Ženy musí dokazovat, že na armádu mají. Řeší i děti, říká první česká generálka

14 851 | Veronika Šmídová | 2. 3. 2020 | Ženy v armádě

Československá armáda nasadila ženy do bitvy už v roce 1943. Trvalo ale dalších 74 let, než se první vojákyně stala generálkou. Jako zatím jediná získala hodnost Lenka Šmerdová, která o armádě snila už jako malá. V tu dobu přitom střední ani vysoké vojenské školy ženy nepřijímaly a předsudky panovaly i mezi veřejností. Jak je to dnes, popsala první brigádní generálka v rozhovoru.

Na úvod se nemohu vyhnout poněkud stereotypní otázce: Pohybovala jste se jako malá v chlapeckém kolektivu, hrála si na vojáčky? Jaké jste měla dětství?

Narodila jsem se na Moravě, dětství jsem prožila šťastně na vesnici u babičky. S partou kluků a holek jsme si hráli na všechno možné – i na vojáky nebo nejčastěji na indiány. Společně jsme hrávali také fotbal. Možná mě to ovlivnilo, protože jsem se pro armádu rozhodla už na základní škole. Chtěla jsem, aby moje směřování bylo akční. V té době bylo obvyklé, že se děvčata rozhodovala pro ryze ženská povolání – učitelky, zdravotní sestry, prodavačky, to jsem já nechtěla. Běhala jsem orientační závody, věnovala jsem se požárnímu sportu, byla jsem v dobrovolných hasičích.

Byl někdo z vaší rodiny v armádě? Nebo vás inspirovaly třeba filmy, knihy?

Tatínkův bratr byl profesionální voják. Je ale zajímavé, že si zpětně vůbec nevybavuji, že bychom se o tom spolu nějak kdy bavili. Zajímaly mě filmy s vojenskou tématikou a četla jsem knížky o druhé světové válce, kde byla popisovaná také činnost žen v armádě, to mi přišlo zajímavé.

Jak na vaše plány reagovala rodina?

Rodina mě vždycky podporovala v čemkoliv, pro co jsem se nadchla, stejně tak i moje sourozence. S odstupem vidím, jak to bylo důležité, ne každý má takové štěstí. Někdy k nám přicházejí nováčci, kterým chybí podpora rodiny, to je pak mnohem těžší.

Takže jste se po základce rozhodla jít na vojenskou střední školu?

Přesně tak. Když jsem s tím přišla na základní škole za ředitelem, tak ho to dost překvapilo, nikdy před tím nic takového nemusel řešit, natož s holkou. Začal ale ochotně všechno zjišťovat, bohužel s tím výsledkem, že v té době děvčata nemohla na střední vojenské škole studovat. Mohla do armády až po maturitě, pokud vůbec. Mne to neodradilo, rozhodla jsem se, že si na nějaké škole udělám maturitu a stejně do armády půjdu. Maminka mi navrhla ekonomku, říkala, že mě za čtyři roky může armáda pustit, ať mám něco praktického. Tak jsem šla. Bohužel po ní jsem zjistila, že na vojenskou vysokou ženy také nemohou.

Co jste udělala?

Cestou byla vojenská odborná škola a já si vybrala spojovací odbornost. Bylo to roční studium, v rámci kterého byla i základní vojenská služba a děvčata byla po jejím absolvování vyřazena v rotmistrovských hodnostech. Připravovaly jsme se pro protivzdušnou obranu státu. Po ukončení studia jsem byla přijata jako voják z povolání a nastoupila ke spojovacímu pluku do Staré Boleslavi. A pak přišla nabídka, abych šla pomáhat na personální oddělení, když mám ekonomku, a já na to kývla.

To ale nezní příliš akčně?

Personalistika není rozhodně žádná nuda, ta akčnost se ani u ní nevytratí. Personalisté jsou v první řadě vojáci, základní výcvik musíme mít všichni a během služby si musíme vojenské dovednosti udržovat. Pravidelně chodíme třeba střílet, i když ne tak často jako například příslušníci bojových jednotek. Když jsem do personalistiky víc pronikla, tak jsem zjistila, že je pro armádu opravdu důležitá a mnohdy i akční.

brigádní generálka Mgr. Lenka Šmerdová

Lenka Šmerdová

Lenka Šmerdová je první generálkou Armády České republiky. Do této hodnosti byla jmenována 8. května 2017 prezidentem republiky. Předtím se stala také první ženou v hodnosti plukovníka. Pracuje jako poradkyně náčelníka Generálního štábu Armády ČR pro oblast náboru a genderu. Je předsedkyní výboru Vojenského fondu solidarity. Svoji více než třicetiletou kariéru zaměřila hlavně na personální činnost, především nábor. V roce 2012 získala Záslužný kříž ministra obrany III. stupně, v roce 2016 Záslužný kříž ministra obrany II. stupně.

