Přijmout nedokonalost a objevit chlapa v sobě. Tomáš Drahoňovský o svém životě s alopecií
„Proč ti vlastně vadí, že nemáš vlasy? Plešatých chlapů je na světě přeci hodně…“ Jak odlišné mohou být dva pohledy na jednu a tutéž věc – v mém případě holou hlavu. Neslyším podobnou větu poprvé, ale pokaždé to trochu tne do živého. Nepřišel jsem o vlasy věkem ani dědictvím plešatosti po předcích. Už pár měsíců můj život provází alopecia universalis.
Podobně plešatých mužů jako já totiž zase až tolik po zemi neběhá. Mám autoimunitní poruchu, která likviduje veškeré folikuly na těle. Na rozdíl od Bruce Willise, Hynka Čermáka nebo Yula Brynnera, jejichž jmény mě přátelé často utěšují, mi nerostou ani vousy, přišel jsem o řasy a obočí a i jakýkoli jiný chloupek byste u mě hledali marně.
Do složitého období, kdy jsem kromě definitivního řešení svých dlouhodobých osobních starostí také kompletně změnil své kariérní směřování, vstoupila další otázka: co zbude ze mě samotného?
Z pro někoho marnivého muže, který si zakládal na perfektně střiženém plnovousu a bez učesaných vlasů nevyšel ani před dům, jsem se během tří týdnů změnil v atypickou figuru, které mé dvě dcery povinné školní docházkou láskyplně říkají „šiška“. Je to právě ta rychlost změny sebe samotného, která působí největší šok. A dokáže člověka přimět k tomu, aby se na svět a sám na sebe začal dívat trochu jinýma očima.
Moderátor, věc veřejná
Patnáct let jsem vytvářel zpravodajské relace v českých televizích a pravidelně se objevoval na obrazovce. Nejprve jako redaktor, potom jako moderátor. Ten, kdo říká, že u průvodců zpravodajskými pořady nezáleží na vzhledu, ale především na profesionalitě, zkušenostech a vědomostech, nemá tak úplně pravdu. Jakkoli divák primárně vzhled vnímat nemusí, vizáž moderátora působí jako trademark svého druhu. Veřejná identita, jež spoluvytváří produkt, který nabízíte divákovi. A tato role postupně přetváří i vás osobně.
Jako moderátor dostanete kartičky na autogramy s fotkou nejlepší verze vás samých. Svou tvář vidíte v televizních upoutávkách – má za úkol přitáhnout diváky právě k vašemu pořadu. Každý den konzultujete s týmem vizuální prezentace výběr vhodného oblečení, vhodný účes, dostáváte dobře míněné rady vedoucí k tomu, aby váš vzhled byl co nejdokonalejší.
Postupem času vás lidé začnou poznávat na ulici. Chválí vaši práci, ale nikdy nezapomenou zmínit také to, jak na ně působíte – solidně, upraveně, seriózně, profesionálně. Na sociálních sítích získávají příspěvky s fotografiemi engagement, jakého by například svěží a čtivá analýza politické situace na téže síti dosáhla pouze v divokých snech akademiků.
Jen silná osobnost dokáže tento vliv prostředí od sebe samotného izolovat a dodnes si nejsem jistý, zda někoho takového znám. Ten, kdo neřeší barevné sladění svého oblečení a tvar svého účesu, zase dobře ví, že správně posazený hlas, tak akorát široký úsměv a sympatická vizáž známá z obrazovky otevírají dveře tam, kde jiným zůstanou uzavřené. Polovinu úspěchu na televizní obrazovce tvoří sebevědomí společně s uměním prezentovat svoji veřejnou figuru v jasně identifikovatelné fyzické podobě.
Ze zrcadla se dívá někdo jiný
První holá místa se mi ve vlasech a vousech začala objevovat v červenci loňského roku. Plnovous začal dostávat trhliny a na některých místech jsem si musel nechávat vlasy přerůst, aby zakryly malé lysiny po celém obvodu hlavy. Stačilo ale pár týdnů, a bylo jasné, že drobné změny image stačit nebudou. Oholené vousy už neměly vůli dorůstat a stejné to během pár dní začalo být i s ostatními chlupy na těle. Ztrácely sílu, postupně je šlo vytrhnout už jen drobným uchopením. Na jejich koříncích byl zřetelný zánět, který postupně likviduje jejich schopnost regenerace.
Ve vlasech se mi postupně začaly rozlézat rozsáhlé holé fleky. Začal jsem mít strach se jich dotknout – při každém prohrábnutí jich stovky padaly na zem. Přestal jsem vycházet mezi lidi, a když, tak pouze v čepici. Přestal jsem spát, a když už jsem usnul, budil jsem se dvě hodiny před budíkem. Do složitého období, kdy jsem kromě definitivního řešení svých dlouhodobých osobních starostí také kompletně změnil své kariérní směřování, vstoupila další otázka: co zbude ze mě samotného?
