Chci předvést číslo svého života. A někdy mě dělí milimetry od toho, aby neskončilo fatálně, říká artista Daniel Kvašňovský

Ve vašem novém představení Les choix tremblants / cirkus nevkus stojí performer před publikem s cílem podat absolutně dokonalý, životní výkon. Proč vás právě téma dokonalosti tolik přitahuje?

Inspiruji se především neaktuálním cirkusem, nebo jinak řečeno tradičním cirkusem, který si pamatuji z dětství a kterým jsem byl ohromen až do chvíle, než jsem poznal nový cirkus. Téma absolutní dokonalosti se v něm skrývá za každým jedním akrobatickým číslem. Dokonalost nebo preciznost je něco, co je v akrobacii naprosto nezbytné k tomu, aby se samotný kousek podařil.

Je pro vás představení určitou reakcí na aktuální společenskou posedlost za dokonalými těly, výkony, životy?

Je na divákovi, jak si tento obraz existenciálního klauna vyloží. Osobně v něm tuto společenskou posedlost nereflektuji, ale není to tak dávno, co se v historii cirkusového umění v takzvaných freak shows tato nedokonalá a zvláštní těla ukazovala jako atrakce. Lidé se za vstupné bavili nebo pohoršovali nad těmito ojedinělými jedinci, jako byla například vousatá žena, liliputáni nebo hadí žena.

Akrobatická a taneční těla jsou poznamenána každodenní dřinou a většinou připomínají něco, co nazýváme ideálem, ale cirkusová historie nabízí i odlišnost, a to jak v negativním, tak v pozitivním světle. Jako cirkusoví umělci ukazujeme publiku něco, co oni sami nedokážou a co může působit téměř nadlidsky. Ve své tvorbě proto reaguji spíše na dřinu a frustraci, které se za těmito výkony skrývají.

Jste performer, akrobat a tvůrce fyzického divadla. Vaším hlavním vyjadřovacím prostředkem je tělo. Jak se v průběhu let proměnil váš vztah k němu?

Tělo je pro mě vyjadřovacím prostředkem, ale zároveň je také mým živobytím. Je to nástroj, který mě mimo jiné i živí. Někdy je náročné si uvědomit, že pokud bych utrpěl nějaké zranění nebo se dostal do špatné fyzické kondice, nemohl bych pokračovat v práci tak, jak jsem zvyklý a jak mě živí. Je to zvláštní vztah. O své tělo se musím starat.

Akrobacie je mou obrovskou vášní a radostí, ale nemluvíme tu o rekreačním pohybu. Jsou dny, kdy to jde těžko. Nepřirozený pohyb, kterým akrobacie pro tělo je, ho unavuje a způsobuje bolest. Je to stejné jako u vrcholového sportu nebo klasického tance. Svému tělu tedy věnuji hodně pozornosti, ale momentálně už ho nehodnotím z estetického hlediska, nýbrž ze zdravotního.

Ne vždy tomu tak ale bylo. Na cirkusových školách bylo mé tělo formováno několika hodinami tréninku denně a často jsem měl pocit, že právě svaly utvářejí můj výkon. Když jsem se ale ocitl v profesionálním světě, pochopil jsem, že to tak není. Na rozdíl od vrcholového sportu nebo klasického tance je v cirkuse díky jeho rozmanitosti místo pro všechna těla a osobnosti.

Muži se stále často učí, že mají být silní, výkonní a mít věci pod kontrolou. Vnímáte ve své tvorbě i potřebu narušovat tento obraz mužské síly?

Doufám, že ano. Charakter nebo postavu, se kterou přicházím na jeviště, často nazývám cirkusovou „figurou“. Toto slovo jsem zvolil především proto, abych se oprostil od hlubší genderové identifikace. Klaun nebo buffon může být čímkoliv a zároveň ničím. V pohybu, kostýmech i make-upu se inspiruji jak mužskou, tak ženskou cirkusovou a folklorní historií. Nechci říct, že je moje figura bezpohlavní, protože je prohloubením mé osobnosti, ale určitě není obrazem muže.

V tomto případě bych také upřesnil, že v oblasti současného umění, ve které se pohybuji už od puberty, jsou podle mého názoru stereotypy o mužství a ženství méně přítomné než v jiných sférách. Nikdy jsem ve svém pracovním prostředí nepociťoval nutnost přibližovat se těmto stereotypům.

