Násilí mezi dětmi roste a systém to nezvládá. „Uniká nám, že chování dětí má nějaké příčiny,“ říkají odbornící o ústavní výchově
Počet násilně motivovaných deliktů mezi dětmi a mladistvými narůstá, stejně jako míra agrese u fyzických útoků. Informuje o tom červnová zpráva Nejvyššího státního zastupitelství. Výchovné ústavy tak už několik let praskají ve švech a diagnostické ústavy mají dlouhé čekací listiny. Stát přitom neřeší příčiny rizikového chování nezletilých, které často leží v prostředí, z něhož vycházejí. Zaměřuje se jen na potlačení důsledků v podobě jejich problémového chování. Jak ústavní výchova v Česku vypadá? Proč systém selhává? A existují nástroje, jak problémům dětí předcházet? I na tyto otázky v dvojrozhovoru odpovídají zmocněnec MŠMT pro ústavní a ochrannou výchovu Štěpán Jílka a psycholožka jednoho z diagnostických ústavů Tereza Konrádová.
Když mluvím s odborníky a odbornicemi na práci s mladými lidmi s rizikovým chováním, slýchám, že je situace kritická. Říkají, že násilí, jehož původci jsou děti, narůstá a zároveň je už není kam umisťovat. Jak je to z vašeho pohledu?
Štěpán Jílka: Rozdělil bych to na situaci v systému a situaci s dětmi. Říká se, že děti jsou horší a horší, na to si ale v podstatě stěžuje každá starší generace. Myslím, že jsou jen jiné. Jsou vystavené jiným hrozbám a reagují na ně jiným způsobem. Musíme se tomu přizpůsobit a naučit se podle toho pracovat. Když budu ale mluvit o systému, tam je situace skutečně kritická. Na změny reagujeme z mého pohledu velice pomalu. Když to zjednoduším, mnohdy se snažíme s dětmi, jejich problémy a potřebami pracovat stejně jako před třiceti lety, a divíme se, že nám to nefunguje. Místo toho, abychom se pořádně zamysleli, co musíme dělat jinak, viníme děti z toho, že stále častěji selhávají. Zároveň převažuje tendence zaměřovat se na symptomy – tedy na rizikové chování. A uniká nám, že to chování má nějaké příčiny. Například v traumatu. Jsou to neuvěřitelné příběhy, od zneužívání a týrání přes zanedbávání až po vykořisťování. Jejich současné chování je způsob, jakým se to snaží zpracovat. Samozřejmě máme v síti zařízení také děti, které vykazují prvky poruch osobnosti, a je nutné s nimi pracovat režimovým způsobem a vést je k ovládání chování skrze čistou účelovost. Nicméně těch je o dost méně, a neměly by proto být základem pro stanovení obecného přístupu k dětem v ústavních zařízeních.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
- Proč dnes děti potřebují jiný přístup než před třiceti lety.
- Jak může společný víkend rodičů s dětmi v ústavu pomoci obnovit jejich vztah.
- Proč někteří rodiče nechávají děti v ústavech až do osmnácti let.
- Jak by reforma ústavní péče mohla změnit práci s dětmi i jejich rodinami.
Chcete si přečíst celý článek a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Víc než rok jsem pracoval ve Šternberku, kde bylo selhání systému ukázkové. Město se potýká s problémovým chováním tamní mládeže a jeho vedení je už zoufalé. Volá do různých institucí a jezdí na ministerstva, pod něž to téma spadá, nikdo jim ale nepomůže. Násilné chování dětí lze jistě vysvětlit právě způsobem, jaký popisujete. Proč na to ale stát nedokáže reagovat?
ŠJ: Ono není těžké nad tím tímto způsobem přemýšlet, pokud stojíte mimo dění, máte odstup a nadhled. Když jste však v té situaci, nejvíc vám vadí právě to rizikové chování. Ohrožuje vás. Přirozenou reakcí je to chování zastavit. Nicméně pokud stavíme články systému na této zakázce, dostáváme se do pasti. Jen velmi těžko se pak přeorientujeme na to, proč se dítě takto chová a co potřebuje.
