Někdy se divím, že ve školách ještě nemáme rákosky, říká oceněný učitel ze střední Montessori školy

Učíte na Montessori mateřské, základní a střední škole, kterou jste dokonce spoluzakládal. Řekněte mi o ní prosím něco.

Mateřská a základní Montessori škola v Polné na Vysočině už nějakou dobu funguje a vedení se rozhodlo, že by si přálo mít i školu střední. Rozhodli se pro obor ekologie a životní prostředí, což s je mi velmi blízké. Zrovna v době, kdy o tom uvažovali, jsem u nich lektoroval badatelskou výuku. Jednou jsme si s ředitelkou chvíli povídali o tom, jaký by měl být profil absolventa, co a jak by se tam mělo učit… a z nezávazného povídání se za pár měsíců stal poloviční úvazek. To bylo před více jak třemi lety. Od té doby školu pořád ladíme, zkoušíme, co funguje a co ne. Nastavujeme kreditový systém, studijní moduly, vydáváme časopis, staráme se o školní les a rašeliniště.

Jaký je profil absolventstva, který jste si ve škole definovali?

Zhruba polovinu studentstva k nám přiláká Montessori systém a druhou polovinu ekologie. Děti, které k nám bereme, musejí mít blízko k přírodě, jinak to nejde, trávíme hodně času venku. A naším cílem je, aby byly dobře připravené do života – čímž nemyslím nutně jen pracovní život, ale i ten osobní, takže usilujeme také o rozvoj ctností. Chceme, aby přírodověda, kterou se u nás naučí, nebyla technická, aby je nevedla jen ke studiu chemie nebo zemědělství, ale aby mohli jít studovat třeba pedagogiku, psychologii, humanitní environmentalistiku. Protože ekologie se běžně prolíná mnoha tématy, i těmi humanitními.

Montessori vzdělávání si lidé většinou představují jako velmi individualizované, kdy se každý učí něco trochu jiného jinou rychlostí a pracuje s pomůckami. Jak to vypadá u vás ve škole?

Maria Montessori za svého života už nestihla vymyslet systém pro střední školy, natož pak odborné, takže je to trochu výzva. U nás to funguje tak, že žáci mají kreditní systém, trochu podobný jako na vysoké škole. Já třeba nabízím dva kredity a oni si mohou vybrat, že u mě získají jen jeden a raději se zaměří na něco jiného. Nemůžou mě úplně obejít, ale mají na vybranou. Kredity mohou získat zkouškou, dlouhodobým úkolem, jako je nyní například fenologické měření délky růstu listů, nebo se mnou mohou jet třeba na týdenní program v krajině - můžou to prostě různě kombinovat. Vydáváme také časopis, kam píše každý za sebe. Pod vedením třídní učitelky k tomu mají prostor ve výuce, kdy si každý pracuje na tom, co zrovna potřebuje.

Z vaší přihlášky do ceny Global Teacher Prize vím, že jste velmi aktivní v iniciativě Učíme venku. Předpokládám, že zrovna na této škole není s učením venku problém. Užíváte si to?

Mám štěstí, že když učím téma, jako je například krajina, tak se to skoro jinak dělat nedá. Takže jsme se jeli podívat do Milovic na bývalý vojenský prostor, kde se teď pasou divocí koně a pratuři, pak jsme jeli do Kokořínska a do Jizerských hor, takže jsme objeli kus Česka. Když jsme měli lesnictví, tak jsme byli v pralesech i v hospodářských lesích, máme také vlastní kus lesa, o který se staráme. Opravdu se hodně snažíme, aby co největší část výuky probíhala venku, a já bych o sobě dokonce řekl, že venku učím líp než vevnitř. Snažím se učení venku podsunout i kolegům a kolegyním, u nichž to zase tak samozřejmé není. Ale daří se, už to nevnímají tak, že venku se jen tak procházíme a ve třídě se učíme.