou sexualitou skrze osvětové kampaně, chtějí snižovat stigmatizaci a nabízet pomocnou ruku. Liší se tak oproti zastrašujícím kampaním, které bývaly trendem dříve. Z pohledu nedelikventních parafiliků nebyly moc efektivní – nepomohly jim lépe žít ani lépe ovládat sexualitu. Podobné kampaně jenom živí směšování parafilie se sexuálními zločiny. Navíc vedou často k tomu, že parafilikové sami sebe vnímají jako bestie, které musí zákonitě někoho zneužít nebo objektu své sexuální touhy nějak ubližovat. Náš projekt se snaží říct, že parafilie může obnášet určitá rizika, ale že je možné to zvládnout a žít spokojený život.

Zmínila jste, že se společenský tlak u mnoha parafiliků odráží na psychice, například v podobě deprese…

Ano, jedná se o velmi pesimistické statistiky. Nejvíce údajů máme o pedofilních nedelikventních jedincích. Víme, že více jak polovina má depresivní projevy. Více jak 30 procent pak má myšlenky nebo pokusy o sebevraždu, to je obrovské číslo.

Problematice internetových predátorů se věnujeme i v rozhovoru s jednou z hvězd dokumentu V síti, herečkou Anežkou Pithartovou, který najdete v novém čísle tištěné Heroine. To vychází už 3. března a bude k dostání v trafikách a stovkách dalších prodejen po celém Česku. Kromě rozhovoru s Anežkou Pithartovou se v něm můžete těšit i na seriálové a divadelní tipy, analýzy platových nerovností, sexuální touhy i mateřského vzteku, rozhovor se spisovatelem Janem Němcem, ponor do zákulisí světa instagramových influencerů a spoustu dalšího čtení pro liberální, emancipované a svobodné ženy, které se nebojí vystoupit z davu.

Pokud chcete novou Heroine dostat rovnou do schránky, předplaťte si ji ještě dnes.

Pedofilové se mnohdy pohybují v profesích spojenými s dětmi, což část veřejnosti kategoricky odmítá. Považujete to za rizikové?

Držela bych se zlatého pravidla našeho projektu: za svoje pocity nemůžete, můžete za svoje činy. Ve chvíli, kdy je u pedofila oprávněná obava ze selhání, protože už například jednou selhal, je žádoucí omezení styku s dětmi. To se netýká samozřejmě jen pedofilů, ale všech agresorů. Ale pokud to tak není, tak nemá nikdo právo někoho soudit jen na základě sexuální preference nebo ho vylučovat z nějakého povolání.

Podle průzkumů má víc než polovina pedofilů partnery – můžou to být funkční vztahy, nebo jde jen o zástěrku?

Víc jak polovina pedofilů opravdu mívá dlouhodobé partnery. Někteří z nich můžou mít zachovanou sexuální reakci i na dospělé osoby, i když nejde o jejich hlavní preferenci. Nejde o zástěrku, vždyť partnerství se tvoří z mnoha důvodů. Tato partnerství bývají často vysoce funkční, ale samozřejmě se tam kvůli preferenci může vyskytnout problém. Pro terapeuta je pak výzvou partnery provázet a pomoci jim situaci zvládout. I to je cílem našeho programu.

V minulosti se hovořilo o tom, že by jako možnost náhradního uspokojení mohlo pedofilům pomoci animované dětské porno. Jak to vidíte vy?

To je spíše teoretická otázka. V zahraničí převažuje názor, že to vhodné není, protože dochází ke spojování sexuálního vzrušení s dětským objektem. Někteří odborníci se domnívají, že to může vést k realizaci takového chování ve skutečném životě. Další směr ale tvrdí, že by to vedlo ke snížení sexuální frustrace, a tím pádem ke snížení tendence k reálnému chování. Nikdo ale experimentálně neprokázal platnost jednoho nebo druhého tvrzení. Já osobně považuji za velmi přehnané kriminalizovat i fantazijní materiály pedofilních osob. Když si například někdo napíše sám povídku nebo namaluje obrázek, tak se dopouští výroby dětské pornografie. To je jednoznačně nefunkční a nesmyslné.

Z terapeutického hlediska ale považuji za problematické, pokud erotické fantazie směřují vůči konkrétnímu dítěti v blízkém okolí. To vhodné není a daný člověk by s tím měl pracovat.

