Respektovat tělo jakékoliv velikosti neznamená obhajovat obezitu, říká psychoterapeutka

O poruchách příjmu potravy (PPP) se v médiích poměrně dost mluví, přesto o nich stále panuje řada stereotypů. Čím to je?

Ano, o PPP se mluví, ale ne vždy úplně šťastně, a ne vždy se daří dělat osvětu. Poruchy příjmu potravy jsou do velké míry záhadná onemocnění. Myslím, že se nám úplně nedaří vysvětlit, že se nemoc děje ve více vrstvách, že nejde jednoduše popsat, co se stalo a zda tomu šlo předejít. Proč třeba onemocní všemi směry nadané, takzvaně bezproblémové dítě, které z vnějšího pohledu mělo všechny předpoklady být šťastné. 

Na druhou stranu už panuje větší povědomí o tom, že PPP nemají jednu podobu a netýkají se jen baletek a gymnastek z dobře situovaných rodin. Že postihují lidi bez rozdílu pohlaví, věku, etnicity nebo sexuální orientace. Velkou radost mi dělá i to, že se o téma stále více zajímají učitelé: chtějí vědět, jak o něm s dětmi mluvit a jak pomoci ve chvíli, kdy se nemoc objeví u nich ve třídě. 

Dá se říct, co nabourává náš vztah k tělu a k jídlu?

Vztah k jídlu se formuje od raného dětství. Některé malé děti se učí, že na smutek pomůže sladkost. Nebo že musí sníst celou porci, i když už jsou syté, protože jinak by byl rodič smutný. To ale může vést k tomu, že jídlo přestává být pouze jídlem, ale je nástrojem k ovládání emocí, k ovlivňování atmosféry v rodině nebo je spojeno s odměnou či jedinými dostupnými prožitky klidu. Přirozený kontakt s tělesnými signály hladu a sytosti je tím narušen, což často přetrvá do dospělosti. 

Většina z nás se také úplně automaticky k vlastním i cizím tělům vyjadřuje a hodnotí je. Na přivítanou si říkáme: „Tobě to sluší, ty jsi zhubla.“ Nebo si pomyslíme: „Ta se ale přes Vánoce spravila.“ Nebo věty jako: „V pátek večer zaprasíme a dáme si burger.“ „Dneska jsem zhřešila a zítra si přistřihnu křidýlka a vyběhám to.“ Jsou to komentáře, nad kterými se už ani nepozastavíme, přitom nesou mnoho emocí, vztah k jídlu i tělu spíš komplikují a u někoho mohou přispět ke spuštění PPP. 

Dá se poznat podle těla, váhy, BMI, že má někdo PPP?

Chápu, že máme rádi, když jsou věci jasné a dobře popsatelné. Ve zdravotnictví existují diagnostická kritéria, která se opírají i o číselné hodnoty, ale v laickém a mediálním prostředí je pozornost na čísla zaměřená nadměrně. Že někdo žije s PPP, nepoznáme podle velikosti těla, čísla na váze ani BMI.

A pokud chceme své tělo měnit, tak s laskavostí, když jdeme cestou k němu, nikoliv proti. Když motivací není stud a pocit viny, ale chuť pro sebe udělat něco dobrého. Teprve tehdy za něj můžeme cítit i zdravou zodpovědnost. A s tou přichází i naděje na trvalé změny. I proto mě rozčiluje mýtus, že respektovat tělo, ať je jakékoliv velikosti, znamená obhajovat obezitu a nezdravé životní návyky. To je naprosté nepochopení. 

Často se říká, že lidem s mentální anorexií jde o to, být výjimeční, že volají po pozornosti. Jak se o lidi s PPP zajímat a tuto potřebu nesytit?

