Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Město pro všechny. Veřejný prostor by měl být férový

Klára Brůhová | 6. 4. 2021 | 9 komentářů | Život ve městě | 2 280

Foto: Stephanie Braconnier / Shutterstock

Vyprázdněné ulice, nebo naopak přeplněné parky v období pandemie ukazují, jaké slabiny má veřejný prostor. Naše města byla po staletí utvářena úzkou skupinou lidí, kteří měli moc o nich rozhodovat. Co je potřeba udělat, aby se ve městech žilo lépe všem i v době pandemie?

Stejně jako jiné segmenty naší kultury, ani architektura, urbanismus a městský prostor nejsou neutrální. Expertíza v oblasti architektonického navrhování byla po staletí vyhrazena poměrně úzké a homogenní skupině lidí, obdobně jako rozhodovací pozice ve věcech veřejných. Není proto divu, že město utvářeli poněkud jednotvárně – především k obrazu svému, respektive z pohledu své (nutně omezené) zkušenosti. 

Malou diverzitu tvůrců dokládá i pohled do publikací věnovaných dějinám urbanismu. Kniha Stavitelé měst Jiřího Hrůzy, jednoho z nestorů historie urbanismu v našem prostředí, popisuje vývoj urbánních struktur od starověku „v podstatě až do současnosti“. A mezi „velkými jmény“, která zmiňuje, dominují muži s podobnou životní dráhou, převážně z dobře situovaných rodin. Byť je gender jen jednou z kategorií, ke které se lze vztahovat, poměr 333 mužů k jediné ženě, je vypovídající. 

Hrůzovi by se samozřejmě dal vytknout obligátní nešvar tvůrců jakýchkoliv „tradičních kánonů“, totiž upozaďování a přehlížení ženského přínosu, avšak i kdyby byl v této věci otevřenější, proporce by se nijak dramaticky nezměnila. První urbanistky, jejichž práce byla šířeji reflektována, se totiž dostaly více ke slovu až v druhé polovině 20. století. Tou nejčastěji zmiňovanou (a také jedinou, kterou jmenuje Hrůza) je Jane Jacobs, jejíž nástup do praxe se časově (a do určité míry i tematicky) kryje s druhou vlnou feminismu v USA.

Feminismus je humanismus

Svou zřejmě nejslavnější knihu Život a smrt amerických velkoměst publikovala Jacobs v roce 1961 (česky 1975), a kromě kritiky modernistického urbanismu nebo důrazu na environmentální témata v ní poukazuje i na nutnost větší diverzity a pestrosti – tvůrčích týmů, zainteresovaných osob i samotných urbanistických prvků. Jacobs tak v podstatě načrtla zásadní témata feministické kritiky urbanismu, které jsou aktuální dodnes. 

Když jde o rovný přístup k užívání městského veřejného prostoru, je třeba vzít v úvahu i příjem, etnicitu, věk, zdravotní stav, pohyblivost nebo třeba nutnost péče o druhou osobu.

Tzv. feministická kritika se v tomto případě nezabývá jen ženskou otázkou, její záběr je daleko širší. Když jde o rovný přístup k užívání městského veřejného prostoru, je třeba vzít v úvahu i kategorie, jako je příjmová skupina, etnicita, věk, zdravotní stav a pohyblivost nebo třeba nutnost péče o druhou osobu. „Pokud jsou ženská práva právy lidskými, je logické, že feministické město je městem všeobecně  humanistickým,“ shrnuje Ada Colau, první žena na pozici starostky Barcelony. Ukazuje, že feminismus v tomto případě neřeší „jen“ téma genderu.

Ke znevýhodňování totiž může docházet (a často dochází) i v rámci jiných kategorií a skupin – zejména těch, jejichž hlas je upozaděn a které nedosáhnou do rozhodovacích struktur. Samozřejmě nelze generalizovat v tom smyslu, že privilegované osoby nemohou mít feministický či dokonce intersekcionální přístup, zřejmě ale nepůjde o všeobecně rozšířený standard.

Odpovědí na problém veřejných prostor utvářených příliš úzkým okruhem zainteresovaných může být koncept férově sdíleného města. Jeho stěžejní metodou je participace, kdy v rámci městského plánování dostanou hlas jinak podreprezentované skupiny. Jak uvádí urbánní antropoložka Katrina Johnston-Zimmerman: „Pakliže se padesát let snažíte vyřešit tytéž problémy stále s týmiž lidmi, nic se nezmění. (…) Ke zlepšení situace v heterogenním, intersekcionálním a měnícím se městském prostředí přispěje zvýšení diverzity lidí pozvaných do debaty.“

Podobný názor vyslovila také Ada Colau: „Jde o to být opravdu otevřený; inovovat, naslouchat občanům (…) a neustále se zlepšovat. (...) Věřím, že není možné mluvit o spravedlivém, udržitelném nebo inkluzivním městě, pokud nehovoříme o právu na město (...). Využijme příležitost obrátit se i na ty jednotlivce, kteří jsou tradičně vnímáni jako ‚občané druhé kategorie‘ – aby se tak stali hlavními postavami.“ 

Muži se pohybovali většinou po přímých trajektoriích, a to zpravidla dvakrát denně, ženy měly daleko diverzifikovanější trasy vedoucí za různými pochůzkami a cíli.

Teze znějí dobře, ale poněkud vágně. Podívejme se na konkrétní příklady z praxe městského plánování Ve Vídni, kde mají s aplikací konceptu férově sdíleného města mnohaleté zkušenosti. Už 90. letech 20. století ve Vídni pracovali s tím, že lidé mají s pohybem po městě různou zkušenost. Když to zjednodušíme a použijeme genderované kategorie, dotazování ukázalo rozdíly mezi převážně mužským a převážně ženským pohybem v urbánním prostoru. Zatímco muži se pohybovali většinou po přímých trajektoriích, a to zpravidla dvakrát denně (při cestě do práce a z práce, kterou navíc často absolvovali autem), ženy měly daleko diverzifikovanější trasy vedoucí za různými pochůzkami a cíli. Používaly také více systém MHD a více chodily pěšky a v doprovodu dětí.

Feministické město v nové Heroine

Foto: Mitchel Raphael

„Když jsem se stala matkou, uvědomila jsem si, že město v mnoha ohledech není přívětivé ke všem svým obyvatelům,“ říká Leslie Kern, autorka knihy Feminist City v rozhovoru, který najdete v nové Heroine. S urbanistkou Milotou Sidorovou mluví nejen o možnostech uspořádání města, ale i o proměnách bydlení nebo samotě v době pandemie. 

Na základě těchto zjištění přistoupila Vídeň k adaptacím veřejného prostoru, který tehdy protežoval spíše automobilismus a přímočarost. Nově navržené úpravy měly (ve výsledku nejen) ženám ulehčit každodenní pohyb – vznikl tak veřejný prostor s menším počtem bariér a přívětivý k pěším. Byly rozšířeny chodníky a přidány přechody, schodiště dostala rampy, v zastávkách metra byly zbudovány výtahy, zlepšilo se osvětlení. Zanedlouho následoval i redesign několika městských parků, jejichž charakter byl na základě participativního přístupu pozměněn tak, aby vyhovoval co nejširšímu okruhu návštěvníků. 

Za více než dvě desetiletí, kdy koncepce funguje jako oficiální strategie Vídně, si tamní územně plánovací instituce vytvořily obsáhlou a dobře fungující metodiku, jejíž podstata spočívá právě v co nejširší inkluzi, participaci a dotazování. V posledních letech se koncept férově sdíleného města dostává i do České republiky, a to mimo jiné zásluhou platformy Women Public Space Prague, která se tématu a jeho popularizaci věnuje dlouhodobě a soustavně. Vznikl zde například „komiksový“ návod, jak takové férové město nejlépe navrhnout. V územně plánovací praxi pak proniká do agendy pražského IPRu, magistrátu a některých městských částí – a živá je i v dalších městech a obcích v České republice.

Co nás naučila pandemie

Aktuálně se koncepce férově sdíleného města musí celosvětově vyrovnávat s okolnostmi spojenými se šířením onemocnění COVID-19. Vzhledem k pandemické situaci se totiž veřejný městský prostor opět stává do určité míry exkluzivní komoditou – lépe dostupnou těm mladším, zdravějším; těm, kteří vlastní automobil nebo mají vše potřebné v dochozí vzdálenosti.

Hlavním tématem zůstává adaptace městského prostoru tak, aby umožňoval kvalitní trávení času i v době, kdy hrozí nebezpečí nákazy.

Situaci si pochopitelně uvědomují i urbanisté a urbanistky napříč zeměmi světa, kteří v průběhu roku 2020 stačili vypracovat určité strategie pro férově sdílené město v době pandemie. Hlavním tématem zůstává adaptace městského prostoru tak, aby umožňoval kvalitní trávení času i v době, kdy hrozí nebezpečí nákazy. Důležitým principem je veřejné prostory neuzavírat, ale raději je adaptovat a umožnit v nich dostatečný fyzický odstup – tak, aby je bezpečně mohla využívat co nejširší škála lidí. 

Protože během lockdownu klesá silniční doprava, radí odborníci a odbornice přenechat část uličního profilu pro pěší a cyklisty – kteří se tak budou moci pohybovat méně natěsno a pohodlněji. Obdobným způsobem by mohlo docházet i k rozšiřování veřejného prostoru – například alternativním využitím parkovacích míst jako rozměrnějších (a tedy bezpečnějších) předzahrádek restaurací a kaváren. Obecně se také doporučuje tvořit prostory multifunkčně a adaptabilně – tak, aby bylo možné veřejná prostranství používat pro různé účely, které jsou zrovna potřeba, na příklad pro mobilní zdravotní či očkovací centra, komunitní služby, ale i venkovní kina nebo tělocvičny.

Pandemie ukazuje, že je do budoucna nutné se v urbanismu soustředit na rovnoměrnější rozdělení zelených ploch ve městech. Parky, zeleň nebo různá hřiště umožňují relaxaci a přispívají ke snižování úrovně stresu, v některých městech jsou však nedostatkovým elementem. Nejde ale jen o zeleň. Pandemie odkrývá i ztíženou dostupnost dalších důležitých služeb, což vede na příklad k obnovení diskusí o urbanistické vizi tzv. patnáctiminutového města, která má za cíl spravedlivou dosažitelnost důležitých potřeb. Školy, nákupy, základní zdravotní péče nebo možnost volnočasového vyžití by se podle tohoto pravidla měly nacházet v tak blízkém okolí od vašeho bydliště, aby byly pěšky, hromadnou dopravou nebo třeba na kole dostupné maximálně za čtvrt hodiny.

Vzhledem k možné další pandemii je potřeba prostor měst do budoucna plánovat tak, aby bylo reálné dodržovat rozestupy – a tedy aby jej mohly bez větších obav používat i lidé, kteří patří do ohroženějších skupin. Na nové potřeby se bude muset adaptovat i architektura. Pro případ dalších lockdownů se doporučuje např. budování balkonů, teras a dalších prvků, jež umožní jistou úroveň socializace i při zachování izolace. Aby tyto principy fungovaly inkluzivně a spravedlivě, je třeba je aplikovat na základě zásad férově sdíleného města, tedy napříč urbánním prostorem – a v co nejširším participativním okruhu. Jen tak budou vznikat města, kde se bude dobře žít všem.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 9 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 6. 4. 2021 20:46

"Když jde o rovný přístup k užívání městského veřejného prostoru, je třeba vzít v úvahu i příjem"

Však on se bere. Lidé, kteří mají peníze na to, aby postavili dům v centru, mají na rozhodování o veřejném prostoru mnohem větší vliv než lidé, kteří si horko těžko pronajmou garsonku na periferii. A tak to má být.

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

nope | 7. 4. 2021 17:10

Feminismus je humanismus. Válka je mír...

-1
Reagovat
Naše tipy