Bianca Cristovao. Stand-up znamená, že si děláš legraci z věcí, co tě bolely

2 929 | Terezie Kosíková | 5. 9. 2019 | Rozhovor

Stand-up show, se kterou prorazila v Mekce žánru Los Angeles, nazvala Černá holka z východní Evropy. Což samo o sobě zní jako dobrý vtip. Mít ale v devadesátkách v Česku jako jediná široko daleko černou pleť zas taková sranda nebyla, vzpomíná osmadvacetiletá scenáristka, stand-uperka a herečka Bianca Cristovao.

Chodíš v Los Angeles ještě na konkurzy? 

Občas. V tuhle chvíli dělám reklamní herectví, protože je to rychlý a jsou za to velký peníze. K tomu dělám navíc i scenáristiku. Takhle v kombinaci se tím dá uživit, ale samotný stand-up tě neuživí, pokud nejsi už opravdu slavná. A zároveň ty obory spolu souvisí, já bych třeba nedostala nabídky na role ani bych neměla svoje reklamní agenty, kdybych nedělala stand-up. Kvůli stand-upu mě všichni znají, ale herectvím si vydělám. 

Bianca Cristovao

Stand-up komička, herečka a scenáristka. Pochází z Plzně, její maminka je Češka, portugalské příjmení má po otci z Angoly. Její bratr je zpěvák Ben Cristovao. Žije v Los Angeles, kam se přestěhovala ve svých devatenácti letech kvůli studiu scenáristiky a televizní tvorby. K psaní si ještě přibrala stand-up a později i herectví.

Proč jsi vlastně šla na scenáristiku?

Rok po maturitě jsem bydlela v Berlíně, kde byla strašná zima. To se nedalo. (směje se) Cestovala jsem vždycky ráda a měla jsem chuť jít zase dál. Pak mě přijali na The University of Southern California v LA na program pro scenáristy. Filmová fakulta univerzity je skvělá, dost ji podporují režiséři, jako je Spielberg nebo Lucas. Tak jsem šla.

Neváhala jsi nechat Česko za zády? 

Ne, nikdy. Myslím, že maminka mě vždycky trochu vedla k tomu, abych jednou z Čech odešla. To mi připadá zajímavé, protože ona za komunismu neemigrovala, a naopak tady zůstala i po revoluci. Ale pro nás chtěla něco jiného. Já se toho každopádně chytla dost brzo. Už v sedmnácti jsem byla na rok na škole v Dánsku.

V jednom rozhovoru jsi říkala, že když jsi vyrůstala, do čtrnácti jsi neviděla jiného černého člověka. Jaké to bylo, tolik vyčnívat?

Určitě bych to žádnému mladému člověku nepřála. Myslím si, že v dnešní době už ani není nutné, aby člověk v takové izolaci vyrůstal. Hranice jsou otevřené a člověk může cestovat. Ale když jsi dítě, které je na světě jen čtrnáct let, je pro tebe realita jen to, co znáš. Pokud jsi zvyklá, že na tebe v metru a v autobuse všichni divně koukají, že na tebe mají blbý poznámky ve škole, prostě to přijmeš. Pokud jsi dost silný.

Byla jsi dost silná?

V tomhle měla maminka velké štěstí, že oba s Benem (Biančin bratr, zpěvák Ben Cristovao – pozn. red) silní jsme. Dokázali jsme si to nějakým způsobem odůvodnit, pochopit to a nakonec to všechno zpracovat. Ale rozhodně to jednoduché nebylo.

Snažila se vás maminka nějak chránit nebo vás vést k tomu, abyste byli silní? Sama to jako svobodná matka musela mít těžké...

To je pravda, zvlášť, když to teď zpětně vidím jako dospělý člověk. Vím, že dělala všechno, co mohla. Na druhou stranu byla taky limitovaná svou vlastní výchovou, svými rodiči a tím, co znala. Jeden z jejích způsobů ochrany například bylo, že se nás vždycky snažila hezky oblékat. Ale to jsou jen takové externí věci. Možná to taky bylo tím, že byla devadesátá léta, o psychice se nemluvilo zdaleka tolik jako dnes.

