Sejdeme se na terapii. Deprese jako nová generační norma

13 090 | Marie Heřmanová | 13. 1. 2020 | 16 komentářů | Esej

„Deprese, nihilismus nebo naopak intenzivní prožitek bolesti prosákl do popkultury jako v podstatě životní styl – jako možná ne přiměřená, ale přijatelná reakce na okolnosti našich životů.“

Jednu pošmournou prosincovou neděli jsem ležela na koberci vedle postele v bytě svojí kamarádky a s očima upřenýma do stropu jsem mluvila o tom, jak jsem týden předtím strávila v zahraničí. Byla jsem tam na vzdělávacím programu, který obsahoval spoustu přednášek a diskuzí a opravdu mě zajímal, ale z celého výletu si pamatuju nejvíc to, jak sedím sama v hotelovém pokoji na zemi a snažím se nezbláznit, nebrečet, nepanikařit, dýchat, dožít se další minuty a přesvědčit sama sebe, že můžu zase ráno vstát, fungovat a do jisté míry předstírat, že jsem normální člověk, co žije normální život.

„Připadala jsem si celou dobu, jako když dostanu panickej záchvat, ale jako v tu chvíli těsně předtím – když to už skoro přijde, ale pořád to ještě nepřišlo, takže pořád ještě funguješ. Ale prostě nevíš, jestli budeš fungovat i za minutu.“ Pořád jsem se dívala do stropu. „Jo, já ten pocit znám, vím přesně o čem mluvíš,“ ozvala se z gauče nade mnou další kamarádka z naší trojice. „Ale je to hrozný, když to trvá tak dlouho.“ Holky kývou hlavou, chápou, rozumí a přihazujou svoje vlastní historky. („Jednou jsem šest hodin v kuse byla takhle úplně paralyzovaná a nemohla jsem vlastně vůbec mluvit a vedle mě na posteli seděl kluk a sledoval na telefonu Tour de France a občas se mě zeptal, jestli chci obejmout.“) Nakonec se tomu všechny smějeme a já poleju sebe i koberec čajem a je mi mnohem líp, než mi bylo samotné v hotelovém pokoji. Dvě z nás chodí ke stejné terapeutce a třetí už se k ní taky objednala. Ke stejné terapeutce už vlastně chodí většina mých kamarádek, kromě těch několika málo, které (zatím) nepotřebovaly terapii.

Ještě o duševním zdraví

Nemoc s mytím rukou

Úzkost jako smyčka na hrdle

Každý to v nějaké podobě známe. Ten nejistý hlásek, který se nás uvnitř ptá, jestli jsme doopravdy vypnuli sporák, hlas, který nás nutí vrátit se a radši všechno ještě jednou překontrolovat. Jenže člověk s obsedantně-kompulzivní poruchou se vrátí třeba desetkrát, nestihne přijít včas do práce, vyfotí si knoflíky sporáku, aby měl jistotu, že jsou vypnuté – ale ani fotce nevěří a má silné nutkání znovu odejít domů a všechno zkontrolovat ještě jednou. Pokud to neudělá, sžírá ho tak silná vnitřní úzkost, že stejně není schopný se na nic pořádně soustředit.

Sejdeme se na terapii

Že se všechny potkáváme v čekárně stejné terapeutky, není náhoda, a vypovídá to úplně stejně o době, ve které žijeme, jako o mně samotné a mojí sociální bublině. Podle statistik vzrostla spotřeba antidepresiv v České republice od roku 1990 šestinásobně. Předseda české psychiatrické společnosti Martin Anders v rozhovoru pro iRozhlas říká, že je to samozřejmě také tím, že od devadesátých let existují moderní antidepresiva typu SSRI (tzv. selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu), která jsou bezpečná, nenávyková a s minimem vedlejších účinků. Depresivních lidí nejspíš bylo dost i předtím, ale neměli se čím a jak léčit, psychiatrická péče nebyla za socialismu dostupná a stigma duševní choroby bylo mnohem větší než dnes. Pragmatických a čistě statistických vysvětlení, proč jsou čekárny psychiatrů a psychoterapeutek plnější než kdy jindy a proč tak může třeba Wall Street Journal psát o mileniálech jako o „generaci terapie“, je celá řada. Jsou však i taková, která se do tabulek zachytit nedají, jak ukazuje britský kulturní teoretik Mark Fisher.

