Vít Samek: Jak jsem sloužil v covidáriu na Bulovce

Zápisky zdravotníka
Vít Samek
| 11. 5. 2020 | 6 komentářů | 45 317
Vít Samek: Jak jsem sloužil v covidáriu na Bulovce
Foto: archiv autora

Když začaly přicházet zprávy z Číny, téměř jsem tomu nevěnoval pozornost. Když začali první lidi plašit, smál jsem se. Až když začala hořet Itálie, úsměv mi poněkud ztuhl. Pak to začalo u nás. A rovnou to bylo dost osobní.

Moje skvělá žena Bára je totiž anesteziolog. A nikdy jí neříkejte, že je „anestezioložka“, protože ona slyší „vložka“. Pracuje na urgentním příjmu Nemocnice Na Bulovce, takže bylo jasný, že bude s tím prašivým virem v těsném kontaktu. Jenomže to jsem nevěděl, že situace bude mnohem, mnohem vypečenější.

Číst v té době zprávy o tom, jak v Itálii padají celé směny zdravotníků, bylo - pardon my french - dost k posrání. Navíc Bulovka, že jo. Mají největší a nejdůležitější infekční kliniku v zemi, takže bylo jasný, že právě špitál, kde Bára dělá, bude pomyslným ústředím ve válce s COVID-19.

Už někdy zkraje března jsem psal na záchranku, že až budou personálně v háji nebo až uznají za vhodné, jsem připravený se vrátit na jakoukoliv pozici. Totéž jsem napsal právě na urgentní příjem na Bulovku. Mezitím jsme s MALL.TV přerušili natáčení druhé řady pořadu Na vlastní otvor a přepli na denní formát. Točili jsme videa o rouškách, rozhovory s lidmi z pověstné první linie, pak s psychologem, chemikem, porodní asistentkou, s jednou z autorek báječnýho projektu Sestry v záloze apod.

Každej den chodila moje žena z práce vorvaná jako kotě, ale spokojená, protože se pro anestezii narodila.

A pak se 25. března urgent přeonačil na COVID triage. To znamená, že pokud jste na Bulovku přišli s příznaky COVID - šli jste na urgent. Pokud vezla záchranka pacienta s podezřením na COVID, jeli na urgent. Jenomže tohle slavné oddělení vedou primář Jakub Bala a vrchní sestra Svatopluk Žáček a dělají to až neuvěřitelně dobře. Zavedli přísná opatření a všechno běželo jako po drátkách. Jenomže situace v zemi se dále zhoršovala, bylo potřeba víc AROvých lůžek, víc ventilátorů, a tak se někdy na přelomu března a dubna urgent opět změnil, tentokrát na COVID ARO, na pověstné covidárium.

To už mě vyloženě svrběly ruce - pozorovat tuhle mimořádně zajímavou situaci zvenku už začínalo téměř bolet. Každej den chodila moje žena z práce vorvaná jako kotě, ale spokojená, protože se pro anestezii narodila. Sedávali jsme na terase u kafe a Matuškových piv a probírali pandemii horem dolem, až jednou Bára povídá, že kdy už prej u nich konečně začnu makat, což mě trošku zarazilo, protože jsem čekal, až mi napíše jejich vrchní sestra. „Tak mu napiš ty, ne?“

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

No tak jsem mu napsal, ne? A co myslíte? No jasně - sotva za pár dnů už jsem mastil na denní. Ani rok neuběhl od konce na záchrance a už jsem zase ťapal sestřit.

Na urgent na Bulovce jsem předal desítky, ne-li stovky pacientů, takže jsem věděl, že jdu do dobrého kolektivu, ale realita předčila očekávání. Soudržnost, přátelská atmosféra, vstřícnost a bytostná profesionalita kam se podíváš.

Systém, který zavedl především naše vrchní sestra Svatopluk Žáček, fungoval dokonale. Oddělení rozděleno na „čistou“ a „špinavou“ část - tedy na zázemí, kde jsme se pohybovali relativně normálně, a na pacientskou část, kam jsme chodili výhradně v atombordelu, speciální obuvi, respirátoru FFP3, roušce, čepci, dvojích rukavicích a s celoobličejovým štítem. Party se v covidáriu střídaly po třech hodinách - tři hodiny u pacientů, potom se z toho všeho svléknout přísně podle návodu, odebrat se rovnou do sprchy a dělat všechno to, co v atombordelu nemůžete - záchod, jídlo, kafe, odpočinek, cigára.

Když jsem to na sebe poprvé všechno oblékl a začal se rovnou intenzivně potit, říkal jsem si, že to bude zajímavý. A pak jsem přišel k lůžku. Pacient na umělé plicní ventilaci, deseti perfuzory mu šlo do centrálního žilního katetru deset různých léků deseti různými rychlostmi. Napíchnutá artérie a permanentní močový katetr, pochopitelně. Dialýza. Oči mi přecházely. Bylo toho moc.

Po třech hodinách jsem sundal všechny ochranné pomůcky. Sesterská uniforma pod nimi by se dala ždímat.

