Dospívání v rodině, která nepatří k vítězům devadesátek. Na Torčíkův vítězný román Česko dlouho čekalo

Autobiografický román vybočuje z témat, na jaká jsme u nás zvyklí a která roky dominují žebříčkům popularity a prodejnosti českých spisovatelů a spisovatelek. Román, který vydalo loni nakladatelství Paseka, se neodehrává v Praze ani v jiném velkém městě, hrdina a jeho rodina nejsou součástí relativně zabezpečené střední třídy. Nevrací se ani více či méně sentimentálně do doby komunismu, ani dějem, ani reminiscencí. Pokud je na zadní obálce román přirovnáván k literatuře Oceana Vuonga nebo Édouarda Louise, není to srovnání ani náhodné, ani kulhající.

Autor vzpomíná na své dětství v Přerově, na alkoholického dědu, život s matkou a babičkou v ekonomicky složitých podmínkách, na šikanu a vyloučení, které během dospívání zažíval kvůli své sexuální orientaci. Sugestivním a podmanivým jazykem v ne zcela obvyklé du formě vzpomíná a rozkládá své vzpomínky a svou paměť na jednotlivé součásti, ze kterých se skládá. Čteme, jak je těžké vyrůstat a lišit se, vědět odmalička, že jsi jiný, že někam nepatříš a zároveň nemáš mnoho možností, jak uniknout. A i když se ti to nakonec podaří, neseš si tu jinakost s sebou, stejně jako důsledky dětských i mezigeneračních traumat.