Óda na život - kniha, která neměla vzniknout, ale kterou bychom si měli přečíst. Ukázka z knihy Gisèle Pelicot

Prvního zářijového večera se pozvolna stmívalo. Na dvoře domu, který nám Jean-Loup pronajal ve Verquières, zhruba patnáct kilometrů od Avignonu, jsme s dětmi, našimi advokáty a jejich spolupracovníky jedli pizzu. Působili jsme jako tým. Ten jsme s vědomím blížícího se soudu postupně sestavili ještě před létem. Florian se trápil Davidovými výčitkami – sešel se s ním za přítomnosti Aurore, Céline i Nathana, a nakonec se mu podařilo se s ním usmířit. V červnu jsme se všichni dostavili do Antoinovy kanceláře na Champs--Élysées. Napětí mezi námi bylo stále patrné, ale měli jsme spoustu otázek a chtěli být na proces dostatečně připravení. Cítili jsme tedy naléhavou potřebu se semknout a táhnout za jeden provaz. Antoine se Stéphanem nám vysvětlili, že ačkoli nás obžaloba nestaví na stejnou úroveň – protože se zaměřuje na podávání omamných látek a znásilnění, jichž se obžalovaní dopustili na mně –, z právního hlediska může být za oběť považován každý z nás, a během jednání tak můžeme společně usednout na lavici poškozených. To se mi ulevilo. Záleželo mi na tom, aby si porota vyslechla a vzala v potaz, čím si procházíme my všichni. 

Caroline s Florianem se už k řízení jako poškození připojili, David zatím ne. Právo na status poškozených měly i Céline a Aurore, které Dominique bez jejich vědomí fotil, ale taky můj zeť Pierre. Ten se rozhodl nároku vzdát, ačkoli i on prožíval nesmírná muka, protože si s Dominiquem byli velmi blízcí a cítil se hluboce zrazený. Stéphane s Antoinem dodali, že za oběti jsou považovány i děti, má vnoučata, a pokud si to rodiče přejí, mohou je advokáti zastupovat a zařídit, aby se s nimi v rozsudku počítalo. Připadalo mi, že způsob, jakým s námi hovoří, posiluje naši soudržnost. A varováním, že nás čeká dlouhá a obtížná zkouška, že obhajoba půjde přes mrtvoly, nám dávali společný rámec, prostor k semknutí. „Jsme tu od toho, abychom mámu podpořili,“ prohlásil David. Nikdy na to nezapomenu. Těmi laskavými slovy obnovoval rodinu, kterou jsme tak dlouho tvořili. Sbírali jsme síly, abychom to celé společně zvládli.

V následujících týdnech se moje děti rozhodly, že do trestního řízení jako poškozené osoby zapojí i své děti, a ty tak budou moct být v rozsudku uznány za oběti. Konkrétně jsme se dohodli, že kromě mě bude Antoine zastupovat Caroline s Florianem a Stéphane Davida s Nathanem. A tak navzdory našim bolestem, ale i díky nim vznikl tento tým,
který se teď v předvečer soudu děsil prvního jednání. Věděli jsme, že to bude náročné: upřou se na nás objektivy kamer a pohledy lidí, jejichž tváře neznáme, všechno pro nás bude cizí – až na Dominiqua sedícího na lavici obžalovaných.

„Máte sluneční brýle, Gisèle?“ zeptal se mě Stéphane. „Za všech stran vás budou bleskem oslňovat fotografové,
musíte si chránit oči.“ 

Dalšího rána jsem si tedy nasadila laciné brýle s kulatými obroučkami, které jsem zrovna měla u sebe – vybrala jsem si je na prodejním stojanu jednoho příliš slunečného dne. Vyrazili jsme do hotelu, kde byli ubytovaní naši advokáti, a společně jsme pěšky zamířili k avignonskému justičnímu paláci. Kráčela jsem mezi Stéphanem a Antoinem,usmívala jsem se a sem tam něco prohodila, abych prolomila ticho a zmírnila napětí. Děti s Jeanem-Loupem šli za námi. Po chvilce jsme spatřili budovu soudu a před ní dav lidí se záplavou foťáků, kamer a mikrofonů. Jean-Loup se od nás odpojil, nesměli ho mezi námi vidět. Byl mým tajemstvím a mou budoucností, teď mě však čekal střet s minulostí.

Blížili jsme se. Fotografové ani kameramani se nám nestavěli do cesty, zůstávali v uctivé vzdálenosti na chodníku.„Nedívejte se na ně,“ radil mi Stéphane. Stejně bych je neviděla, kolem sebe jsem vnímala jen rozmazanou šmouhu. Tvářila jsem se nepřístupně. Dovolila jsem jim snímat jen ženu, která během deseti let prošla dvěma sty hromadných znásilnění zosnovanými jejím manželem, tu, jíž jsem se poslední čtyři roky usilovně pokoušela nebýt a na niž jsem nechtěla být redukována. Věděla jsem, že tahle žena bude zítra na všech obrazovkách a ve všech novinách. Na nikoho jsem se nedívala, nic jsem neposlouchala, před zraky veřejnosti jsem vstupovala jako robot, vyděšená i odhodlaná, obklopená svými dětmi a advokáty. 

Stoupala jsem po schodech k soudu a snažila se, aby ke mně nic neproniklo. Ke cvakání a blýskání foťáků se přidalo pípání bezpečnostní brány, to vystřídala akustika justičního paláce, ozvěna kroků a šum hlasů. Kráčeli jsme dál. Nikdo ještě netušil, že vyloučení veřejnosti odmítneme. Byla to naše tajná zbraň, moje vlastní rozhodnutí, ale stejně jsem měla strach. Čím víc jsem se blížila soudní síni a pachatelům, tím víc jsem se bála. Nesměla jsem však na sobě nechat nic znát.