Diskuze k článku:

Vaše duše volá o pomoc. Poznáte, že by to mohla být deprese?

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Emerka | 19. 8. 2021 10:20

Další článek do série by mohl být o pocitech lidí, co se odhodlali, pomoc vyhledali a nedostali. Stáhla jsem si aplikace, volala na krizové linky, byla jsem v RIAPSu i na terapeutickém pobytu v Kroměříži a všude jen krčí rameny, že asi potřebuju dlouhodobější péči, která ale neexistuje. V Praze jsou šílené čekací doby a/nebo ceny pomoci. Mimo Prahu je pomoc prakticky nedostupná. Roky hledám psychiatra, co by rozuměl léčbě psychického traumatu u neurodiverzních lidí. Všude se dozvídám, že vyhoření a ani chronická traumatizace nejsou žádná nemoc, že se vždycky musí počkat, až propukne deprese nebo GAD jinak mě nemají z čeho léčit. A pak mi akorát napíšou prášky a hrozně se diví, že na neuroatypy nefungují, jak se očekává.
Výsledkem je, že mě podobné články vždycky hrozně naštvou. Nalákáte lidi, že z toho je cesta ven, že jim někdo pomůže. Čím víc vám uvěří, tím horší je pak srážka s realitou.
Zatím mi reálně pomohly jenom diskuse s přáteli (na FB i při vzpamatovávacích pobytech na jejich gaučích), odborné knížky a články ... a terapeuticky muzika. Z odborníků akorát Maruška Salomonová svou přednáškou o syndromu vyhoření - aspoň jsem pochopila část procesu vzniku mých duševních zranění, které mi brání ve fungování.

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

beta samec | 19. 8. 2021 20:50

Slečna psycholožka nechápala? Jestli ono to nebude tím, že psychologii jdou často studovat lidi kteří by sami psychologa potřebovali a doufají, že tím vyřeší problémy se sebepoznáním :D Slyšel jsem o jednom, který měl za sebou pár pokusů o sobevraždu. To se to pak pomáhá lidem :D

-4
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu


Diskuze k článku:

Veu | 20. 8. 2021 13:35

Ahojte, také si tím nyní začínám procházet. Ale na rozdíl od nešťastníků píšící přede mnou jsem neměla problém psychologa sehnat. Asi jsem měla štěstí, vzal mě de facto hned a sedl mi. Jak jsem řekla, jsem celkem na začátku, ale a mě zatím dobrý a je pravda, že po každém sezení je mi o trochu lépe. Alespoň mám za to, že ano :-)

Všem co čekají a hledají přeji štěstí a ať se co nejdřív přiblíží k uzdravení/ uzdraví se

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Emerka | 20. 8. 2021 11:53 | reakce na Petra - 20. 8. 2021 9:35

Zvláštní. To, že psycholog kazí celý efekt hospitalizace/pobytu slýchám často a mám rovněž tu zkušenost. Nejvíc mě překvapuje, že všude, kde jsem byla, sice byl víc než jeden psycholog, ale možnost jít k jinému, než mi byl přidělen, byla naprosté tabu. Když je člověk venku, tak je naprostá shoda na tom, že psychologů musí vyzkoušet víc a chodit až k tomu, co mu sedne. A v zařízení najednou naprostý opak - ne, nemůže jít na sezení k tomu druhému, psycholog je člověku přidělen jednou pro vždy.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Petra | 20. 8. 2021 9:35

Dobrý den nebo ahoj. Už druhý měsíc se léčím s depresí a úzkosti. Byla jsem i hospitalizována v Táborské nemocnici. Personál super,přístup bezva. Jenže psycholožky dvě na celé oddělení a pořád koukají na hodinky že už jsme přetáhly . Pomohlo mi se vypovídat a to že i když to není nemoc viditelná tak aspoň někdo vám věří. Teď jsem doma. Mám pocit bezmocnosti. Nedokážu si představit,že bych se měla vrátit do práce. Nejraději bych celé dny prospala. Myšlenky na to nebýt jsou pořád i když mám dvě hodné děti. A manžel už také pochopil že něco není v pořádku. Jenže bydlíme s tchýni. A ta si myslí že mi nic není. Vlastně ty problémy začali i díky ní. Pak ženské v práci . Přijímačky s dcerou a všechno se nahromadilo a bylo to. Ještě panicka hrůza že zubaře. A i přes prášky a péči lékařky paní doktorky Janakove která je super. Se mi nedaří vystoupit z bludného kruhu. Kór když o tom mluvím. Děkuji za článek.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

beta samec | 19. 8. 2021 20:50 | reakce na kopretina - 19. 8. 2021 11:54

Slečna psycholožka nechápala? Jestli ono to nebude tím, že psychologii jdou často studovat lidi kteří by sami psychologa potřebovali a doufají, že tím vyřeší problémy se sebepoznáním :D Slyšel jsem o jednom, který měl za sebou pár pokusů o sobevraždu. To se to pak pomáhá lidem :D

-4
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

umfa | 19. 8. 2021 16:00 | reakce na kopretina - 19. 8. 2021 11:54

A to je u nás zdravotní péče ještě celkem v pořádku. Rozhodně bych neřekl, že sto let za opicema, viz třeba srovnání https://www.nzip.cz/clanek/477-zdravotnictvi-ceske-republiky-ve-srovnani-se-staty-oecd, ale mezi vyspělými státy spíš lepší průměr. Osobně jsem zažil péči v ČR, UK, USA a musím říct, že jestli vám v Česku připadá, že moc dlouho čekáte na pohotovosti, než se na vás dostane, tak třeba v UK je to hotové peklo :-)

Obtížná dostupnost psychiatrické péče je mj. daná tím, že stěží půl procenta lidí je vůbec mentálně schopných vystudovat medicínu (já sám bych to nedal). A jen malá část z nich se dá na psychiatrii, tak se nedivte, že psychiatr má na každého jen pár minut, když k němu dneska chce jít pomalu každý druhý :-)

Jinak ano, bohatší lidé mají, vždycky měli a mít budou lepší zdravotní péči.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

kopretina | 19. 8. 2021 11:54

čekala jsem nějaké odkazy a rady na pomoc... ale to je asi těžký, když je u nás psychiatrická a psychologická péče sto let za opicema. Terapie jsou dostupné v podstatě jen pro bohaté. No bohužel, když má člověk problémy až tak, že je sotva schopen se jakž takž uživit, tak má prostě smůlu. Já chodila k psychiatrovi, ti jsou ale jen od toho aby předepisovali léky nic víc(často aniž by to vůbec bylo nezbytné, protože na vás mají sotva deset minut a už vás ženou ven z ordinace protože v čekárně je další padesát pacientů) a sehnat psychologa to byl porod... čekala jsem třičtvrtě roku a pak se stejně ukázalo, že slečna psycholožka vůbec neví co se mnou, protože byla opravdu hodně mladá a nezkušená... navíc byla silně věřící a to pro byla celkem překážka, protože mi nebylo příjemné před ní některé věci vůbec říkat. Takže čekání dalšího půl roku na jinou, ta byla fajn, ale rozhodla se pro změnu kariéry a teď už jiné možnosti ani nemám, všude je plno. Je smutný, že člověk který potřebuje pomoc si ještě všude připadá, že jen obtěžuje a zdržuje. A nějaká dlouhodobější péče zřejmě nepřichází vůbec v úvahu, tak člověku nezbývá než se v tom prostě nějak po zbytek života plácat a doufat v brzkej konec.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Emerka | 19. 8. 2021 10:20

Další článek do série by mohl být o pocitech lidí, co se odhodlali, pomoc vyhledali a nedostali. Stáhla jsem si aplikace, volala na krizové linky, byla jsem v RIAPSu i na terapeutickém pobytu v Kroměříži a všude jen krčí rameny, že asi potřebuju dlouhodobější péči, která ale neexistuje. V Praze jsou šílené čekací doby a/nebo ceny pomoci. Mimo Prahu je pomoc prakticky nedostupná. Roky hledám psychiatra, co by rozuměl léčbě psychického traumatu u neurodiverzních lidí. Všude se dozvídám, že vyhoření a ani chronická traumatizace nejsou žádná nemoc, že se vždycky musí počkat, až propukne deprese nebo GAD jinak mě nemají z čeho léčit. A pak mi akorát napíšou prášky a hrozně se diví, že na neuroatypy nefungují, jak se očekává.
Výsledkem je, že mě podobné články vždycky hrozně naštvou. Nalákáte lidi, že z toho je cesta ven, že jim někdo pomůže. Čím víc vám uvěří, tím horší je pak srážka s realitou.
Zatím mi reálně pomohly jenom diskuse s přáteli (na FB i při vzpamatovávacích pobytech na jejich gaučích), odborné knížky a články ... a terapeuticky muzika. Z odborníků akorát Maruška Salomonová svou přednáškou o syndromu vyhoření - aspoň jsem pochopila část procesu vzniku mých duševních zranění, které mi brání ve fungování.

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit