Když vy revizi vzdělávacího plánu, tak my revizi revize! Proč by nás měly zajímat spory kolem vzdělávání dětí

Měla to být revoluční změna, která naše děti definitivně odvede od „bezduchého biflování“ k získávání kompetencí pro život. Změna, která měla české vzdělávání katapultovat ze solidního evropského nadprůměru možná až někam po bok Finska či Estonska. Už od letošního školního roku měla na základních školách postupně nabíhat nová a modernější výuka; například namísto anatomie láčkovců se měly děti učit tak, aby byly schopné porovnat „různé strategie získávání potravy, dýchání a rozmnožování u vybraných skupin živočichů v závislosti na prostředí, ve kterém žijí.“

Proti tomu se určitě nedá nic namítat, vždyť kdo z nás si ještě ve čtyřiceti vůbec pamatuje, kteří živočichové mezi láčkovce patří? Tak proč se nakonec z revize učiva stala taková bramboračka, až ministr hned v prvních dnech po nástupu naznačil, že možná bude lepší celý proces utnout?

Osnovy už dvě desetiletí nemáme

Na začátek trocha teorie. Možná vás to překvapí, ale v Česku už 21 let nemáme osnovy, které přesně určovaly, co a kdy se mají děti ve školách učit. Od roku 2005 pracují školy podle RVP, tedy rámcového vzdělávacího programu, který namísto „učiva“ mluví o „výstupech“ a dovednostech žactva. Od roku 2005 si každá škola na podkladu RVP sestavuje své vlastní ŠVP (školní vzdělávací program), který jí dává svobodu přistoupit k výuce a jejímu obsahu po svém.

Některé školy toho využily, přestaly přednášet a testovat nekonečné seznamy bitev, literárních děl nebo částí rostlin a vytvořily si svůj originální výukový systém, kde zbývá místo i pro seberozvoj dětí a jejich iniciativu. Řada jiných škol nicméně pokračuje v kurzu nastaveném osnovami a jejich výuka je stále založena na probírání učebnic od první do poslední stránky.

Kolem roku 2020 se tak začalo mluvit o tom, že původní revize a RVP jsou sice krok dobrým směrem, ale je potřeba jít ještě dál. Školy se sice teoreticky měly soustředit na gramotnosti a dovednosti, ale reálně to z velké části nedělaly, a naopak nahušťovaly svou výuku čím dál větším množstvím faktografie. Ruku v ruce s pokračující digitalizací a zhoršujícím se psychickým stavem mládeže se tedy ministr Plaga v tehdejší vládě ANO rozhodl spustit proces velké revize RVP, která měla přinést „provzdušnění“ učiva, větší důraz na wellbeing a snížení nerovností ve vzdělávání, kterými je Česko smutně proslulé.

Na doplněk a systematické názvosloví nesahat!

Jak se říká, cesta do pekla je dlážděná těmi nejlepšími úmysly. Revize tentokrát neměla vznikat na stolech úředníků na ministerstvu školství a přidružených organizací, ale na základě diskusí s „terénem“ – vyučujícími, zástupci občanského sektoru i s expertními organizacemi. Plány navíc zahrnovaly i dostatek času na pilotáž a vznik modelových ŠVP, které by si školy mohly převzít, mírně je upravit na míru svým konkrétním podmínkám a začít podle nich učit. Do práce se s nadšením vrhly desítky lidí a očekávala se právě ona v začátku textu zmíněná revoluce. Co by se tak mohlo pokazit?

Hned od začátku vstoupila plánům do cesty žitá historická realita. Covid. Válka na Ukrajině a příval dětí bez znalosti češtiny. Výměny ministrů a jejich odlišné priority. V jednu chvíli se výuka druhého cizího jazyka měla rušit, aby se vzápětí zavedla povinně, do toho se ozývají různé reformní hlasy typu „zkraťme základní školu na osm let, devítka je stejně jen přípravka na přijímačky“… Zkrátka prostoru na soustředěnou koncepční práci nebylo mnoho.

Jenže brzy začaly vznikat rozpory i v rámci pracovních skupin. Obecně sice panovala shoda na tom, že je potřeba ubírat učiva, každý nicméně kopal za svůj předmět. Zkuste sáhnout češtináři na doplněk nebo chemikáři na systematické názvosloví organických sloučenin. Předmětem lítých sporů se ukázala i plánovaná redukce hodin. Aby se do výuky vešla například digitální gramotnost nebo péče o duševní zdraví, muselo se někde jinde ubrat. A rozjelo se klasické NIMBY (Not In My Backyard), tedy NIMS – Not In My Subject, ne v mém předmětu. Expertní skupiny se rozpadaly, klíčoví lidé – navíc často placení na základě dohody o provedení práce – s hořkostí v srdcích odcházeli, a nezřídka své zklamání ventilovali v médiích nebo na sociálních sítích.

Možná je čas přestat se bát slova „standardizace“. Pokud se podíváme na země, které nás v mezinárodních srovnáních typu PISA dlouhodobě předhánějí – jako je Estonsko, Tchaj-wan nebo i sousední Polsko – uvidíme, že jejich úspěch nestojí na neomezené svobodě jednotlivců, ale na extrémně kvalitní podpoře shora. Cesta k úspěšnému školství, jak říká například britská expertka Lucy Crehan, která už Česko několikrát navštívila, začíná u jasně definovaného obsahu vzdělávání. Místo vágních „výstupů“, které si každá škola vykládá po svém, dostávají vyučující jasné mantinely. To není omezování svobody, ale ochrana před vyhořením. Když stát dodá kvalitní učebnice a metodické materiály, sejme z ramen učitelů břímě neustálého „vymýšlení kola“ v podobě sestavování příprav od nuly. Ti se pak mohou soustředit na to nejdůležitější: jak látku předat dětem, místo aby trávili noci nad tím, co a jak mají vlastně učit.

Stejně tak standardizované testy nemusí být sprosté slovo – mohou totiž pomoci včas odhalit selhávající školy, ke kterým je třeba směřovat větší podporu. Bez objektivních dat budeme jen dál hádat, kde se nám nůžky mezi úspěšnými a neúspěšnými rozevírají nejvíce. Zní to jednoduše, problém pak samozřejmě bývá v realizaci. Jelikož důvěra v celý proces je výrazně narušená, bude teď hodně těžké najít nové kapitány a kapitánky, kteří by bárku revize RVP chtěli kormidlovat dál, novým a lepším směrem.