Polovina žen ve vedení. To není sci-fi, ale roky zaběhlá politika francouzské firmy Schneider Electric. V čele obchodního týmu stojí Magda Blouin, která se učí necítit vinu za to, že svůj čas přelévá mezi rodinou a prací. V rozhovoru mimo jiné prozradila, proč kvóty považuje za dočasné řešení a proč její děti nemají chytré telefony.
Schneider Electric patří mezi nejvíce udržitelné společnosti na světě, což opakovaně potvrzováno různými nezávislými žebříčky (časopisu Time, organizace Corporate Knights). Jakou roli to hrálo při vaší volbě zaměstnavatele?
Chtěla jsem pracovat pro technologickou firmu, která bere udržitelnost komplexně a má přímý pozitivní dopad na průmysl. To je jádrem našeho byznysu. Pomáháme firmám automatizovat a digitalizovat výrobní procesy, aby byly efektivnější, flexibilnější a udržitelnější. V době, kdy trh čelí nedostatku pracovní síly, naše řešení umožňují výrobcům dosáhnout vyšší produktivity a konkurenceschopnosti prostřednictvím chytré automatizace a digitálních technologií.
Jaké to pro vás je být ženou ve vysoké manažerské pozici v technickém světě?
Pro mě je to velmi přirozené, vždy jsem byla v technologických firmách a v menšině. Nekoukám na sebe jako na ženu ve vedení. Jsem jeden z kolegů – profesionál, který chce za sebou nechat dobře odvedenou práci, mít přínos, posouvat lidi dál. Mám skvělé kolegy i podporu generálního ředitele, který mě přijal s tím, že mám malé děti a rodina je pro mě priorita. A vidím, že moji kolegové žijí podobně, podílí se na domácnosti naplno, řeší dětské kroužky, zápasy nebo návštěvy u lékaře. Řešíme ty stejné problémy, abychom se mohli věnovat práci i rodině.
Jak se vám tedy daří skloubit mateřství s vysokým pracovním nasazením?
Sladit to je velice náročné. Dnes je trend žen, které se snaží vše vybalancovat. Jenže není to tak jednoduché. Myslím si, že není možné dělat všechno naplno ve stejnou chvíli. Spíš než o balanc jde o rozpoznání priorit, které v daný moment potřebují moji pozornost.
Během covidu, kdy docházelo k zavírání škol, byla moje dcera v první třídě a online výuka trvala zhruba jednu hodinu. S manželem jsme si proto řekli, že děti potřebují moji přítomnost nejvíc, a tak jsem opustila vysokou pozici ve své předchozí firmě, abych s nimi mohla zameškanou výuku dohnat.
Když se ale školy znovu otevřely a celodenní péče už nebyla potřeba, cítila jsem silnou potřebu vrátit se do práce a realizovat se. Dlouhodobě zvládat náročnou práci a rodinu lze díky velké podpoře manžela a mých rodičů.
Velkou pomocí je také flexibilní přístup Schneider Electric. V obchodním oddělení jsme hodně v terénu. Když to jde, tak ale můžeme pracovat z domova, což je velká výhoda pro skloubení s péčí o rodinu. Je jen na mně, kdy svou práci odvedu. Můžu třeba vyzvednout děti, strávit s nimi čas a práci dokončit večer. Máme taky dny volna, když se děti nebo my sami necítíme dobře.
Nicméně je to věčné žonglování mezi rolí mámy, manažerky, manželky a mě samotné. Na tu poslední zatím moc času nezbývá.
Nějaký ale přece?
Vstávám v 5:30, abych si mohla jít zaběhat – to je jedna z mála chvilek, které mám sama pro sebe. Moje hlavní role je však role mámy, takže jsem stále ve střehu. Děti nemají mobily, takže mám třeba starost, když jsou nemocné nebo zda se vrací v pořádku ze školy.
To je v dnešní době neobvyklé. Proč nemají chytré telefony? A nesvádíte s nimi kvůli tomu těžký boj?
Vidíme s manželem nebezpečí v tom, kolik času by na nich trávili a k čemu by měli přístup. Jsme si vědomi toho, jak hodiny u obrazovek ovlivňují vývoj mozku dětí. Takže ten boj nám za to stojí. Samozřejmě tlak je rok od roku větší.
