Neříkala si feministka, ale její činy feministické byly. Odpočívej dál ve svém nepokoji, Sinéad

Sinéad O’Connor roztrhala roku 1992 v přímém televizním přenosu fotku Jana Pavla II., aby upozornila na sexuální zneužívání dětí v katolické církvi, které papež přiznal až o devět let později. Strhla tím na sebe vlnu sympatií a pobouření po celém světě i v rodném Irsku, kde se ke katolíkům hlásí takřka osmdesát procent obyvatel. Bez ohledu na individuální sympatie či nesympatie k jejímu gestu: využila své popularity, aby řekla důležitou věc, která šla navíc proti zavedenému a bez diskuzí přijímanému řádu. Zdá se být zcela nutné, že to musel udělat člověk pocházející z Irska.

Celé rodné jméno Sinéad Marie Bernadette O'Connor odkazovalo k mariánskému zjevení v Lourdech. Jako zjevení pak působila ona sama, jen se k ní mohly modlit matky zneužívaných dětí, zatímco muži si mohli ukroutit hlavu údivem, jak může být tak krásná dívka zároveň tak pitomá. Samozřejmě: ne všechny ženy, ne všichni muži, omlouvám se za generalizaci.

Když myslím na Sinéad O’Connor, myslím na její hlas, který šel ze srdce i z duše. Kdysi se zaryl do uší všech, kdo slyšeli její první velký hit Mandinka, a potom se na něj přilepila Princova balada Nothing Compares 2U. Táhla se za Sinéad jako lepivá stopa až do její smrti a už s ní zřejmě zůstane spojená navždy. Nadělalo se tehdy spoustu řečí o tom, že slza, která zpěvačce v jednoduchém videoklipu teče po tváři, je pravá. Pravý byl ale především její zpěv a odešel s ní jeden z nejosobitějších hlasů v dějinách pop music.

Myslím také na to, jak nazpívala All Apologies a rastafariánskou modlitbu Rivers of Babylon. První z nich napsal Kurt Cobain a zdá se, jako by se Sinéad podívala na úzkosti jejího autora z úhlu neagresivní křehkosti. Volání k mesiáši všech rastafariánů si pak vypůjčila od jamajských klasiků The Melodians, trochu jej zkrátila a přidala si k němu další odkazy na Starý zákon. Nářek u babylonských řek, které pro rastafariány symbolizují tyranii a nespravedlnost, však zůstal.

Myslím ale také na všechny ty lásky i nenávisti, které předávala dál. Na ztrátu syna a na její život s bipolární poruchou a taky na to, jak průhledně a nelítostně ji zparodovali tvůrci seriálu Father Ted v dílu nazvaném Rock A Hula Ted. Fiktivní zpěvačka blábolí neuvěřitelné nesmysly o papeži, který údajně změnil skladiště brambor v Irsku na vězení pro děti. Je ovšem konfrontována z podobně neuvěřitelným chováním irských kněží i televizního moderátora. Je to sice komedie, ale nakonec ukazuje v pokřiveném karikaturistickém zrcadle nejen jistou ztřeštěnost a nepředvídatelnost zpěvaččiných činů a projevů, ale také tupost a bezohlednost okolí, se kterou se musela každodenně potýkat.

Je mi úplně jedno, který bůh se Sinéad nemohl dočkat tak zoufale, že si ji zavolal k sobě už v 56 letech. Snad ten muslimský, pro nějž se v závěru života jmenovala Shuhada' Sadaqat. Jen doufám, že mu v nebi také udělá trochu nepokoje, který ji na zemi neopouštěl, šířila ho kolem sebe a vděčila mu bezpochyby i za pořádný kus přesvědčivosti ve svém hlase. Díky, že jste mě vyslechli.