Naši dobu podle Fishera charakterizuje kapitalistický realismus, tedy stav, ve kterém je kapitál hlavní hodnota života ve všech jeho oblastech a neumíme už si k ní představit alternativu. Jakákoliv činnost, která nevede k produkci nebo reprodukci kapitálu, je proto vlastně ztráta času. Kapitalismus navíc sám sebe prezentuje jako dovršení dějin – žijeme tak ve stavu, kterému Fisher říká „pomalé vymazání budoucnosti“. Popisuje ho i v popkultuře, která podle něj pouze opakuje staré vzorce, protože v podmínkách kapitalistického realismu už není na vymýšlení nových věcí prostor. Permanentní úzkost je logickou odpovědí na tento systém, stává se civilizační chorobou. Naše deprese nejsou jenom nedostatečná tvorba serotoninu, ale společenský a politický problém – vytvořili jsme svět, ve kterém se nedá žít a do úmoru pracujeme, abychom ho udrželi při životě, říká vlastně Fisher. (V roce 2017 spáchal sebevraždu).

Na Fisherových myšlenkách a na stovkách dalších textů, které inspiroval, je nejdůležitější právě poznatek, že v pozdním kapitalismu platí známá poučka o tom, že „osobní je politické“. Moje skoro-panické stavy, moje probdělé noci, moje vnitřní bolest, moje sebedestrukce, tolik věcí natolik křehkých, že se o nich složitě mluví (v mém případě mnohem snáz píše), všechno to, co mi připadá jako naprosto, absolutně osobní, ve skutečnosti možná není můj problém, anebo zdaleka ne tolik, jak si myslím – možná je to prostě symptom doby a problém společnosti, ve které žiju. „Nevybrala jsem si tenhle systém a nemůžu za to, jak je fucked up“ říká monotónním hlasem hlavní hrdinka seriálu Euphoria Rue na začátku první epizody a pak se odtančí předávkovat.

Popkulturní deprese z HBO a Amazonu

Rue z Euphorie je možná pro mě, moje kamarádky a naše skupinové chaty ještě důležitější než jakýkoliv kulturní teoretik. Je totiž důkazem toho, že deprese, nihilismus nebo naopak intenzivní prožitek bolesti (který často vede k pro okolí nepochopitelným sebedestruktivním aktům) prosákl do popkultury jako v podstatě životní styl – jako možná ne přiměřená, ale přijatelná reakce na okolnosti našich životů. Průkopnicí žánru, který kulturní kritička Rebecca Liu nedávno pojmenovala jako „archetypální Mladá Mileniálka“, je nepochybně Lena Dunham a její seriál Girls. Hlavní hrdinka Hannah spoustu lidí odpuzovala, spoustu lidí iritovala, ale nelze popřít, že se s ní také obrovské množství lidi identifikovalo.

Pokud se o depresi natáčejí seriály, je samozřejmě mnohem jednodušší o ní mluvit, je mnohem jednodušší ji také poznat a je mnohem pravděpodobnější, že si ten, kdo ji u sebe bude schopen rozpoznat, dokáže také říct o pomoc.

A má spoustu následovnic, se kterými se identifikuje ještě snáz, protože na rozdíl od Hannah z Girls je jejich sebedestrukce mnohem víc estetická – Potvora Phoebe Waller-Bridge je nejzářnějším příkladem, méně expresivní a excesivní jsou literární hrdinky Sally Rooney. Za každou královnu pozitivního – a povrchního – boje za ženská práva, jako je Beyoncé, tu máme jednu tragickou, melancholickou a rezignovanou Lanu Del Rey, anebo právě Rue a Jules z Euphorie. Jak upozorňuje zmiňovaná Rebecca Liu, problém všech těchto hrdinek je v tom, že jsou často pohledné a zmučené velmi estetickým způsobem, který vypadá, že je svým způsobem přístupný. Budí iluzi, že být v depresi je tak trochu cool a člověku to může slušet. Tenhle postřeh je důležitý a platný, ale pro mě osobně znamenala Hannah, Potvora i Rue především poznání, že druh vnitřního zmatení a bolesti, které všechny prožívají, je sdělitelný a taky sdílený. (I když mě samozřejmě trápí, že v depresi nevypadám jako Zendaya ani jako britská aristokratka Waller-Bridge).

