Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Někdo to rád jinak. Co když svými neobvyklými požadavky v posteli ohrožujeme ostatní nebo sami sebe

parafilie
Psychologie
sex a vztahy
Sexualita
sexuální fantazie
Monika Otmarová
| 10. 1. 2023 | 24 komentářů | 3 771
Někdo to rád jinak. Co když svými neobvyklými požadavky v posteli ohrožujeme ostatní nebo sami sebe
Lidé s parafilií jsou často stigmatizováni. Foto: Shutterstock

Lidé mívají v posteli různé libůstky. Někdy i trochu na hraně. Jak při tom neublížit? A je potřeba, aby o nich věděl partner? O tom, co překračuje hranice směrem k parafilii a že člověk zodpovídá za své činy, ne za své fantazie, mluví pro Heroine.cz psycholožka a výzkumnice Leona Plášilová z projektu Parafilik.

Začnu příkladem. Co když člověk zjistí, že ho v rámci sexuálního života vzrušují sadomasochistické praktiky? Má se tím nějak znepokojovat?

V rámci parafilií, tedy různých sexuálních preferencí, bývá zrovna sadomasochismus častým příkladem. Pokud vám tato preference nepůsobí větší stres, zátěž či konflikty, ať už v osobním, nebo partnerském životě, nepovažujeme to za problém, který by musel vyústit ve vyhledání odborníka či odborné péče. I nová úprava mezinárodní klasifikace nemocí, která zahrnuje všechny existující diagnózy, říká, že je rozdíl mezi parafilií a parafilní poruchou. Parafilie může být v pohodě, pokud nám nezpůsobuje nějaké problémy (například možné ublížení sobě nebo někomu jinému), na rozdíl od parafilní poruchy, která člověku zasahuje do života stresujícím způsobem. V tu chvíli by bylo dobré, aby člověk vyhledal odborníka a problém začal řešit.               

Zažívání stresu na individuální úrovni ale nebude jediným kritériem pro parafilní poruchu? Mohu být například zcela v souladu se svojí parafilií, ale svým chováním můžu ohrožovat druhého…

Jistě, to je dost důležité kritérium sociálního a právního rázu. Když se vrátíme k výše zmíněnému sadomasochismu, pokud jde o konsenzuální partnerskou aktivitu, nemusí to působit žádné problémy. Ale i tam může docházet k ohrožení někoho dalšího nebo sama sebe. K nám do péče se často dostávají klienti, kteří mají v anamnéze spíše ohrožení sebe sama, protože s parafilií se často pojí i sebevražedné myšlenky. Někteří lidé mají za sebou i pokusy o sebevraždu. Takže je dobré rozlišovat, jestli někomu hrozí další riziko, a kde riziko může hrozit člověku samotnému, když se mu nedostane odborné péče. Z toho důvodu je nabídka odborné péče lidem s parafilií klíčová. Dokážeme tak předcházet tomu, že někdo kvůli své parafilii ublíží sobě nebo někomu ze svého okolí, což potvrzují i existující výzkumy na toto téma.

S jakými dalšími psychickými obtížemi se musí člověk s parafilií vyrovnávat?

S parafiliemi je spojená obrovská stigmatizace. Dochází tu ke stigmatizaci nejen ze strany společnosti, ale člověk stigmatizuje i sám sebe, očerňuje se slovy jako „jsem sadista/pedofil/exhibicionista – takhle nemůžu žít, co si o mně lidé pomyslí, jsem zrůda“. A toto nazírání na sebe sama se právě často pojí se suicidálními myšlenkami. V tomto ohledu je velmi důležité, aby si jak odborník, tak laik uvědomili, že sexualitu si člověk nevybírá. 

Parafilie je víceméně vrozená záležitost. Proto se ji v terapii nesnažíme měnit nebo vymazat, ale spíše řešíme to, jak se dá sladit s každodenním životem jednotlivce, aby zůstávala v legálních mezích a neohrožovala ani okolí, ani člověka samotného. Stigmatizace pak přichází často i ze strany nejbližších – partnerů či rodiny. Jak blízkým svoji parafilii, svoji sexuální preferenci, komunikovat, to je terapeuticky velké téma.