Je přeci přirozené, že každý z nás potřebuje cítit pozornost, vnímat, že druhé zajímáme. U lidí s PPP bylo naplňování této vývojové potřeby v dětství nějak pokřivené, buď byla pozornost pečujících lidí zahlcující, nebo jí bylo málo či následovala pouze po skvělých výkonech ve škole či sportu. V procesu uzdravování z PPP si lidé tuto potřebu dosycují, bezpečný zájem a pozornost ve vztazích s druhými jim pomáhá objevovat sebe sama. Vztah s psychoterapeutem v tom může být takový první role model. Takže já bych se nebála tu potřebu sytit, ale možná si připomínat, že ji věnujeme danému člověku, ne jeho nemoci. I když to je v nejtěžších fázích nemoci velmi těžko oddělitelné. Rozhodně bych chtěla vyvrátit fámu, že si lidé způsobují PPP, aby byli důležití. Takové martyrium by si nikdo dobrovolně nevybral. 

Kdy si vlastně začínáme své tělo uvědomovat?

Okolo tří let věku si děti začínají uvědomovat sebe samy v psychické rovině. A podle některých studií už tří- až čtyřleté děti vykazují známky nejistot ohledně svých těl. Už v předškolním věku sebe i svá těla porovnávají nejen s vrstevníky, ale i s postavami v médiích a vztah k tělu se promítá do utváření jejich sebehodnoty. Už takto malé děti vnímají reakce a komentáře okolí, které se jich dotýkají, a začínají se podle nich chovat: například jíst méně. Citlivé jsou samozřejmě zejména k tomu, jak o svých tělech mluví jejich blízcí.

Dovedu si představit, že při čtení těchto vět mohou rodiče znejistět. Dá se pomoct tomu, aby si dítě ke svému tělu vybudovalo zdravý vztah? 

Myslím, že je to skvělá příležitost se podívat, jak to se vztahem k vlastnímu tělu, jídlu a pohybu rodič má. Děti od nás nasávají úplně všechno. Jak sami o sobě mluvíme, jak se k sobě chováme. Není potřeba se nadměrně zúzkostňovat a tlačit se do nepřirozenosti. Ale zároveň je pravda, že jak se o jídle doma mluví a jak se s ním nakládá, má na dítě formující vliv. Věčně dietující matka, která se s rodinou nikdy nenavečeří, rozhodně nepředstavuje zdravý vzor. V extrémních případech se pak setkáváme s tím, že rodiče na své děti skutečně od dětství dohlížejí a tlačí je ke „zdravé stravě”, ale dělají to pod neuvědomovaným tlakem vlastních nezpracovaných strachů a pochybností. 

Co když si rodiče uvědomí, že sami mají s jídlem a tělem potíž, a mají strach, že ji budou přenášet na děti?

V takovém případě už může být dobré jít se poradit k odborníkovi a třeba se jen jednorázovou návštěvou zklidnit. Ono ale nejde jen o jídlo. Obrovský vliv na sebepojetí dítěte a jeho vnímání světa má i to, zda se v rodině o tělech jiných lidí mluví s respektem, nebo prvoplánovou kritikou a zesměšňováním. Například tolik běžné komentování těl známých osobností při sledování televize. Je úplně zbytečné a dítěti podsouvá představu, že takto přemýšlet o druhých je normální a že i o něm tak budou ostatní přemýšlet. Jako lidé se vzájemně nejen porovnáváme, ale také inspirujeme. Učíme se od sebe, i když si to třeba zrovna neuvědomujeme. 

Sebepřijetí, sebeláska, sebehodnota. Slova, která nás bombardují ze všech stran. Jak ale na to?

Naše společnost tato slova ráda používá, ale málokdo si pod nimi představíme něco konkrétního. Nezaměňujme je za sebeobdiv nebo bezbřehou spokojenost se sebou samým. Věřím, že na cestě k sebepřijetí se ocitáme tehdy, když sami na sebe začneme být zvědaví. Když se o sebe začneme zajímat, spíš než se jen věčně kritizovat. Když začneme brát vážně své potřeby, učit se vymezovat si svůj prostor, své hranice ve vztazích. 

Pokud je pro nás těžké přijmout své tělo, můžeme na každodenní bázi začít drobnostmi: například vědomě upozadit vlastní kritické komentáře, zkusit se během přemýšlení o sobě posunout od negativity k nehodnotícím pojmenováním nebo můžeme zkusit jen pozorovat, jak nám je, když k sobě skutečně zkusíme být vlídnější.