Po pár letech praxe jste se rozhodla jít na Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda. Kolik dívek tam tehdy bylo?

Byly jsme teprve druhý ročník, v kterém mohly studovat i dívky. V ročníku před námi tam studovala tři děvčata a nás bylo pět holek.

Jak se k vám stavěli spolužáci nebo vyučující?

Setkávaly jsme se někdy s popichováním i vtípky, ne že by nás a priori odsuzovali, ale šlo o takové hecování ve smyslu: Tak nám to holka předveď, jak to zvládneš. Spíš ze strany vyučujících než spolužáků. Třeba u technických předmětů, tam byly trochu předsudky. Například během zkoušky z technické přípravy jsem měla za úkol vyměnit díl pásu u bojového vozidla a zkoušející si sebou přivedl kolegu, který chtěl vidět, jestli to opravdu zvládnu. A zvládla, zrovna na tyhle špeky jsme měly spolužáky, kteří nás nabiflovali. (smích) A my jsme je zas naopak motivovaly třeba při přezkoušení z  tělocviku. Říkali si, že když to dokáže ženská, tak oni rozhodně taky! Hecovali jsme se, ale bylo to v příjemném duchu. Když se tak zamyslím, tak mnohem náročnější pro mě byl kontakt s civilní veřejností na začátku vojenské služby.

Jak to?

Když jsme jako záklaďačka s hodností vojína šla poprvé na vycházku v Praze, tak jsme se moc těšila. Nakonec jsem ale ani nevyužila celý čas vycházky a raději se vrátila do kasáren. Někteří lidé se k nám, dívkám v uniformách, nechovali vůbec hezky. Posmívali se a uráželi nás. Na to jsme nebyly připravené, bylo to nepříjemné. Postupně to však odeznělo. Od té doby, co máme profesionální armádu, se k nám lidé chovají víc s úctou, se zájmem.

Poté, co jste získala hodnost generála, se objevila kritika, že jste byla právě na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda, odkud vycházeli politruci. Jak to zpětně vnímáte?

Velice mě to mrzelo, hlavně od lidí, kteří mě vůbec neznali. Trochu mi to kazilo radost z toho, že jsem něčeho dosáhla. Chtěla jsem se věnovat personalistice a tato škola byla jediná, která byla zaměřená na humanitní studium. Že z ní vycházeli politruci, je pravda, ale já tuhle ambici nikdy neměla, chtěla jsem prostě pracovat s lidmi a pro lidi. Novináři mi vyčetli, že jsem název své vysoké školy v životopise tajila, že uvádím Vysokou vojenskou pedagogickou školu. Já ale nic netajila. Školu jsem dokončila po revoluci, kdy došlo i k jejímu přejmenování a po studijní stránce to také nebylo zadarmo, přibyly nám další předměty.

Když jste uvažovala během dospívání o armádě, spojovala jste si ji s režimem nebo to pro vás byly dvě oddělené veličiny?

Vnímala jsem armádu vždycky jako voják, který chce bránit svoji zemi a lidi. Nic víc. Většina z nás vojáků o tom tehdy jinak neuvažovala, nebrali, že studují nebo slouží pro režim.

V armádě se pohybujete vlastně už 36 let. Můžete tedy dobře zhodnotit, jak se změnil přístup k ženám…

Dnes už má žena v armádě své nezastupitelné místo, prostě tam patří. V současné době má armáda 13 procent žen, což nás v rámci Aliance řadí na desátou příčku. Ženy mají dnes zastoupení téměř ve všech odbornostech, u všech jednotek. Je to dobře z řady důvodů, dohromady s muži se doplňují, navíc ženy zjemňují ty pánské kolektivy. Kdysi byly pozice pro ženy jen v rotmistrovském a praporčickém sboru, dnes je máme ve všech hodnostních sborech. Fyzicky se mužům většinou nevyrovnáme, ale v šikovnosti, houževnatosti, chytrosti určitě ano. Při obsazování služebních míst uspěje ten, kdo dosáhne ve výběrovém řízení lepších výsledků, bez ohledu na pohlaví. V tom armáda ušla kus cesty.

