Jak jde dohromady diverzita a UX design? Bývalá lingvistka dává aplikacím smysl

IT Heroine
KariéraRozhovor
Adéla Pavlunová
| 6. 4. 2022 | 2 komentáře | 802
Jak jde dohromady diverzita a UX design? Bývalá lingvistka dává aplikacím smysl
Foto: Shutterstock

Aneta Dvořáková vystudovala sice lingvistiku a pracovně si prošla různorodými profesemi, díky odhodlání rekvalifikovat se a najít si práci v IT pracuje dnes již čtvrtým rokem v UX. Čtyřiatřicetiletá Aneta rozhodně nechce, aby její příběh působil jako něco nedosažitelného. Právě naopak. Pokud inspiruje alespoň jednu ženu, bude spokojená. Zadarmo ale práce snů do klína nepadá.

Pro Heroine Aneta popsala nejenom cestu za vzděláním, ale i pocity u pohovorů nebo při nástupu do první IT práce, kde byla v ryze mužském týmu. A možná i to Anetu formovalo k pozdější podpoře menšin a celkovému smýšlení o inkluzivním designu mimo zajeté škatulky.

Co je aktuálně tvojí náplní práce?

Moje pozice se jmenuje user experience designer (UX designer). Zjednodušeně pomáhám lidem, typicky v online produktech, zvládnout dosáhnout cíle, který mají v hlavě, posunout se z počátečního místa A do místa B. Co nejsnáze a ještě k tomu ideálně s dobrým pocitem z toho procesu. Je to o tom, dát věcem smysl a respektovat potřeby uživatelů. Třeba aby v internetovém bankovnictví nemuseli tři minuty hledat, jak provést platbu. Aby si byli jistí tím, co dělají, a měli odpověď od systému, ve kterém svůj požadavek zpracovávají.

IT pro mě symbolizovalo výzvu. Pořád se tam člověk musí něco učit, není to rutina, žádný den není stejný. A taky mě lákala flexibilita.

Předtím jsi ale vystřídala spoustu jiných pozic, co tě přivedlo k UX?

Mám humanitní vzdělání, jazykovědu – českou filologii a obecnou lingvistiku. Jazyky mi vždycky šly, a protože mi nevadilo telefonovat, tak jsem už na škole pracovala na různých zákaznických centrech, kde jsem využívala angličtinu a němčinu. Pak přišly děti a na mateřské jsem dělala textové korektury, učila v jazykovce a podobně. V té době jsem si uvědomila, že mi chybí komunita lidí zaměřující se na nějakou užší specializaci. Shodou okolností jsem potkala holky z Czechitas, které mi řekly, ať zkusím nějaký IT kurz, že za to nic nedám. Tak jsem to zkusila. První workshop byl pro mě strašný. (směje se) Byl to jednodenní úvod do Javy (objektově orientovaný programovací jazyk – pozn. red.). „Co tady dělám?“ letělo mi hlavou. Nakonec jsem ale prošla skoro všemi kurzy, které byly v té době u Czechitas dostupné.

Co tě hnalo vpřed?

IT pro mě symbolizovalo výzvu. Pořád se tam člověk musí něco učit, není to rutina, žádný den není stejný. A taky mě lákala flexibilita. To, že je jedno, jestli sedím v kanclu, nebo doma s rýmou. A nakonec i vidina platového růstu a toho, že po těchto pozicích poptávka roste a bude růst. Tehdy měli Czechitas stipendium ve spolupráci s EU a některé kurzy byly pro maminky na mateřské dotované. Díky tomu jsem absolvovala dva dlouhodobé kurzy i pár jednodenních. Jeden z těch dlouhodobých byl právě kurz na UX design.

Jak získat první práci v IT

Jaké bylo hledat první práci?

Ta aura, kterou vytvořili Czechitas, byla trochu nebezpečná. Myslet si, že po jednom semestrálním kurzu je absolventka zaměstnatelná, byla iluze. Moje pohovory byly dost šílené. Pro spoustu lidí z IT firem, kteří pracují i desítky let v jedné firmě, je skoro nemožné zorientovat se v mém profilu. Když se dívají na můj Linkedin profil, nedokážou si vytvořit představu o tom, kdo jsem a jak jim můžu pomoct. Mají navíc pocit, že je hrozné něco vystudovat na vysoké škole a nevěnovat se tomu. Přicházejí třeba otázky, jestli to studium nebylo zbytečné, že jsem ten čas promarnila.

Nakonec se ale podařilo práci získat. Jak sis ji našla?

Jednoduše jsem odpověděla na inzerát na Startupjobs. Moje první zaměstnání v IT byl manuální tester (pro mnoho juniorů bez praxe startovací pozice – pozn. red.). Ve společnosti je zakořeněno, že práce nás musí bavit, protože jí věnujeme spoustu času. Nemyslím si, že to musí nutně platit vždy. V rámci vývoje si můžeš projít věcmi, které jsou možná nudné nebo nepříjemné. Podle mě to patří k procesu. Není to jako lusknout prstem a mít skvěle placenou seniorní práci v mezinárodní firmě. Teda pokud nejsi marvelovský hrdina.

Myslím si, že u mě to bylo o houževnatosti, píli a o tom, nenechat se zastrašit. Na první pozici jsem nastoupila do kanceláře, kde byl celkem velký tým, avšak opravdu samí kluci, většinou mladší než já. Hleděli na mě dost s údivem. Jako by si říkali, co tam vůbec dělám. Já se snažila si to nepřipouštět a dělat dobře svou práci.

UX designérkaFoto: Aneta Dvořáková

Aneta Dvořáková se z lingvistky stala UX designérkou.

A pak jsi ještě v té samé firmě začala s UX?

Tehdejší šéf oddělení vývoje ve mně viděl potenciál, i když jsem neměla formální IT vzdělání. Když se vedení rozhodlo, že postaví UX tým, podařilo se mi přesunout se tam. Měla jsem k tomu blízko. Už při testování jsem pořád poukazovala na něco, co bychom dnes nazvali porušování pravidel použitelnosti. Vedení tehdy dost zkritizovalo mou dosavadní práci, ale řekli, že to se mnou zkusí na UX. Spousta lidí by to možná vzdala, ale já jsem si řekla, že si to nenechám vzít.

Takže sis šla zkrátka za svým a nic sis k sobě moc nepouštěla?

Měla jsem štěstí, že kolega, se kterým jsem na UX spolupracovala, byl super sparing a moc jsme si pracovně rozuměli. Dodnes jsme v kontaktu. To pomáhalo odfiltrovat ty ostatní věci, které dávaly občas zabrat. Hodně udělala i změna kanceláře. Klučičí kolektiv na vývoji razil někdy pro mě docela nepříjemný humor. Asi to bylo i tím, že jsem tam byla jediná holka. Ale zpětně jsem si uvědomila, že tam byly i jiné menšiny, konkrétní lidé, které jsem znala, kteří se mnohdy nemuseli cítit zrovna nejlíp. Ať už jde o sexuální orientaci, víru, nebo třeba jen jiný náhled na život.

To téma menšin se mnou rezonuje od střední školy. Blízký kamarád procházel drsným coming outem několik let. Koneckonců i já si teď procházím jakousi formou coming outu, když jdu do nového pracovního prostředí a někomu řeknu, že jsem ve svém věku rozvedená a mám dvě děti. V bývalé práci jsem to ani neřekla, v korporátu se na takové věci standardně nikdo neptá. V jedné konverzaci jsem se pak ale náhodou zmínila a hned přišla hrozně překvapená a lítostivá reakce. Bylo to dost nepříjemné. Ta osoba mě pak začala brát jinak.

