Poznámky ohledně těla dokážou dětem ublížit. Pozor bychom si měli dávat i na věty typu, že rostou do krásy, říká terapeutka

Jak vnímáme krásu?

Pokud jde o vzhled, podle řady výzkumů jako krásné vnímáme to, co je nám podobné. Nepříliš exotické, ne z jiného kulturního prostředí, ale zároveň s nějakým atraktivním prvkem, jako je například symetrie tváře. Symetrie se nám z evolučního hlediska pojí se zdravím, tudíž s vyšší šancí na přežití. Pro lidský druh je při určování toho, zda je někdo atraktivní, důležitá rovněž vysoká hladina mužských či ženských hormonů. Takové pojetí krásy je jistě stereotypizace, kterou náš organismus potřebuje. Naše nervová soustava totiž musí zjednodušovat vnímání reality a šetřit tak energii. Když něco vyhodnotíme rychle a jednoduše, nemusíme ztrácet čas analýzou a podrobným poznáváním prostředí nebo druhého člověka.

Není tedy třeba druhého znát, stačí vidět, jak vypadá, posoudit to podle nějakých pravidel a pak ho budeme vnímat jako někoho, kdo nám třeba neublíží?

Mezilidská interakce je velmi náročná a vyžaduje mnoho energie. Proto se například tak snadno oddáváme sociálním sítím, protože když skrolujeme, nemusíme se náročně dohadovat s jiným člověkem nebo se potkávat. Opět, šetří nám to energii. Pokud dokážu na základě vzhledu a stereotypů určit, že tento člověk je „náš“, patří do naší skupiny, můžu mu důvěřovat, už ho nemusím pracně prověřovat. A jinak se chováme k někomu, kdo je od pohledu jiný a nezapadá do našich stereotypů. K němu budu nedůvěřivá, možná ho jednoduše odmítnu bez hlubšího zkoumání. Má to jistou logiku, ale také úskalí, neboť s vývojem naší kultury a sociálních vztahů nám může toto zjednodušování víc brát než dávat.

V šetření Health Behaviour in School-aged Children hovoří dívky o nepřijetí sebe sama mnohem častěji než chlapci. Jak se stane, že jedenáctiletá dívka nedokáže přijmout, jak vypadá?

Nejprve bychom si měli říct, že dnešní prosazování nezdravého ideálu krásy má zcela jistě vliv na sebepřijetí našich dětí. Ideál krásy se totiž zaměřuje na tělo – respektive jen na to, jak vypadá, ne jestli správně funguje a je zdravé. Jde o velké zjednodušení člověka na jeho vzhled. Máme tendenci vnímat druhého jako objekt, ne jako celek, který má také hloubku, duši, niterné prožívání a emoce, rovnováhu tělesných funkcí a procesů, které v něm probíhají. Malé děti v takto povrchně nastaveném prostředí vyrůstají a ovlivňuje je to. Ale má to dopad i na dospělé, na rodiče, kteří tento přístup často přinášejí do rodin, a tak se nezdravý vliv posiluje.