Nejsem rozbitá, jen přetížená

Psal se rok 2021, vrcholily covidové lockdowny a můj svět byl náročnější než před pár lety, kdy jsem pracovala v nemocnici na jednotkách intenzivní péče. Protože při problémech vždy hledám řešení, narazila jsem tehdy poprvé na téma regulace nervového systému. Možnost zklidnění emocí za pomoci těla mě nadchla – moje tehdy malé děti mi totiž dávaly slušně zabrat. Snažila jsem se vzdělávat v tom, jak si mohu pomoci sama, zatímco zbytek vesnice seděl v rouškách v izolaci svých okresů. Říkala jsem si: „Wow, tohle se bude hodit všem vrcholovým manažerům, lidem ve stresujících profesích nebo ve směnném provozu…“ A nemýlila jsem se. Ovšem cílová skupina, která o práci s nervovým systémem projevila největší zájem, nemohla být odlišnější.

Hluboké vyčerpání českých matek

Pracovat s regulací nervového systému a emocemi chtěly ve velkém hlavně matky na mateřské a rodičovské dovolené. Přicházely s různými psychosomatickými obtížemi, poruchami spánku, a především s hlubokým vyčerpáním. Ten trend byl natolik výrazný, že jej nešlo přehlédnout. Poslední roky byly k ženám pečujícím o malé děti (v ČR závislé téměř výhradně na matkách) kruté. Zanechaly na nich mnohem vážnější následky, než kohokoliv z nás napadlo. Zvláště ženy, které během covidu kombinovaly péči o děti, starost o domácnost plnou všech členů rodiny a práci z domova, si do dalších let odnesly nepopiratelné známky vyhoření a zdánlivě nevysvětlitelných symptomů.

Neplacená a neviditelná práce

Fenomén neviditelné práce – tedy té, která je vidět, až když se neudělá – není ničím novým. Tradiční rozdělení rolí, kdy muž chodí do práce a žena pečuje o domácnost a děti, pro něj vytvořilo dokonalé podhoubí. Žena zajišťuje, aby vše v rodině fungovalo a navazovalo na sebe, aby bylo navařeno a uklizeno, aby všichni byli všude včas a připraveni podávat výkony. Tato neustálá péče však sama o sobě není vnímána jako hodnota. Například při rozvodovém řízení bývá žena nezřídka označována za tu, která se roky „válela doma“, zatímco manžel tvrdě dřel. Připadá vám to trochu jako vykořisťování? Máte pravdu. Fenomén neplacené práce totiž historicky vychází z principů otroctví.

Právě toto sisyfovské kolečko chronické zátěže je prvním dílkem skládačky ženského přetížení. Stále je běžné přijít z práce domů k ženě a dětem a optat se: „Cos celý den dělala, vždyť je tu nepořádek? A co bude k večeři?“ Obzvlášť palčivou částí neviditelné práce, kterou podle studií nesou na svých bedrech převážně ženy, je zátěž mentální – plánování, vymýšlení řešení, hlídání termínů všech členů rodiny, domlouvání, organizace času a neustálá tvorba i odškrtávání to-do listů.

Zviditelňování neviditelné práce tedy není snahou vyhrát závod o to, které pohlaví to má těžší. Je to snaha posvítit si reflektorem na naši slepou skvrnu a hledat účinnější řešení pro nás všechny. Jak máme doma nastavené rozdělení domácích prací a management domácnosti? Je toto rozdělení přežitkem z doby, kdy byla žena plně na mateřské, nebo adekvátně reflektuje aktuální potřeby a zátěž všech členů?

Nejúčinnějším způsobem, jak v této oblasti snížit zátěž, je pravidelně si s partnerem sednout a probrat, kdo co dělá a jak nám to vyhovuje. Je to tak trochu stezka odvahy – na jedné straně odvahy ukázat zranitelnost a říct si o pomoc, na straně druhé odvahy vyslechnout, co druhého zatěžuje, a nebrat to jako osobní kritiku, ale jako upřímnou snahu o lepší fungování celého rodinného systému.

Ženy jako nárazníky emocí

Nedílnou složkou neviditelné práce je i emoční péče o všechny členy rodiny. Ženy jsou tradičně „nárazníkem“ emocí nejen u dětí, ale často i u partnerů. V tzv. sendvičové generaci pak pečují nejen o děti, ale i o své stárnoucí rodiče. Samy přitom mají často velmi málo emoční podpory – jejich kamarádky ve stejném věku jsou podobně přetížené a od okolí stále slýchají, že „chlapi o emocích nemluví“ nebo „nebuď hysterka“. Emoční stoka, která se trychtýřovitě slévá vždy u stejného člena rodiny, však nemůže zdravě fungovat. Má svou cenu, kterou platíme duševním i fyzickým zdravím. Proto je vnímání vlastní kapacity a žádost o pomoc radikálním aktem nejen sebelásky, ale i péče o celé rodinné a společenské systémy. Z prázdné nádoby nelze dávat donekonečna – pokud se z ní budeme snažit ještě něco vyškrábnout, nádobu rozbijeme.

Naše těla totiž nejsou na takový způsob fungování a péče stavěná. Ideální společnost, kde nám všem létají pečení holubi do úst a my si „vyzenovaně“ hrajeme v tlupě s dětmi v záři zapadajícího slunce, je samozřejmě utopie. Nicméně na to, abychom byli v režimu přežití 24/7, naše těla také nejsou uzpůsobená. Jako lidé umíme podat skvělý výkon, aktivovat stresovou osu, zabrat a vybojovat si své nebo utéct před nebezpečím. Tato mobilizační reakce nás však stojí spoustu energie a musí po ní nevyhnutelně následovat ukončení stresu, regenerace a doplnění zdrojů.

Právě tato pulzace je to, co moderní doba neumožňuje. Matky, které poslední roky žonglovaly s péčí o děti, domácnost a práci, zažívaly stav nepřetržitého ohrožení a nutnost neustále „lovit či utíkat“. Často i ve spánku, protože přetažené tělo se neuvolní, ale spíše večer upadne do bezvědomí. To sice není regenerační, ale to zdánlivě nevadí, protože si ráno můžeme dát dvojité espresso.

Neustálý tlak, oprávněný pocit zodpovědnosti za vše a všechny, pocit, že „všechno visí na mně“, zacyklení v chronické únavě a první známky vyhoření – to vše není důkazem, že jsou dnešní ženy křehčí než jejich prababičky. Ty sice možná neměly pračku, ale také neměly školní skupiny na WhatsAppu a miliony blikajících notifikací. Nemusely zároveň budovat kariéru i pečovat o rodinu v izolaci, a když potřebovaly pohlídat, daly dítě sestře či sousedce, protože bydlely hned vedle. Naše stresory se zkrátka proměnily, nikoliv zmizely. Je na čase, aby se proměnilo i naše řešení.

Vina musí změnit strany

Žena na pokraji kolapsu, která si kupuje desátý seberozvojový kurz, zatímco v noci odkládá spánek, aby získala aspoň špetku kontroly nad vlastním životem, není hysterka ani blázen. Její chování je lakmusovým papírkem stavu společnosti. Ukazuje, že nám něco šeredně ujelo a je potřeba se znovu podívat na to, kde všichni potřebujeme změnu. U žen to znamená najít odvahu nejen k neustálému sebezdokonalování, ale i k otevřenému přiznání, že už prostě nemůžeme a že je čas nárokovat si jiné podmínky.

Zahlcené matky čelí neúměrné míře stresorů. Snaha o neustálou dostupnost, doprovázená pocity viny a výčitkami, když se nedaří dosáhnout dokonalosti, vytváří toxický koktejl s drtivými následky na tělo i duši. Chronická únava, poruchy spánku a smyslové přetížení se sice jeví jako individuální problém, ve skutečnosti jsou však důsledkem systému, který jde proti lidské evoluci.

Daní za to, že se naši předci napřímili, čímž se zmenšil prostor pánve, je fakt, že se lidská mláďata rodí v podstatě předčasně. Aby se dítě vešlo do pánevního vchodu, přichází na svět ve fázi, kdy je extrémně nezralé a závislé. Toto omezení jsme v historii překonali adaptací – začali jsme děti vychovávat v tlupě. Péče o lidské mládě zkrátka odjakživa přesahovala kapacity jediné samice.

Dnes však jdeme přímo proti tomuto přirozenému nastavení. Děti mají být ideálně „schované“ s matkami doma, mají být tiché a ve společnosti neobtěžovat. Žena má být plně soběstačná, naplněná a spokojeně rozjímat nad šálkem kávy a čerstvě upečeným chlebem. Když se z ní místo toho v podvečer stává senzoricky přetížená fúrie, která vybuchne při každém dalším náhodném zvuku nebo dětském výkřiku, nahlíží se na ni jako na „rozbitou“.

Proto je tak revoluční pohled na péči o ženy, který jim nabízí konkrétní nástroje, jako je regulace nervového systému a emocí nebo třeba sluchátka do uší omezující příval zvukové stimulace. Zároveň je ale nezbytné zdůrazňovat, že se musí změnit celý kontext, ve kterém dnešní ženy žijí. Jejich stížnosti a frustraci musíme slyšet především jako volání o pomoc. Pokud ho vyslyšíme, bude lépe nám všem.

Pochopení, že „nejsem rozbitá, jen přetížená“, může být první kapkou úlevy a soucitu, kterou každá z nás potřebuje. Je načase přestat úzkostně hledat chyby jen v hlubinách vlastního nitra. Musíme se rozhlédnout kolem sebe a dokázat se zeptat: „Hej, co to po nás sakra vlastně všichni chcete?“