Působí druhým rokem jako obchodní ředitelka divize Industry ve Schneider Electric, kde vede sedmnáctičlenný tým. Vystudovala mezinárodní obchod na VŠE a od té doby pracuje v technologických korporacích. Má dvě děti.
Nemáte obavy, že děti budou pozadu?
Ano, v technologiích budou pozadu, protože ty jdou rychle dopředu. Na sítích však nemají co dělat. Chceme, aby trávili čas smysluplně – třeba sportem, tam se zase posouvají rychleji. Jsou pozadu v technologiích, ale má to velký benefit klidu. Dětství si děti užívají venku, při hře a s námi. Ať se klidně i někdy nudí, to je přiměje něco vytvářet. Byla bych ráda, kdyby to vnímalo více rodičů.
Když se vrátíme k té profesní stránce, pro vedoucí pozice ve Schneider Electric je nastavena kvóta, která cílí na 50 % žen. Zažila jste přechod na kvóty?
Nezažila. Schneider Electric to má roky. Možná je to tím, že jsme francouzská firma. Ve Francii je rozdělení rolí mezi muže a ženy vyváženější. Muži dělají všechno – vaří, žehlí, perou. Sama mám manžela, který pochází z Francie a jde do všeho plně se mnou. Sdílíme role napůl. V tom mám obrovské štěstí.
Pracujete v technologických firmách patnáct let. Jak to bylo se zastoupením žen jinde?
V amerických firmách, kde jsem dříve pracovala, byly vedoucí pozice hodně exponované. Manažeři pracovali napříč třemi časovými zónami, tedy prakticky pořád. To nejde skloubit s rodinným životem. Ve Schneider Electric to jde. Vidím i u jiných žen na vysokých pozicích, že mají děti a daří se jim skloubit práci s rodinou.
Jaký máte vy osobně postoj ke kvótám?
Mám ohledně toho smíšené pocity. Asi je to zatím jediný nástroj, který rozhýbe změny, když jsou zavřené dveře kvůli stereotypům. Věřím ale, že je to dočasné, nikoliv trvalé řešení. Ve vedení by měl stát nejkvalifikovanější člověk. Kvůli kvótám jsem musela o to víc dokazovat, že jsem na správném místě pro své kvality, ne proto, že jsem žena.
Takže za vás je efektivnější cesta skrze budování vztahů a příklady toho, že to jde?
Jít příkladem je určitě důležité. Mám třeba v týmu šikovnou aplikační inženýrku, která prošlapala cestu a otevřela dveře zase dalším kolegyním, které přijdou. Pak se další ženy nemusí bát, mohou doporučit jiné kamarádky, věří si. Když se vypíše pozice, tak ženy potřebují splňovat vše. Muži to tak nemají. Když žena plánuje rodinu, neznamená to, že se nebude angažovat, nebo že bude několik let doma. Může se vrátit dřív i na částečný úvazek – jde to skloubit a najít kompromis. Není to jen černobílé.
V čem je podle vás přínos žen ve vedení?
Jsme empatičtější a máme vyšší emoční inteligenci. V týmech často vycítíme frustraci, emoce a demotivaci rychleji než muži. Býváme schopné najít řešení dřív. Umíme naslouchat a žádáme si zpětnou vazbu. Zaměstnanci se pak nebojí projevit svůj názor. Když se jde „silou“, lidé se spíš stáhnou.
Co byste poradila ženám, které zvažují vydat se do technického odvětví?
Ať se nebojí. Měly bychom mít víc studentek technických oborů. Samotné mi chybí, že nemám vystudovanou technickou školu. Jen 12 až 15 procent absolventů technických škol jsou ženy. Často se pro techniku nerozhodnou, protože se ty obory jeví jako mužské. To se musí změnit na celospolečenské úrovni. Mně vždy matika šla, jsem analytická, ale ani jsem nezvažovala, že bych šla na technický obor. Ekonomka se jevila jako jediná možnost. Společnost to divně formuje. Takže nebát se toho.
