Už zase pandemie. Ještě se vám chce v karanténě uklízet a cvičit jógu?

10 212 | Zuzana Fuksová | 23. 9. 2020 | Karanténa na dohled

Šábes ekonomiky. Čas odpočinku. S vyhlídkou na druhou vlnu epidemie si vzpomenu na výrok ekonoma Tomáše Sedláčka o vlně první. Jistě vzdělaný muž mě tehdy vytočil svou blazeovaností, s jakou v médiích zlehčoval dopady nouzového stavu a souvisejících opatření na společnost. Já ti dám šábes, já ti dám spočinutí, když je školka zavřená a dítě ti skáče po hlavě.

Zdroj: Shutterstock

Toho se bojím, to dřív nebo později očekávám: zavřené vzdělávací i předškolní instituce. Co dělat? Mít doma v době lockdownu školáky musí být fuška, ale já vnímám svou košili blíž, než cizí kabát: dvouleté dítě vás přes den pracovat nenechá vůbec (pokud ho nevypnete králíčkem Bingem). Pokud se dětská skupinka hermeticky uzavře před covidem, plánuju aplikovat mírnou společenskost: osvědčilo se jet na chatu s jednou další rodinou. Z hlediska epidemiologie, na kterou jsme teď všichni odborníci, je to sice diskutabilní, já jsem si to ale pro sebe omluvila. Potřebuju alespoň nějakou společnost a dítě zas vrstevníky, s kterými by se hádalo o hračky. Co dalšího jsme se ještě naučili během karantény – a co už v té druhé radši vynecháme?

Kdo se má hůř

Zase to bude soutěž o to, kdo se má nejhůř – a špatně se mají všichni po svém. Singles smrdí doma sami, rodiče s dětmi odvyklí jejich neustálé přítomnosti šílí, partnerské hádky eskalují, staří lidé jsou v izolaci, volná povolání, z nichž jsou vidět hlavně umělci, jdou zu grunt, k čemuž není nutný ani „nouzáč“, ale „jen“ omezení veřejných akcí. Mě covid ekonomicky nezasáhl, nebo pokud, tak jsem si toho ani nevšimla. Mám ale v rodině několik osvč v oblasti kultury a pohostinství a o ně se zas začínám bát. O bizarních státních půjčkách, na které skoro nikdo nedosáhl, se ani nechci rozepisovat.

První vlna pandemie byla sice zúskostňující, ale do jisté míry dobrodružná: zajímalo mě to. Hltala jsem vědecké články, aktualizovala online zpravodajství jak smyslů zbavená, předháněla se s kamarády na chatu ve vědomostech o důsledcích covidu na tělo. Teď se to ve mně obrátilo, jako když se hodně přejíte a pak je vám šoufl. Zprávy fičí, nedostanu se za nadpisy – v Helsinkách na letišti hledají nemocné pasažéry covid-pozitivní psi. Začne mě to zajímat, až bude objevena vakcína, říkám si.

První vlna byla hnána DIY výrobou roušek a štítů. Bylo co dělat, aby nebylo nutno se přímo konfrontovat s mizériií epidemie. Dopoledne jsem sháněla jídlo pro šicí dílny, holčička běhala okolo, pak byl oběd. Bavilo mě to a myslím, že to pomohlo ze všeho nejvíc mně. Zaměstnala jsem hlavu sháněním tacos do Industry a dalších čtyřech dílen. Teď nevím, čím bych měla přispět; kéž bych uměla vyrobit superrychlé testy nebo trasovací databázi. Rouškobraní bylo nejen praktické, ale mělo velký efekt – pocit, že se lze nějak aktivně bránit.

Přežijeme (zase)

Nemoc je také blíž. Předtím jsem osobně neznala nikoho s covidem, jen dceru vzdálené známé. A teď to skáče, řešit důvody zde netřeba. Kamarádka ztratila chuť – a jsme doma. Po dvou týdnech covídku a nechutenství vítězoslavně píše, že už je po testu potvrzujícím nepřítomnost viru – kafe už nechutná jak bláto. Během nemoci jí střídavě nosíme obědy za dveře a máváme do okna, lidi čumí. I já se přistihuji, že jsem přecitlivělá na to, když někdo na ulici kýchne, zakašle. Strach už není tak abstraktní. Nemám strach o sebe, pyšně předpokládám, že bych to zvládla, ale představa domino efektu mě děsí – a to, že virus je nebezpečný pro staré/obézní/cukrovkáře – to není zrovna útěcha. Pokud jsem za něco vděčná, tak za to, že se nemoc jeví jako poměrně přátelská vůči dětem. To by teprve byla hysterie.

Už vím, že to přežijeme. Vynalézavost je neskutečná. Kamarádi hrají po chatu Dračí doupě. Mě zatím zoomy se sekajícími se obličeji neuspokojují, ale po pár měsících bych jimi nepohrdla. Epidemie jako globální průser přinesla skvělý humor – jedno meme denně a do domu nemusí lékař. A ty roušky, které se dají koupit – uvažuju o té s řetězy od módní návrhářky Tiramisu, ale ta by se hodila tak do Berghainu, který bude ještě nějaký ten Freitag zavřený.

Co nás (zase) zachrání? Internet a představivost, díky kterým ramadán pospolitosti snad přežijeme. Trik je nepřestat dýchat, zpívali Garbage. Ideálně přes respirátor FFP2.

 

Zuzana Fuksová

Zuzana Fuksová

Vystudovala sociální práci. V roce 2006 založila s Adélou Elbel skupinu Čokovoko. V současné době žije v Praze. Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Očima expertů: Trump vs. Biden. Jak volby ovlivní ekonomiku a akciové trhy

Sestřelí výsledky prezidentských voleb v USA finanční trhy? Který z kandidátů je pro světovou ekonomiku přijatelnější? A kdo má větší šanci...

Peníze

Škube vás dodavatel energií? Nebuďte za kavku

Náklady na život rostou, inflace se pohybuje kolem tří procent. Výdaje se dají snížit třeba přechodem k levnějšímu dodavateli energií. Jak...

Finmag

Jestli na vás udělali švindl, suďte se i o prkotinu. Pro obecné dobro

Někdy spadnou Windows, někdy Boeing – a někdy selhává právní stát. S nedokonalostí práva se musíme smířit stejně jako s hrozbou infarktu,...

Finmag

Právo je sebenaplňující proroctví

Právo zjednodušit nejde, jeho složitost vyplývá ze složitosti společnosti. Potřebujeme je ale užívat statečněji, důsledněji a lidštěji,...