Pedofilie

Pedofilie nemá dosud zcela jednotnou definici. Sexuolog Petr Weiss k tomu například uvádí: „Název pochází z řeckého pais (hoch, dítě) a z řeckého philós (milovník). Pedofil je tedy milovník dětí. U této deviace jde o erotické zaměření na objekty v prepubertálním věku (tedy na chlapce a dívky bez znaků dospívání). Nejčastější je zde zaměření na děti ve věku 5–12 let. Pedofilové jsou lidé, kteří preferují jak fyzickou nezralost objektu, tak i jeho dětské chování.“ Hebe/efebofilii je pak zaměření na osoby v pubertálním období. Pedofilie se v Česku vyskytuje přibližně u 0,3 procent populace, hebe/efebofilie u 1,6 procent.

Hodně se diskutuje o dokumentu V síti, který se této problematiky částečně dotýká. Hodnotíte ho jako přínosný, nebo může stigmatizaci zhoršit?

Je určitě dobře, že se otevřela tato debata, jde o dost palčivé a doposud opomíjené společenské téma. K dokumentu jsme jako laboratoř poskytovali odborné konzultace, na místě byla i naše kolegyně. Pro správný edukační dopad je ovšem nutné vybalancovat poselství snímku, aby nedošlo k panice. K velmi závažnému sexuálně delikventnímu chování zde přistoupilo pouze naprosté minimum mužů, kteří dívky kontaktovali pro reálné setkání. Nejedná se tedy o několik tisíc predátorů, jak je uváděno v upoutávkách. V našem nejnovějším online průzkumu z letoška mělo zkušenosti s kybergroomingem (manipulativní technika, kterou se jedinci snaží přimět dítě ke sdílení intimností a posléze k osobní schůzce, pozn. red.) do svých 15 let jedno procento mužů a dvě procenta žen.

Je rovněž vhodné informovat, jaký typ osob se online kriminality tohoto typu dopouští, aby nedocházelo k automatickému spojování se sexuologickými diagnózami, jako je právě pedofilie. Z několika málo dostupných zahraničních výzkumů se zdá, že v populaci odsouzených online predátorů je 40 procent parafiliků, z čehož je jen 5–10 procent osob s pedofilní preferencí. Zbytek jsou psychosexuálně normální muži s různými motivacemi k takovému chování. I pro ty ale bude přístupná poradna projektu Parafilik.

Budete pomáhat i těmto lidem?

Přestože se nejedná ve velké většině o parafiliky, chceme otevřít poradnu i online predátorům. I u nich totiž lze uplatnit metody, které naši terapeuti ovládají a kterými jim můžou být prospěšní. Na stránkách dokumentu V síti bude k dispozici link, který zájemce do anonymní poradny přesměruje.

Odbočím ještě k jedné parafilii, která má špatnou pověst, a to agresivnímu sadismu, kterým trpí většina sexuálních sériových vrahů. Jak moc rizikově vnímáte tuto parafilii a lze ji potlačovat bez pomoci expertů?

Záleží vždy na tom, zda jde jen o preferenci, jak moc je to kompulzivní, jaké má člověk ovládací schopnosti, jak je na tom osobnostně. Víme o tom ale velice málo, netušíme, kolik lidí s touto tendencí může v populaci být, jak jsou rizikoví. Víme jen o těch, kteří něco spáchali a byli odhaleni. Doufám, že na to někdy budu umět lépe odpovědět. Také doufám, že lepší osvěta v této oblasti povede k tomu, že sami vyhledají odbornou pomoc dříve, než někomu ublíží.

Veronika Šmídová

Vystudovala Mediální studia na Univerzitě Karlově a Arts management na VŠE v Praze, již při studiích začala pracovat v médiích. Působila například na webu Lidovek,... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Krize rodí příležitosti. Startupy očima expertů

Jak se daří startupům v době koronavirové? Chopí se dravé firmy příležitosti? Na co se mají připravit ty, které chtějí uspět?

Peníze

Zvýšení důchodů 2021. Spočítejte si, kolik dostanete

Průměrná starobní penze poprvé překoná 15 tisíc. A poprvé poroste o speciální důchodcovskou inflaci.

Finmag

Někdy musí politici dělat rozhodnutí, která nelze opřít o veřejné mínění

Pokud lidé vnímají odborný konsenzus, mění i své chování, říká v rozhovoru pro Finmag sociolog Matouš Pilnáček, který zkoumal proměny důvěry...

Finmag

Matematik ke covidu: Dejte data, nebo volejte věštce

„Jako matematickým modelářům nám zbývají jen oči pro pláč, nemáme data,“ říká matematik Tomáš Fürst. „Fascinovaně přitom hledím na jiné...