Vzpomínám si ale na jednu situaci z cirkusové školy, kdy můj trenér, tehdy už v předdůchodovém věku a formovaný ještě v sovětské státní cirkusové škole, chtěl, abych prováděl akrobatické sekvence zaměřené především na sílu. Já jsem se přitom více orientoval na taneční a flexibilnější styl akrobacie, který podle jeho názoru patřil spíše akrobatkám. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme našli společný směr tréninku, ale dnes už vím, že jít proti stereotypům byl dobrý nápad. I já jsem totiž naučil něco jeho a na tento pedagogický vztah ani jeden z nás nezapomeneme.

Je to zajímavé, ale momentálně si nevzpomínám na žádný moment, kdy bych se cítil naprosto směšně nebo až zesměšněně a který by mi utkvěl v paměti. Ptám se sám sebe, jestli to není tím, že mi časté vystupování na jevišti před diváky odstranilo stud, nebo jestli je můj život nudný. Každopádně nad touto otázkou budu ještě dlouho přemýšlet.

V novém projektu propojujete současný evropský cirkus s prvky syrového slovenského folkloru. Co pro vás osobně slovenské kořeny znamenají?

Slovenský folklór je pro mě velkou inspirací, především v mé kostýmní a pohybové tvorbě. Jelikož se ve svém výzkumu věnuji cirkusu, který v určité nadsázce vnímám jako něco posvátného, hledal jsem pro jeho vyvážení přesný opak. Něco zemitého a světského. Dostal jsem se tak až k různým zapomenutým tradicím mého rodného regionu a nechal se jimi inspirovat. Slovenský folklór je mi velmi blízký. Od mládí jsem se věnoval lidovým tancům, ale dnes si tyto vzpomínky a inspirace přetvářím a vytvářím tak svůj vlastní svět někde na pomezí ovčína a cirkusové manéže. Někde mezi klaunem a pastýřem. Tato kombinace se může zdát v současném umění nepředstavitelná, a možná právě proto tak dobře zapadá do mého konceptu na hraně. Stejně jako se vracím ke kořenům cirkusu a ke své vášni pro toto umění, kterou cítím už od dětství, vracím se také ke svým vlastním kořenům na Slovensku, které je pro mě stále domovem, přestože jsem své místo našel ve Francii.

Proč jste se rozhodl postavit vedle sebe právě slovenskou venkovskou estetiku a francouzskou eleganci?

Moje tvorba je založena na protikladech. Chci vytvářet téměř surrealistický obraz na pomezí odlišných světů a estetik. Propojovat vkusné s nevkusným, lidovou estetiku s barokní. Stejně jako u klauna tragéda se ani zde meze nekladou.

Změnil pobyt a studium v Itálii a Francii váš pohled na Slovensko a na středoevropskou kulturu?

Rozhodně. A to jak z pohledu umělce, tak i diváka. Jako umělec mám sice ve Francii více jistot a příležitostí, ale také větší konkurenci. Nejsilnější stránkou tohoto povolání jsou právě tyto jistoty. Téměř většina umělců pracuje na volné noze a jedná se o status, který je oficiálně uznávaný a podporovaný. Existuje zde systém, který finančně podporuje umělce v obdobích, kdy nehrají představení, protože někdy je práce více a někdy méně. Tento systém tak umělcům na volné noze zaručuje stálý příjem. Francie se řídí principem kulturních práv, která hovoří o kultuře pro všechny.

Díky tomu vznikají projekty, v rámci kterých se jako interpret ocitám nejen na jevišti, ale také v nemocnicích, domovech pro seniory, reedukačních centrech nebo ve znevýhodněných čtvrtích. Samozřejmě záleží na konkrétním projektu, ale mnoho souborů se snaží tuto strategii podporovat. V porovnání s výší platů mohu také potvrdit, že kultura je pro diváka finančně dostupnější. Stejně jako v jiných evropských zemích však ani Francie není výjimkou a rozmohl se zde nešvar v podobě extrémních politických směrů, které omezují kulturu a její dosavadní fungování.

Jak to myslíte?

Zatímco ve Francii to má prozatím především finanční dopady, se smutkem sleduji kulturní situaci na Slovensku v posledních letech, kde už hovoříme také o svobodě uměleckého vyjadřování. Další oblastí je narušování svobody médií, se kterým se kromě Slovenska aktuálně potýká už i Česko. Stejně jako ve Francii se ale ani u nás lidé nebojí vyjít do ulic, a i to je důležitou součástí kulturního života, která nás spojuje.

Rád bych ale také dodal, že geografická poloha ani mnohé další faktory, které jsem zmínil, nemusí nutně ovlivňovat kvalitu umění dané země. Důkazem toho jsou čeští a slovenští herci, tanečníci, filmaři a další umělci, kteří svou kvalitou inspirují mě i mnoho dalších mladých umělců.Osobně mě žádné divadelní představení ani herecké výkony nenadchly více než ty, které jsem měl možnost vidět na Slovensku a v Čechách. Možná jsem jen ovlivněný svou národností, ale možná je to skutečně tak a souvisí to s tím, že v našich podmínkách musíme být dravější a za umění více bojovat.

Studoval jste fyzické divadlo na JAMU, cirkus v Turíně a následně na pařížské Académie Fratellini. Co vám každá z těchto zkušeností dala – a co jste se naopak musel odnaučit?

JAMU mi dala základ mé autorské tvorby a nástroj k tomu, jak přenášet osobní témata na jeviště. Cirkusová škola v Itálii mě svým, až téměř militantním způsobem tréninku připravila fyzicky . Na Fratellini jsem pak tyto dovednosti propojil a naučil se samostatnosti. Během své studijní cesty jsem se odnaučil kritizovat, ale naučil se myslet kriticky. A samozřejmě také cizí jazyky.

Váš projekt vznikal několik let a prošel řadou evropských uměleckých rezidencí. Jak moc se v průběhu měnil?

Tvorba v zahraničí je často spojená s rezidenčním způsobem zkoušení. To znamená, že týdny, které potřebujeme k vytvoření představení, jsou rozloženy například do dvou let a mezi jednotlivými uměleckými rezidencemi je spousta prázdného času. Nad představením tedy přemýšlím už několik let, ale ne vždy mám možnost přijet do zkušebny a fyzicky něco vytvořit. Často jde o dlouhé týdny, během kterých nad představením pouze přemýšlíme. Tyto chvíle samotné téma prohlubují, ale zároveň ho velmi často proměňují. Představení se během posledních dvou let hodně měnilo, ale vášeň pro cirkusové umění, která je v mé tvorbě přítomná od samého začátku, nikdy nezmizela a provází mě až do samotného finále.

Na projektu spolupracovaly výrazné osobnosti včetně Petra Formana a Evy Ordoñez. V čem vás spolupráce s nimi obohatila?

Evu jsem nejprve znal pouze z jeviště. Vždy jsem byl uchvácen jejím až brutálním provedením vzdušné akrobacie na hrazdě v kombinaci s hereckými schopnostmi. Oslovil jsem ji proto ke spolupráci především kvůli její zkušenosti se vzdušnou akrobacií. Chtěl jsem, aby diváci nevnímali akrobacii na laně pouze jako vrcholový sport, ale jako pohybový projev, který může být mnohem hlubší. S Petrem Formanem jsme naši spolupráci budovali pár let. Postupně pronikal do mého světa a provázel mě na mé tvůrčí cestě až do konce. Petr je pro mě multifunkční umělec, kterého už dlouhá léta obdivuji a který mi dnes pomáhá především z dramaturgického hlediska. Je těžké režírovat sám sebe, jelikož jsem v tomto projektu zároveň autorem i interpretem. A právě proto je to Petr, kdo sedí v hledišti a dívá se na mě mýma očima a z mé perspektivy. Je to složitý úkol, při kterém se nemůže stavět do pozice režiséra, ale musí se napojit na mé vnímání představení a pomoci mi dostat ho tam, kam chci. Můj umělecký tým je velký a bez jeho členů by tento projekt vůbec nevznikl. Je důležité říct, že přestože jsem na scéně sám, nejsem na to sám.

Co vás dnes jako umělce nejvíc znejišťuje a co naopak posouvá dál?

Vždy mě nejvíce znejišťoval strach ze zranění, ale dnes mám strach z toho, že kulturu budou řídit nekompetentní lidé, kteří ji svou neznalostí a necitlivostí rozkládají. V této nelehké době mě posouvá především pohled na umělce, například na Slovensku, kteří navzdory složité situaci pokračují v tvorbě a bojují za svobodnou kulturu. Cítím se jako umělec ve Francii privilegovaný, protože podmínky pro tvorbu jsou zde příznivé. A právě to mě posouvá dál.

Co byste chtěl, aby si diváci odnesli z vašeho představení – nejen jako umělecký zážitek, ale i jako něco, co se jich osobně dotkne?

Chci, aby se zasmáli, ale také dojali nad tímto obrazem existenciálního klauna. Obě emoce jsou osvobozující a věřím, že si kromě cirkusové techniky na laně nebo manipulace s kruhy odnesou také plnohodnotný divadelní zážitek, který je beze slov, ale není prázdný. Myslím si, že toto představení je vizuální poezií a odrazem nás všech, protože když odmyslíme make-up a pompézní kostým, jsme všichni tak trochu klauny vlastních životů.