Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Diskuze k článku:

„Jsi těhotná a nejsi šťastná? Ale jdi!“ Opravdu nejkrásnější čas v životě ženy?

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lucie | 21. 5. 2021 9:54

Mám úzkostně-depresivní poruchu. Dítě jsme plánovali a moc chtěli. V prvním trimestru jsem se ale úplně složila. Deprese, obrovská úzkost z nové situace, nemohla jsem nic, jen jsem se třásla. Doplazila jsem se k psychiatričce, která mi ale suše sdělila, že mi v prvním trimestru nemůže dát žádné léky. A přidala větu, kterou nikdy nezapomenu: "Tak asi jděte na potrat, když to nezvládáte." Uf. To fakt jako nastávající matka potřebujete slyšet.
Nebýt jisté psychosomatické lékařky, která si mě poté naštěstí vzala do péče (a do čtrnácti dnů mě postavila na nohy), možná jsem tehdy skončila hodně špatně a syn by se nikdy nenarodil.
O těhotenských depresích se stále mluví zoufale málo. Ale nejhorší je, když se s nimi obrátíte na lékaře a on vám nedá vůbec žádný support, např. kontakt na psychoterapii.

+22
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Monika | 22. 5. 2021 11:05

Svá dvě těhotenství jsem tedy tak dramaticky neprožívala, nějaké zvracení na začátku jsem brala jako nutné zlo, ale nehysterčila jsem. Pak přišlo klidně období, děťátku jsem zpívala, mluvila s ním, bylo to v pohodě. Ke konci mě všechno bolelo, poslední měsíc je těžký. Druhé těhotenství bylo ještě klidnější, ale neměla jsem žádnou oporu v tehdejším manželovi. Udělal si ze mne sluzku., dnes už s ním nejsem. Opora u blízkých je hodně důležitá a nezažila jsem nikdy znevažování. Tedy až na tehdejšího manžela.

-2
Reagovat | Citovat | Nahlásit


Diskuze k článku:

Karolina | 26. 5. 2021 9:43 | reakce na Lucie - 21. 5. 2021 9:54

Psychiatrička lhala, protože běžně používaná antidepresiva se v těhotenství užívat můžou.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Rita | 25. 5. 2021 18:25 | reakce na Hana - 21. 5. 2021 9:58

To strašení je kolikrát hodně přes čáru... V magických 35 letech jsem odmítla odběr plodové vody s rizikem potratu kolem 1% po screeningu, kde vyšla pravděpodobnost vážné vady někde mezi 1:5000 a 1:10000. Přesto se mě lékařka neváhala zeptat, jestli si teda jsem ochotná nechat postižené dítě. Hlavu ani patu jsem v tom nenašla, dítě mám zdravý a motivovalo mě to tak akorát ke změně gynekologa.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Alleera | 25. 5. 2021 1:09

Já říkám, že těhotnou ženu a pak následně maminku provázejí jejím obdobím tři největší lži, které jí její okolí dokola opakuje:
1. - těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy (na to jsem skočila)
2. - porod je v pohodě, to si pak ani nebudeš pamatovat (na to jsem taky skočila a ne, nezapomněla jsem, pamatuji si to naprosto přesně a ne, nebylo to v pohodě)
3. - dvě děti jsou lepší než jedno (a na tohle už skočit nehodlám :-D )

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Míša | 24. 5. 2021 13:11

Konečně to někdo řekl naplno. Já jsem si připadala obě těhotenství divná, že si pořád stěžuju. Pořád jsem si říkala, který ... vymyslel, že je těhotenství nejkrásnější období ženy, že to musel být chlap, který to nezažil. Už jsem byla i alergická, když se k tomu vyjadřoval můj taťka, protože on to jako chlap nemusel snášet, on se jen těšil na vnouče. Taky jsem hodně pochopila co máma všechno dokáže pro své děti. A začala jsem si vážit své maminky o to víc. Jelikož jsem velký extrovert, tak všechno muselo ven, ať už se na mě okolí dívalo jakkoliv. Nejvíc nad vodou mě držela moje skupinka z Agentura Větrník a porodní asistentky odtud: Blanka a Mirka. Dělají svoji práci výborně. I v době corony mi pomohlo těhotenské cvičení. Měla jsem pocit, že když budu mít problém, tak se můžu každý týden po cvičení svěřit. Pořád si pamatuji na ten okamžik, kdy jsem mela po porodu a konečně jsem měla to nekonečné období za sebou a konečně bude moje tělo moje a ne jen inkubátor.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ilona | 24. 5. 2021 11:41