Jedna věc je oficiální postoj armády a druhá postoj kolegů. Panují ještě vůči vojákyním přece jen nějaké předsudky?

Myslím, že předsudky obvykle trvají jen do té doby, než se muž s vojákyní na nějaké pozici setká. V jednotkách, kde ženy nemají, na ně mají jen zprostředkovaný názor, který může být zkreslený. Problém by byl, kdyby ženy vstoupily do armády a pak něco odmítly dělat jen pro to, že jsou něžného pohlaví. Ale to se neděje. Když tedy vojáci na vlastní oči vidí, že ženy plní stejné úkoly jako oni bez jakýchkoliv úlev, tak nemají důvod, proč by je nemohli brát jako partnera.

Je pravda, že někdy musíme vynaložit větší úsilí než muži, abychom potvrdily, že na to máme. Někdy to bolí, někdy je potřeba hodně sil, ale ve výsledku vás kolektiv vezme a uznává. I já jsem se k tomu postupně propracovávala. Velké ohodnocení je, když váš velitel řekne: Já chci, aby to udělala ona, protože jí věřím. To oceníte daleko víc než nějaké peníze.

Ženy dnes zastávají pozice, které byli dříve doménou mužů – máme pilotky, palubní střelkyně, psovodky, strážné, a to dokonce i na Hradě. Ženy jsou velitelkami, jezdí na mise. Výjimkou není ani velitelka družstva oprav kolové techniky.

Ženy v české armádě

Za první republiky ženy v armádě sloužit nemohly, platilo to i v prvních letech druhé světové války. Situace se změnila až po zformování československé jednotky v Sovětském svazu, která na základě rozhodnutí jejího velitele Ludvíka Svobody začala během roku 1942 ženy přijímat. Ty se poprvé v historii československé armády zúčastnily bitvy v roce 1943, a to bitvy u Sokolova. Byly zde dokonce nasazený do první linie. Po druhé světové válce se ale všechno vrátilo do starých kolejí, až v roce 1947 dostaly právo sloužit na některých pozicích, ovšem jen ty, které již v minulosti v armádě byly.

Dnes je v českém resortu obrany 6620 žen, tedy 20 procent všech zaměstnanců. Vojákyň z povolání je z nich bezmála 3200, tedy skoro 13 procent. Aktuálně je v AČR jedna generálka, 6 plukovnic, 81 podplukovnic, 188 majorek a 350 kapitánek. Podíl žen v hodnosti plukovník činí jen 2 procenta a v hodnosti podplukovník 10 procent z celkového počtu těchto důstojníků.

Bylo během vaší kariéry něco, s čím byste se nemusela potýkat, kdybyste byla muž?

Určitě tu je otázka dětí. Žena musí skloubit kariéru s rolí matky, to muž neřeší. Vezměte si třeba odjezdy na služební cestu – automaticky se očekává, že s dítětem doma bude matka. Tady jsem to ale byla já, kdo odjížděl. Jste zároveň voják, matka, manželka, pečovatelka krbu. V naší české kotlině máme pořád vzorec, že ženy musí zvládnout všechny role. Jde to, ale o to větší musíte být organizátor. Kdysi jsem třeba měla možnost vyjet na misi, tehdy jsem ale byla se synem sama a musela jsem se rozhodnout, zda ho na půl roku někomu svěřím, nebo s ním zůstanu doma. Rozhodla jsem se postarat o syna.

V Česku se o tom příliš nehovoří, například v americké armádě je ale značné téma sexuální násilí vůči vojákyním. Jak je tomu u nás?

Nikdy jsem se v armádě se sexuálním násilím nesetkala, nevidím tu pro to podhoubí. Jestli tu někdy proběhnou – stejně jako v civilním životě – dvojsmyslné poznámky, narážky… Ale s tím se s kolegyněmi umíme vypořádat. Myslím si, že pokud bychom se s nevhodným chováním setkaly, jsme schopné to rázně utnout a tím to končí.

V armádě je obecně citlivým tématem i postavení homosexuálně orientovaných vojáků a vojákyň…

Působila jsem na několika pozicích a nemám osobně povědomí, že bychom museli tuto problematiku někdy řešit. Při přijímání se samozřejmě na orientaci neptáme. V armádě je to bráno tak, že pokud dotyčný plní v práci, co se od něj očekává, tak nehraje roli, jestli se jedná o muže či ženu a jakou má orientaci.

Například otázku transsexuálů ale armáda řeší. Před pár lety se medializoval případ, kdy jste odmítli přijmout ženu, která podstoupila operativní změnu pohlaví. Platí stále taková pravidla a případně proč?

Vámi zmíněná uchazečka byla posuzována podle dříve platné posudkové vyhlášky. Nicméně platí, že armáda má zájem o všechny uchazeče, pokud splní zákonné podmínky přijetí, mezi nimiž je i zdravotní způsobilost k výkonu služby. Znamená to, že se všichni uchazeči musí podrobit lékařskému vyšetření v jedné z našich vojenských nemocnic a jejich zdravotní stav musí odpovídat požadavkům ozbrojených sil České republiky, který posuzují renomovaní lékaři na jednotlivých odděleních. A výsledky těchto vyšetření slouží jako podklad  posudkovému lékaři, který vydá jednoznačné stanovisko „je, nebo není zdravotně způsobilý přijetí do služebního poměru vojáka“.

Případ Jaroslavy Brokešové

Jde o jediný mediálně známý spor, kdy armáda řešila přijetí transsexuálního uchazeče. Incident se odehrál v roce 2004, kdy se Jaroslava Brokešová ucházela o vstup do armády. V polovině osmdesátých let absolvovala – ještě jako muž – základní službu coby operátor protiletadlového systému KUB a chtěla na tuto zkušenost navázat. Po půlročních testech byla odmítnuta, nejdřív kvůli poruše pohlavní identity, poté kvůli nemoci žláz. Rozhodnutí posudkové lékařské komise bylo v souladu s tehdejší vyhláškou o posuzování zdravotní způsobilosti k vojenské činné službě, která neumožňovala přijmout osoby s poruchou sexuální identity do služebního poměru vojáka z povolání. Paní Brokešová jednání považovala za diskriminaci, její odvolání ale bylo zamítnuto.

Řada lidí si s armádou spojuje šikanu. Jak máte nastavená pravidla, kam se mohou vojáci případně obracet?

Šikana je v souvislosti s armádou opravdu známý pojem. Spíš bych to ale dala do souvislosti s obdobím povinné vojenské základní služby. Tehdy vojáci trávili veškerý svůj čas v kasárnách, a to i víkendy a svátky. U některých jedinců se zřejmě doba nečinnosti a nudy měnila v šikanu, kdy ubližovali kolegům. V dnešní armádě už to není zásadní problém, nicméně máme kaplany, psychology a komise pro prevenci nežádoucích jevů. Jsou připraveni podobné věci řešit a na ně se mohou vojáci obracet se svými pracovními i osobními problémy, které nejsou schopni sami zvládnout.

Když jsme u povinné vojenské služby – podporujete její zrušení?

Osobně jsem zažila oboje a se zrušením souhlasím. Z mého pohledu má profesionální armáda velké výhody a obrovskou roli zde hraje, jestli se člověk rozhodl pro armádu dobrovolně a není tam z donucení.

Jsou lidé, kteří nicméně vojáky a celý koncept armády kritizují jako násilný. V čem vy vidíte její roli?

Armáda je pro mě nutná součást demokratického státu, má tam svoje jasné místo, slouží k obraně země. Co se týká veřejnosti, tak průzkumy ukazují, že nás občané v současné době vnímají velmi pozitivně. Jasně se to ukázalo, když předloni zemřeli naši čtyři vojáci na misi, od veřejnosti přišla úžasná reakce. Jsem také předsedkyní Vojenského fondu solidarity a téměř okamžitě po zveřejnění této zprávy nám lidé začali volat, psát, že chtějí podpořit pozůstalé. Vyhlásili jsme tedy mimořádnou sbírku a to konto narůstalo každý den. Bylo také velice dojemné, když při převozu padlých vojáků z letiště do nemocnice stály desítky lidí kolem Evropské třídy, aby uctily jejich památku. Tato podpora veřejnosti pro nás vojáky moc znamená.