Že být ženou znamená trpět, věděla už Anna Karenina

Není ovšem náhoda, že všechny tyhle zdánlivě blízké „holky od vedle“, v jejichž obrazu se nejenom já, ale tolik dalších nacházíme a máme dojem, že jsou to naše nejlepší kamarádky, jsou právě a jen ženy – a nikoliv muži. Představa estetizované ženské bolesti je stará jako lidstvo samo. Anna Karenina, Draculova Mina, omdlévající ženy romantické literatury následně umírající na tuberkulózu – jak ukazuje ve své eseji Leslie Jamison, archetyp „zraněné ženy“ je tady s námi odnepaměti. Archetyp geniální, zraněné ženy, která bolest přetváří v krásu, ztělesňuje Sylvia Plath nebo Virgina Woolf, další hrdinky mých pozdních teenage let. „Starověký Řek Menandros prý řekl: žena je bolest, která nikdy nezmizí. Pravděpodobně to myslel tak, že ženy jsou prostě obtížné, ale jeho slova v sobě obsahují mnohem zlověstnější návrh: možnost, že být ženou vyžaduje trpět, že bolest je nekonečným pojivem a požadavkem ženského vědomí,“ píše Jamison.

Symbolicky dva dny předtím, než se mi povedlo dopsat tenhle text, prolétla světovými médii zpráva o smrti Elizabeth Würtzel, autorky memoárů Prozac Nation. Würtzel by do škatulky pronikavě inteligentní, extrémně zajímavé, extrémně složité a velmi depresivní ženy zapadla dokonale. Je možná symptomatické, že byla jednou z prvních uživatelek Prozacu, tedy prvního léku z generace SSRI antidepresiv, a její memoáry popisují mimo jiné právě to, jak jí objev těchto léků v podstatě zachránil život. Pokud rozkliknete téměř jakýkoliv nekrolog Würtzel, všechny se shodují na tom, že byla prototypem „difficult woman“. Když přišla o panenství, uspořádala párty, pracovní úspěchy se díky talentu vršily stejně jako neúspěchy způsobené nespolehlivostí, závislostí, depresí.

Společenská situace je nastavená tak, abychom se z depresí sami obvinili a přičetli je osobním selháním: Takhle to prostě funguje: prostě nejsi dost dobrá, prostě jsi to nezvládla – podívej, kolik je kolem tebe možností, kolik úspěšných lidí, a pak se podívej na sebe.

Elizabeth Würtzel byla ženou, která byla prostě too much, příliš (všeho) pro společnost a její konvence. A byla na to pyšná. Byla ztělesním archetypální ženy-mileniálky dávno předtím, než tohle pojmenování existovalo (a kdyby se narodila o něco později, nepochybně by na všechny četné kritiky své osobnosti odpovídala „ok boomer.“) Prozac Nation svým způsobem popisoval právě to, co pitvá třeba i Phoebe Waller-Bridge a její Potvora – je možné fungovat jako žena v pozdním kapitalismu, který všechny naše selhání prezentuje jako naše vlastní nedostatky, a zároveň nastavuje zoufale úzké mantinely proto, jaká žena vlastně může být? Znamená prototyp zraněné, depresivní a cool ženy odpověď na tuhle paradoxní situaci, ve které není možné vyhrát?

Hashtag depka

Čím dál častější přítomnost toho archetypu v popkultuře má samozřejmě spoustu pozitivních dopadů, včetně toho, co bychom mohli nazvat jako „osvěta“. Pokud se o depresi natáčejí seriály, je samozřejmě mnohem jednodušší o ní mluvit, je mnohem jednodušší ji také poznat a je mnohem pravděpodobnější, že si ten, kdo ji u sebe bude schopen rozpoznat, dokáže také říct o pomoc – protože bude vědět, že v tom není sám a že chodit na terapii dávno není stigma (a možná je to vlastně cool). Internet a sociální sítě, které mají tendence téměř jakýkoliv kulturní trend dohnat do extrému a převrátit do absurdity, samozřejmě nezůstává pozadu. Tendence mluvit o úzkostech, antidepresivech, anorexii a mentálním zdraví se šíří kulturou influencerů stejně rychle jako avokádové toasty (ztělesněním tohoto trendu a zároveň ironickým výsměchem tomu samému budiž třeba projekt Depressiongrams).

