Město pro všechny. Veřejný prostor by měl být férový

Život ve městě
Klára Brůhová
| 6. 4. 2021 | 13 komentářů | 4 341
Město pro všechny. Veřejný prostor by měl být férový
Foto: Stephanie Braconnier / Shutterstock

Vyprázdněné ulice, nebo naopak přeplněné parky v období pandemie ukazují, jaké slabiny má veřejný prostor. Naše města byla po staletí utvářena úzkou skupinou lidí, kteří měli moc o nich rozhodovat. Co je potřeba udělat, aby se ve městech žilo lépe všem i v době pandemie?

Stejně jako jiné segmenty naší kultury, ani architektura, urbanismus a městský prostor nejsou neutrální. Expertíza v oblasti architektonického navrhování byla po staletí vyhrazena poměrně úzké a homogenní skupině lidí, obdobně jako rozhodovací pozice ve věcech veřejných. Není proto divu, že město utvářeli poněkud jednotvárně – především k obrazu svému, respektive z pohledu své (nutně omezené) zkušenosti. 

Malou diverzitu tvůrců dokládá i pohled do publikací věnovaných dějinám urbanismu. Kniha Stavitelé měst Jiřího Hrůzy, jednoho z nestorů historie urbanismu v našem prostředí, popisuje vývoj urbánních struktur od starověku „v podstatě až do současnosti“. A mezi „velkými jmény“, která zmiňuje, dominují muži s podobnou životní dráhou, převážně z dobře situovaných rodin. Byť je gender jen jednou z kategorií, ke které se lze vztahovat, poměr 333 mužů k jediné ženě, je vypovídající. 

Hrůzovi by se samozřejmě dal vytknout obligátní nešvar tvůrců jakýchkoliv „tradičních kánonů“, totiž upozaďování a přehlížení ženského přínosu, avšak i kdyby byl v této věci otevřenější, proporce by se nijak dramaticky nezměnila. První urbanistky, jejichž práce byla šířeji reflektována, se totiž dostaly více ke slovu až v druhé polovině 20. století. Tou nejčastěji zmiňovanou (a také jedinou, kterou jmenuje Hrůza) je Jane Jacobs, jejíž nástup do praxe se časově (a do určité míry i tematicky) kryje s druhou vlnou feminismu v USA.

Feminismus je humanismus

Svou zřejmě nejslavnější knihu Život a smrt amerických velkoměst publikovala Jacobs v roce 1961 (česky 1975), a kromě kritiky modernistického urbanismu nebo důrazu na environmentální témata v ní poukazuje i na nutnost větší diverzity a pestrosti – tvůrčích týmů, zainteresovaných osob i samotných urbanistických prvků. Jacobs tak v podstatě načrtla zásadní témata feministické kritiky urbanismu, které jsou aktuální dodnes. 

Když jde o rovný přístup k užívání městského veřejného prostoru, je třeba vzít v úvahu i příjem, etnicitu, věk, zdravotní stav, pohyblivost nebo třeba nutnost péče o druhou osobu.

Tzv. feministická kritika se v tomto případě nezabývá jen ženskou otázkou, její záběr je daleko širší. Když jde o rovný přístup k užívání městského veřejného prostoru, je třeba vzít v úvahu i kategorie, jako je příjmová skupina, etnicita, věk, zdravotní stav a pohyblivost nebo třeba nutnost péče o druhou osobu. „Pokud jsou ženská práva právy lidskými, je logické, že feministické město je městem všeobecně  humanistickým,“ shrnuje Ada Colau, první žena na pozici starostky Barcelony. Ukazuje, že feminismus v tomto případě neřeší „jen“ téma genderu.

Ke znevýhodňování totiž může docházet (a často dochází) i v rámci jiných kategorií a skupin – zejména těch, jejichž hlas je upozaděn a které nedosáhnou do rozhodovacích struktur. Samozřejmě nelze generalizovat v tom smyslu, že privilegované osoby nemohou mít feministický či dokonce intersekcionální přístup, zřejmě ale nepůjde o všeobecně rozšířený standard.

