Anorexií může trpět i člověk bez podváhy. „Rizika úmrtí jsou stejná,“ říká koučka Miřetinská

Body PositivityDuševní zdraví
Jídlo a obsese
RozhovorSociální sítěZdraví
Alžběta Cutáková
| 21. 3. 2022 | 9 305
Anorexií může trpět i člověk bez podváhy. „Rizika úmrtí jsou stejná,“ říká koučka Miřetinská
Foto: Shutterstock

Strach z přibrání, úbytek hmotnosti a tělesné funkce poznamenané hladověním. Anorexie se týká i lidí, kteří na první pohled nejsou hubení. Co je „weight stigma“? Jak stereotypní představy o lidech s anorexií škodí těm, kteří s poruchami příjmu potravy bojují? Koučka Kristina Miřetinská pomáhá zotavit se nejen pacientům s diagnózou anorexie, ale i lidem, kteří vnímají svůj narušený vztah k jídlu.

Upozorňujete na to, že existuje „atypická anorexie“. Co si pod tím máme představit?

V posledních letech přibývá lidí, kteří sice nemají podváhu, ale mají psychické i fyzické příznaky hladovění. Jenže podváha je diagnostickým kritériem pro určení mentální anorexie. Diagnosticky tak nejde mluvit o mentální anorexii. Tato „atypická“ podoba spadá do kategorie nespecifikovaných poruch příjmu potravy.

Jak závažná je tato „atypická“ varianta?

Mám klienty, kteří na tom mohou být hůře než třicetikilový pacient. Jejich tělesné funkce jsou poznamenané hladověním. Já říkám, že je to ta stejná anorexie jako u hubeného pacienta, není v tom žádný rozdíl. Rizika úmrtí jsou stejná.

Podváha je biologicky velmi těžko udržitelná. Nebývá tak extrémní, jak si ji lidi představují.

Vnímá tuto závažnost i pacientovo okolí a společnost?

Společnost má pocit, že mezi pacienty je rozdíl, protože jeden je hubený, a druhý ne. To je stigma založené na hmotnosti – weight stigma – v praxi. U obou pacientů je hlavním parametrem abnormální strach z přibrání. U obou dochází k úbytku hmotnosti. Jenže u nehubeného pacienta mohla být počáteční váha vyšší, proto se nepropadl do podváhy.

U klientů jsem se setkala s tím, že byli ve velmi špatném stavu a okolí je stále podporovalo v hubnutí – „dobře děláš, pokračuj v tom“. Často je v hubnutí podporují i praktičtí lékaři, přitom pacienti mohou být v ohrožení života. U té „typické“ varianty s podváhou to okolí vidí a začne mít připomínky. Ta „atypická“ není vidět.

Dokázala byste vyčíslit, kolik pacientů má typickou variantu s podváhou a kolik trpí bez podváhy?

Moje zkušenost je taková, že tu „opravdovou“ anorexii s podváhou má menší počet pacientů. Podle statistiky, kterou jsem četla, mezi všemi pacienty s poruchami příjmu potravy je asi šest procent těch, kteří opravdu mají podváhu. Jde o to, že podváha je biologicky velmi těžko udržitelná. A nebývá tak extrémní, jak si ji lidi představují. Ve svých příspěvcích proto vždy mluvím o podvýživě, ne o podváze.

Jak tento fakt reflektují média?

Ve filmech většinou nevidíme vyloženě vychrtlou postavu, protože to nejde kvůli reálné fyzické podobě herce nebo herečky. Takže možná mimoděk ukážou realitu, kdy pacienti nemusejí být vyhublí. Ale panuje dost stereotypní pohled v tom, koho anorexie postihuje. Jako bychom se zasekli někde v osmdesátých letech. Většinou je to stereotypně blondýna bílé rasy, teenagerka, z lépe situované rodiny, kde je určitý vzorec – úzkostlivá matka, přílišná kontrola a tak podobně.

Konkrétně si vybavuji film To the Bone s Lily Collins, který byl podle mě velmi nerealistický. 