Když jsi poté nastoupila do velké nadnárodní firmy, zapojila ses do vznikající skupiny LGBTQ+. Co tě k tomu vedlo? 

Od jisté doby jsem začala mít pocit, že jsem sama jakási minorita. Asi jsem si to uvědomila právě díky tehdejší práci, kde vznikla iniciativa pro sdružování LGBTQ+ a jejich podporovatelů. A já se stala tím podporovatelem. Odjakživa ve mně byla silná bojovnost, když jsem cítila nějakou nespravedlnost. Sama jsem se navíc někdy cítila jako outsider a introvert. Kdykoliv jsem se ale ocitla v této komunitě, cítila jsem se tam dobře, je to takové příjemné a otevřené prostředí spojené s přijetím. Nějak se vždy stalo, že tito lidé byli kolem mě, o to víc to pak se mnou asi rezonovalo. V české divizi iniciativy jsem byla já za podporovatele a další kolega za komunitu. Byli jsme dobrá dvojka. Ukazovali jsme, že iniciativa nemusí být jen pro lidi, kteří tím žijí, ale i pro ty, pro které je to důležité téma.

Čtěte také: Boj za rovnoprávnost v IT

Tomáš Ervín Dombrovský7243Foto: Václav Jedlička

Na českém pracovním trhu v segmentu IT chybí deset až patnáct tisíc vývojářů. A bude hůř. Podle Tomáše Ervína Dombrovského, který má v LMC na starost datovou analýzu a komunikaci, totiž poptávka firem dále sílí a lidí na pracovním trhu naopak postupně ubývá. 

Boj za rovnoprávnost je kormidlo Titanicu. Musí se dlouho držet otočené, aby loď mírně změnila směr

O co v iniciativě šlo?

Byli jsme zakládající členové, dělali jsme akce, které byly kvůli pandemii převážně online. Hlavní myšlenkou bylo dát o sobě vědět. Vytvořila jsem  třeba informační letáček, který jsme chtěli dávat nově nastupujícím zaměstnancům. Pro spoustu lidí je přístup firmy k těmto věcem faktor při volbě zaměstnavatele. Hledají místo, kde se budou cítit bezpečně. Kolega, který iniciativu vedl se mnou, jednou zmínil, že rád tančí. Dokud se nevyoutoval, zažíval občas  genderově vyprofilované vtípky. Někteří lidé si ho třeba dobírali, že přes tanec určitě sbalí spoustu holek. Nemysleli to zle, ale neuvědomují si, že to tomu člověku může být nepříjemné.

Co dělá UX designér

Zajímalo by mě, jestli je diverzita i téma pro UX designéry při jejich práci. Jestli přemýšlejí o tom, že na druhé straně sedí uživatel, který se nemusí identifikovat s prostředím, ve kterém se nachází.

Vyloučený se cítí každý, kdo někam přijde a neví, kudy kam. Představa o práci UX designéra může vypadat strašně vágně, že je to o tom, jak si to celé my vymyslíme. My však pracujeme na základě dat, musíme si udělat výzkum, jít za lidmi a správně se jich zeptat. Je to někdy i docela detektivní práce. S daty jsme pak schopni vytvořit produkt, který lidem pomáhá.

Výzkum děláte s kolika lidmi?

Pokud se bavíme o kvalitativním výzkumu, to znamená dojmy, pocity, jak se lidem co používá, povídání s nimi, tak zlaté minimum je pět. Pokud máš otázky postavené správně, tak by se už s pěti lidmi měly rýsovat vzorce, podle nichž lze analyzovat to, co děláš. Samozřejmě, pro každý výzkum si dopředu stanovíš, koho chceš vlastně „zkoumat“. Není to náhodná pětice lidí. Když potřebuješ už čistě kvantitativní data, jako třeba kolik lidí se ti zaloguje a co sledují, pak bys měla začínat určitě někde na stovkách. Ale konkrétní počty záleží hodně na tom konkrétním produktu.

Pět lidí nevypovídá moc o nějaké diverzitě. Nezajistíš asi vždy, aby tam byl někdo starší, někdo z rasové či sexuální menšiny…

Záleží, jaký produkt vytváříš a jací lidé jsou pro tebe důležití, kdo je tvá cílová skupina pro výzkum. Já dělám třeba teď systém pro mzdové účetní a personalisty, kde řešíme odměny, tabulky a formuláře pro daňové přiznání. Pro mě je to tedy prostě jen uživatel, neutrální entita.  U seznamovacího webu by to bylo něco úplně jiného.

U formulářů se řeší to, aby byly inkluzivní? Už první otázka směřující k pohlaví často dost lidí vyloučí, protože se ve dvou možnostech nenajdou.

Tohle je pro mě těžké zodpovědět a někdy mám pocit, že žádná odpověď není ta správná, že pokaždé něco s někým negativně zarezonuje. V takovém formuláři asi uživatel nakonec musí dát přednost tomu, čemu se říká sexus, tedy s čím se člověk fyzicky narodil. Genus je pak to, co se používá v gramatice jazyka, no a gender označuje sociologické věci. Správně připomínáš taky téma intersexuality (intersexuálové se rodí s pohlavními znaky nezapadajícími do binárních vzorců, pozn. red.) a bohužel zarytou potřebu vždy věci a lidi polarizovat. Sama nevím, co by se muselo stát, abychom mohli vystoupit ze zajetých škatulí žena/muž. Když si vzpomenu, co všechno se třeba děje jen kolem snahy o manželství pro všechny…

Nejsme všichni jen bílí a cis gender, existují i lidé, kteří do těchto škatulek nezapadají. Kontrast však nastává mezi tím, co bys chtěla do designu promítnout, a co reálně můžeš.

Myslím si však, že po všech Metoo kampaních, Black life matters a debatách o sexualizovaném násilí se do povědomí docela dost dostalo to, že nejsme všichni jen bílí a cis gender, ale že existují i lidé, kteří do těchto škatulek nezapadají. Kontrast však nastává mezi tím, co bys chtěla do designu promítnout a co reálně můžeš. Někteří lidé jsou těmito tématy už docela přesycení. Přichází to ze všech stran, často slyším, že je toho moc. Já sama ale nevnímám, že by to téma bylo nějak tlačeno na sílu.

Vzpomeneš si na příklady designu, ke kterému jsi měla připomínky, protože byl třeba příliš stereotypní?

U formuláře pro daňové přiznání měla v návrhu sleva na manžela/ku ikonu klasického klučičího a holčičího panďuláka, jak se drží za ruce. Tam jsem říkala, že bychom to měli změnit. U školkovného pak byla navržena ikona s kočárkem. Říkala jsem si, že dítě ve školce už není miminko a jestli to spíš nevyvolává dojem porodného... Ale kolik lidí nad tím takto přemýšlí?

Chodíš na meetupy nebo sleduješ nějaké skupiny, kde si sdílíte články nebo nějaké tipy?

Sleduju spoustu věcí hlavně na LinkedIn, případně Facebooku, pročítám e-mailové newslettery od známých značek z oboru. Před pandemií jsem jezdila na setkání UX, která pak přešly do onlinu. Skvěle funguje český UX slack. Hodně mi dává taky koučování v Czechitas. Tam mám okamžitou zpětnou vazbu. Holky jsou hladové po vědění, poslouchají, když jim něco poradím, hned to použijí. Oproti tomu, co dělám v práci, je to jiné. Tam je vždy nějaká promlka.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Partneři projektu

Randstad
Asseco Solutions
Unicorn
Datamole
Czechitas
Jobs
Martinus.cz
Green Fox
ČMAPM
Red Hat
Mews
Ataccama
Avast
Asseco Solutions
Anect