E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Babička je víc než Marie Kondo. Každý v sobě máme kus nostalgického hoardera

Už léta se na mě odevšad hrnou dobré rady o tom, jak mám mít v bytě minimalistický pořádek, nekupovat si zbytečnosti a paradoxně taky nic nevyhazovat, protože odpad je zlo. Jenže stačilo jedno vyklízení starého bytu, aby mi došlo, že z každého z nás se nakonec stane sběrač - hoarder. Už se na to vlastně docela těším.

Foto: Shutterstock

Před pár dny jsem s pomocí přátel po několika letech vyklidila část domu po babičce. Můj dědeček byl selfmademan klenotník a za první republiky ho na tehdy prosperujícím maloměstě koupil své druhé ženě, mojí babičce. Jeden dům a tři generace jsme postupně naházeli do igelitových pytlů. A jak jsem stála uprostřed najednou tak prázdné a velké babiččiny ložnice, rozbrečela jsem se úlevou i smutkem. Kolik toho zbyde po nás? Jeden paměťový disk a štendr hadrů z COSu?

Nejsem fanynka populární minimalistky Marie Condo a proto ve mně vyklízení harampádí žádné jiskřičky radosti nerozsvěcelo. Naopak. Každá zaprášená špulka niti i každý kus papírku s vybledlým receptem nebo nákupním seznamem pro mě byly kusy rodinné historie, který rouhačsky házím na sběrný dvůr. Každý kousek látky ve mně probouzel radost jako nositel malé velké historie, kterou jsem sama nezažila, ale i přesto na ní cítím vazbu. 

Tohle jsem já, odsud pocházím. Mám v sobě staré mixéry Eta, dědečkovy antroposofické knihy, portréty Edvarda Beneše, babiččiny tesilové zástěry a sokolské diplomy, máminy italské společenské časopisy z devadesátek a zápisky ze studií práv mojí tety.

Co spouští jiskřičky radosti?

Mám ráda věci. Mýdla. Kosmetické lahvičky a jejich etikety. Oblečení. Klobouky. Boty. Staré nádobí. Už jako malá jsem propadala trendům sbírání. Pogy, samolepky, zvířátka z kindervajíček, voňavé tužky. Papírnictví jsem postupně vyměnila za drogerie, ty za obchody s oblečením, sekáče a blešáky. Dodnes je s podivem, že jsem se dokázala po pár letech studií přestěhovat se spoustou věcí z Itálie zpátky do Prahy, abych i tady mohla hromadit další a další krámy.

Věci mám prostě ráda, esteticky i pro jejich metafyzickou podstatu nositele příběhů a emocí, kterou dokáže mít třeba svetr po mamince. Věci ve mně odjakživa spouštěly radost. A je vlastně fuk proč. Dívám se na Instagram a přemýšlím nad střetem trendů, které se nám snaží formovat životní styl – minimalismus versus no-waste. Všechno vyhodit nebo nevyhazovat nic.

Košíky za sedmdesát euro považuju za druhou nejzbytečnější věc po sbírce porcelánových slonů.

Žijeme ale jinak, než naše babičky a maminky, které okolnosti nutily střádat si kousky látek na přešívání, schovávat si v prádelníku balíčky vložek a nevyhodit ani úplně ošoupanou sběračku. Trendy pinterestové nástěnky nám sice nabízí mraky návodů, jak si vyrobit cool květináč z použité láhve od okurek nebo z plechovky od hrášku, ale opravdu se musíme cítit provinile, když něco vyhodíme a nevyužijeme příležitost k upcyklaci? A naopak – máme se cítit špatně jenom proto, že nedokážeme vyklidit byt tak, že nám zůstane v šatníku deset zásadních kousků a v kuchyni dva hrnečky a miska?

„Cíl úklidu je udělat si místo na smysluplné věci, lidi a zážitky, a neumím si představit větší štěstí, než být v životě obklopena jen věcmi, které miluji,“ píše minimalistka Kondo v úvodu webu, kde kromě svých knih prodává také VĚCI – další krásné, nové a „instaworthy“ věci. Nejvíc mě zaujala sekce košů a košíků – některé nebyly nepodobné těm, které jsem vyhazovala u babičky. Osobně košíky za sedmdesát euro považuju za druhou nejzbytečnější věc po sbírce porcelánových slonů. Ovšem i tak mají právo na existenci, stačí, aby v někom rozsvítily ty jiskřičky radosti. Sbírání věcí z nutnosti nahradil hezky vypadající konzum, kterým se pochlubíme na sociálních sítích hezky nasvícenou fotkou. Neodsuzuju to, protože to dělám taky.

(Ne)jsme naše mámy

V mojí rodině se k nutnosti už po tři generace navíc váže sentiment, pravděpodobně ten, který jsem do sebe vstřebala i já. Jenže jak v době, kdy můžeme být rádi za malý byt (jehož vlastnictví těm šťastnějším stejně přinese doživotní nevolnictví pod hypotékou), máme narvat všechno to, co Kondo pojmenovává jako „smysluplné“, právě do takového bytu? A co když vám navíc připadá smysluplná každá špulka niti a sbírka starých krabiček od sirek?

Foto: Shutterstock

Heroine má newsletter!

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Dům po babičce byla dlouhé roky moje časoprostorová paměťová kapsle. Místo, kde jsem díky starým deníčkům a barbínám zůstávala navždy dítětem, i místo, které možná ukrývalo rodinná tajemství, která jsem nebyla připravená rozlousknout. Bylo to moje muzeum.A každé muzeum potřebuje kurátora. 

Při pytlování harampádí na mě vypadnul kus pohlednice, na který máma napsala vzkaz babičce. Byl celkem ostrý a hodně osobní. Strčila jsem si ho do kapsy a během uklízení si ho ještě párkrát přečetla. Poznávala jsem mámu, poznávala jsem tak trochu i sebe. Vím, odkud pocházím, vždycky jsem to věděla a teď už možná i vím, že bych to věděla i bez tuny starých časopisů a zaprášených turistických známek. Jenže právě i to mě dělá tím kým jsem, dědičným hoarderem.

Každý z nás by si zasloužil žít v prostorném paláci plném haraburdí z frcu nebo nových keramických váz, které si nakoupí v trendy e-shopu. V místě, které si každý po svém rozsvítíme jiskřičkami materiálního štěstí, ať už v podobě kýčovitého porcelánu nebo minimalistického NIC a rohože na spaní. Minimalismus můžeme chápat jako diktát z nouze ctnosti v době, kdy nic takového jako rodinný domek ve městě pro většinu z nás není a nebude realitou. Hromadění může být truc, strach z toho, že budeme zapomenuti ve svých pár metrech čtverečních.

Nejsem moje máma, ani moje babička a i když s mojí náturou po mne nejspíš nezbyde jen jeden zaprášený harddisk, ale mnohem, mnohem víc, rozhodně nechci, aby vzpomínka na mne ležela na dně nekonečný hromady haraburdí, slevových letáků a starých časopisů. A tak mi nezbylo nic jiného, než se s pomocí přátel stát onou pomyslnou kurátorkou muzea vlastní rodinné paměti. Když jsme odvezli 500 kilo soukromé historie plné prachu a rozdrceného naftalínu do sběrného dvora, musela jsem si přiznat, že se ve mně ta úlevná jiskřička štěstí přece jen rozsvítila. Nad postel jsem si pověsila babiččinu rodinnou fotku a za odměnu jsem si šla koupit nový boty.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s