Divadelní mafie, toxické prostředí. Jaké jsou důvody odchodu šéfa činohry ND Daniela Špinara?

Divadlo
PolemikaRozhovorTéma
Lenka Dombrovská
| 15. 9. 2021 | 5 301
Divadelní mafie, toxické prostředí. Jaké jsou důvody odchodu šéfa činohry ND Daniela Špinara?
Daniel Špinar na fotografii Petra Neuberta. Zdroj: ND

Daniel Špinar oznámil, že na konci sezony odejde z postu šéfa Činohry Národního divadla. Funkční období by mu končilo jen o rok později. Co ho k tomu přimělo, naznačil v emotivním videu, v němž hovořil o divadelní mafii, establishmentu a toxickém prostředí. Co a koho tím myslel? Jak popisuje dvacetiletý vztah se svým někdejším pedagogem a současným ředitelem Národního divadla Janem Burianem? A je tu už konečně nová, po-pandemická a „rovná“ doba?

Proč jste se rozhodl na konci sezony odejít z funkce šéfa Činohry Národního divadla?

V červnu se objevila studentská iniciativa Ne!musíš to vydržet a performancí upozornila na dlouhodobé příkoří, které se dějí na Divadelní akademii múzických umění. Když jsem si pustil její videozáznam na Instagramu, tak jsem se psychicky zhroutil. Ty příběhy jsem totiž důvěrně znal. Uvědomil jsem si, že jsem mnohé potlačil, abych přežil studia herectví pod Janem Burianem. A nyní se mi to jako bumerangem vrátilo. Došlo mi, že podobné věci zažívám i nyní v Národním divadle.

Druhý den jsem začal psát facebookové komentáře, kde jsem se svěřoval se svými studentskými zážitky i pocity, a tím jsem odpálil bombu. Samozřejmě šlo především o můj vztah k Burianovi, ale také jsem měl pocit, že by tato studentská iniciativa mohla vyšumět naprázdno, kdyby se nezačal někdo vyjadřovat k poměrům na DAMU. Prostě by se se studentkami zametlo, stejně jako už několikrát před tím.

Já nevím, jak jinak systém změnit, než být konkrétní. A musím začít u sebe, takže jsem se domluvili, že odejdeme z Národního divadla na konci sezony, protože tak to je nejčistší.

Ještě bych chtěl k tomuto problému dodat, že se před několika měsíci vyhlásil konkurz na šéfa Katedry činoherního divadla na DAMU, a jediným člověkem, který se přihlásil, byl právě Jan Burian, který ji vede už dvacet let. Přiznávám, že jsem také přemýšlel, zda se tam nepřihlásit, ale pak mi došlo, že mám už jinou funkci a nezvládl bych obě skloubit. A mnoho lidí kolem mi říkalo, že do toho nepůjdou, protože systém je příliš zažraný a neměnný. Tehdy jsem se na to vykašlal, ale pak přišlo tohle. Byl to takový emocionální výbuch. A v takovém rozpoložení jsem prožil celé prázdniny.

Přemýšlel jste nad tím, že byste studentům pomohl i jinak?

Oni nechtějí – a dělají dobře. Navíc se rozhodli nechat stížnosti v obecné rovině, nechtějí nikoho jmenovat, nikoho žalovat, usilují o to, aby se změnila na škole atmosféra. Já ale nevím, jak jinak systém změnit, než být konkrétní. A musím začít u sebe, takže jsem se společně s dramaturgy a režisérem Janem Fričem domluvili, že odejdeme z Národního divadla na konci sezony, protože tak to je nejčistší.

Věděl Jan Burian v době vašich studií na Katedře činoherního divadla na DAMU, že jste gay?

Samozřejmě, protože jsem v té době chodil s Filipem Rajmontem. Možná jsem se mu ale jen nelíbil a nehodil se mu do ročníku, cítil jsem ovšem permanentní zkoumání mých gest, což se míchalo s jeho lhostejností k osudu studentů. Každopádně mě šikanoval, hned na první schůzce mě seřval, že mám kraťasy a oznámil mi, že mě stejně vyhodí. Já v té době trpěl například mentální anorexií. Naše studium byl obrovský dril, zpěv a tanec na hodně vysoké úrovni, ve škole jsme byli od osmi do šesti, ale nikdy nás třeba neučili chápat postavy, takže jsme stejně pak byli na jevišti v křeči. Snažil jsem se zapřít, makal jsem jako šílený, a nakonec mě tam nechali.

