Když mateřská láska nepřijde sama od sebe, jste hned strašná matka? Ukázka z nové knihy Niny Špitálníkové
Říká se, že žádná láska není silnější než ta mateřská. Co když ale nepřijde ve chvíli, kdy je jí třeba? Je matka, která nedokáže milovat své dítě od první chvíle, „strašná“? Pocity, o nichž se jen těžko mluví nahlas, zpracovává ve své nové knize Nina Špitálníková. „Strašně se bojím reakcí, ale nenapsala bych to jinak,“ říká o ní. O své zkušenosti promluví i na letošní konferenci Svět podle Heroine s podtitulem Přiznání superžen. Přijďte i vy 11. října do prostoru Jatka78 v Praze a staňte se součástí komunity, která má pochopení pro nedokonalost.
V.
Zítřek dodržel termín. Do gynekologické ordinace jsem se plížila jako milenka bez vyhlídek. Anebo hůř: jako milenka, před níž se právě jedna vyhlídka otevřela a ona se do ní bála podívat.
Ráno jsem se ještě pokusila sestavit ženu, kterou jsem byla včera. Osprchovala jsem se, pečlivě si oholila nohy, podpaží i klín a před zrcadlem, zdvořilým spoluviníkem všech našich přetvářek, jsem začala obličeji vracet známou podobu. Nakreslila jsem si oční linky, řasy dvakrát přetřela řasenkou a kruhy pod očima zakryla korektorem. Bledost jsem překryla make-upem a tvářím přidala barvu, kterou jim tělo nedodalo. Ženy se často upravují před ponížením. Někdy hlavně před ním.
Svět podle Heroine 2026: Přiznání superžen*
Kdybyste měla jedno nedělní odpoledne jen pro sebe, zabookujte si lístek na Svět podle Heroine. Dostanete maximální dávku nezávislosti, odvahy, inspirace, ale také bezpečný prostor pro sdílení, podporu, přijetí a péči od ostatních žen. Skvěle si odpočinete a navíc odejdete plná sil měnit svůj život i svět kolem sebe.
🗓️ Kdy: 11. 10. 2026
📍 Kde: Jatka78, Praha
Nejdéle jsem se zdržela u úst. Červenou rtěnku jsem nanášela pomalu, milimetr po milimetru, jako bych si na rty nanášela pečeť, která zabrání strachu vyjít na světlo. Byl uvnitř, ale obličej to nemusel přiznat.
Potom jsem otevřela zásuvku se spodním prádlem. Jako by patřila dvěma ženám. Jedna nosila černou krajku. Druhá vysoké bavlněné kalhotky. Jedna měla sex. Druhá dítě.
Sáhla jsem po černých krajkových kalhotkách. Lékařka je neuvidí. Před vyšetřením si je sundám, složím nebo zmuchlám na židli. Potřebovala jsem je mít na sobě alespoň cestou k ní. Potřebovala jsem o nich vědět.
Žena v krajkovém prádle byla v mé tehdejší představě sebevědomá, žádoucí a plná života. Mohl do ní vstoupit dospělý muž. Mohl ji milovat, svázat, naplnit a zase odejít. Těhotná žena byla někdo úplně jiný. Nosila vysoké bavlněné prádlo a praktickou podprsenku, jako by se spolu s dítětem musela okamžitě vzdát erotiky, lehkomyslnosti a všeho, co sloužilo jen k potěšení.
Věděla jsem, jak je takové dělení směšné. Krajka těhotenství nezabrání a bavlna z nikoho neudělá matku. Jenže strach se neobtěžuje racionalitou. Vyrábí dětinské obrazy, a čím jsou jednodušší, tím snadněji se v nás usadí a začnou za nás rozhodovat.
Poslechla jsem ho.
