Feri popřel vinu a prozradil identitu obětí. Jeho proces obnažuje přístup k sexuálnímu násilí u nás
Soudní přelíčení s bývalým poslancem TOP 09 Dominikem Ferim, které začalo v úterý, názorně ukazuje důvody, proč u nás nahlásí sexuální násilí jen minimum obětí. Zahájení soudu se totiž neobešlo bez zpochybňování obětí a jejich duševního zdraví, odhalení identity obětí i mnohokrát vyvracených mýtů o znásilnění, jimiž se Feri v úvodní řeči zaštiťoval. Přinášíme reportáž ze soudní síně.
Na chodbě před malou soudní místností je už od rána úplně plno. Tlačenicí lidí s kamerami, mikrofony a fotoaparáty prostupuje šum, který na chvíli utichá krátce před devátou. Do budovy Obvodního soudu pro Prahu 3 se totiž právě dostavil obžalovaný ex-poslanec Dominik Feri.
Postojí před záběry kameramanů, rozdává úsměvy, nechá se vyfotit. V jeho chování jako by nic nenasvědčovalo tomu, že šestadvacetiletému ex-politikovi známému tím, že z poslanecké práce udělal „cool záležitost pro mladé“, hrozí za dvě dokonaná znásilnění a jeden pokus o něj až deset let vězení.
Sexuální násilí není o uspokojení, nýbrž výhradně o moci, kterou pachatel v danou chvíli má. Vystudovaný právník Feri to nepochybně ví.
„Užívám si sabatiklu a napůl se věnuji tomuto řízení,“ říká novinářům. Feri na chodbě několikrát nenuceně zapózuje do objektivů, jako bychom namísto obžalovaného sledovali celebritu na červeném koberci před filmovou premiérou. Po pár minutách se otevírají dveře do síně. Justiční stráž ještě krátce vpouští dovnitř novináře bez vstupenek pro veřejnost, aby je následně promptně vykázala na chodbu.
Dovnitř se vejde sotva dvacítka lidí. Jednání začíná. Způsob, jakým se v následujících hodinách odvíjí, je přitom téměř učebnicovým příkladem bezútěšné situace v Česku, pokud jde o nakládání s tématem sexuálního násilí, jeho souzení a zejména o přístup k obětem.
Uvnitř sálu se slova ujímá nejprve soudkyně Lenka Hájková. Soud má před sebou rozhodnutí o tom, zda bude jednání neveřejné: vzhledem k tomu, že kauza Dominika Feriho se jen hemží pro oběti extrémně citlivými detaily, je takový postup navzdory nelibosti části médií nanejvýš na místě. Přítomní se o rozhodnutí ale ještě musejí poradit, takže odcházíme zpět na chodbu.
Dominik Feri, který vychází těsně přede mnou, mi do záběru rádoby galantně kyne, abych síň opustila před ním. Image starosvětsky vypadajícího gentlemana s fajfkou ostatně Feri do doby, než po vypuknutí kauzy zmapované deníkem Alarm a Deníkem N před dvěma lety prakticky zmizel ze sociálních sítí, propagoval celkem pravidelně.
Kontakt s poškozenou
Při úvodní řeči obžalovaného už jde však gentlemanství stranou. Zdá se, jako by Feri využil zmiňovaného „sabatiklu“ k nastudování nejčastějších pověr týkajících se sexuálního násilí, které z naší společnosti stále nemůžeme či nechceme vykořenit.
Jedna z obětí (za oběť je podle českého právního řádu v trestním řízení považována každá osoba, která se jí cítí být, dokud není prokázáno jinak, pozn. red.) s ním prý dále byla v kontaktu přes messenger, což je podle něj v kontextu znásilnění zvláštní. Oběti znásilnění přitom mají tendenci celou událost vlivem traumatu nejprve vnitřně bagatelizovat a vinit samy sebe. Udržování kontaktu s možným pachatelem není v tomto případě nic překvapivého.
„Jsem nevinný. Žádného sexuálního nebo jiného typu násilí jsem se nedopustil a nikdy jsem neučinil žádný nátlak. Obvinění považuji za odporná,” zdůrazňuje. Slova jako „odporné“, nebo „nechutné“ z jeho úst během řeči slyšíme několikrát. Feri se expresivně ohrazuje zejména proti obvinění, že jedné poškozené hodil do pití prášek, po němž ztrácela vědomí a byla malátná. „To, že bych někomu dal něco do pití, abych provedl já jí orální sex – a ne obráceně – je navíc absurdní,“ dodává.
Hlavní je moc
Využívá tak dalšího z logických zkratů, kterým se zážitky obětí často zlehčují: „co by z toho všeho mohl mít, když si ani sám neužil?“ Sexuální násilí ale není o uspokojení, nýbrž výhradně o moci, kterou pachatel v danou chvíli má. Vystudovaný právník Feri to nepochybně ví.
Následuje zpochybňování duševního zdraví poškozené, stejně jako zpochybňování motivace, kterou by ke spáchání trestného činu mohl mít. „Říkám s plnou pokorou, že jsem netrpěl nedostatkem pozornosti od žen, abych si ji musel vynucovat násilím,“ prohlašuje s tím, že podle svých slov nemá žádné sexuální úchylky. Sexuálního násilí se ale nedopouštějí jen „úchylové“, jak Feri naznačuje, stejně jako ke zneužívání dětí nedochází pouze ze strany pedofilů: v obou případech jde především o pocit moci.
Vrcholně zavrženíhodným momentem Feriho monologu je odhalení identity obětí, kterého se téměř okamžitě chytala některá média. Co na tom, že jde o ukázkový příklad sekundární viktimizace, při níž je oběť nucena prostřednictvím médií a soudního procesu celou traumatickou zkušenost prožívat znovu a veřejně.
Cejch „té, kterou znásilnil Feri“, nebo v ještě horším případě „té, která mladému perspektivnímu klukovi zničila život“ pak odhalení posouvá do roviny viktimizace terciární, kdy celá událost ovlivňuje život oběti ještě dlouho poté, co utichne zájem médií i justice.
Každý, kdo úterní slyšení přímo u soudu nebo skrze mediální pokrytí sledoval, musí nabýt mrazivého dojmu. Proces rozhodující o vině či nevině v případu sexuálního násilí je pro obžalovaného úsměvný, oběti přicházejí o ochranu a mýty o znásilnění tisíckrát vyvracené odborníky žijí dál. Nezbývá než doufat, že se v dalších dnech procesu podaří tento dojem rozptýlit.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