Utrpení pro krásu

Foto: Shutterstock

Baletky a tanečníci mají na první pohled krásné povolání. Radost z pohybu nebo úspěch v divadle ale obnáší nasazení a hodiny tréninků. Jak se liší kariéra tanečníků od sportovců a co je čeká ve chvíli, kdy už tancovat nemůžou nebo mají děti?

Konec kariéry v pětatřiceti a začátek od nuly. To je druhý život baletek

Neuvažoval jste o odchodu ze školy?

Já si to vše plně uvědomil až nyní, tehdy jsem chtěl být především hercem. Dostal jsem se na výběrovou školu a rozhodl se, že vše vytrpím, hlavně když dostuduji.

Byl pro vás Jan Burian autorita?

Ano, obrovská. Ale nikdo ze studentů ho už tehdy nebral vážně umělecky, nevážili jsme si ho jako režiséra. Jezdili jsme se do Plzně dívat na jeho inscenace a moc se nám nezamlouvaly. Taky na nás neměl vůbec čas. Byla to jistě osobnost, ale politická.

Někdy se ale ozývají hlasy – především od pedagogů –, že to je přece v pořádku, že jsou na studenty přísní, protože když se pak budou snažit uplatnit, jednoduché to rozhodně mít nebudou.

To je alibismus, protože ti samí lidé pak pracovní prostředí tvoří. Takže tvrdí, jestli chceš mezi námi výt, tak buď vlkem. Samozřejmě už na škole je jasné, kdo je čí oblíbenec a kdo komu pomůže. A pak se vyžaduje, že když vyrostete, pomůžete zase zpátky svým učitelům a rozhodně není dobré změnit názor. Mně se to stalo třeba s Dariou Ullrichovou, které jsem po třinácti letech neprodloužil smlouvu v Národním divadle, protože jsem si chtěl přivést své dramaturgy. Já jsem jí samozřejmě vděčný za studia, ale nemíním udržovat tradici, že jednou já, jednou ona.

Vystudoval jste herectví a pak jste na škole zůstal a studoval režii. Proč jste to dělal, když tam bylo tak nepříjemné klima?

V tom ale není rozpor, nejprve jsem vystudoval, jak říká Burian, klauzuru herectví, a na režii jsem pak mohl i svobodně myslet. Vždy totiž záleží na tom, kdo vede ročník. Já jsem měl štěstí, mými pedagogy na režii byl Jan Nebeský a Daria Ullrichová. A to byla oáza svobody, byli nesmírně autorští, empatičtí, teprve tam jsem pochopil, co to vlastně je divadlo.

Asi jsem si myslel, že nějak budu chodit po vejcích, proplouvat, do ničeho se nenamočím.

Když jste nastupoval jako šéf činohry, tak jste ale věděl, že vaším nadřízeným bude Jan Burian. To vám nevadilo?

Setkal jsem se s ním deset let po studiu herectví. A nezapomeňte, že jsem dítě osmdesátek, a to se starším moc neodporovalo. Asi jsem si myslel, že nějak budu chodit po vejcích, proplouvat, do ničeho se nenamočím. A je možné, že kdyby nebyla teď ta výzva a před tím pandemie a uzavření divadel, tak bych si dál jel kariéru a myslel si, že jsem mimo systém. Ale tak to není, stával jsem se pomalu někým, kým být nechci.

Měl jste s Janem Burianem v Národním divadle nějaké větší konflikty?

Měl. Přiznejme si, že jsem pro něj byl obtížný, ukazoval jsem třeba na nejrůznější systémové problémy a chyby. A Jan Burian rozhodně nemá rád, když se upozorňuje na chyby. On dává za příklad mé svobody v Národním divadle to, že mi povolil blokové hraní. On mi to sice povolil, ale nechtěl to propagovat. V takovém prostředí pak člověk musí přemýšlet, jestli ho šéf nepomlouvá za zády.

Když jste nastoupil do vedení činohry, tak jste udělal několik radikálních změn, třeba jste hodně obměnil a omladil herecký soubor. To vás nechal udělat bez větších debat?