Hlídáte od lékařů požadované parametry a přidáváte či ubíráte rychlost podávání různých léků, doplňujete ty, které docházejí, každou hodinu do papírů zaznamenáváte hodnoty základních životních funkcí, objem moči, teplotu, změny v rychlosti podávání léků a do toho jedete ošetřovatelskou péči - starost o všechny ty invazivní vstupy, hygienu, polohování pacienta coby prevenci proleženin a tak dále.

Po třech hodinách jsem sundal všechny ochranné pomůcky. Sesterská uniforma pod nimi by se dala ždímat, ruce rovnou vypadaly, že asi upadnou. Sprcha, litr a půl minerálky na ex, cigáro a kafe co by rozchodilo i línýho slona. A myšlenky. Hodně myšlenek. Sahat téměř po roce zase na pacienty bylo skvělý, ale na ARO jsem nikdy nedělal a je to fakt hodně jiný než záchranka. Ale kolegové jsou skvělý a trpělivý - zejména Elis a Tereza, s kterými jsem trávil v covidáriu první dvě služby u mě mají opulentní večeři.

A potom další služba a další a noční a denní a zase. Bavilo mě to víc, než jsem si chtěl připustit. Ta parta lidí, co se tam sešla, respektive kterou tam přivedli náš drahý primář a dokonalý vrchní sestra... Takovou abyste hledali s lucernou. Jednou takhle při sobotě, když sloužil primář, se ho zeptala naše sanitářka Lada, jak je to vlastně s tou umělou plicní ventilací. A Jakub Bala si k ní sednul a začal vysvětlovat. Okamžitě přikvačil druhý sanitář - osmnáctiletej Kuba, z kterýho jednou bude velikej zdravotník, a zapojil se do poslouchání.

Jsme poučený a natrénovaný z první vlny tohohle shitu a tím pádem připravený na případnou vlnu druhou.

Čuměl jsem na to jako tele na nový vrata. Ukažte mi oddělení, kde sanitáři touží vědět detaily o umělé plicní ventilaci, a ukažte mi oddělení, kde si primář sedne a hodinu a půl jim v kuchyňce přednáší o ventilačních režimech, výhodách a úskalích pronační polohy, tlacích v plicích a já nevím čem všem. Dokonalý.

Situace stran COVID se mezitím začala lepšit - tlak na lůžka polevil, někteří pacienti bohužel zemřeli, jiní se poněkud zlepšili a bylo možné je přeložit na jiné oddělení, a tak přišel 21. duben - den totálního úklidu. Každá jedna malá, blbá věc - a že tam máme věcí asi miliardu - byla otřena dezinfekcí, každá jedna polička pokropena, nebyl kout, který by nepoznal sílu Persterilu. A nakonec ještě celé covidárium vyplynovat speciální dezinfekcí.

Dělaly se potom kontrolní stěry. Nejenom, že COVID nikde, ale dokonce nikde nic - oddělení čisté jako padlý sníh. Jsme prostě dobrý. A o pouhý den později jsme znovuotevřeli starý dobrý urgentní příjem. Zase k nám jezdí erzety a já tak pozoruju záchranku z druhý strany, což je teda zajímavý a zábavný.

Jsme poučený a natrénovaný z první vlny tohohle shitu a tím pádem připravený na případnou vlnu druhou. Přijde? Nepřijde? Prosím vás - copak já vím?

Vychází nová Heroine!

Heroine

V květnovém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s Marií Šabackou. Polární ekoložka se specializuje na mikrobiologii ledovců a část roku tráví na odlehlých arktických stanicích. Jak se žije v izolaci a nehostinném prostředí?
  • O manželství. Ve dvou komplementárních pohledech se nad institucí manželství zamýšlí koučka Iveta Clarke a párový terapeut Petr Kačena. Obecná prohlášení o tom, že na vztahu je třeba pracovat, nefungují. Jak konkrétně manželství posilovat, aby přežilo?

  • Až na krev. Velký menstruační manuál Jany Patočkové přehledně popisuje všechny alternativní přístupy k procesu, kterým prochází polovina celé populace, ale který se stále zdá jako cosi, o čem je třeba mluvit šeptem.

  • Výchova od "ego" k "eko". Psycholožka Zuzana Krásová se zamýšlí nad tím, jak děti učíme lásce a péči o přírodu.

  • Šatník na míru neboli capsule wardrobe. Je možné dopracovat se k šatníku, který funguje? K takovému, aby padnul na míru právě vám, nenudil vás, a přitom aby vaše skříň nebyla plná oblečení, které nenosíte?

  • Kosmetika s čistým svědomím. Udržitelnost už není luxus, ale kritérium výběru. Abychom věděli, co kupujeme, naučme se nejdřív rozumět slovníku obklopujícímu ekologickou a etickou krásu.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Klára | 12. 5. 2020 10:32

Dobrý den, moc díky za Váš článek. A u něj jsem si uvědomila, co mne vlastně na všech Vašich předchozích článcích tak moc těší. Ta pokora a obdiv k ostatním. Není to o Vás, je to o těch lidech. Tak moc díky :)

+21
Reagovat