Co je parafilie

Pojem parafilie zastřešuje všechny neobvyklosti v sexuálních zájmech. Je důležité zmínit, že mezi parafilie nespadá sexuální orientace, například homosexualita. Patří sem sexuální preference pro neobvyklé sexuální objekty, třeba různé fetiše jako latex, pleny nebo živé objekty jako zvířata či děti, a neobvyklé sexuální aktivity, například násilí při sexu nebo sexuální aktivity zahrnující nesouhlas partnera. Termín parafilní preference se používá v případě, pokud jde o dlouhodobé a stálé nastavení. Mít parafilní preferenci však ještě neznamená, že se podle ní člověk reálně chová nebo že páchá delikventní skutky. 

Jak tedy na to? Jak těm nejbližším sdělit, že moje sexuální preference nejsou úplně „vanilkové“?

Univerzální recept neexistuje. V projektu Parafilik nabízíme párové terapie nebo terapie s blízkými. Ale lidé řeší někdy i to, že vstupují do nového vztahu a ptají se, jak mají své sexuální preference komunikovat. Na prvním rande obvykle u lidí nebývá zvykem hned odkrývat všechny svoje sexuální preference, i když také máme klienty, kteří to tak dělají. Z terapeutického pohledu bych doporučila postupně s narůstajícím časem a prohlubující se důvěrou druhému své sexuální preference pojmenovávat. Klienty podporujeme i v tom, že existují příklady vztahů, v nichž se to podařilo dobře vykomunikovat, a partneři s tím žijí a fungují dál. A to třeba i ve chvíli, kdy manželka po čtyřiceti letech manželství zjistí, že manžel má v diagnóze pedofilii. Samozřejmě že to znamená zvrat ve vztahu a významně jím to může otřást. Ale i toto se dá ustát. Je dobré v tom nezůstávat sám a říct si o pomoc, pokud ji potřebuji.

Je ale otázka, jestli je ve vztahu nutné říkat úplně všechno, a to nejen v oblasti sexuality…

Někdy vládne mezi lidmi taková představa, že když jsme ti ideální partneři pro společný život, máme být vůči sobě stoprocentně otevření, ale tak to úplně být nemusí. Ve chvíli, kdy mám nějaké své „libůstky“, které jsem si schopný sám realizovat a uspokojit – typicky to bývají například nějaké druhy fetišů –, možná je ani nechci s partnerkou či partnerem sdílet. Spolu si třeba užíváme klasický tzv. vanilkový styk bez jakékoli parafilní aktivity a spokojeně fungujeme. Začít řešit bychom to měli ve chvíli, když ve vztahu něco není v souladu. V tu chvíli to možná partnerovi říct potřebujeme.

Zvládnou to i partneři vykomunikovat sami mezi sebou? Bez pomoci terapeuta jako prostředníka?

Velkou roli hraje to, jak jsou mezi partnery nastoleny úroveň a způsob komunikace. Existují páry, v nichž se o sexu a sexuálních preferencích od začátku mluví velmi otevřeně. Je to pro ně téma „jako každé jiné“. Na druhou stranu jsou pak páry, kde se o tom moc nemluví a čím déle to trvá, tím hůře se pak dané téma do komunikace může vnášet. Obrazně řečeno, mnohem lépe se většinou překračuje malý kopeček než obrovská hora nevyřčeného. Takže než to nechávat narůst, bývá lepší po určité době téma sexuality zkusit partnerovi komunikovat. Většinou je to samozřejmě bezpečnější u párů, které jsou o své sexualitě už zvyklí mluvit. O to je to větší výzva tam, kde to tak není. Někdy jde do terapie pouze jeden z partnerů a sám začne otevírat téma toho, jak by to měl druhému sdělit. Záleží tady opravdu na spoustě věcí – délce vztahu, úrovni a kvalitě komunikace… Vstupuje sem řada proměnných a ke každému je potřeba přistupovat individuálně.