Odpovědí na problém veřejných prostor utvářených příliš úzkým okruhem zainteresovaných může být koncept férově sdíleného města. Jeho stěžejní metodou je participace, kdy v rámci městského plánování dostanou hlas jinak podreprezentované skupiny. Jak uvádí urbánní antropoložka Katrina Johnston-Zimmerman: „Pakliže se padesát let snažíte vyřešit tytéž problémy stále s týmiž lidmi, nic se nezmění. (…) Ke zlepšení situace v heterogenním, intersekcionálním a měnícím se městském prostředí přispěje zvýšení diverzity lidí pozvaných do debaty.“

Podobný názor vyslovila také Ada Colau: „Jde o to být opravdu otevřený; inovovat, naslouchat občanům (…) a neustále se zlepšovat. (...) Věřím, že není možné mluvit o spravedlivém, udržitelném nebo inkluzivním městě, pokud nehovoříme o právu na město (...). Využijme příležitost obrátit se i na ty jednotlivce, kteří jsou tradičně vnímáni jako ‚občané druhé kategorie‘ – aby se tak stali hlavními postavami.“ 

Muži se pohybovali většinou po přímých trajektoriích, a to zpravidla dvakrát denně, ženy měly daleko diverzifikovanější trasy vedoucí za různými pochůzkami a cíli.

Teze znějí dobře, ale poněkud vágně. Podívejme se na konkrétní příklady z praxe městského plánování Ve Vídni, kde mají s aplikací konceptu férově sdíleného města mnohaleté zkušenosti. Už 90. letech 20. století ve Vídni pracovali s tím, že lidé mají s pohybem po městě různou zkušenost. Když to zjednodušíme a použijeme genderované kategorie, dotazování ukázalo rozdíly mezi převážně mužským a převážně ženským pohybem v urbánním prostoru. Zatímco muži se pohybovali většinou po přímých trajektoriích, a to zpravidla dvakrát denně (při cestě do práce a z práce, kterou navíc často absolvovali autem), ženy měly daleko diverzifikovanější trasy vedoucí za různými pochůzkami a cíli. Používaly také více systém MHD a více chodily pěšky a v doprovodu dětí.

Feministické město v nové Heroine

Foto: Mitchel Raphael

„Když jsem se stala matkou, uvědomila jsem si, že město v mnoha ohledech není přívětivé ke všem svým obyvatelům,“ říká Leslie Kern, autorka knihy Feminist City v rozhovoru, který najdete v nové Heroine. S urbanistkou Milotou Sidorovou mluví nejen o možnostech uspořádání města, ale i o proměnách bydlení nebo samotě v době pandemie. 

Na základě těchto zjištění přistoupila Vídeň k adaptacím veřejného prostoru, který tehdy protežoval spíše automobilismus a přímočarost. Nově navržené úpravy měly (ve výsledku nejen) ženám ulehčit každodenní pohyb – vznikl tak veřejný prostor s menším počtem bariér a přívětivý k pěším. Byly rozšířeny chodníky a přidány přechody, schodiště dostala rampy, v zastávkách metra byly zbudovány výtahy, zlepšilo se osvětlení. Zanedlouho následoval i redesign několika městských parků, jejichž charakter byl na základě participativního přístupu pozměněn tak, aby vyhovoval co nejširšímu okruhu návštěvníků. 

Za více než dvě desetiletí, kdy koncepce funguje jako oficiální strategie Vídně, si tamní územně plánovací instituce vytvořily obsáhlou a dobře fungující metodiku, jejíž podstata spočívá právě v co nejširší inkluzi, participaci a dotazování. V posledních letech se koncept férově sdíleného města dostává i do České republiky, a to mimo jiné zásluhou platformy Women Public Space Prague, která se tématu a jeho popularizaci věnuje dlouhodobě a soustavně. Vznikl zde například „komiksový“ návod, jak takové férové město nejlépe navrhnout. V územně plánovací praxi pak proniká do agendy pražského IPRu, magistrátu a některých městských částí – a živá je i v dalších městech a obcích v České republice.

