Přijmout nedokonalost a objevit chlapa v sobě. Tomáš Drahoňovský o svém životě s alopecií

KomentářMaskulinitaZdraví
Život s nemocí
Tomáš Drahoňovský
| 14. 4. 2022 | 16 komentářů | 40 634
Přijmout nedokonalost a objevit chlapa v sobě. Tomáš Drahoňovský o svém životě s alopecií
Foto: archiv Tomáše Drahoňovského

„Proč ti vlastně vadí, že nemáš vlasy? Plešatých chlapů je na světě přeci hodně…“ Jak odlišné mohou být dva pohledy na jednu a tutéž věc – v mém případě holou hlavu. Neslyším podobnou větu poprvé, ale pokaždé to trochu tne do živého. Nepřišel jsem o vlasy věkem ani dědictvím plešatosti po předcích. Už pár měsíců můj život provází alopecia universalis.

Podobně plešatých mužů jako já totiž zase až tolik po zemi neběhá. Mám autoimunitní poruchu, která likviduje veškeré folikuly na těle. Na rozdíl od Bruce Willise, Hynka Čermáka nebo Yula Brynnera, jejichž jmény mě přátelé často utěšují, mi nerostou ani vousy, přišel jsem o řasy a obočí a i jakýkoli jiný chloupek byste u mě hledali marně.

Do složitého období, kdy jsem kromě definitivního řešení svých dlouhodobých osobních starostí také kompletně změnil své kariérní směřování, vstoupila další otázka: co zbude ze mě samotného?

Z pro někoho marnivého muže, který si zakládal na perfektně střiženém plnovousu a bez učesaných vlasů nevyšel ani před dům, jsem se během tří týdnů změnil v atypickou figuru, které mé dvě dcery povinné školní docházkou láskyplně říkají „šiška“. Je to právě ta rychlost změny sebe samotného, která působí největší šok. A dokáže člověka přimět k tomu, aby se na svět a sám na sebe začal dívat trochu jinýma očima.

Moderátor, věc veřejná

Patnáct let jsem vytvářel zpravodajské relace v českých televizích a pravidelně se objevoval na obrazovce. Nejprve jako redaktor, potom jako moderátor. Ten, kdo říká, že u průvodců zpravodajskými pořady nezáleží na vzhledu, ale především na profesionalitě, zkušenostech a vědomostech, nemá tak úplně pravdu. Jakkoli divák primárně vzhled vnímat nemusí, vizáž moderátora působí jako trademark svého druhu. Veřejná identita, jež spoluvytváří produkt, který nabízíte divákovi. A tato role postupně přetváří i vás osobně.

Čtěte také: Co nás Volodymyr Zelenskyj učí o mužnosti

Volodymyr ZelenskyjShutterstock

Západní svět se posledních několik desítek let potýká s vážným problémem: zatímco ženám se veskrze daří se od patriarchátu emancipovat, mužům to leckdy moc nejde. A přitom je to v jejich vlastním zájmu – patriarchát jako model, který předurčuje jejich budoucnost a životy bez ohledu na jejich vlastní představy, je pro ně stejně škodlivý jako pro ženy. Možná i škodlivější: jsou to muži, kdo jde v krizové situaci v patriarchální společnosti jako první „na porážku“.

Vzor maskulinity pro 21. století přichází z Ukrajiny

Jako moderátor dostanete kartičky na autogramy s fotkou nejlepší verze vás samých. Svou tvář vidíte v televizních upoutávkách – má za úkol přitáhnout diváky právě k vašemu pořadu. Každý den konzultujete s týmem vizuální prezentace výběr vhodného oblečení, vhodný účes, dostáváte dobře míněné rady vedoucí k tomu, aby váš vzhled byl co nejdokonalejší.

Postupem času vás lidé začnou poznávat na ulici. Chválí vaši práci, ale nikdy nezapomenou zmínit také to, jak na ně působíte – solidně, upraveně, seriózně, profesionálně. Na sociálních sítích získávají příspěvky s fotografiemi engagement, jakého by například svěží a čtivá analýza politické situace na téže síti dosáhla pouze v divokých snech akademiků.

Jen silná osobnost dokáže tento vliv prostředí od sebe samotného izolovat a dodnes si nejsem jistý, zda někoho takového znám. Ten, kdo neřeší barevné sladění svého oblečení a tvar svého účesu, zase dobře ví, že správně posazený hlas, tak akorát široký úsměv a sympatická vizáž známá z obrazovky otevírají dveře tam, kde jiným zůstanou uzavřené. Polovinu úspěchu na televizní obrazovce tvoří sebevědomí společně s uměním prezentovat svoji veřejnou figuru v jasně identifikovatelné fyzické podobě.

Ze zrcadla se dívá někdo jiný

První holá místa se mi ve vlasech a vousech začala objevovat v červenci loňského roku. Plnovous začal dostávat trhliny a na některých místech jsem si musel nechávat vlasy přerůst, aby zakryly malé lysiny po celém obvodu hlavy. Stačilo ale pár týdnů, a bylo jasné, že drobné změny image stačit nebudou. Oholené vousy už neměly vůli dorůstat a stejné to během pár dní začalo být i s ostatními chlupy na těle. Ztrácely sílu, postupně je šlo vytrhnout už jen drobným uchopením. Na jejich koříncích byl zřetelný zánět, který postupně likviduje jejich schopnost regenerace.