Kdo je Kristina Miřetinská?

kouč poruchy příjmu potravy
Foto: Kristina Miřetinská

Certifikovaná koučka v oblasti poruch příjmu potravy. Klientům poskytuje podporu v každodenních i krizových situacích, jako je nakupování jídla, běžná strava i různé oslavy. Cílem spolupráce je vytvoření zdravých stravovacích a pohybových návyků i pozitivní vztah k vlastnímu tělu.

I lidé s anorexií jedí

Co takový film komunikuje divákům?

Podle mě to vytváří obraz povrchnosti, o které ta porucha vůbec není. Někde na začátku poruchy mohlo být přání pacienta zhubnout, ale nechtěl vypadat tak, jak poté doopravdy vypadá. To už má málo společného s tím, jak to začalo. Jenže je těžké se z toho dostat, strach z přibrání je obrovský.

Jak si to potom překládají rodiče pacientů?

Rodiče se stydí: toto se stalo naší rodině, pane bože! Setkávám se i s tím, že pacient je hospitalizovaný a rodina tvrdí, že je na táboře nebo v lázních. Nepřiznají, že je v nemocnici s anorexií, protože to je pro ně ostuda.

Nereálný obraz nemoci přispívá k tomu, že si rodiče poruchy nemusejí všimnout. Když mají podezření, že dítě by mohlo mít tuto diagnózu, mnoho z nich si řekne, že asi jen přehánějí. Ta nemoc ale začíná nenápadně. Doporučuji to radši začít řešit hned, a třeba se zmýlit. Když se anorexie zachytí pozdě, člověk už je hluboko v té nemoci a vše je těžší.

Co si z filmu odnesou případní pacienti?

Pokud je v publiku někdo, kdo má problém se stravou, tak jej nebude řešit, protože on to přece nemá tak špatné, jak to ukazuje film. Také se u klientů setkávám s názorem: já na tom nejsem tak špatně jako ti, kteří nic nejedí. Tak to ale nefunguje. Kdyby nejedli nic, byli by mrtví. Lidé s anorexií jedí málo, ne vůbec.

Sledujete pravidelně svou váhu?

Jak tedy problém ukázat věrněji?

Hlavní je ukázat, že porucha příjmu potravy je biologicko-psychologicko-sociální komplex. Mnoho lidí si myslí, že pacient má poruchu příjmu potravy, protože nevhodně hubnul. Tak to není.

Osobně bych poruchám nedávala žádný vzhled ani pohlaví.

Tomu se režisér filmu nebo redaktor článku asi nevyhne. Musí vybrat herce či herečku, fotku k textu.

V rámci jednoho filmu se to nevyřeší, ale opakovaným zobrazováním ano. Když už ukazujeme osobu, ať to jsou různé rasy, muži, ženy, všichni. Různé populace, chudí, tlustí i hubení. V zobrazeních chybí skupina lidí s vyšší váhou. Maximálně se zmíní, že mohou mít záchvatovité přejídání, ale zapomíná se na to, že mohou trpět i ostatními poruchami. Když často vidíme hubenou ženu, náš mozek si zafixuje, co znamená porucha příjmu potravy – hubenou dívku.

Čím více, tím lépe?

Co se společnost dozvídá o bulimii?

Pokud se ukazuje bulimie, je to spousta zvracení v extrémním podání. Ve skutečnosti ho většinou nebývá zase tolik. I zvracení jednou dvakrát do týdne je bulimie. A vyskytují se také další kompenzační „očistné“ mechanismy, které následují po přejedení se, jako je intenzivní cvičení, vynechání jídel, půsty.

U zvracení společnost chápe, že to není dobrá věc. Ale cvičení je normalizované, čím víc cvičíš, tím lépe!

Čtěte také: Muži & posedlost cvičením, deprese i hladovění

Foto: Shutterstock

Co chtějí muži vidět v zrcadle? Co jsou ochotni udělat pro to, aby dosáhli vzhledu, po kterém touží? Jakému tlaku čelí a jaké poznámky o jejich těle je zraňují? Dokumentarista Lukáš Houdek o tom natočil podcast Hrana. A pro Heroine.cz píše, jak moc je přijetí vlastního těla osobní téma i pro něj samotného.

Muži svůj vzhled a tělo řeší mnohem víc, než si myslíme

Proč to tak je?

Máme pokřivený pohled na to, co je zdravý životní styl: Čím méně jím, tím lépe. Čím více cvičím, tím lépe. Jako by zdraví znamenalo jen cvičení a stravu. Ale ostatní aspekty života, které mají vliv na zdraví, se nám ztratily. Třeba sociální kontakt, který je velmi důležitý.

Jak je ve společnosti chápáno záchvatovité přejídání?

O něm se mluví nejméně, přitom jde o nejčastější poruchu příjmu potravy.

Když vezmu v úvahu klasická média, mám dojem, že o něm nejméně informují jako o reálném problému. Když jej zmíní, tak se nabízí snadná řešení – vytvořte si jídelníček, začněte méně jíst. Jedná se o psychické onemocnění, to nejde řešit restrikcí stravy. Po restrikci záchvatovité přejídání ještě více naroste.

Je nadváha spojená se záchvatovitým přejídáním?

To je další stereotyp. Tuto poruchu nemají pouze tlustí lidé. Ano, mohou ji mít a mají, ale existují také štíhlí lidé trpící touto poruchou. Nemusí nutně vést k obezitě. 

Kdo takové stereotypy živí?

Vidím je v toxickém obsahu na sociálních sítích. Některé profily mi přijdou směšné, mluví o zdravém vztahu k sobě a o tom, že tělo není to nejdůležitější. A u toho je fotka ve spodním prádle, to „sexy“ vysportované tělo. Uživatel pak má pocit, že takto musí vypadat, že takhle je to zdravé.

Rekonvalescenci se hodně věnují Recovery profily, s cílem ukázat cestu k uzdravení. Jak je to u nich?

Několik z nich sleduji a je to šílené. Tam si vzájemně dávají rady nemocní lidé. A radí si špatně. Jsou různé cesty, jak se vyléčit, ale málokdo se vyléčí tím, že bude chodit každý den do posilovny a jíst všechno ultrazdravé.

Jak to vnímají lidé, kteří jsou v rekonvalescenci z poruch příjmu potravy?

Pro takového člověka je toxické skoro všechno, protože se porovnává s ostatními do takové míry, kterou si ani nedokážeme představit. Mozek pracuje selektivně. Pacient se nebude srovnávat s někým, kdo méně cvičí a více jí. On se porovná s tím, kdo to dělá „lépe“ než on, tedy kdo více cvičí a méně jí.

Zdravý člověk na sociálních sítích ani nevidí všechny možnosti, které pro nemocného představují spouštěč problémů. Jsou skoro všude. Bylo by ideální, kdyby se po dobu léčby od sociálních sítí odpojili.

Na hmotnosti pacienta nezáleží, říká lékařka Miroslava Navrátilová

poradna pro poruchy příjmu potravy
Foto: Miroslava Navrátilová

MUDr. Miroslava Navrátilová, PhD., se přes třicet let zabývá poruchami příjmu potravy. Je vedoucí poradny na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Brno a Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde také přednáší.

Proč nechválit pacienta nebo pacientku za to, že se „spravili“?

Pokud je v pokročilé fázi nemoci, pak to znamená – cituji – „jsi tlustá jak prase“. Takto si to hlava přeloží. Základním rysem nemocné psychiky je obava z tloušťky. Podle hmotnosti se kromě novinářů orientují i psychologové, psychiatři nebo praktici, protože mají jinak zaměřené vzdělání. Ale já jako metabolický lékař nebudu pacientům argumentovat tím největším strašákem, který pro ně existuje, nárůstem hmotnosti.

Proč zvýšení hmotnosti neznamená zlepšení zdravotního stavu?

Když někdo přibere, může to být například jen voda nebo jiné manipulace. Pokud pacientku budeme pořád vážit a brát hmotnost jako ukazatel, tak předtím než vejde do ordinace, vypije litr dva. A po zvážení honem, honem projímadla, jít na záchod, eventuálně diuretika. Měla jsem pacientku, která měla šedesát sedm kilo a zemřela na zástavu srdce. Na hmotnosti pacientů nezáleží. Důležité je, aby měli v pořádku vnitřní prostředí, aby neměli epileptické záchvaty, bolesti hlavy, křeče, zažívací obtíže, aby měli v pořádku imunitu, hormony. Kritériem úspěšnosti je například spontánní nástup menstruace.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze