Zejména matky s malými dětmi vypadávají z oboru, protože v době, kdy je péče o děti v drtivé většině na nich, nemají prakticky možnost zúčastnit se odborných konferencí, workshopů nebo networkingu. Proč je problém, že vzdělaní a zkušení lidé ztrácejí kontakt se svou profesí v momentě, kdy se stanou rodiči? A jak to udělat, aby na vzdělávacích, odborných a kulturních akcích mohli být aktivně přítomni tak, aby to bylo přínosné pro všechny, a zároveň děti nikoho nerušily? O tom, že potřebujeme „parent friendly“ společnost, píše pro Heroine.cz divadelní režisérka Marika Smreková.
Odvezla jsem dceru do lesní školky a cestou přes pražské sídliště Barrandov zpátky domů, kde jako divadelní režisérka často pracuji na home office, mi na displeji přistála od zpráva od mé známé: „Měla bys chuť a čas pro Heroine.cz napsat, jak matky s malými dětmi vypadávají z oboru, protože jim nejsou přístupný odborný konference? Proč je problém, že mají ztížený přístup k networkingu a ke sdílení informací?“ Obratem potvrdím, že text ráda napíšu, a pospíchám ho domů psát.
Dnes dcera ve školce původně ani být neměla, platíme si totiž jen jednotlivé dny, ale protože onemocněl spolužák, vzali jsme jeden zaplacený den za něj, aby nepropadl. Tím pádem se mi v kalendáři objevil den, na který nemám domluvenou žádnou pracovní schůzku ani divadelní zkoušku, žádný workshop, rezidenci nebo hraní, a tak můžu věnovat energii a čas psaní tohoto textu. Téma je pro mě z osobního i z pracovního hlediska velmi důležité. A vymyslela jsem si pro něj termín, který je podobný tomu nadužívanému „baby friendly“, já používám „parent friendly culture“, protože se týká všech lidí, kteří se starají o nejmenší děti a při péči o dítě pracují, navštěvují s dětmi akce určené dospělým nebo usilují o jakoukoli roli ve veřejném prostoru.
V Česku jsou ovšem na rodičovské dovolené v 98 % ženy, proto právě mnohé z nich trpí tím, že v současné české společnosti nejsou vytvořené dostatečné inkluzivní nástroje k tomu, aby se vedle péče o děti mohly udržet v oboru, kterému zasvětily roky praxe, studia a také peněz. Když jim pak děti odrostou, pocítí najednou velký rozdíl v tom, kam se mezitím v jejich oboru posunuli kolegové a kolegyně, kteří děti buď neměli, nebo se o ně staraly hlavně jejich partnerky nebo partneři.
Se vstupenkou na konferenci získáte voucher v hodnotě 1000 Kč na hlídání dětí nebo úklid domácnosti od Hlídačky.cz, on-line platformy pro pohodlné a bezpečné sjednání pomoci s péčí o rodinu a domácnost. Přímo v prostoru Jatka78 bude pro rodiče nejmenších dětí k dispozici zázemí pro přebalování a kojení. Protože ve světě, který je fér, by děti neměly znamenat stopku v osobním a profesním rozvoji.
Právě sladění péče a práce bude tématem hlavní panelové diskuze, ve které vystoupí právnička Šárka Homfray, psycholožka Eliška Kodyšová, ekonom René Levínský, komentátor Petr Bittner a socioložka Lenka Simerská. Svět podle Heroine se koná 17. 10. 2022.
Moje cesta domů vede přes Chaplinovo náměstí. Je čtvrtek, a tak se tu zrovna konají farmářské trhy. Na chvilku se tu zastavím, abych nakoupila lokální potraviny a taky koláče pro dcerku na svačinu do školky, kterou tak často zapomínám den předem připravit. U stánku s masem je dlouhá fronta, najednou se od jednoho z mnoha kočárků rozeběhne směrem k davu batole. Zaujal ho černý vlčák, kterého drží na vodítku postarší paní čekající ve frontě. Matka za dítětem vybíhá jen o sekundu později a chytá dítě, když už je skoro u psa. Majitelka psa je ve stresu, vší silou se snaží psa udržet na krátkém vodítku, protože ví, že se k dětem nechová přátelsky. Jiná žena, která taky čeká ve frontě, se prohlásí za milovnici psů a přede všemi matku osočí, jestli si myslí, že je normální nechat dítě běhat za psem. Že se nestydí, když si ani neumí ohlídat vlastní dítě. A svůj projev zakončuje povzdechem: „Ach ty, dnešní matky…“
Tématu „parent friendly“ kultury se věnuji proto, že jsem až s vlastní mateřskou zkušeností pochopila, že tím, kdo bere ženám v tomto období příležitosti, stabilitu v oboru nebo schopnost se vzdělávat a pracovat, nejsou malé děti nebo samotné mateřství. Jsou to právě tyto společenské stereotypy, které přispívají k tomu, že bez ohledu na vzdělání je žena první roky po porodu vnímána v první řadě jako pečující matka, která má jen jednu zodpovědnost, jednu schopnost, jednu možnost a jedinou náplň dne – a tou je péče. Pustit ženu s dítětem do prostoru, kde se koná odborný nebo kulturní program, který není určený přímo dětem a rodinám, je ochotný málokdo.
