Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Věčné výčitky našich matek. Před šedesáti lety byly stejné jako dnes, ukazuje román Simone de Beauvoir

FeminismusKnihaMateřstvíMatkaRodičovství
Blanka Vosecká Veselá
| 28. 10. 2022 | 4 komentáře | 31 240
Věčné výčitky našich matek. Před šedesáti lety byly stejné jako dnes, ukazuje román Simone de Beauvoir
Zdroj: Shutterstock

Stáří. Nemoc. Bolest. Smrt. Fáze, kterými si na sklonku života projde většina z nás. A tou poslední nakonec projdeme úplně všichni. V novém vydání románu Simone de Beauvoir Velice lehká smrt z roku 1964 konfrontuje autorka svůj nonkonformní život s hodnotami své umírající matky.

Jakkoliv je smrt nevyhnutelná, jistá a všichni s ní počítáme, pro každého člověka je nakonec vlastní smrt neštěstím – násilným, nespravedlivým a nepřirozeným. To je ve zkratce hlavní téma knihy Velice lehká smrt, která letos vyšla v českém překladu podruhé, po pětapadesáti letech. Novela slavné francouzské spisovatelky, filosofky a feministky Simone de Beauvoir pojednává o posledních týdnech života její matky, o její nemoci, duševním i fyzickém rozkladu, a také o jejich společném, komplikovaném vztahu.  

Autorka na poměrně krátkém prostoru (kniha nemá ani 140 stránek) předkládá drsnou výpověď dcery, která sleduje matčino umírání skrze optiku svého přesvědčení, že umírat by se rozhodně nemělo pokojně, neboť individuální život každého z nás a živočišná láska v něj je to vůbec nejhodnotnější. Ostatně, smířenost se smrtí de Beauvoir zřejmě iritovala, neboť odkazovala ke křesťanské víře, od které se odklonila již v raném mládí. Na rozdíl od své matky, která byla zanícenou křesťankou po celý život. Ale je to právě matčin strach ze samoty i bolesti, touha žít a trávit čas se svými nejbližšími, co je nakonec stmelí. Matka se – v podstatě nekřesťansky – drží života zuby nehty, a svojí vášní a vitalitou jsou si s dcerou (přes všechny osobnostní a životní rozdíly a neshody) podobné.  

Matčino tělo bezpečné i odporné

De Beauvoir se nebojí líčit každodenní situace, odehrávající se v nemocnici, detailně, syrově a upřímně. Odhaluje za pomoci retrospekce matčin život a osobnost, ohlíží se za prostředím, ve kterém společně žily a které je obě zformovalo, byť každou velmi odlišně. Ale odhaluje také matčino tělo, a to ve všech fázích, kterými vlivem těžké nemoci prochází. Autorka se na svou dobu odvážně pouští do úvah o tělesnosti a matčině nahotě, která ji nejprve děsí a znechucuje, a to nejen kvůli fyzickému rozkladu, který špiní, páchne a bolí, ale rovněž kvůli nedostatku studu z matčiny strany. Posléze ale autorka vzpomíná na období svého raného dětství, kdy ji právě matčino tělo přitahovalo a poskytovalo pocit bezpečí, který se změnil v odpor až v období dospívání.

Velice lehká smrtFoto: Portál

Simone de Beauvoir, Velice lehká smrt, Portál, 2022, překlad Eva Pilařová

(…) „Já už se vůbec nestydím,“ řekla překvapeně. „Máš naprostou pravdu,“ odpověděla jsem. Ale odvrátila jsem se a začala si prohlížet zahradu. Pohled na matčino pohlaví mě šokoval. Žádné jiné tělo pro mne neexistovalo méně – a zároveň tolik. Jako dítě jsem je něžně milovala, v útlém mládí ve mně vyvolávalo zneklidňující odpor, což je běžné. Připadalo mi normální, že si toto tělo zachovalo svůj dvojí charakter, odpudivý a zároveň posvátný: bylo tabu. Přesto mě má prudká nechuť udivovala.

(Ukázka z knihy Velice lehká smrt)

Během vzájemného předsmrtného smiřování se však de Beauvoir přestává matky štítit, její smysly otupují, a naopak se snaží těšit smyslovou radostí umírající matku – vůní květin, doteky, nebo podáváním dobrého jídla.  

Nad vším „smiřováním“ se nicméně vznáší stěžejní prvek, a tím je jeho jednostrannost. Dcera své matce o vážné nemoci neřekne. Stejně jako všechen personál nemocnice a celá rodina – všichni pacientku v zájmu zachování pozitivního myšlení a naděje obelhávají a tvrdí, že prochází pouze těžkým zánětem, nemocí, kterou bylo třeba řešit operací, a nadále se bude už jen uzdravovat. O nadcházející smrti tak vědí úplně všichni, s výjimkou té, která má již brzy zemřít.  

Pravda o umírání

Autorka se zamýšlí nad eutanazií, vzteká se nad umělým prodlužováním života v bolestech, který jí přijde ponižující, ale který lékaři striktně vyžadují s odkazem na „svou povinnost“. Je určitě zajímavé pohlížet na vývoj tohoto tématu v čase, prizmatem dalších skoro šedesáti let, které od napsání novely uběhly. Zatímco v otázce „práva na informace“ se společnost posunula více směrem k právům pacienta, problematika eutanazie je stále velmi diskutovaným tématem a je povolena pouze v několika zemích světa (Francie ani Česká republika k nim nepatří).  