Co nás naučila pandemie

Aktuálně se koncepce férově sdíleného města musí celosvětově vyrovnávat s okolnostmi spojenými se šířením onemocnění COVID-19. Vzhledem k pandemické situaci se totiž veřejný městský prostor opět stává do určité míry exkluzivní komoditou – lépe dostupnou těm mladším, zdravějším; těm, kteří vlastní automobil nebo mají vše potřebné v dochozí vzdálenosti.

Hlavním tématem zůstává adaptace městského prostoru tak, aby umožňoval kvalitní trávení času i v době, kdy hrozí nebezpečí nákazy.

Situaci si pochopitelně uvědomují i urbanisté a urbanistky napříč zeměmi světa, kteří v průběhu roku 2020 stačili vypracovat určité strategie pro férově sdílené město v době pandemie. Hlavním tématem zůstává adaptace městského prostoru tak, aby umožňoval kvalitní trávení času i v době, kdy hrozí nebezpečí nákazy. Důležitým principem je veřejné prostory neuzavírat, ale raději je adaptovat a umožnit v nich dostatečný fyzický odstup – tak, aby je bezpečně mohla využívat co nejširší škála lidí. 

Protože během lockdownu klesá silniční doprava, radí odborníci a odbornice přenechat část uličního profilu pro pěší a cyklisty – kteří se tak budou moci pohybovat méně natěsno a pohodlněji. Obdobným způsobem by mohlo docházet i k rozšiřování veřejného prostoru – například alternativním využitím parkovacích míst jako rozměrnějších (a tedy bezpečnějších) předzahrádek restaurací a kaváren. Obecně se také doporučuje tvořit prostory multifunkčně a adaptabilně – tak, aby bylo možné veřejná prostranství používat pro různé účely, které jsou zrovna potřeba, na příklad pro mobilní zdravotní či očkovací centra, komunitní služby, ale i venkovní kina nebo tělocvičny.

Pandemie ukazuje, že je do budoucna nutné se v urbanismu soustředit na rovnoměrnější rozdělení zelených ploch ve městech. Parky, zeleň nebo různá hřiště umožňují relaxaci a přispívají ke snižování úrovně stresu, v některých městech jsou však nedostatkovým elementem. Nejde ale jen o zeleň. Pandemie odkrývá i ztíženou dostupnost dalších důležitých služeb, což vede na příklad k obnovení diskusí o urbanistické vizi tzv. patnáctiminutového města, která má za cíl spravedlivou dosažitelnost důležitých potřeb. Školy, nákupy, základní zdravotní péče nebo možnost volnočasového vyžití by se podle tohoto pravidla měly nacházet v tak blízkém okolí od vašeho bydliště, aby byly pěšky, hromadnou dopravou nebo třeba na kole dostupné maximálně za čtvrt hodiny.

Vzhledem k možné další pandemii je potřeba prostor měst do budoucna plánovat tak, aby bylo reálné dodržovat rozestupy – a tedy aby jej mohly bez větších obav používat i lidé, kteří patří do ohroženějších skupin. Na nové potřeby se bude muset adaptovat i architektura. Pro případ dalších lockdownů se doporučuje např. budování balkonů, teras a dalších prvků, jež umožní jistou úroveň socializace i při zachování izolace. Aby tyto principy fungovaly inkluzivně a spravedlivě, je třeba je aplikovat na základě zásad férově sdíleného města, tedy napříč urbánním prostorem – a v co nejširším participativním okruhu. Jen tak budou vznikat města, kde se bude dobře žít všem.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Markéta | 10. 4. 2021 11:56

To, že pandemie pomine neznamená, že tyto adaptace zmizí. Tahle situace s covidem spíš konečně vytvořila impuls k tomu, že si lidé uvědomují jak moc potřebují kvalitní prostory ve městech. Ne jen během pandemie ale pořád.

+2
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

nope | 7. 4. 2021 17:10

Feminismus je humanismus. Válka je mír...

-3
Reagovat