Jak se s takovou tragédií vyrovnáváte? Přece jen vedete nábory, kdy lidi motivujete pro vstup do armády, kde ale mohou i zemřít…

Je důležité zájemcům popsat profesi se vším všudy, jasně uvést, že v extrémním případě skutečně může přinést i smrt. Lidé si to ale ne vždycky připustí, hlavně to na vás dolehne, až když se smrt objeví ve vašem okolí. Takové chvíle jsou samozřejmě nejtěžší pro pozůstalé, ale je to těžké i pro kamarády, spolubojovníky. Teoreticky bychom na smrt měli být připraveni, ale nevím, jestli to jde. Nikoho z nás z vojáků to nenechá chladným – jednak to uvědomění si smrtelnosti, jednak ztráta kolegy, kamaráda a smutek nejbližších, to se vás musí dotknout. Důležité je, že na pozůstalé rodiny nezapomínáme. Dál je navštěvujeme, pomáháme jim, prostě zůstávají i nadále součástí naší vojenské rodiny.

Po takové tragédii se dá očekávat pokles zájmu o vstup do armády. To se ale nestalo, naopak přicházeli zájemci s tím, že se chtějí stát vojáky a jet do mise, sloužit vlasti a chránit bezpečnost naší země. To bylo silné a nečekané.

Vydala jste se cestou personalistiky. Věříte, že byste byla v případě nutnosti schopná bojového nasazení a použít zbraň? 

Samozřejmě, jsem voják.

Vím, že máte dospělého syna – přála byste si, aby šel ve vašich stopách? Souhlasila byste, i kdyby chtěl jít k bojovým jednotkám?

V tom jsem po rodičích, syna jsem taky podporovala a podporuji ve všech jeho rozhodnutích. Nicméně má zdravotní problémy, které by mu vstup do armády neumožnily. Jinak není nic výjimečného, že v armádě slouží rodiče i jejich děti, v některých rodinách se stalo tradicí, že se vojenské povolání dědí.

(foto: Shutterstock / Lenka Šmerdová)

Vychází nové číslo Heroine!

V NOVÉM ČÍSLE NAJDETE:

  • A nevadí ti, že je mi dvanáct?

Když jsem odcházel z kina po neveřejné projekci dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, honila se mi hlavou jediná myšlenka: všem chlapům, co tohle někdy udělali, bych nejradši uřezal koule. Anežka Pithartová si v dokumentu zahrála jednu ze tří „dvanáctiletých“ figurantek. Byla to její první herecká role.

  • Kdo se postará o matku?

Každé dvanácté dítě se u nás narodí příliš brzy. Péče o takové dítě je špičková, zapomínáme ale na ženy, které je porodily. Text od Alžběty Samkové.

  • Mám ráda fotbal. A vy můžete taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo, obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj, mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku v sobě může objevit každá z nás.

  • Krize touhy

Mít dobrý sex na začátku vztahu dokáže každý. Po pár letech je to umění. Dobrá zpráva: dá se naučit. A ne, nemusíte kvůli tomu začínat s gymnastikou.

  • Vztek matek. Nikdy nevíš, co v tobě dříme

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která na vztek platí, připomíná bojové umění aikido: nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

A MNOHEM VÍC... PŘEDPLAŤTE SI HEROINE JEŠTĚ DNES!

Veronika Šmídová

Vystudovala Mediální studia na Univerzitě Karlově a Arts management na VŠE v Praze, již při studiích začala pracovat v médiích. Působila například na webu Lidovek,... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Kde natankovat na dovolenou? Ceny benzinu a nafty v Evropě

Na dovolenou vlastním autem vyjeďte z Česka s plnou nádrží. V Itálii si připlatíte zhruba deset korun za litr benzinu, v Chorvatsku pět.

Peníze

Cestovní pojištění nově kryje i dovolenou v Česku

Když letos nemůžete do ciziny, užijte si cestování po Česku. Na výjimečné léto reagují i pojišťovny a banky.

Finmag

Jak na investice do starých aut. S využitím mouder Warrena Buffetta

Automobilový veterán může být nejenom hračka, ale taky investice. Co potřebujete vědět na to, abyste byli v investování do starých aut úspěšní?

Finmag

Právo a spravedlnost má prezidenta, polsko-polská válka zuří dál

Polské volby vyhrál kandidát vládního Práva a spravedlnosti a současný prezident Andrzej Duda. Výsledek byl těsný. I kdyby ale volby vyhrál...