Dospělá osoba s dítětem se i v kulturním sektoru vnímá hlavně jako doprovod dítěte, nikoliv naopak. Proto jen málokdy narazíme na kulturní program pro dospělé v čase dostupném pro rodiče s dětmi.
V rámci konferencí, kterých jsem se jako režisérka ve svém oboru nebo v rámci jiných oborů zúčastnila se svou dcerou, jsem se ani v Praze, ani v Brně nesetkala s žádnými inkluzivními opatřeními, díky kterým bych se s dítětem cítila vítaná. Za celé čtyři roky mateřství jsem na kulturně-vzdělávací akci pro dospělé jen jedinkrát zažila, že byl k dispozici dětský koutek s placeným animátorem, aby se workshopů mohli zúčastnit i rodiče. Když se dnes organizátorů ptám, jestli mají připravené nějaké inkluzivní nástroje a jestli se můžu zúčastnit i s dítětem, dostávám různé odpovědi. Nejčastěji se týkají nedostatku financování. Přitom hodina hlídání se v Praze pohybuje od 150 do 250 korun, takže organizátoři by často museli vyčlenit třeba jen pár tisíc korun navíc.
Mám pocit, že na rodiče v České republice, kteří chtějí během té doby, kdy jsou jejich děti malé, zůstat aktivní, je vyvíjen tlak, aby se rozhodli, jestli se budou věnovat dětem, nebo svému oboru. Od rodiče, který chce mít přístup k informacím, networkingu a sdílení informací z oboru, se očekává, že své děti nejprve odloží nebo „zaparkuje“ u příbuzných či babysitterů. A těmi, kteří nemají k dispozici prarodiče nebo si nemohou dovolit náklady spojené s častým hlídáním nebo dětskou skupinou, se nepočítá.
I my máme zbytek rodiny v zahraničí a placené hlídání jsme si za celou dobu dovolili jen dvakrát. Naštěstí se nám ale s mužem povedlo svoji situaci vyřešit tak, že se u dítěte od jeho půl roku střídáme, abychom se oba mohli udržet v oboru. To jsme si mohli dovolit hlavně díky tomu, že jsme oba umělci na volné noze. Uvědomuju si, že mnoho rodičů a hlavně žen tuto možnost nemá, protože jejich partneři pracují na plný úvazek a stát ani společnost zatím necítí potřebu pozici žen-matek pomocí nástrojů inkluze posílit a chránit.
Začala jsem organizátorům dávat zpětnou vazbu a přes počáteční chladné reakce institucí, které mi odpovídaly, že nejsou finanční, lidské ani prostorové kapacity, a přece mi nikdo nebrání, abych s dítětem přišla, mi postupně začaly chodit zprávy, že to přeci jen vedlo k debatě o zavedení inkluzivních opatření a objevují se snahy vytvořit parent friendly prostředí. Těchto debat se zřejmě účastnili i lidé, kteří díky vlastní zkušenosti vědí, že dítě, které je s rodičem na konferenci, může vyžadovat neustálou interakci. A pokud se mu nikdo nevěnuje, nemůže se ani rodič věnovat programu konference.
Je důležité, aby ženy (ani muži) s rozhodnutím založit rodinu nepřišli o svůj hlas, postavení, obor nebo možnost zastávat veřejnou roli. A společnost tak na cestě k sociální a klimatické spravedlnosti kvůli tomu nepřišla při vlastní transformaci o jejich pracovní a životní perspektivu a zkušenost.