Babička je víc než Marie Kondo. Každý v sobě máme kus nostalgického hoardera

2 991 | Jana Patočková | 29. 5. 2020 | Hmotné štěstí

Už léta se na mě odevšad hrnou dobré rady o tom, jak mám mít v bytě minimalistický pořádek, nekupovat si zbytečnosti a paradoxně taky nic nevyhazovat, protože odpad je zlo. Jenže stačilo jedno vyklízení starého bytu, aby mi došlo, že z každého z nás se nakonec stane sběrač - hoarder. Už se na to vlastně docela těším.

Shutterstock

Před pár dny jsem s pomocí přátel po několika letech vyklidila část domu po babičce. Můj dědeček byl selfmademan klenotník a za první republiky ho na tehdy prosperujícím maloměstě koupil své druhé ženě, mojí babičce. Jeden dům a tři generace jsme postupně naházeli do igelitových pytlů. A jak jsem stála uprostřed najednou tak prázdné a velké babiččiny ložnice, rozbrečela jsem se úlevou i smutkem. Kolik toho zbyde po nás? Jeden paměťový disk a štendr hadrů z COSu?

Nejsem fanynka populární minimalistky Marie Condo a proto ve mně vyklízení harampádí žádné jiskřičky radosti nerozsvěcelo. Naopak. Každá zaprášená špulka niti i každý kus papírku s vybledlým receptem nebo nákupním seznamem pro mě byly kusy rodinné historie, který rouhačsky házím na sběrný dvůr. Každý kousek látky ve mně probouzel radost jako nositel malé velké historie, kterou jsem sama nezažila, ale i přesto na ní cítím vazbu. 

Tohle jsem já, odsud pocházím. Mám v sobě staré mixéry Eta, dědečkovy antroposofické knihy, portréty Edvarda Beneše, babiččiny tesilové zástěry a sokolské diplomy, máminy italské společenské časopisy z devadesátek a zápisky ze studií práv mojí tety.

Co spouští jiskřičky radosti?

Mám ráda věci. Mýdla. Kosmetické lahvičky a jejich etikety. Oblečení. Klobouky. Boty. Staré nádobí. Už jako malá jsem propadala trendům sbírání. Pogy, samolepky, zvířátka z kindervajíček, voňavé tužky. Papírnictví jsem postupně vyměnila za drogerie, ty za obchody s oblečením, sekáče a blešáky. Dodnes je s podivem, že jsem se dokázala po pár letech studií přestěhovat se spoustou věcí z Itálie zpátky do Prahy, abych i tady mohla hromadit další a další krámy.

Věci mám prostě ráda, esteticky i pro jejich metafyzickou podstatu nositele příběhů a emocí, kterou dokáže mít třeba svetr po mamince. Věci ve mně odjakživa spouštěly radost. A je vlastně fuk proč. Dívám se na Instagram a přemýšlím nad střetem trendů, které se nám snaží formovat životní styl – minimalismus versus no-waste. Všechno vyhodit nebo nevyhazovat nic.

Košíky za sedmdesát euro považuju za druhou nejzbytečnější věc po sbírce porcelánových slonů.

Žijeme ale jinak, než naše babičky a maminky, které okolnosti nutily střádat si kousky látek na přešívání, schovávat si v prádelníku balíčky vložek a nevyhodit ani úplně ošoupanou sběračku. Trendy pinterestové nástěnky nám sice nabízí mraky návodů, jak si vyrobit cool květináč z použité láhve od okurek nebo z plechovky od hrášku, ale opravdu se musíme cítit provinile, když něco vyhodíme a nevyužijeme příležitost k upcyklaci? A naopak – máme se cítit špatně jenom proto, že nedokážeme vyklidit byt tak, že nám zůstane v šatníku deset zásadních kousků a v kuchyni dva hrnečky a miska?

„Cíl úklidu je udělat si místo na smysluplné věci, lidi a zážitky, a neumím si představit větší štěstí, než být v životě obklopena jen věcmi, které miluji,“ píše minimalistka Kondo v úvodu webu, kde kromě svých knih prodává také VĚCI – další krásné, nové a „instaworthy“ věci. Nejvíc mě zaujala sekce košů a košíků – některé nebyly nepodobné těm, které jsem vyhazovala u babičky. Osobně košíky za sedmdesát euro považuju za druhou nejzbytečnější věc po sbírce porcelánových slonů. Ovšem i tak mají právo na existenci, stačí, aby v někom rozsvítily ty jiskřičky radosti. Sbírání věcí z nutnosti nahradil hezky vypadající konzum, kterým se pochlubíme na sociálních sítích hezky nasvícenou fotkou. Neodsuzuju to, protože to dělám taky.

(Ne)jsme naše mámy

V mojí rodině se k nutnosti už po tři generace navíc váže sentiment, pravděpodobně ten, který jsem do sebe vstřebala i já. Jenže jak v době, kdy můžeme být rádi za malý byt (jehož vlastnictví těm šťastnějším stejně přinese doživotní nevolnictví pod hypotékou), máme narvat všechno to, co Kondo pojmenovává jako „smysluplné“, právě do takového bytu? A co když vám navíc připadá smysluplná každá špulka niti a sbírka starých krabiček od sirek?

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Dům po babičce byla dlouhé roky moje časoprostorová paměťová kapsle. Místo, kde jsem díky starým deníčkům a barbínám zůstávala navždy dítětem, i místo, které možná ukrývalo rodinná tajemství, která jsem nebyla připravená rozlousknout. Bylo to moje muzeum.A každé muzeum potřebuje kurátora. 

Při pytlování harampádí na mě vypadnul kus pohlednice, na který máma napsala vzkaz babičce. Byl celkem ostrý a hodně osobní. Strčila jsem si ho do kapsy a během uklízení si ho ještě párkrát přečetla. Poznávala jsem mámu, poznávala jsem tak trochu i sebe. Vím, odkud pocházím, vždycky jsem to věděla a teď už možná i vím, že bych to věděla i bez tuny starých časopisů a zaprášených turistických známek. Jenže právě i to mě dělá tím kým jsem, dědičným hoarderem.

Každý z nás by si zasloužil žít v prostorném paláci plném haraburdí z frcu nebo nových keramických váz, které si nakoupí v trendy e-shopu. V místě, které si každý po svém rozsvítíme jiskřičkami materiálního štěstí, ať už v podobě kýčovitého porcelánu nebo minimalistického NIC a rohože na spaní. Minimalismus můžeme chápat jako diktát z nouze ctnosti v době, kdy nic takového jako rodinný domek ve městě pro většinu z nás není a nebude realitou. Hromadění může být truc, strach z toho, že budeme zapomenuti ve svých pár metrech čtverečních.

Nejsem moje máma, ani moje babička a i když s mojí náturou po mne nejspíš nezbyde jen jeden zaprášený harddisk, ale mnohem, mnohem víc, rozhodně nechci, aby vzpomínka na mne ležela na dně nekonečný hromady haraburdí, slevových letáků a starých časopisů. A tak mi nezbylo nic jiného, než se s pomocí přátel stát onou pomyslnou kurátorkou muzea vlastní rodinné paměti. Když jsme odvezli 500 kilo soukromé historie plné prachu a rozdrceného naftalínu do sběrného dvora, musela jsem si přiznat, že se ve mně ta úlevná jiskřička štěstí přece jen rozsvítila. Nad postel jsem si pověsila babiččinu rodinnou fotku a za odměnu jsem si šla koupit nový boty.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • K ČEMU JE FEMINISMUS V ROCE 2020 Feministky nejsou neukojené sufražetky ani hrozba pro tradiční rodinu. Jsou to ženy jako my... Jako vy. Pátráme po kořenech českého feminismu a předkládáme desatero skutečných problémů, kterým ženy dnes dennodenně čelí.
  • SVOBODNÁ KAMILA ZLATUŠKOVÁ Nejlíp ze všeho ji vystihuje věta: „Žádní pi*usové mi nebudou bránit žít život tak, jak já chci.” Ředitelka festivalu Serial Killer, pedagožka, dramaturgyně, producentka, feministka, aktivistka, manželka, matka dvou synů. Právě zakládá soukromou vysokou školu televizní školu, dokončuje knihu o Čestmíru Kopeckém a připravuje seriál o skladatelce Vítězslavě Kaprálové.
  • LÁSKA NA PRVNÍ SWIPE Michelle Losekoot pro Heroine popisuje, jak se díky Tinderu můžeme seznámit snadno a rychle. Mezi ,hot or not’ se rozhodujeme ve zlomku vteřiny, nepřipravuje nás ale tahle rychlost nakonec o čas?
  • PŘÍLOHA SUSTAINABLE Příloha Sustainable je vytištěná ekologickou barvou, použitou v Česku vůbec poprvé. Představujeme značky, které si udržitelnost kladou za jeden ze svých hlavních cílů. Vysvětlujeme, v čem spočívá tzv. greenwashing. Sledujeme stoupající zájem o secondhandy. A především se zajímáme o to, jak žít a podle čeho se rozhodovat, když chceme planetě pomoct i my.
  • DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ Slibujeme si lásku a podporu v dobrém i zlém. Když ale na společné soužití dopadne stín nemoci, začíná zápas nejen o přežití, ale i o to, zda svůj slib dokážeme dodržet. Život s nemocí je jedno velké tabu, o kterém se málokdy veřejně mluví. Výjimkou byla Bára Rektorová a její partner Vilém Rubeš, kteří o rakovině mozku komunikovali na sociálních sítích. Vilém Rubeš pro Heroine napsal vzpomínku.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Na úřad jako do internetového bankovnictví. Snadno už dokážete, že jste to vy

Od ledna 2021 dostanete jednoduchou možnost, jak se prokazovat při online komunikaci s úřady a později i se soukromými společnostmi. Stačí...

Peníze

Letadlo letí, ale vy do něj nesmíte. Co teď s letenkou

Možná jste při nákupu letenky ještě netušili, že přijde koronavirus. Nebo jste naopak doufali, že už odchází. Jedinou jistotou je teď ta...

Finmag

Šílená a šíleně inteligentní feministka Valerie Solanasová chtěla svět bez mužů

Tak trochu bizarní úkaz, jaký se mohl objevit jen v šedesátkách. A hodně tragická postava, kterou děsivá traumata dovedla k nenávisti. Dívat...

Finmag

Vymýšlí to zábavnější šachy a lepí do oken tvář Ryana Goslinga, co je to?

Kromě trampot s umělou inteligencí dojde i na trampoty s úložištěm jaderného odpadu a mytím rukou.