Máte bikini body?

Naplno se to projevilo koncem června, když jsem ve vlahém podvečeru po dalším tropickém dni seděla s kamarádkou na jenom z pražských koupališť, které se pomalu vyprazdňovalo. Zabalená do ručníku jsem jí oznamovala svůj životní úspěch, který jsem si ten den ráno před zrcadlem uvědomila: Tohle léto je první po strašně dlouhé době (tak dlouhé, že už si ani nepamatuju, co bylo před ní), kdy jsem se rozhodla, že je mi jedno, jak vypadám v plavkách.

Kamarádka se zamyšleně zahleděla na západ slunce nad Palmovkou a pronesla – hm, mně to bylo jedno asi vždycky. Já jsem vždycky věděla, že jsem tlustá, takže to už je jedno, jestli mám na sobě plavky. Hleděla jsem na blednoucí oblohu a záplavu červánků a uvědomovala jsem si, že mi to ale vlastně pořád jedno není. Že mě to celý strašně štve. Ale poprvé v životě odmítám ten vztek směřovat sama na sebe.

Diety a rezignace

To, jak vypadám, jsem řešila vždycky. Pocit nedostatečnosti z toho, že nemám dost hezký oblečení, si pamatuju už ze základní školy. Větu „potřebuju zhubnout“ jsem si do deníčku poprvé zapsala ve svých dvanácti letech. Prošla jsem si podobnou cestou jako děsivě velké procento žen v západním světě – lítost nad tím, že nevypadám jako holka z obálky Bravíčka a Top Dívky, následovaná obdobím upřímného přesvědčení, že když se budu trochu snažit, budu tak vypadat, až po děsivé zjištění, že jsem pořád malá a pořád mám krátké nohy a silná lýtka, i když držím dietu.

Debata o pojmech, jako je právě „body positivity“ nebo „fat-shaming“, má řadu pozitivních důsledků a měla přijít už dávno. Má taky pár absurdních důsledků, kdy se „pozitivní“ může označit i zjevná obezita, která je v mnoha případech problémem (psychickým, zdravotním) úplně stejně jako mentální anorexie. Když ale vynecháme oboustranné extrémy, je to stále velký krok kupředu pro těch devadesát procent z nás, co jsou prostě někde uprostřed.

Život není film

Znamená to ale, že jsme z toho venku? Že si přestaneme říkat, že jsme „byly tlustý vždycky“, že i mně bude upřímně jedno, jak vypadám v plavkách? Všímám si totiž poslední dobou jedné znepokojivé věci, a tou je fakt, že i když na povrchu tuhle debatu schvalujeme a účastníme se jí, většina žen okolo mě – a včetně mě – se ji stejně nenaučila aplikovat sama na sebe.

Naučila jsem se upřímně obdivovat holky, které se cítí dobře ve vlastní kůži a na Instagramu vypadají s velikostí L parádně. To se ale nevylučuje s mým hlubokým přesvědčením, že já bych prostě takhle dobře nevypadala, kdybych jedla všechno, co bych chtěla. A že jsem vlastně strašně ráda, že nevypadám jako ty holky, kterým všecko lajkuju. Někdy mi připadá, že pozoruju film na plátně, kterému tleskám a nadšeně schvaluju jeho obsah, ale pak se v kině rozsvítí světla a jsem zpátky v realitě, kde je stejně potřeba jíst zelený jablka místo červených, co se dá dělat, život není film, holčičko.