Tvůj bratr se snaží upozorňovat na problém rasismu. Máš s ním z dětství zkušenost? 

Určitě. I když jen s psychickým násilím, s fyzickým ne. Nechci ale říct, že to bylo jen tím, že jsem holka. Vím, že se to může týkat i spousty holek – často mi některé dívky píšou, že byly fyzicky napadené. Já měla asi jenom štěstí.

Jak to tedy vypadalo?

Na základku jsem chodila na soukromou německou školu, tam se mi to vyhnulo. Lidi tam pravděpodobně byli víc zcestovalí a „v pohodě“. Okolo šestnácti jsem přešla na českou školu a tam jsem se s tím setkala naplno. Do té doby jsem byla jedna z těch, co říkají: „Ten rasismus není tak hrozný, v Praze je to dobrý.“ Ale to, co jsem zažila na české škole, mi otevřelo oči. Byla už jsem starší a o to těžší pro mě bylo to pochopit. Vůbec jsem nerozuměla, proč se takhle někdo chová.

Jak jsi reagovala? Když je člověk na střední, nemá moc možností před tím utéct.

Já potom naštěstí dostala stipendium na školu v Dánsku. Takže jsem tam nakonec pobyla jen pár měsíců. Ale udělala jsem si tam kamarády z dalších outsiderů, kteří to taky neměli snadné. Vytvořili jsme si vlastní komunitu.

Pomáhalo mít vedle sebe bratra, někoho, s kým jsi mohla tuhle zkušenost sdílet?

My jsme to s Benem příliš nesdíleli. Měli jsme spolu dobrý vztah, ale o rasismu jsme nemluvili. Přitom dnes jako dospělí o něm naopak mluvíme dost a snažíme se v tématu víc vzdělávat.

Proč myslíš, že to předtím nešlo?

Asi si člověk bál přiznat, jak moc je to špatný. I tak bys v tom musela žít dál. Ve třinácti letech nemáš možnost svoji realitu nějak změnit. Takhle mě vychovávala mamka: „Když ti někdo zavře dveře, tak se tam dostaneš oknem. Ne není odpověď.“ A rasismus není žádná možnost. Není to něco, na co se můžeš vymluvit. Prostě to neexistuje. Nemůžeš si to vůbec připouštět, abys mohl ve společnosti fungovat dál. 

Setkáváš se s tím i v Americe?

Tam je to jiný. Můžu se nad něčím pozastavit a říct, že to bylo rasistický – všichni tě pochopí. Bohužel v Čechách to takhle vůbec nefunguje. Na druhou stranu Los Angeles je specifické, je to jen další bublina. Kdybych bydlela v Ohiu, je to něco úplně jiného. LA je pravděpodobně nejvíc multikulturní místo na světě. Člověk je tu absolutně svobodný, a to nejen co se týče barvy pleti, ale i sexuality a všeho... Já tu jsem od devatenácti let a nedokážu si v tuhle chvíli pro sebe představit jiné místo k životu.

O rase, diskriminaci a ekonomických a jiných privilegiích se ve Státech dnes mluví hodně otevřeně. Chybí tohle v Česku?

Ano. Doopravdy existuje mnoho forem privilegií, od rasových po ekonomická. Nebo třeba výhoda krásy – jsou lidé, kteří se narodí nádherní a věci v životě mají mnohem jednoduší než méně atraktivní lidé. Oceňuju na Americe, že se o tom víc mluví. Ale asi je potřeba si uvědomit, proč se o tom baví, je to dané jejich historií – otrokářstvím a segregací černých občanů.

V Česku slýcháme často, že v USA vládne „nebezpečná ideologie politické korektnosti“. Musíš jako komička sama sebe cenzurovat?

Já určitě ne. (směje se) Vím, co je vhodný říct a co ne, člověk to vnitřně cítí. Mohla bych říkat nevhodné věci, ale protože jsem dostatečně sečtělá a na jistých věcech mi záleží, tak to dělat nechci. Člověk může mluvit o kontroverzních věcech, ale musí je umět rozumně podat, aby lidi byli ochotní je vstřebat. Navíc lidi politickou korektnost v Americe sice řeší, ale rozhodně se to netýká všech – třeba prezidenta Trumpa vůbec. Ale je pravda, že se americká společnost vyvíjí a chce být lepší. A proto jim to vadí. 