Běžně nejsem aktivní v diskuzích, ale tento článek i komentáře pod ním mi nedá spát. Opět se potvrzuje, jak je společností přijímaná pouze jedna a ta "správná" cesta, jak se spousta věcí očekává, protože to tak přeci vždycky bylo. Dokud společnost celkově nebude uvědomělejší a hlavně respektující, že každá/ý jsme jedinečný a originální, stále budou témata, o kterých se málo mluví, protože se přesně ukáže, že když to člověk neprožívá tak, jak většina velí, je hned za "divňáka".
Sama mám za sebou velice čerstvě těhotenství a porod a rovněž se neřadím k ženám, které těhotenství považují za nejkrásnější období života. Naštěstí asi kolem sebe mám fajn lidi, kterým se dalo jednou větou vysvělit, že ano, přistupovala jsem k tomu s naprostým respektem, pokorou a úctou k novému životu a vlastně i s obdivem k přírodě, jak to všechno umí zařídit, ALE rozhodně jsem si tento čas neužívala i přes to, že vím, že mnoho žen v těhotenství opravdu trpí. Já "pouze" nemohla skoro nic jíst (ale naštěstí nezvracela) a potřebovala pořád spát. Prostě jsem to brala, že když něco chci, je potřeba něco obětovat, abych se mohla radovat ze šťastného konce. Jako u všeho v životě.
ALE - nutno říci, nezažila jsem příběh ženy, která se o dítě snaží několik let, leckdy i s neštastně dopadajícími pokusy, pak věřím, že tuto ženu může těhotenství opravdu naplnit štěstím natolik, že si užívá splněný sen.
Po porodu jsem se zase setkala s otázkami, "jak si novou roli užívám" a občas se mi snaží někdo i podsunout, že "to je přece mnohem lepší než chodit do práce". Nevím. Já říkám, že je to prostě jiný, ale věděla jsem, do čeho jdu a nechci to srovnávat. Milovala jsem svůj život před dítětem, miluju ho i teď, ale nepočůrám se z toho, že je to najednou všechno růžový a zalitý sluncem. Jsou prostě věci krásný a horší, ale to k sobě patří. Takže ty krásný věci jako bezzubý úsměvy, mazlení, láskyplné dotyky, si užívám, a ty horší jako pláč, křik, snaha přijít na to, co miminku chybí, noční buzení, strach - to prostě beru, že to je a jediný, co můžu udělat, že se to snažím rychle vyřešit. A přijde mi, že se o těch "horších" věcech nesmí mluvit snad proto, aby se budoucí maminky nevystrašily? Nu, jestli někdo chce ležící miminko, který ani nepípne a který si budou jen hladit a koukat na něj, ať si asi koupí panenku.
Buďme k sobě ohleduplní a respektujme to, že jsme každý originál. Všem nám přeji, abychom ve svém okolí takové lidi měli a nemuseli se neustále před někým obhajovat, ba dokonce se stydět za to, že nespadáme do tabulky očekávání.

