„Bydlení není odměna za správný život,“ říká žena, která pomáhá celým rodinám neskončit na ulici
Bydlení si člověk nemusí zasloužit. Je to základní podmínka pro to, aby vůbec mohl začít řešit práci, zdraví, vztahy nebo budoucnost. Přesto stále funguje představa, že lidé bez domova musí nejdřív dokázat, že si střechu nad hlavou zaslouží. „Bezdomovectví je z mého pohledu nesmírně traumatizující zkušenost,“ říká Alena Vachnová, ředitelka slovenské Nadácie Dedo, která se snaží tento přístup měnit.
V Košicích a Prešově žijí tisíce lidí bez domova, včetně stovek dětí. Někteří se do bezdomovectví narodí, jiní vyrůstali v dětských domovech nebo přišli o bydlení po rozpadu rodiny, výkonu trestu či pobytu v nemocnici. Zdaleka přitom nejde jen o lidi bez práce.
Foto: Shutterstock
V neformálních osídleních žijí i rodiny, kde oba rodiče pracují a mají příjem, přesto nemají šanci získat běžné bydlení. Bariérou může být adresa, stigma nebo předsudky vůči romským rodinám, popisuje v rozhovoru se ŠImonou Tomkovou Alena Vachnová. Najdete ho na webu Heroine.cz.
Nadácia Dedo staví na principu housing first: nejdřív bydlení, teprve potom se řeší všechno ostatní. Rodina nemusí předem vyřešit dluhy, práci, zdravotní problémy ani závislost. Dostane vlastní byt a zároveň podporu sociálních pracovníků, psychologů a podle potřeby i lékařů. „Prvním krokem je bezpečí a stabilita, až potom můžeme řešit všechno ostatní,“ vysvětluje Vachnová. Zkušenost nadace zatím ukazuje, že si bydlení udrží 80 až 95 procent lidí.
Problémem přitom není jen samotná střecha nad hlavou. Dlouhodobý život bez domova podle Vachnové funguje jako život na frontě: člověk řeší přežití dneška a na budoucnost ani prevenci nezbývá prostor. Zdravotní problémy se často naplno projeví až ve chvíli, kdy se rodina zabydlí a život se začne stabilizovat. Podle zahraničních dat odpovídá zdravotní stav člověka dlouhodobě žijícího bez domova stavu člověka z běžné populace přibližně o dvacet let staršího. „V mém případě už bych byla seniorkou,“ říká Vachnová.
Nadácia Dedo se přitom snaží, aby pomoc nebyla na první pohled vidět. Byty proto rozmisťuje po celých Košicích a Prešově a nechce, aby rodiny z programu žily pohromadě. Cílem je, aby děti chodily na běžné kroužky, rodiny žily mezi ostatními a postupně získaly něco, co lidé s bezpečným bydlením často považují za samozřejmost: možnost rozhodovat o vlastním životě. Jak se podle Vachnové mění život lidí, kteří získají skutečný domov, a proč by stát možná ušetřil, kdyby místo řešení následků investoval do bydlení a podpory, vysvětluje v rozhovoru na webu Heroine.cz.