Mnoho mužů, které znám, doufá, že právě ona dokonalost, dostatečnost, je dovede k tomu, že budou přijímáni svým okolím. Uznání za platnou část společenství. Za lídra obchodního týmu. Za hlavu rodiny. Za respektovaného profesionála. Zkrátka za chlapa.
Po letech těsného sepětí se svojí vizáží, po letech, kdy pro mě to, jak na lidi působím, bylo alfou a omegou, se schylovalo ke změně, nad kterou jsem neměl kontrolu. Měl jsem se rád v podobě, jakou jsem znal ze zrcadla, ne v takové, jakou si pro mě budoucnost připravila. Za pár týdnů na mě ze zrcadla hledí někdo úplně jiný. Po deseti letech s plnovousem vidím kontury svého obličeje, který už jde jen těžko nazvat mladistvým a svěžím.
Zjišťuji, jaký tvar má moje hlava. Jen obroučky brýlí drobně zakrývají nezvyklou vizáž člověka, který postrádá zdánlivě marginální detail dodávající obličeji přirozené rysy – linii obočí. Když se zpotím, pot mi teče přímo do očí, protože je nechrání žádné řasy. S tím, co všechno jsem ztratil, ale získávám také něco navíc: spoustu otázek.
Časopis Heroine: S muži o mužích
Co je to vlastně mužnost? Čeho se dnes muži obávají a co je trápí? Protože rovnost a genderová spravedlnost se netýkají jen žen, dostala v novém čísle časopisu Heroine prostor „mužská témata“. A s nimi se na obálce objevil také muž – aktivista a umělec Lukáš Houdek.
Vyrovnej se s tím, jsi chlap!
Jak mě budou vnímat mé dcery? Ty, kterým se nelíbila fyzická změna jejich táty už v okamžiku, kdy jsem přišel o vousy? Může ještě pořád část mé obživy spočívat ve veřejné prezentaci, když jsem přišel o to, s čím si mě lidé identifikovali? A nakonec: budu ještě někdy atraktivní pro ženy? Doteď nemám na některé z těchto otázek odpovědi a čekám, že se je budu dozvídat v průběhu času. Snažím se neklást si je a věnovat se drobným procesním záležitostem. Například tomu, že se řadě lidí musím znovu představovat, protože nevěří, že jsem to já. Nebo vnitřnímu tréninku sama sebe v okamžiku, kdy se otrlejší kolegové přestanou nad mou změnou pozastavovat a odstartují sérii chlapských žertů na téma vítr ve vlasech a házení prasátek.
Pro řadu těch, kterým jsem se svěřil, byly tyto pocity nepochopitelné. Vždyť jsi jen přišel o vlasy, konstatovali. A i když tě to trápí, jsi chlap a ti se dokážou s věcmi vypořádat, bojovat. Představují hlas racionality, a tvoří tak antipod emocím a nekonečnému řešení podružností – zdánlivým atributům ženského světa.
Znám mnoho mužů, kteří neřeší svou vizáž. Nepotřebují perfektní BMI ani dokonale padnoucí oblek. Dokonalost hledají sami v sobě, v tom, co dělají, v tom, jak jednají. Nikoli nevýznamná část z nich i v tom, jak vypadají. A doufají, že právě ona dokonalost, dostatečnost, je dovede k tomu, že budou přijímáni svým okolím. Uznání za platnou část společenství. Za lídra obchodního týmu. Za hlavu rodiny. Za respektovaného profesionála. Zkrátka za chlapa.
Autenticita je víc než dokonalost
Cesta za poznáním, že i bez dokonalosti může být muž respektován, je mnohdy dlouhá a komplikovaná. Zdaleka nejsem na jejím konci, ale už teď vím, že nucené odtržení od nutkavého pocitu mít za všech okolností kontrolu nad svou tělesnou schránkou, mi tuto cestu podstatně zrychlilo. Došlo mi, že na konci této cesty není dokonalost samotná, která z vás chlapa udělá. Ale chlap, co ve vás někde je a jen čekal, až si uvědomíte, že mužství nečeká, až splníte kritéria daná společností a dosáhnete iluzorního pocitu dokonalosti. Ale na to, až objevíte, jaký ten váš „chlap“ skutečně je.
Autenticita je více než dokonalost, a i v nedokonalostech se může skrývat krása. Zdánlivá perfektnost okolí často spíše děsí, než že by ji oceňovali. A pokud se ukáže, že to pravda není, pořád jsou tu ještě drobné radosti, které nedokonalosti způsobují. Třeba to, jak rychle je člověk bez vlasů a vousů ráno vypravený do práce. Nebo jak lidem, kteří nemají na svém těle kontrastní prvky, sluší čepice a vzorované košile.