Samozřejmě i on věděl, že v Národním divadle to už zahnívá a změny jsou potřeba. Přede mnou tam byl třináct let Michal Dočekal a někteří jeho herci například nezkoušeli dva tři roky novou roli. Mimochodem právě Michal Dočekal dostal od Buriana krásnou trafiku. Obsadil místo, které bylo samozřejmě nově vytvořené. Stal se ředitelem Činohry Národního divadla. Nikdo pořádně nevěděl, co to znamená, zda je ekonomický ředitel či správce budov. A taky bylo jasné, že ani jedno on dělat nebude. V divadle věčně nebyl, režíroval v zahraničí. Tak jsem mu po dvou letech řekl, že by bylo lepší, kdyby odešel. A co mu slouží ke cti, opravdu odešel.

Pohádková korektnost

moderní pohádkyFoto: Shutterstock

Pohádky jsou věc, na kterou se v Česku nesahá. Rodiče je vyprávějí méně a méně a na to, aby dětem večer četli, je potřeba kampaň. Když si ale někdo dovolí zapochybovat o jejich obsahu, spolehlivě vyvolá virtuální bouři.

Upravování pohádek není cenzura, ale oživení. Věděla to už Němcová

Jak by podle vás měl vypadat model Národního divadla? Proměnil se váš názor od roku 2015, kdy jste do funkce nastoupil?

Totálně. Na začátku jsem si myslel, že to má být až lokální uskupení režisérů, že budeme mít vlastní poetiku a budeme se navzájem inspirovat. Netoužil jsem po pestrosti, po tom, aby každý rok režíroval někdo jiný. Také pětačtyřicet lidí v hereckém souboru je neuvěřitelně moc a vlastně se jen zběsile snažíte herce obsazovat a podle toho také vybíráte hry.

Nyní si tedy myslím, že činohra má fungovat jako produkční dům, který vymyslí téma, a inscenace se obsadí podle toho, kdo se na role hodí nejvíc. A pak se to hraje blokově, jednou dvakrát za sezonu, jako událost, nenasazují se představení párkrát do měsíce. Myslím, že by se ale především měly rozdělit budovy, divadlo bez budovy totiž formovat nelze. A činohra je všude jen host, s nadsázkou lze říci, že Nová scéna patří Laterně Magice, historická budova baletu a Stavovské divadlo opeře.

Pro koho by mělo být Národní divadlo?

Praha je důležité turistické město, takže Národní divadlo může být i pro zahraniční diváky. I když nyní tady asi zrovna nejsou. Určitě by se mělo vyjadřovat k otázkám národa, nepopírám, že jako národ máme svá specifika. Národní divadlo by ovšem mělo být v něčem výš a dál než všechna ostatní. My jsme se snažili třeba dávat titulky i do činoherních představení a přitáhnout i zahraniční diváky. Půlka národa by teď se mnou souhlasila, půlka by tvrdila přesný opak. Co je správně? Správný je koncept uměleckého šéfa, který vyhraje konkurz.

Prošlo divadelní prostředí za těch dvacet let, kdy se mu věnujete, proměnou? Je gay v divadelním prostředí ještě stále nálepka?

Gay je nálepka. Samozřejmě se s diskriminací ve své funkci setkávám mnohem míň, lidé si ke mně mnohé nedovolí. Ale pro herce je to stigmatizující. Existuje tu několik modelů homosexuálních herců – herec se snaží mít masku heterosexuála, to je vtipné, třeba když hraje homosexuála, protože na něj musí jít se zbytečným mezikrokem. Pak jsou tady úplně otevření a viditelní gayové, ale ti samozřejmě nemají šanci se dostat na velké a oficiální scény. To, že jsem nabídl Michalu Kernovi několik rolí v Národním divadle, je spíš ojedinělé. Ale společnost je už diverzifikovaná a divadlo by se tomu mělo umět přizpůsobit. Jenže oficiální struktury jsou stále starší a zkostnatělejší.

Mělo by Národní divadlo oslovovat i zahraniční turisty?

Je stigma být homosexuálním režisérem?