Pověz mi, co politická korektnost konkrétně znamená pro tebe.

Je to snaha neubližovat ostatním lidem svými slovy jen proto, že si myslím, že je to pravda. Nevím, co musíš být za sociopata, aby ti nevadilo, že svými výroky ubližuješ ostatním. Jsme snad natolik inteligentní, že nemáme zájem ostatním zbytečně ubližovat. A pokud něco řeknu a pak za mnou někdo přijde a upozorní mě, že mu to doopravdy ublížilo, tak se nad tím přece zamyslím...

Je těžké rozesmát někoho, kdo s tebou nesouhlasí

Co tě ke stand-upu přivedlo?

Scenáristika. Když napíšeš scénář, tak chodíš na takzvané „pitch meetings“ s producenty, kde je potřeba scénář prodat. A aby se prodal někomu, kdo ho ani nečetl, na to člověk musí umět velmi dobře mluvit před velkým množstvím lidí. Dřív jsem s tím měla problém. Pak mě taky bavilo chodit se na stand-up koukat. Bydlela jsem dva bloky od stand-up klubu, a tak jsem tam mohla být často. Tak mě napadlo to zkusit.

Měla jsi potřebu bavit lidi už v dětství?

Jako malá jsem chodila na herecké kroužky a potom jsem rodičům vždycky něco předváděla. Na střední škole to trochu ustoupilo, chtěla jsem hlavně zapadnout. Ale znovu se to projevilo na vejšce v Americe, kde jsem byla třídní klaun. Asi jsem si ty čtyři roky před tím, kdy jsem byla ticho, potřebovala vykompenzovat. Omlouvám se všem profesorům, protože to bylo hrozný a na každý hodině jsem dělala strašný bordel. Ale lidi se tomu smáli.

Jsi jeden z těch komiků, co to umí vypnout, nebo se snažíš být neustále vtipná?

Umím to vypnout. Když jsem v partě nových lidí, vůbec nemám potřebu někoho bavit.

Protože mají najednou velká očekávání?

Přesně.

Co máš na stand-upu nejradši? 

Teď nic. (směje se)

Jak to? 

Už to dělám jenom proto, že se nedá přestat. Ale ráda mám, když mám nějakou novou myšlenku, o kterou se chci podělit. Už mám totiž nějakou základní práci hotovou, mám vtipy, o kterých vím, že budou fungovat, a to je fajn. Ale víc mě baví kouzlo spontaneity. Když to říkám poprvé lidem a koukám, jak na to reagují, to je výzva.

A jak jsi to měla, když jsi se stand-upem začínala? 

To jsem dělala třeba i tři show za večer, prostě nonstop. Teď poslední rok, když mám i jiné projekty, kterým se věnuju, tak obden udělám jednu show a to mi úplně stačí.

Je pro tebe stand-up i nějakou formou terapie nebo sebepoznávání?

Určitě je. Občas si děláš legraci z věcí, které tě nějakou dobu tvého života opravdu bolely nebo které dokonce byly traumatické. A tím, že o tom mluvíš před lidmi, se s tím jistým způsobem vyrovnáváš.

V LA jsi součástí tamní velké komunity komiků. Je nějaká vlastnost, kterou mají všichni stand-upeři společnou?

Všichni komici jsou liberální demokrati. (směje se) Republikánský stand-up moc nefrčí. Ale nedávno jsem slyšela kluka, který měl velice konzervativní názory, ale protože byl chytrý, dokázal to říct tak, že i když jsem s ním nesouhlasila, rozesmál mě. To umí málokdo. Je těžké přesvědčit někoho, kdo s tebou nesouhlasí, aby se zasmál.

A souvisí talent v stand-upu s tím, jestli je někdo extrovertní nebo introvertní?

