„Úroveň orchestru roste, nároky také,“ říká první dáma českého hoboje

Jana Brožková

Sólohobojistka České filharmonie od roku 2002, vedoucí hobojové skupiny. Členka komorních souborů Afflatus Quintet, In Modo Camerale. Bývalá sólohobojistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pedagožka AMU. Vítězka a laureátka mezinárodních hudebních soutěží (Concertino Praga 1983, Europäischer Musikpreis Zürich 1989, Pražské jaro 1993, IDRS Gillet Competition 1997 Evanston v USA a další). Zakládající členka Českého spolku dvouplátkových nástrojů.

Na vrchol už v mladém věku

Už na konzervatoři na sebe upozornila výraznými úspěchy na mezinárodních soutěžích. V patnácti letech vyhrála Concertino Praga. „Nejsem moc soutěživá, ale uznávám, že setkání s konkurencí posouvá člověka dál. Nutí ho na sobě více pracovat, aby obstál.“ V minulém režimu znamenal úspěch na soutěžích mimo jiné šanci vycestovat do zahraničí. „Nebylo možné se jen tak přihlásit třeba na soutěž v Curychu. Abych se mohla účastnit takové akce, musela jsem nejprve přesvědčit výkonem na domácí soutěži.“ Přicházely další úspěchy a s nimi první profesionální smlouva. V devatenácti letech se Jana Brožková stala sólohobojistkou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. „Byla jsem téměř o generaci mladší než ostatní členové a spolu s kolegyní flétnistkou jsme byly jediné ženy v dechové sekci orchestru.“ V SOČRu strávila patnáct let a její výkony máme možnost slyšet na mnoha nahrávkách Českého rozhlasu.

Mateřství a kariéra

V devadesátých letech se klasická hudba potýkala s poklesem zájmu veřejnosti. „Začala jsem pochybovat o tom, jestli má obor, kterému se věnuji, vůbec budoucnost. Také se mi v té době narodil syn a musela jsem řešit, jak práci a péči o něj skloubit. Bylo mi jasně naznačeno, že je potřeba, abych se rychle vrátila do orchestru, a tak jsem už šest měsíců po porodu nastoupila na poloviční úvazek. Nebýt mojí maminky, která zrovna odešla do důchodu, nebylo by to možné.“ Dnes mají rodiče v České filharmonii lepší podmínky. „Už je jiná doba, ale mě se tenkrát nikdo neptal,“ vzpomíná Jana Brožková.

Po patnácti letech se Jana Brožková rozhodla zkusit konkurz do České filharmonie. „Šéfdirigent SOČRu se na mě zlobil, ale já jsem cítila, že se potřebuji posunout.“ Skončila tehdy těsně na druhém místě. Brala to tak, že má zůstat tam, kde je. „Po půl roce najednou přišla nabídka od Filharmonie s tím, že vítězka konkurzu nakonec v orchestru nezůstane, a pokud mám zájem, můžu na místo sólového hoboje nastoupit já. Splnil se mi sen.“ Od roku 2002 je tedy Jana Brožková členkou České filharmonie. Je nejen sólohobojistkou, ale také vedoucí nástrojové skupiny. Přestup do prvního orchestru znamenal velkou změnu. „Musela jsem na sobě hodně pracovat. SOČR je také špičkový orchestr, ale jeho náplní bylo z velké části studiové nahrávání. Česká filharmonie koncertuje téměř výhradně naživo.

Dámy ve filharmonii

Před pětadvaceti lety byla Česká filharmonie prakticky pánský soubor. Ženy tu byly výjimkou. Dnes jich je v orchestru dvacet šest, což je pětina filharmoniků. „Obecně se počty mužů a žen v klasické hudbě vyrovnávají. Právě mezi hobojisty je to výrazně znát,“ říká Jana Brožková. Vyšší počet žen v orchestru jí dělá radost. „Pánové nás respektují, ale že by nás nějak rozmazlovali, to určitě ne. Občas narážíme na to, že s tolika ženami se dříve nepočítalo. Třeba často dostáváme menší šatnu. Žen ale přichází čím dál víc, takže se snad i zázemí pro ně pomalu začne měnit.“

Čtvrt století v extralize

Být na pozici sólohobojistky v jednom z předních evropských orchestrů je prestiž, ale také veliký závazek. „Myslím, že kolegové z jiných nástrojových skupin by mi dali za pravdu, když řeknu, že nezáleží na tom, jestli hrajete v Rudolfinu, v Carnegie Hall nebo někde v Horní Dolní, protože od České filharmonie vždy diváci očekávají nejlepší výkon. Pod touhle značkou si nemůžete dovolit nikoho zklamat. V mém věku možná pociťuji tento závazek ještě intenzivněji než dřív. Úroveň celého orchestru šla za poslední roky nahoru, nároky jsou čím dál vyšší a udržet si vrcholnou formu mě stojí více sil než kdysi. Také cítím, že cestování, které mi dříve nevadilo, mě vyčerpává více, než když mi bylo pětadvacet. Umím si představit, že do budoucna přesednu z prvního nástroje na vedlejší pozici.“ Není divu. Profesionální hudební kariéra je náročná psychicky, fyzicky a hlavně časově. Každodenní cvičení, zkoušky s orchestrem, koncertování. „I když tu práci miluji, s postupujícím věkem potřebuji zvolnit.“

Péče o mladé talenty

Čas, který netráví ve Filharmonii nebo se svými kolegy v komorních souborech, věnuje Jana Brožková předávání svých zkušeností nastupující hudební generaci. Jako pedagožka AMU se totiž stará o začínající profesionálky a profesionály. Příležitostně také zasedá v porotách mezinárodních soutěží. Aktivně se snaží zlepšovat podmínky pro mladé hudební nadšence v Českém spolku dvouplátkových nástrojů. Pracuje na tom, aby se rozšířila základna dětí a dospívajících, kteří se věnují hře na hoboj a fagot. „Oba tyto nástroje jsou trochu upozaděné. Na zuškách se jim věnuje málo dětí. Je to potom znát i na konzervatoři. Z celkově malého počtu zájemců o náš nástroj se potom profiluje ještě méně těch skutečně talentovaných.“ Spolek proto pořádá letní soustředění, snaží se zajistit dětem dostupné nástroje, pomáhá a radí při výrobě hobojových a fagotových strojků. I to, že hoboj a fagot potřebují k rozeznění speciální strojek vyrobený z plátků bambusu, přispívá k menšímu zastoupení těchto nástrojů mezi mladými zájemci o klasickou hudbu. „Dnes mají děti obrovskou nabídku volnočasových aktivit a doba, kdy měly zušky stovky žáků, je pryč. Snažíme se s kolegy popularizovat hru na naše nástroje a pomáhat těm, co se pro ně rozhodnou.“