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Míša | 24. 5. 2021 8:56 | reakce na Monika - 22. 5. 2021 11:05

A napadlo vás, že ne každému je takhle dobře a tím, že to dává najevo, OPRAVDU NEHYSTERČÍ, jen pouze nelže? Proč by měl někdo hrát, že mu je skvěle, když není? Prosím přestaňme se my ženy navzájem srážet a urážet do hysterek jen proto, že se někdo chová jinak, než okolí očekává a je pro něj komfortní. Nárokovat si ohled není hysterčení.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Monika | 22. 5. 2021 11:05

Svá dvě těhotenství jsem tedy tak dramaticky neprožívala, nějaké zvracení na začátku jsem brala jako nutné zlo, ale nehysterčila jsem. Pak přišlo klidně období, děťátku jsem zpívala, mluvila s ním, bylo to v pohodě. Ke konci mě všechno bolelo, poslední měsíc je těžký. Druhé těhotenství bylo ještě klidnější, ale neměla jsem žádnou oporu v tehdejším manželovi. Udělal si ze mne sluzku., dnes už s ním nejsem. Opora u blízkých je hodně důležitá a nezažila jsem nikdy znevažování. Tedy až na tehdejšího manžela.

-2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Maya | 22. 5. 2021 9:46

Moc pěkný článek a jsem ráda, že v tom nejsem sama (i dle komentářů). Já tedy nemám nějaké deprese, nebo trauma, ale rozhodně to pro mne není nejkrásnější období života. Mám to štěstí, že mi nebylo vůbec špatně, jen mi jídlo chutnalo divně, ale problém mám s tím přibíráním na váze (jak jsem se viděla v zrcadle, chtělo se mi brečet, nemám se teď moc ráda), s malinko zhoršenou pletí, celkově je to pro mne nové a úplně jiné. Když se mě někdo zeptá, jak mi je, tak mu popravdě řeknu, jak se cítím - že nechápu, jak to může být nejkrásnější období ženy, protože já si to zatím neužívám (jsem na začátku pátého měsíce), že další dítě bych už určitě nechtěla. Prostě mi to stačí. Naštěstí je manžel úžasný, podporuje mě a drží se mnou. Říká mi, jak jsem krásná, že se nemám stresovat, že mě chápe. :) A všem říkám reálné pocity, nikomu lhát nebudu. Kdo mě pochopí, ten mne pochopí. Kdo ne, tak to není můj problém. Žen, které z toho mají opravdu vážně psychické problémy, je mi moc líto a chápu je. A posílám jim mnoho sil. Nicméně se na dítě samozřejmě těším, byť jsem nikdy žádné nechtěla (nevidím to jako životní poslání, stále je velký tlak společnosti na to, aby ho žena měla…a když ho nechce, tak je divná a sobecká), je plánované a nákupní horečka už mě postihla taky. Těším se a bojím zároveň. Nevím, jaké to bude. Nevím, jaká budu matka. Mám strach a nestydím se za to. Už nikdy nebudu stejná, nikdy nic nebude jako dřív, tak snad toho nebudu jednoho dne litovat.

+11
Reagovat | Citovat | Nahlásit

LadyCharlene | 22. 5. 2021 2:30

Já tedy dítě neplánuju, ale nechapu pořád tu "společenskou zaprděnou svázanost", asi logicky, jak se může mít těhotná ženská. Tenhle článek nevypovídá o těhotných ženách, ale o neempatii a neskutečném konzervatismu ve společnosti. Jakmile neplníš svoji předepsanou roli, tak jsi divnej... Proč třeba když je clověku špatně, tak mu někdo stoprocentně předhodí :Aspoň nemáš rakovinu. Nebo něco podobnýho. To, že existují lidé, kteří jsou na tom hůř znamená, že já nemám právo si "postěžovat"?

+7
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Mazi mazi | 21. 5. 2021 21:09 | reakce na Lucie - 21. 5. 2021 9:54

Úžasná paní doktorka, mám podobnou zkušenost se starší sestrou na šestinedělí. Kdyz jsem druhý den po porodu v noci brečela bolestí (mám prostě snížený práh bolesti) a prosila jsem ji o něco na bolest, řekla mi že jsem hysterka, že za 40let praxe ještě neviděla takhle hysterickou matku, že se o dítě nedokážu postarat.. Já hormony úplně ve stropu, brečela jsem několik dní, prostě poporodní blues jako kráva a ona mě tahle setře.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Mazi mazi | 21. 5. 2021 21:04 | reakce na Emer - 21. 5. 2021 15:36

Známá rodila v 21 a v porodnici se jí ptali, jestli má kam jít, jestli se o ně někdo postará ???+?