Leona Plášilová

Psycholožka a psychoterapeutka, která absolvovala několik tuzemských i zahraničních výcviků pro práci s klienty s neobvyklými sexuálními preferencemi. Tématu se věnuje také výzkumně – ve svých grantech se zabývá problematikou sexuálního násilí v kyberprostoru a online intervencemi. Působí v soukromé praxi i v Projektu Parafilik, který nabízí bezplatnou a anonymní poradenskou a terapeutickou pomoc lidem, jimž parafilie způsobuje obtíže. Podle dostupných dat z českého prostředí se jedná o jednotky procent v populaci.

Foto: Monika Otmarová

Jaká jsou vlastně kritéria toho, co považovat v sexu za normální a co už se normalitě vymyká?

To je velká otázka, co je normalita. Jeden starší kolega, docent na sexuologickém oddělení v Bohnicích, se nás ptal: „A co jsou ty normální sexuální fantazie? Jsou to ty moje? Nebo jsou to ty vaše?“ Samozřejmě existují „učebnicová“ kritéria stanovující normalitu v sexualitě – například by se měla odehrávat konsenzuálně a v legálních mezích stanovených věkem. To jsou všechno ale hraniční kritéria, mezi kterými může být docela široké spektrum sexuálních aktivit.

Jak se to má se sexuálními preferencemi v české populaci?

Nedávno jsme v rámci Národního ústavu pro duševní zdraví prováděli celonárodní průzkum ohledně toho, jak to lidé u nás mají s variabilitou sexuálních preferenci či fantazií. Ukázalo se, že přes 30 procent  mužů a 13 procent žen bylo alespoň do malé míry v souladu s nějakou parafilní preferencí. To ještě neznamená, že ji nutně mají či ji nutně žijí, ale přiznali, že je určitá sexuální fantazie vztažená na parafilii vzrušuje či na ně funguje jako sexuální spouštěč. Najednou se ukázalo, že v populaci je dost lidí, kteří téma neobvyklosti v sexualitě řeší. A pokud jich je tak moc, vyvstává otázka, jestli je to ze statistického hlediska skutečně neobvyklost, nebo se to naopak stává širší normou. Když hovoříme o lidské sexualitě, používáme u nás v Projektu Parafilik metaforu, že je jako malířské plátno. Někdo tam má jen jednu barvu, která převažuje – klasicky se může jednat o heterosexuální styk s dospělou osobou. Jiný tam má barvy tři, jedna převažuje a dvě jsou doplňkové. A další jich tam má klidně dokonce deset. Variant může být nepočítaně a je pak jen na nás, abychom si sami položili otázku, nakolik je všechny potřebujeme v sexualitě realizovat a nakolik je to pro nás vůbec proveditelné. A dál například, pokud je s partnerem neuspokojuji, tak jestli vůbec chci, a pokud ano, jakým způsobem to s ním komunikovat. Nebo jestli si to budu řešit při sólo sexualitě, například při masturbaci. Zkrátka když se podíváme na téma normality v sexualitě, z našich dat se ukazuje, že nic takového reálně už možná neexistuje.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 24 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Irena | 10. 1. 2023 15:04

Ihned 14:31 Tak třeba já můžu říct, že od Michala Macka mám minimálně jednu duševní jizvu. Chvilku jsem si s ním psala soukromně. Říkal, že se mu líbí tlusté ženy. To je skoro jako když někdo říká, že má rád tlusté maso. A on to fakt říkal. Ale pak se ukázalo, že si ze mě jenom dělal srandu. Chlapi netuší, jak moc jsou ženy zranitelné, co se týká jejich vzhledu. Muži stačí si říct, že je silný a rázem je fakt silný. Já si stokrát můžu říct, že jsem krásná, a je mi to houby platné. Ale já už nechci být krásná. Včera jsem v hospodě pronesla: ...aha, to byla ta hříšná nevěsta.... Tři chlapi tam seděli a tři chlapi se na mě podívali. Jestli tam náhodou není nějáká nevěsta, kterou by mohli opíchat. ONi museli. Ale já už nemusím. I když jsem to tak trochu řekla kvůli nim. No, neseděla :-)

+1
Reagovat