Neříkám, že by někdo gay režisérům zakazoval se projevovat, nebo pracovat, ale jejich orientace je nevítaný znak. Jsem rád, že existuje Jakub Čermák, který se věnuje queer divadlu, i když já osobně mám s jeho energií trochu problém. Ale kvituji, že je a že něco v českém divadle prolomil. Taky jsem v poslední době přemýšlel, jestli bych se neměl věnovat spíš queer divadlu. Třeba jen na nějaký čas. S Divadlem Letí jsem těsně před pandemií inscenoval Homo 40 o homosexuálech ve středním věku. Inspiroval jsem se jedním článkem a také tam samozřejmě byly mé osobní zkušenosti, v rámci divadla jsem dělal výzkum, věřím, že takové divadlo má cenu.

HOMO 40 ale navazuje na inscenaci HOMO’06, kterou jste vytvořil na DAMU.

Ano, to bylo tehdy velice průlomové. Dostali jsme zadání, abychom vytvořili jako bakalářskou práci inscenaci o menšinách. Vlastně ani nevím, jak to bylo ve škole hodnoceno, my to hráli ještě několik let. Tehdy jsem cítil velkou euforií. Pochopil jsem, co to je dělat divadlo ze sebe, to žádný Shakespeare nenahradí. Ale v Národním divadle jsem se například bál režírovat hry s homosexuální tématikou. Aby se pak neříkalo, Špinar buzna dělá jen svoje experimenty. Když jsme se rozhodli uvést Jsme v pohodě, což je hra o jinakosti, je tam například homosexuál, je tam matka, jejíž syn miluje fetiš, tak jsem to zadal Braňovi Holičkovi. V tomto případě jsem se zablokoval sám.

Pro vás je divadlo asi hodně upřímné a emotivní.

Jinak to nejde. Ale vytvořil jsem také dost inscenací, ve kterých jsem se radši schoval za nějakou formálnost, spíš jsem si užil spektakulárnosti a nepustil si téma k tělu.

Co třeba?

Třeba Zimní pohádku v královehradeckém Klicperově divadle, nebo Zkrocení zlé ženy na Hradě, to asi nebylo mé téma, tu hru považuji až za antifeministickou, dost mě rozčilovala a dlouho jsem hledal, jak udělat závěrečný monolog, abych na to vůbec měl žaludek. Ale samozřejmě se velice těžko odmítají inscenace ve velkých divadlech. Taky jsem neodmítl režírovat Ze života hmyzu v Národním divadle, i když bych si to nevybral ani za milion let. Ale naopak Othello, moje další inscenace v Národním, mi je blízký! Drama o žárlivosti… 

Daniel Špinar

Petr Neubert

Daniel Špinar (1979) vedl Činohru Národního divadla od roku 2015. Vystudoval činoherní herectví na DAMU a poté činoherní režii. Absolvoval inscenací Bratři Karamazovi. V letech 2008-2010 byl kmenovým režisérem pražského Divadla na Vinohradech. V Národním divadle působil jako režisér od roku 2014. 

Vám se často vyčítá, že jste upřímný a emotivní i v debatách, třeba právě na sociálních sítích.

No to jsem.

Nebo třeba v komentářích pod recenzemi vašich inscenací… Ale s kritiky se přece nikdy nediskutuje, nemáte šanci vyhrát.

To je pravda. Dočetl jsem se o sobě, že nejsem arbitrem slušného chování. Já jsem zpočátku podcenil, s jakou vlnou kritiky se budu muset ve své funkci potýkat. Samozřejmě vycházely ne úplně oslavné kritiky na mé inscenace i před tím, ale po nástupu do Národního to bylo úplně jiné! Byl to totální nálet. A navíc jsem pochopil, jak jsou kritici napojeni na divadelní establishment. A čím víc se člověk rozčiluje, vypouští žluč, tím víc se to mele a obrací proti němu. A ano, i to je jeden z důvodů, proč je na čase odejít. Jsem prostě člověk, který se jde mlátit do bláta a klidně se s ostatníma vyválí i v hovnech, když je potřeba. A samozřejmě je to nepříjemné a deptá mě to. Nejsem však takový politik jako třeba Jan Burian a neumím to s kritiky koulet a pak je pomlouvat nebo se jim smát za zády.

Proč odcházíte až za rok a nepráskl jste dveřmi hned?

Protože Národní je velký kolos a bylo nutné najít kompromis mezi tím, musím dostát nějakým svým slibům, splnit dříve dohodnuté spolupráce. Navíc polovinu inscenací už máme vyrobenou, jejich uvedení samozřejmě zdržel covid. Já se moc těším na své dva těžkotonážní tituly, jako je nádherná Hrubínova pohádka Kráska a zvíře.

Bude to opravdu jen pohádka pro děti?

No je to tak napsané, tak z toho utéct nemohu. Ale Hrubín to napsal moc dobře, je tam cítit jeho veliký básnický um.

A ten druhý titul?

To je Mnoho povyku pro nic, což je po Snu noci svatojánském mou nejoblíbenější komedií od Shakespeara. Hodlám si ji užít s herci. Ale pak si chci odpočinout. Jsem přežraný interpretování klasik. Chci se nadále věnovat autorskému divadlu, tématům, které mě zajímají. Režíroval jsem také operu a novocirkusovou inscenaci, k tomu bych se třeba také rád vrátil. A dokonce nevylučuji, že bych se pro jednou vrátil k herectví. Protože se podle mě musím vyrovnat i s tou kapitolou.

Ještě jste řekl jednu provokativní věc – že je v Praze hodně divadel…

Ano, je jich hodně. Ale neřekl jsem, že bych nějaká rušil. S tím by si měl poradit trh a kulturní politika, kterou považuji za pochybnou. Každý dostane z grantu něco, ale nikdo ne dost. A mezi městskými dotovanými divadly by asi už měly skončit Ypsilonka a Semafor. Jsou to divadla postavená na výjimečných osobnostech, ale dnes už je jejich tvorba vybledlá a nástupce si nenašli. Nelze vše udržovat jen z nostalgie a setrvačnosti. Ale samozřejmě nemůžu řešit celý svět. Doufám, že jsem dal společnosti nějaký impuls. I když mi není příliš milé, že je to nyní postaveno na tom, zda já, nebo Burian. A samozřejmě mi je jasné, že pro mnohé jsem už v tom establishmentu taky.

Neuznávám autority, proto se neumím chovat a vždycky jsem řešil všecko otevřeně. Přesto jsem nasál v tomto prostředí spousty toxicity a musím zpytovat své svědomí, jestli jsem neuklouzl. Ale myslím, že ještě mám šanci.

A hýbe se kauza DAMU vůbec nějak? Řeší se něco, nebo se jen o tom diskutuje?

Na DAMU i v mnohých divadlech to vře, ale možná se ve skutečnosti nic neřeší a nevyřeší. Každý z nás potřebuje zaujmout zodpovědný postoj k sobě, ke své práci, ke svému životu. Jak říkala Jana Preissová, herci budou vždy rukojmí. Bylo to tak za totality a není to o moc lepší ani dnes. Fascinuje mě, když herci – třeba jen o pár let starší než já – říkají, že kruté divadelní prostředí je vybičovává k lepším výkonům. Jsou to oběti a mají Stockholmský syndrom. Na katedře bude Burian ještě celé volební období, ale už jim teče do bot! Mladí už to nedopustí.

Takže bude divadelní revoluce?

Ano. Protože mladá generace je jinde a třeba rozebírat s Janem Burianem téma Me Too je neuvěřitelně zábavné. Vždycky na to říká, tak to budeme muset být hyperkorektní, když to po nás teď požadují. Generace Jana Buriana má v sobě až moc zakořeněny bolševické praktiky, to znamená, že se neodporuje autoritám a vše se řeší zákulisně. A tohle jsou dvě věci, které jsou mi bytostně odporné. Neuznávám autority, a proto se neumím chovat, a vždycky jsem řešil všecko otevřeně. Přesto jsem nasál v tomto prostředí spousty toxicity a samozřejmě jsem i přejímal od těch lidí spoustu názorů a musím zpytovat své svědomí, jestli jsem neuklouzl. Ale myslím, že ještě mám šanci. Já jsem teď ve zvláštním životním období. Je mi dvaačtyřicet, půlku života jsem prožil bez sociálních sítí a půlku s nimi, nejsem ani mladý, ani starý. A věřím v obrodu, protože tak svět funguje.

Dokázal byste divadlo opustit?

Samozřejmě jsem si vždycky říkal, že to je jediný obor, kterému se chci věnovat, a že bych bez divadla zešílel! Ale teď je vše jinak. Hodně mě zajímá například psychologie a umím si představit, že bych se jí více věnoval. Dokonce ji šel třeba studovat. Snad bych divadlo dokázal úplně opustit.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze