Učitelé mají informovat, ne přesvědčovat. Co ale dělat, pokud vaše dítě vyučuje dezinformátor?

Představte si, že vaše dítě přijde domů s tím, že už do školy nesmí nosit tričko s lebkami. Jeho věřící učitelka je totiž přesvědčená, že takové věci jsou smrtelný hřích, za který všichni půjdou do pekla. A  protože je vaše dítě teprve v první nebo druhé třídě, dost ho to vyděsí.

Představte si, že přijde domů s tím, že změna klimatu způsobená člověkem je výmysl a že až bude planeta moc stará, přestěhujeme se my lidé na Mars, protože jim pan učitel už párkrát vyprávěl o svém setkání s UFO. A začne se na to těšit víc než na dovolenou nebo na tábor. 

Představte si, že vaše dospívající dítě zažije šikanu ze strany učitele, protože se mu postaví uprostřed vyučování se svým vlastním politickým názorem.

Kde končí fikce, začíná realita

Nebo – i přesto, že dva z výše zmíněných příběhů jsou pravdivé – si nic nepředstavujte. Třeba si jen vzpomeňte na kauzu, která hýbala Českem v uplynulých letech, kdy učitelka Martina Bednářová na jedné ze škol na Praze 6 dětem během výuky tvrdila, že válka na Ukrajině není, v Kyjevě je úplně bezpečno a jediný, kdo trpí, je Rusko. Tehdy ji ředitel školy odvolal, prošla dokonce soudním stíháním. 

Anebo pojďme ještě dál. Ke kauze, která se začala odvíjet v roce 2006 a týkala se učitelky Marty Semelové, která jako oddaná celoživotní komunistka milovala Klementa Gottwalda tak, že mu pravidelně nosila květiny na hrob, a dokud učila, brala s sebou i své žáčky v hodinách prvouky. Česká školní inspekce neshledala pochybení, paní ředitelka si ji nechala na škole a odebrala jí právě jen výuku prvouky. Nyní už neučí, ale učila až do roku 2008. 

Měla? S takovým přesvědčením? Co vlastně smí čestí vyučující vnášet do výuky ze svých postojů, a co už je příliš? A co můžeme jako rodiče udělat, pokud se podobná situace týká našich dětí?

Co projde mimo školu by nemělo projít v ní

„Je velký rozdíl mezi tím, co smí pedagog říkat a dělat ve škole a mimo ni. Pokud jako fyzická osoba vystupuje se svými názory na veřejnosti, je to v pořádku. Není veřejný činitel. A cokoliv, co by se týkalo snahy jej mimo výuku v jeho názorech usměrňovat, by neprošlo přes případný pracovně-právní spor,“ říká k tomu Miroslav Hřebecký, programový ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUin.

Situaci by do značné míry mohl vyřešit takzvaný standard učitele nebo kdyby existoval kariérní řád, byly by jako jeho součást definovány standardy pro učitelskou profesi. Ale to zatím nemáme. „A už vůbec žádný z pokusů toto definovat nemáme ukotvený v legislativě, tedy nemáme žádné pro pedagogy závazné mantinely, pouze doporučení,“ říká dál programový ředitel EDUinu.

V roce 2022 vznikl etický kodex pedagogického pracovnictva, na jehož textu se podílelo mnoho organizací - od Učitelské platformy přes ministerstvo školství, Českou školní inspekci, pedagogické fakulty a další . Jeho obsah je ale formulován poměrně volně a samozřejmě, jak už to u etických kodexů bývá, není právně závazný. V jeho znění se mohou inspirovat i jednotlivé školy, když si formulují kodex vlastní. 

Svá pravidla pro vyjadřování má i momentálně největší učitelská online komunita kolem facebookové skupiny Učitelé +. „Občas nás někdo nařkne z cenzurování, ale my si za svým stojíme," říká zástupce Učitelské platformy Michal Kaderka. 

Učit může každý. Úplně každý?