Superúspěšná britská blogerka Zoella byla jedna z prvních, která svůj Instagram zasvětila mimo jiné osvětě ohledně úzkostné poruchy, kterou trpí. Následovalo ji mnoho dalších, včetně top celebrit influencerského nebe jako Garance Doré, v Česku svou troškou do mlýna přispěla třeba Teri Hodanová, kdysi slavná youtuberka Teri Blitzen, která se snaží dospět. Hashtag #mentalhealth je extrémním projevem všeho výše popsaného a není asi potřeba dodávat, že influencerky své posty o temných stránkách života doplňují fotkami, na kterých vypadají, jako kdyby právě opustily kosmetický salon. Zatratit je všechny šmahem coby povrchní by ale bylo příliš jednoduché. Nebýt tohohle všeho, možná bych si myslela, že jsem ve svých depresivních stavech sama a možná bych ani já o nich nepsala.

Takhle prostě naše mozky fungují

Jak moc mě tedy archetypální mileniálky a jejich veřejně deklarované deprese ovlivnily? Jedno už po létech terapie a testování všeho od SSRI antidepresiv po benzodiazepam vím jistě. Moje deprese (nejen) v hotelových pokojích nemají žádnou zjevnou vnější příčinu – bez horších propadů jsem přežila extrémně náročná období plná příšerných stresů, a přitom se hroutím, zrovna když všechno vychází a svět by měl být báječné místo. Moje diagnóza nemá žádné vysvětlení v minulosti nebo rodinné anamnéze, dětství jsem měla šťastné, moje rodina je jedna z nejlepších věcí v mém životě. Nezažila jsem nikdy nijak extrémní materiální strádání a nezažívám ho ani teď, protože jsem díky rodině také dost privilegovaná. Nikdo mi nikdy neublížil, alespoň ne jinak, než jak si běžně ubližujeme všichni navzájem, protože to jinak nejde (rozchody, rozpady přátelství, pracovní neúspěchy).

Skoro až instinktivní tendenci pojmout všechno jako osobní selhání je těžké rozporovat a nepřijmout. Ale není přesně tohle součástí problému?

Nezažila jsem nic extrémně traumatického, když nepočítám věci, kterým jsem se sama dobrovolně vystavila s vědomím, že budou traumatické, ale smysluplné (jako je extrémní chudoba nebo lidské utrpení uprostřed humanitární katastrofy), a ve všech těch situacích jsem měla podporu okolí a privilegium z nich kdykoliv dobrovolně odejít. A že mám okolo sebe spoustu zajímavých, přemýšlivých, zábavných a až nepochopitelně chápavých lidí, je asi už z úvodu tohohle textu evidentní. „Takhle prostě váš mozek funguje, Marie,“ říká mi už po několikáté moje terapeutka a já se s ní nepřu, protože tou dobou už jsem týden nespala a jsem tak unavená, že jenom kývu. „Je to stejné, jako kdybyste diabetikovi řekla, že má místo inzulinu víc pít heřmánkový čaj. Ale ten mu ten inzulin nevytvoří. A vám ten serotonin taky ne.“

Předplatné časopisu

Heroine 1: obálka

BERENIKA MĚNÍ SYSTÉM
S Berenikou Kohoutovou o velkých změnách, naději, rodině, divadle a politice. A v severských zemích by prý měl chtít žít každý.

MIKRODÁVKOVÁNÍ PRO MÁMY
Totálně nasazené do péče o děti dobíjejí matky baterky nečekaným způsobem.

NAŠE DÍTĚ, VÁŠ BYZNYS
Cesta jedné ženy za početím: spermie, vajíčka, prachy a stres.

Že „takhle můj mozek prostě funguje“, si opakuju v situacích, kdy se mi chce mlátit hlavou do zdi a nahlas křičet proč, proč, už zase. Skoro až instinktivní tendenci pojmout všechno jako osobní selhání je těžké rozporovat a nepřijmout. Ale není přesně tohle součástí problému? Takhle to prostě funguje: prostě nejsi dost dobrá, prostě jsi to nezvládla – podívej se, kolik je kolem tebe možností, podívej se, kolik je kolem tebe úspěšných lidí, a pak se podívej na sebe. Celá společenská situace je nastavená tak, abychom se z depresí sami obvinili a přičetli je osobním selháním. Stejně jako chudobu, nízkou výplatu, život v podnájmu s vlastním bydlením v nedohlednu, všechny ty ustavičné, každodenní, někdy nenápadné a někdy nesnesitelné tlaky života v západní společnosti 21. století.

Víte, co v tuhle chvíli slyším? Všechny ty pobouřené a pohoršené odpovědi, které nás vykazují z čekáren psychoterapeutů do „reálného života“, řešit „opravdové problémy“, přemýšlet o tom, že žijeme přece v blahobytu, máme všechno, máme to jednodušší, než to měly naše babičky. Máme to jednodušší než lidé na spoustě jiných míst světa. Můžeme si samozřejmě ukazovat prstem na generaci rozmazlených spratků, kteří nevědí, co se sebou – ale pak se chytáme přesně do té pasti, kterou popisuje Mark Fisher a nejenom on. Například umělkyně Juliana Huxtable říká, že duševní choroby jako deprese, úzkosti a bipolární porucha jsou „klinickými projevy myšlenkových struktur, které jsou nyní inherentní sociálním a epistemologickým podmínkám, ve kterých žijeme“. Jinými slovy – nejenom můj mozek takhle funguje. V situaci, kdy každé selhání je selháním osobním, protože selhání systému se nepřipouští, žijeme nad propastí černé díry deprese všichni a pořád.

Na titulní fotografii je Zendaya v seriálu Euphoria z produkce HBO. Zdroj: Imdb

Marie Heřmanová

Marie Heřmanová

Marie Heřmanová je výzkumnice, publicistka a novinářka. Pracuje pro Sociologický ústav Akademie věd. Vystudovala sociální antropologii na Fakultě humanitních studií... Další články.

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Lucie | 13. 1. 2020 | 10:17

Nebylo by to snadnější.jsem doma s dětmi,starám se o domácnost..zkusil jste si to někdy ? Váš úspěch dne je uklizené nádobí,navařeny oběd a vynesený nočník..komunikace s matkami v dětských centrech je na prostřelení hlavy,komunikace s partnerem vazne protože je vlastně jediný dospělý s kterým mluvím.svet se vám smrskne do malé bublinky-vaseho domova.ale jde to psychicky zvládnout protože vím,že je to docasne a proto si to dokážu i užít.ale kdyby ne toto čekalo do konce života tak bych už zmagorila.

+18
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Lol | 13. 1. 2020 | 08:37

Řekl bych, že za tohle můžou sociální média a feminismus. Nebylo pro ženy mnohem snadnější být jenom doma a starat se o děti a manžela než dřít v práci jako muži? (menší volba vs větší možnosti nyní)
A pokud mám tušení, že za tohle můžou sociální média, tak proč je neomezit?

Osobně jsem ty depky + nihilismus měl taky. Ve 28 jsem přišel na to, že to byl akorát nedostatek minerálů - čili lidská chemie. Takze tohle taky stojí za průzkum.

-28
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Zdravotní pojištění 2020. Minimální záloha pro OSVČ roste

Podnikatelé si letos připlatí 144 korun. Novou výši minimální zálohy musí zaslat na účet zdravotní pojišťovny nejpozději do osmého února.

Peníze

Okamžité platby nejsou prioritní ani expresní. Jak banky ukážou rozdíl?

Které banky už umějí okamžité platby? Na kolik vás přijdou prioritní a mají ještě vůbec smysl? A jak snadno si je nováček splete?

Finmag

Jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet

Konžský klimatolog Jacques Célestin Moliba Bankanza vystudoval v Česku, založil tu rodinu, pracoval pro Akademii věd... Dnes přednáší na...

Finmag

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

Hájí menšiny, ale jejich problémy a život neznají. Mají plnou pusu identit, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedinou: o tu vlastní. Identitu...