Máte radu, jak si vybudovat sebevědomí ve vedoucí roli?
Každodenní zkušeností. Trvá to, ale je to cesta, která funguje. Člověk si to musí projít a ne vždy je to příjemné.
Vedete tým sedmnácti lidí. Jaká jste šéfka?
Dávám lidem prostor uspořádat si práci samostatně. Mé hlavní hodnoty jsou otevřenost, respekt a zodpovědnost za výsledky. Obchoďáci potřebují prostor – a já to mám stejně. V tomto týmu to jde, není to možné ve všech týmech. Tam, kde je potřeba pevnější ruka, si možná poradí lépe muži. Jako ženy více přemýšlíme o zpětných vazbách. Chlap to snáz uzavře, já si práci často nosím domů.
To je zároveň něco s čím se stále učím pracovat. S věkem a zkušenostmi zvládám ten šuplík uzavírat o něco dřív. Všímám si také, že citlivěji než manžel vnímám třeba to, když jsou děti nemocné a já s nimi nemůžu být. Popisuje to termín mom’s guilt – výčitky matek.
Ve Schneider Electric pořádáme čtvrtletní setkání Women Business Council, kterého se účastní desítky žen na vedoucích pozicích. Vzděláváme se a můžeme mezi sebou i otevřeně sdílet své zkušenosti a pocity. Je úlevné zjišťovat, že v tom nejsem sama.
Máte tedy nějaké tipy, jak s výčitkami pracovat?
Každá žena s tím pracuje jinak. Zatím mi pomáhá to tlumit a říct si, že je dětem dobře. Žijeme v představě, že můžeme mít vše naráz. To však v jedné dané chvíli možné není. Pomáhá mi o tom mluvit, zjistit, jak to děti berou a uvědomit si, že je nemusím převážet z bodu A do bodu B vždycky já. Večeříme pak většinou všichni společně. Pak se jde číst a zpívat – všechno se vypne a jsme jako rodina spolu.
Kdo vás inspiruje po manažerské stránce?
Často poslouchám Indru Nooyi, která mluví o tématech, o kterých přemýšlím i já. Mám ráda Jaime Villalovos a její knihu Happy and Strong, kterou poslouchám pořád dokola. Ukazuje na čtyři části – rodina, peníze, péče o sebe a víra. Všechny pilíře jsou důležité, abychom se posouvaly. Villalovos je pro mě inspirací ve skloubení rodiny a práce. Z mužských vzorů je to pak Tomáš Baťa.
Jako firma působíte ve více než sto zemích světa. Narazily jste v rámci setkání Women Business Council na kulturní rozdíly?
Ve Francii se třeba už po čtyřech měsících ženy vrací na částečné úvazky. Sama jsem se do práce vrátila rok po porodu a mnohé ženy to nechápaly či kritizovaly. Přitom v zahraničí jsou zkrácené úvazky umožňující flexibilitu rodičů mnohem častější. My Češi jsme konzervativnější. Naše obchoďačky občas narážejí na předsudky. To německé či francouzské ženy moc neznají. U předsudků platí jediné. Ukázat, že to ženy umí stejně dobře jako muži. Když přijde první žena obchoďačka, tak jsou z toho zákazníci zaskočení, ale pak už ženu vítají. Brzy zjistí, že dostanou srovnatelnou nebo i lepší péči a že i pro ně – v mužském prostředí – je příjemné komunikovat se ženou.
Jaké jsou vaše osobní cíle?
V osobním životě je pro mě důležité najít rovnováhu mezi prací, rodinou a časem pro sebe a věnovat se aktivitám, které mi přinášejí radost. V pracovním životě chci dál růst ve Schneider Electric – rozvíjet své zkušenosti, učit se nové věci a využívat příležitosti, které firma nabízí. Dokážu si představit, že tu zůstanu dlouhodobě, klidně až do důchodu. Láká mě také vyzkoušet si práci v jiné zemi, poznat nové kultury a ukázat dětem, že svět vypadá i jinak, než na co jsou zvyklé tady.
Napsáno pro… je speciální formát komerční obsahové spolupráce, který redakce připravuje společně s obchodními partnery.