Miroslav Hřebecký poukazuje na další úhel pohledu: „V Česku vlastně nevěnujeme pozornost tomu, kdo se pedagogem chce stát. Při přijímacím řízení na studium pedagogického vysokoškolského oboru prakticky nikdo neprochází psychotesty, při vstupu do praxe sice pedagogy pošleme na vstupní lékařskou prohlídku, ale znovu se nikdo nezabývá jejich osobnostním profilem, nikdo nefiltruje jejich povahové rysy. A pak se na školách setkáváme nejen s názorově vyhraněnými pedagogy, ale bez nadsázky tam klidně může učit člověk se závažnou psychiatrickou diagnózou. A my takové věci (působení dezinformátorů, ale i pedagogů s například závažným psychiatrickým onemocněním) sanujeme zásadně až zpětně. Až když se to někde projeví.“

Ano, přísnější přijímací kritéria by vyvolala určitý tlak ve chvíli, kdy pedagogové českým školám spíš chybí. Nejspíš by se hned začalo mluvit o kádrových prověrkách a cenzuře. Ale ve výsledku by to muselo nutně prospět složení pedagogických sborů obecně. Vždyť psychotesty musí podstoupit řidič, který děti v MHD veze ráno do školy, tak proč ne ten, kdo je vzdělává?

Ředitelé v nezáviděníhodné roli rozhodčích

A jak v tuto chvíli probíhá proces dokazování nebo vyvracení toho, zda a jakým způsobem porušil vyučujcíc svou předpokládanou nestrannost? Zdlouhavě a nejistě. Prvním styčným bodem pro rodiče nebo kohokoliv, kdo má podezření, že pedagog názorově nestranný není, je jednoznačně ředitel jako zaměstnavatel dotčeného učitele či učitelky. Jenže jelikož není nic legislativně dané, jednou může postupovat rázně, jindy nezasáhnout (prakticky) vůbec.

O co se ale vůbec v případné stížnosti lze opřít? Například o preambuli Školského zákona, kde je definováno, o čem má vzdělávání ve školách vůbec být a kde se mimo jiné v §2 definují základní Zásady a cíle vzdělávání a v dalších odstavcích se mimo jiné říká, že:

Vzdělávání je založeno na zásadách

a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,

c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání

e) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z  výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání…

Česká školní inspekce jako další instance

Pokud ředitel stížnosti neslyší nebo je prošetří jako neopodstatněné, je další možností obrátit se na Českou školní inspekci. Ta pak podle Miroslava Hřebeckého může mimo jiné v případech názorových „přešlapů“, podezření šíření dezinformací a podobně vycházet z otázky, zda dochází k naplňování jednoho z cílů vzdělávání, tzv. mediální gramotnosti. Posoudit, nakolik pedagog naplňuje Školní vzdělávací program a podobně.

„A pak má právě Česká školní inspekce k dispozici hodnotící kritéria Kvalitní škola, ve kterých je rozpracováno, jaký je nejaktuálnější standard toho, jak má vypadat dobré vyučování. Tato kritéria se každý rok aktualizují a lze se o ně v případě takového šetření do nějaké míry opírat,“ pokračuje programový ředitel Informačního centra o vzdělávání EDUin.

V hodinách pak samozřejmě inspekce sleduje, jak učitel zachází s informacemi nebo žáky, ale jediné, kde může nařídit v dané lhůtě odstranit zjištěné nedostatky, je okamžik, kdy zjistí přímé porušení zákona. Všechny její ostatní závěry se odehrávají v rovině doporučení. „A dál je to na zase řediteli, zřizovateli nebo školské radě,“ uzavírá Hřebecký.

Sečteno podtrženo? Zdá se, že školskému prostředí by prospělo nastolení další diskuse. Tentokrát takové, jejímž hlavním tématem by byl zatím neexistující a nikde závazně neukotvený standard učitelské profese, a možná  neméně důležitým bodem také úvahy o zavedení psychotestů pro budoucí i  nastupující pedagogy. Ale je otázkou, do jaké míry by na něco takového mohl být v současném nastavení české školství prostor. Protože zatím se nezdá, že by vůbec nějaký byl. 

Text původně vyšel na webu EDUzín. Aktualizováno.