Základka, to byly nejhorší roky mého života. Připadal jsem si jako ve válce, vzpomíná Marek Herman

„Chodil jsem na sídlištní školu v Opavě a tam bylo tam strašně nepřátelské prostředí. V osmé třídě jsem si oddechnul, když jsem odešel a věděl jsem, že se na to místo už nikdy nevrátím, vzpomíná Marek Herman. „Věčně jsem lítal v nějakém průseru, ale v mnoha nevinně.“

Vše podle něj vychází z osoby kantora. „Myslel jsem si, že jsem kopyto na fyziku, ale pak přišel pan profesor Bujok a začal mluvit o fyzice tak, že jsem tomu rozuměl. Začal jsem vnímat sinusoidu a kruh a spirálu, uměl jsem to spočítat a uměl jsem průniky těles. Naopak jsem se těšil na zeměpis a myslel jsem si, že mě bude bavit historie, ale byl jsem z toho, jak nás tyhle předměty učili, naprosto otrávený. Já jsem ADHD, takže když v tom nevidím užitečnost, tak mi vyhodí pojistky. Vysvobozením byly tělocviky.“

Změna podle něj přišla na vysoké škole. „Objevil jsem kouzlo toho, jaké to je, když na sobě začnete makat a přináší to výsledky. Tam jsem se hodně naučil, ale sám.“

Když udělal státnice, cítil úlevu, ale i vztek. „Zároveň mě ten vztek namotivoval k tomu, že jsem si řekl: já to udělám jinak. Škola přece může být dobré místo pro život.“

Podívejte se na celý rozhovor:

https://www.youtube.com/watch?v=angwte2x5A4

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.