Ne, tím to není. Je to něco, co buď někdo má, nebo nemá. To, že dokáže lidi pobavit, to sebevědomí. Protože i introvertní komik musí mít sebevědomí, aby šel na pódium a vzal si mikrofon. Kdo si myslíš, že jsi, že tě mají všichni poslouchat? Můžeš hrát, že se stydíš, ale uvnitř víš, co děláš.

Říkala jsi, že jsi dělala i tři vystoupení za večer. Je těžké jít bavit lidi, když máš špatný den? 

Na to je takový trik pro umělce obecně: je potřeba pracovat s energií, kterou máš, a nelze předstírat, že máš nějakou jinou. Zažila jsem jedno vystoupení, kdy jsem se cítila doopravdy mizerně. Byl to prostě blbej den, na tu show jsem šla jen proto, že byla vážně důležitá. Aby toho nebylo málo, tak se tam přišli podívat i moji manažeři a na můj set se dokonce objevil známý komik Bill Burr. V tu chvíli jsem nemohla předstírat, že je všechno skvělý. Tak jsem vzala tuhle energii, že je všechno na pytel, a šla jsem to předvést. A nakonec to dopadlo skvěle – protože jsem byla upřímná. 

Stand-upu se už věnuješ několik let. Hodně slavných amerických komiků zmiňuje, že jen umět se na podiu uvolnit a najít si svůj styl humoru trvá až sedm let. Je těžké čekat, jestli člověk vůbec někdy prorazí?

Stand-up musí člověk milovat, nemůže ho dělat proto, že si myslí, že prorazí. To je absolutně klamná představa. Pravděpodobně neprorazíš. Takže to musíš dělat, protože máš nějaký poslání a nemůžeš si pomoct. To je nejlepší varianta.

Ale člověk prochází různými obdobími. Teď jsi mě zastihla ve fázi, kdy je mi stand-up tak trochu jedno. Což je skvělý v tom, že když jsem teď na podiu a je mi to ukradený, tak mám tu energii hrozně dobrou, mám sebevědomí. Všichni si myslí, jak mi to jde, ale já jsem vlastně spíš apatická. Ale to se taky může po půl roce zase změnit a já se do toho zase víc položím.

Takže potkáváš v LA i lidi, kteří se snaží už hodně let a dělají to dál, i když se jim nedaří posunout?

Jo, znám lidi, který to dělají i patnáct let, a neprorazili. A měli by prorazit, protože jsou opravdu talentovaní a znají se s ostatními nadanými lidmi – ale neprorazili. Pak znám lidi, co to dělají tři roky a už dostávají skvělé nabídky. To ale ještě neznamená, že z nich budou hvězdy. Je zajímavé, že někdo dostane šanci dřív, někdo později, někdo nikdy. 

Na Netflixu je teď bezpočet stand-up speciálů od různých komiků. Nabídka je rozhodně pestřejší než před deseti lety. Zažívá žánr nějaké obrození? 

Já si myslím, že ano, stand-up je teď nejpopulárnější, co kdy byl. Eddie Murphy má dostat asi sto milionů dolarů za svůj nový Netflix Special, a z toho vyplývá, že lidi baví se na to koukat. Stand-up zažívá renesanci i proto, že ho začínají sledovat i diváci za hranicemi Ameriky. To dřív vůbec nebylo. Možná je to tím, že jsme tak zahlcení sociálními médii. Je hezké občas jen poslouchat.

Terezie Kosíková

Terezie Kosíková

Novinářka a studentka práv. Zkušenosti z médií získala hlavně jako šéfredaktorka The Student Times. Nejvíce ji zajímají rozhovory. Ve svém volnu aspiruje na vtipnost... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Bankomat slaví narozeniny. První v Česku nevěděl, kolik máte

Až kolem některého půjdete, můžete mu popřát. První bankomat v Česku začal fungovat právě před třiceti lety.

Peníze

Výpovědní doba nemusí být vždycky dva měsíce. Kdy je kratší nebo delší?

Na jiné výpovědní době se musíte dohodnout. Jsou ovšem výjimky, kdy je kratší nebo delší přímo ze zákona.

Finmag

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila...

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Mánes, radikální a krásný

Mimořádná formou – a kdysi I obsahem, říká Adam Gebrian o budově Spolku výtarných umělců Mánes.