Simone de Beauvoir pokládá palčivé otázky, týkající se zdravotnictví, péče o nemocného nebo bioetiky a myšlenkově tak vlastně předjímá základy konceptu biomoci, který později v 70. letech podrobně rozpracovává její současník a kolega Michel Foucault.  

Simone, vyčerpaná ze starostí a péče o matku a také trpící tím, že jí o zdravotním stavu lže, se v průběhu těchto krušných časů může psychicky opřít o jiného „kolegu“, ale také životního partnera, se kterým ve volném svazku strávila podstatnou část svého života, totiž Jean-Paul Sartra. Během několika týdnů matčina umírání spolu dokonce na několik dní odlétají do Prahy, což je zajímavost, která knihu přibližuje právě českým čtenářkám a čtenářům.  

Ačkoliv o intelektuálním spojení Paříže s Prahou kniha už nijak více nepojednává a není to jejím tématem, hodí se pro vysvětlení krátce zmínit, že Sartre byl v tehdejším ČSSR autorem a filosofem v intelektuálních kruzích velmi oblíbeným, stejně jako jeho přítelkyně de Beauvoir, čímž se zároveň vysvětluje i velmi brzký český překlad knihy Velice lehká smrt, která tu poprvé vyšla pouhé tři roky od originálního vydání, už v roce 1967. 

Autorka v novele svou matku nijak nešetří, a přestože ji miluje, je prosta toho jejich vzájemný vztah idealizovat; přiznává, že zejména v období Simonina dospívání byl velice problematický. Zatímco de Beauvoir byla již v raném věku intelektuálně založená, její matka se v podstatě obětovala pro rodinu a mateřství – starala se o děti, domácnost a manžela. Ten jí byl velkou část života nevěrný a měl konfliktní povahu, čímž si Simone vysvětluje i matčinu zapšklost, nevrlost nebo nedostatek sebepéče.  

Právě v těchto pasážích knihy autorka zpochybňuje koncept ženského sebeobětování pro druhé a vyjadřuje svou nedůvěru v instituci manželství (čímž byla ostatně během svém života proslulá), a tím odkazuje ke svému nejzásadnějšímu literárnímu dílu Druhé pohlaví (1949, Česky vyšlo v roce 1966). De Beauvoir se v něm snaží vysvětlit, že společnost pojímá ženu jako „to druhé“, odvozené vždy od muže, který je normou a vzorem.  

Jsou to často právě vztahy s našimi rodiči a blízkými, vzájemné spory, staré křivdy, které nás přivádí do chmurných stavů a ordinací terapeutů.

Zatímco muž je vnímán jako transcendentní a rozvíjející takové aktivity, které mají trvalý a hodnotný charakter (obvykle toto naplňuje již svým povoláním, ale rovněž trávením volného času), ženám je přisouzena imanentní role – pasivní, zaměřená na udržení rodu, což se projevuje nudnými, stále se opakujícími aktivitami, které nerozvíjí ducha a mají krátkodobé výsledky (typicky třeba domácí práce, nebo péče). Simone zde položila základy tzv. druhé vlny feminismu, a jakkoliv jsou některé její myšlenky nebo teze dnes již překonané nebo vyřešené, základní premisy, o které se opírala, jsou stále aktuální a problémy, které nastiňovala, stále palčivé.  

Černá ovce a staré křivdy

De Beauvoir ale nešetří ani sebe sama. Moc dobře si uvědomuje, jak výjimečné a nezvyklé jsou její názory (v kontextu doby). Její pojetí morálky, vzdělání, způsobu života a forma milostných vztahů ji zkrátka předurčují stát se „černou ovcí rodiny“. Vůči matčiným výčitkám, že jí dostatečně často netelefonovala a nepsala, se příliš nebrání (protože ví, že je to pravda), a snaží se matce ztracený čas vynahradit až na samotném konci.  

A právě téma komplikovaného vztahu matky a dcery, jejich vzájemné nepochopení a odcizení, které není jen věcí generační, ale i ideovou, náboženskou, nebo lokální (matka pocházela z venkova), je tím nejvíce aktuálním, co v knize nacházím. Jsou to často právě vztahy s našimi rodiči a blízkými, vzájemné spory, staré křivdy, které nás přivádí do chmurných stavů a ordinací terapeutů. Stejně jako před 60 lety cítíme výčitky v hlasech našich matek, že dostatečně často nevoláme. Tato kniha pro nás může být mementem, abychom na nic nečekali.  

Autorka je matčinou smrtí hluboce otřesena, pozměněna a s jejím bojem proti bolesti a smrti je tak ztotožněna, že právě v něm nakonec obě nacházejí konečné smíření.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Nepoučená dcera | 29. 10. 2022 21:18

Co myslíte, je možné dělat vztah zcela čestně a přímo, nebo člověk vždycky musí sledovat nějákou strategii?

+1
Reagovat