Ve vlasech se mi postupně začaly rozlézat rozsáhlé holé fleky. Začal jsem mít strach se jich dotknout – při každém prohrábnutí jich stovky padaly na zem. Přestal jsem vycházet mezi lidi, a když, tak pouze v čepici. Přestal jsem spát, a když už jsem usnul, budil jsem se dvě hodiny před budíkem. Do složitého období, kdy jsem kromě definitivního řešení svých dlouhodobých osobních starostí také kompletně změnil své kariérní směřování, vstoupila další otázka: co zbude ze mě samotného?

Mnoho mužů, které znám, doufá, že právě ona dokonalost, dostatečnost, je dovede k tomu, že budou přijímáni svým okolím. Uznání za platnou část společenství. Za lídra obchodního týmu. Za hlavu rodiny. Za respektovaného profesionála. Zkrátka za chlapa.

Po letech těsného sepětí se svojí vizáží, po letech, kdy pro mě to, jak na lidi působím, bylo alfou a omegou, se schylovalo ke změně, nad kterou jsem neměl kontrolu. Měl jsem se rád v podobě, jakou jsem znal ze zrcadla, ne v takové, jakou si pro mě budoucnost připravila. Za pár týdnů na mě ze zrcadla hledí někdo úplně jiný. Po deseti letech s plnovousem vidím kontury svého obličeje, který už jde jen těžko nazvat mladistvým a svěžím.

Zjišťuji, jaký tvar má moje hlava. Jen obroučky brýlí drobně zakrývají nezvyklou vizáž člověka, který postrádá zdánlivě marginální detail dodávající obličeji přirozené rysy – linii obočí. Když se zpotím, pot mi teče přímo do očí, protože je nechrání žádné řasy. S tím, co všechno jsem ztratil, ale získávám také něco navíc: spoustu otázek.

Časopis Heroine: S muži o mužích

Foto: Eliška Sky

Co je to vlastně mužnost? Čeho se dnes muži obávají a co je trápí? Protože rovnost a genderová spravedlnost se netýkají jen žen, dostala v novém čísle časopisu Heroine prostor „mužská témata“. A s nimi se na obálce objevil také muž – aktivista a umělec Lukáš Houdek. 

Vyrovnej se s tím, jsi chlap!

Jak mě budou vnímat mé dcery? Ty, kterým se nelíbila fyzická změna jejich táty už v okamžiku, kdy jsem přišel o vousy? Může ještě pořád část mé obživy spočívat ve veřejné prezentaci, když jsem přišel o to, s čím si mě lidé identifikovali? A nakonec: budu ještě někdy atraktivní pro ženy? Doteď nemám na některé z těchto otázek odpovědi a čekám, že se je budu dozvídat v průběhu času. Snažím se neklást si je a věnovat se drobným procesním záležitostem. Například tomu, že se řadě lidí musím znovu představovat, protože nevěří, že jsem to já. Nebo vnitřnímu tréninku sama sebe v okamžiku, kdy se otrlejší kolegové přestanou nad mou změnou pozastavovat a odstartují sérii chlapských žertů na téma vítr ve vlasech a házení prasátek.

Pro řadu těch, kterým jsem se svěřil, byly tyto pocity nepochopitelné. Vždyť jsi jen přišel o vlasy, konstatovali. A i když tě to trápí, jsi chlap a ti se dokážou s věcmi vypořádat, bojovat. Představují hlas racionality, a tvoří tak antipod emocím a nekonečnému řešení podružností – zdánlivým atributům ženského světa.

Znám mnoho mužů, kteří neřeší svou vizáž. Nepotřebují perfektní BMI ani dokonale padnoucí oblek. Dokonalost hledají sami v sobě, v tom, co dělají, v tom, jak jednají. Nikoli nevýznamná část z nich i v tom, jak vypadají. A doufají, že právě ona dokonalost, dostatečnost, je dovede k tomu, že budou přijímáni svým okolím. Uznání za platnou část společenství. Za lídra obchodního týmu. Za hlavu rodiny. Za respektovaného profesionála. Zkrátka za chlapa.

Autenticita je víc než dokonalost

Cesta za poznáním, že i bez dokonalosti může být muž respektován, je mnohdy dlouhá a komplikovaná. Zdaleka nejsem na jejím konci, ale už teď vím, že nucené odtržení od nutkavého pocitu mít za všech okolností kontrolu nad svou tělesnou schránkou, mi tuto cestu podstatně zrychlilo. Došlo mi, že na konci této cesty není dokonalost samotná, která z vás chlapa udělá. Ale chlap, co ve vás někde je a jen čekal, až si uvědomíte, že mužství nečeká, až splníte kritéria daná společností a dosáhnete iluzorního pocitu dokonalosti. Ale na to, až objevíte, jaký ten váš „chlap“ skutečně je.

Autenticita je více než dokonalost, a i v nedokonalostech se může skrývat krása. Zdánlivá perfektnost okolí často spíše děsí, než že by ji oceňovali. A pokud se ukáže, že to pravda není, pořád jsou tu ještě drobné radosti, které nedokonalosti způsobují. Třeba to, jak rychle je člověk bez vlasů a vousů ráno vypravený do práce. Nebo jak lidem, kteří nemají na svém těle kontrastní prvky, sluší čepice a vzorované košile.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Morgana | 14. 4. 2022 9:43

Skvěle napsané.

+28
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Michal Macek | 14. 4. 2022 16:40

hmm no kdybych se ocitl v navlas stejne situaci, asi bych si vyrval vlasy. Nastesti me to o vlasek minulo, a tak osud mych vlasu uz nevisi na vlasku.... :)

-16
Reagovat