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Mazi mazi | 21. 5. 2021 20:59

Dítě jsme moc chtěli, a když jsem otěhotněla, byla jsem šťastná.. Ale pak během těch 9ti měsíců.. Několikrát jsem plakala večer ve sprše, připadala jsem si sama a opuštěná, můj život v té době skončil. Věděla jsem, že už nikdy nebudu moc žít jako dřív, že už nikdy nebudu mladá a krásná, že od teď už budu jen matka. A musím těd s odstupem času konstatovat, že jsme měla pravdu.. Když žena otehotni, je to jako kdyby umřela a pak se narodí znovu jako matka, ale nic už není jako dřív.

+11
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Běla | 21. 5. 2021 18:20 | reakce na Marta - 21. 5. 2021 8:07

Já před 43 lety a děs běs. Podotýkám, že jsem čekala vymodlené dítě a tudíž si všichni okolo mysleli, jak jsem šťastná. Opak byl pravdou, ale o tom jsem nemohla mluvit ani se svojí matkou.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

JZ | 21. 5. 2021 17:06

Prožívám zdravé těhotenství (týden 40), s minimem běžných těhotenských obtíží. Problém je ten, že i bezproblémové těhotenství je pořád náročné a rozhodně nemůžu mluvit o tom, že bych si to jakkoli užívala. Fyzicky jsem v životě nebyla v horší formě a na vyšší váze a to jsem nepřestala trénovat ani se nezačla jakkoli nekontrolovatelně cpát. Psychicky jsem celkem v pohodě, ale nějaká euforie to teda není.

Vlastně si spíš říkám, jaký život musely mít před těhotenstvím ty, co tvrdí, že je to nejkrásnější období.

Všem těhotným zdar a sílu!

+12
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Emer | 21. 5. 2021 15:36 | reakce na Hana - 21. 5. 2021 9:58

Ve 20 zase člověk slyší, že je nezodpovědný, že si měl pořídit děti až bude mít dostudováno, odpracováno a našetřeno. Že parazituje na státu, není dost zralý na děti, nemá mít děti, když jim nemůže všechno dopřát atd.

+8
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Emer | 21. 5. 2021 15:32

A když péče profesionála nepomáhá, tak co?

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

máňa | 21. 5. 2021 15:20

Tak co to bude,maminko?Tolikrát se mi chtělo odpovědět,ale netroufla jsem si.Od těhotné ženy se očekává lehká demence,nikoli vulgárnost.

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Patti | 21. 5. 2021 14:42

Jsem ve 34. týdnu těhotenství a nejsem šťastná. A může za to partnerova nevěra. Miminko jsme oba moc chtěli, ale bohužel se neudržel...

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 21. 5. 2021 12:44

Vnímám to podobně jako v článku. Neměla jsem hezké těhotenství. Nastesti mam ale fajn rodinu a mohla jsem si postěžovat. Moje maminka mi me smíšené pocity potvrdila. Ale je pravda, ze nikoho vlastně nezajímate vy. Je to porad jen to miminko. Po těžkém porodu a nástrihu se mě prvně zeptala na to jak se mam stará sestřička na pediatrii při první kontrole po propuštění z nemocnice. Tekdy jsem si uvědomila, že to doposud mnoho lidí nezajímalo. Zpětně si myslím, že jsem měla poporodní depresy. Nebýt podpory od manžela, nevím, jak by to dopadlo.

+13
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Michal Macek | 21. 5. 2021 10:32 | reakce na Magdalena Anna - 21. 5. 2021 9:36

jop neni nad dobrou "kamaradku" :D

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Hana | 21. 5. 2021 9:58

Ttak pod tento článek se podepíšu, těhotná dvakrát, v 39 a 42, mezitím 2 potraty
špatná péče gynekologa, který mě ujišťoval , že je vše v pořádku, až z toho byly 2 potraty a následné pokusy IVF, nakonec otěhotnění přirozeně
první dítě přenášené o týden, nakonec zkažená plodová voda, skákání na břiše..,
druhé dítě - všechny testy furt špatně, strašení downem, cukrovka , bla bla bla,, nakonec vyvolávaný porod, v noci jsem čekala na pokoji až uklidí sál , slova sestry , jako druhorodička musíte vydržet - tak jsem držela tak, že jsem mále dítě přivedla ve sprše...
a to že je člověku zle , pálení žáhy, hubnutí ( první těhotenství 7 kg dole, druhé 15kg) , záda v trapu, oteklé nohy, nespavost, to jsou takové "drobnosti" jak mi bylo řečeno
Popravdě nejsem žádná srágora , zažila jsem před dětmi fakt hodně , ale rozhodně těhotenství nepatří mezi krásné okamžiky ženy , ale je to období stresu, diskomfortu a nekonečných mnohdy zbytečných vyšetření a strašení ze strany doktorů, kteří se na ženy přes 35 koukají jak na staré rašple , co se měly na děti píp.... doslovná citace jednoho odborníka. Uznávám, že věk v tom hraje roli ,asi kdyby mi bylo 20 , tak bych to fyzicky dávala určitě líp. Nicméně jsem neskonale šťastná, že po tom všem se nám narodili 2 zdraví kluci .

+12
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lucie | 21. 5. 2021 9:54

Mám úzkostně-depresivní poruchu. Dítě jsme plánovali a moc chtěli. V prvním trimestru jsem se ale úplně složila. Deprese, obrovská úzkost z nové situace, nemohla jsem nic, jen jsem se třásla. Doplazila jsem se k psychiatričce, která mi ale suše sdělila, že mi v prvním trimestru nemůže dát žádné léky. A přidala větu, kterou nikdy nezapomenu: "Tak asi jděte na potrat, když to nezvládáte." Uf. To fakt jako nastávající matka potřebujete slyšet.
Nebýt jisté psychosomatické lékařky, která si mě poté naštěstí vzala do péče (a do čtrnácti dnů mě postavila na nohy), možná jsem tehdy skončila hodně špatně a syn by se nikdy nenarodil.
O těhotenských depresích se stále mluví zoufale málo. Ale nejhorší je, když se s nimi obrátíte na lékaře a on vám nedá vůbec žádný support, např. kontakt na psychoterapii.

+22
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jana | 21. 5. 2021 9:43

Pro mě bylo těhotenství utrpení, hlavně to druhé, kdy mi bylo půl roku zle. Trpěla jsem velkými nevolnostmi, půl roku mi bylo většinu každého dne na zvracení, musela jsem si strašně hlídat jídlo a některé dny jsem zvládla jen rohlíky... Do toho různá vyšetření, stres z čekání na výsledky. Když mi po půl roce přestalo být špatně, dostala jsem těhotenskou cukrovku a nastal další kolotoč stresu, hlídání jídelníčku a každodenního měření. Plus další radosti pozdního těhotenství jako bolesti zad apod. Celou dobu jsem se přitom starala o divokou dvouletou dceru a při celodenní nevolnosti to leckdy bylo úplně šílené, ale nikdo mi nepomohl - i když třeba zdravá čiperná tchyně bydlí pár ulic od nás... Vracely se mi zážitky z prvního porodu, který byl kvůli jednání personálu traumatický, navíc mi zbytečně a trvale poškodili zdraví, což se projevovalo i ve druhém těhotenství. Měla jsem proto z druhého porodu velké obavy. Asi není divu, že jsem se potýkala s depresemi... Na dítě jsem se těšila, ale na rovinu - těhotenství bylo horor a i když bych docela chtěla třetí dítě, už nikdy bych do toho nešla.

+12
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Magdalena Anna | 21. 5. 2021 9:36

Je mi líto všech maminek, pro které bylo těhotenství obdobím plným stresu a potíží a psychické nepohody. Já jsem ve svých 37 letech prožila nádherné těhotenství, a to navzdory tomu, že jsem se musela vyrovnat s vnějšími stresy (můj umírající otec, zhroucená maminka). Byla jsem zdravá, v pořádku. Co mi vadilo a kazilo náladu, bylo jenom litování některých "dobrých duší", že ve svém pokročilém věku tak "trpím" - někteří jedinci )spíš jedinkyně) mi to doslova chtěli vsugerovat.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Milena | 21. 5. 2021 9:19

Nikdy jsem nezažila pocity větší hrůzy a děsu než v těhotenství. Hulvátské způsoby jednoho lékaře při jednorázové návštěvě a pak neustálé testování, kdy jeden test vyvrátil pochybnosti z předchozího, ale zase se v souvislosti s ním objevil další otazník a tak bylo nutné absolvovat další test - až skoro do konce druhého trimestru... dodnes myslím na to, jakou roli v tom hrálo získat ze zdravotní pojišťovny pro soukromé zařízení (Gennet) co nejvíc peněz za tyto úkony - syn se narodil úplně zdravý. Ten strach byl takový, že jsem nedokázala spát ve tmě se zataženými závěsy, jak jsem se bála "černoty", měla trauma z potřísněných rukou od šťávy při sbírání jahod a za celé těhotenství neoblékla jiné než bílé kalhotky... kdo tenhle druh strachu nezažil, asi nepochopí.

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Sova | 21. 5. 2021 9:04

Těhotenství bylo pro mě krásné, i když doprovázené nevolnostmi, bolestmi a nejistotou. Se vším mi pomáhal partner a rodina a jejich podpora byla ohromná a právě díky tomu to bylo krásné období. Myslím, že důležitá je hlavně ta podpora rodiny a partnera. Přeji hodně sil a duševního zdraví všem budoucím i současným maminkám. Držte se holky, dáme to :-) !!!

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Letoona | 21. 5. 2021 9:03

Jsem ve 32. týdnu těhotenství a mám se jako na houpačce. Ale každý chce jen slyšet, jak skvěle se cítím, kolik miminkovských serepatiček už mám nakoupených a zda kope. Tak se člověk postupně naučil sdílet jen to, co je "společensky únosné", aby se ušetřil divných pohledů a uštěpačných poznámek, že přeci změny nálad, všelijaké bolesti, denní krvácení z nosu, pochyby všeho druhu a záchvaty apatie a depresí jsou v těhotenství normální. Je smutné, že mojí největší spřízněnou duší a terapeutkou během těhotenství, která registruje, jak se skutečně cítím, je jedna z mých koček.

+17
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lenka | 21. 5. 2021 8:36

Těhotenství bylo nejhorší období. Samé vyšetření, nejistota, čekání na výsledky a pobyty v nemocnici. Naštestí se mi narodilo zdravé dítě.

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Marta | 21. 5. 2021 8:07 | reakce na Míša N. - 21. 5. 2021 6:27

Napsala jste to za mne, nemám co dodat...snad jen to, že jsem to "nádherné" období prožila před 45 lety.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Míša N. | 21. 5. 2021 6:27

Děkuji za tenhle článek. Začínala už jsem taky mít pocit, jak jsem "divná", že si vše neužívám podle představ okolí a ono je to normální :-)
Čekáme plánované mimčo, mám z toho obrovskou radost a těším se, ale současně s tím přichází spousta změn a začala jsem si všímat toho, že především rodina se ke mě začala chovat jinak... jako bych byla najednou nemocná nebo neschopná se rozhodovat sama za sebe. Požádala jsem je, aby to nedělali, aby se chovali jako doteď, aby alespoň něco zůstalo při starém. Nakonec jsem z toho vyšla jako podivín, který se netěší na miminko.
Naštěstí nemám žádné komplikace (nejhorší byl asi měsíc plný celodenních nevolností :-) ), ale nedovedu si představit, že bych před svými nejbližšími mluvila o tom, co mě po psychické stránce trápí. Občas, když se cítím fakt strhaně nebo vím, že se netvářím nešťastněji, unaveně, moje mamka chodí a s úsměvem od ucha k uchu říká, jak zářím, protože těhotenství je super... To jsou momenty, kdy bych všechny "prohodila oknem". :-D

+20
Reagovat | Citovat | Nahlásit