Rodičovský leadership: hranice bez ponížení
Od ledna 2026 občanský zákoník říká: tělesné tresty a ponižování do výchovy nepatří. Čeští rodiče hledají způsoby, jak držet hranice a neztratit autoritu.
Někdy je to těžké
Fyzický trest často přichází ve chvíli, kdy už rodič neví, jak dál. V průzkumu 1. LF UK z roku 2025 uvedlo 41,3 % rodičů, kteří použili fyzický trest, že situaci vnímali jako bezvýchodnou a 19,5 % mluvilo o emočním zkratu.
Když domluva, zákazy, příkazy nikam nevedou, emoce se stupňují a rodič je pod tlakem situaci „vyřešit“, „udržet svou autoritu“, „nenechat si skákat po hlavě“ a jeho mozek se vaří pod náloží požadavků, vyhodnocuje rizika, hledá reakci, která zabere. A když si včas nevšimne, že řízení přebírají emoce, snadno ztratí kontrolu.
Simona Dosedělová
Koučka a lektorka soft skills, pracuje s manažery a firemními týmy. Na Newton University zajišťuje studijní koučink a vede předměty Psychologie pro manažery, Metody osobnostního rozvoje a Komunikační a prezentační dovednosti. Věnuje se rozvoji moderního leadershipu na pomezí „světa lidí a výsledků“ – tedy tomu, jak lidé uvažují, co je motivuje a jak v praxi zvládat komunikaci, rozhodování, stres a prevenci vyhoření. V koučinku se s klienty nejčastěji setkává nad otázkami životního směřování, smyslu a time-managementu, a také nad komunikací a konflikty ve vztazích – v práci i doma. Dokáže zachytit jedinečnost lidí a souvislosti, které na první pohled nejsou patrné. Ze složitých situací umí vytáhnout to podstatné: zestručnit a dobře vysvětlit.
Mnoho z nás vstupuje do rodičovství bez návodu, jak pracovat s emocemi, které nám přerůstají přes hlavu. Ať už jsou naše nebo jim čelíme od svých dětí. Nezažili jsme model, který by nám ukázal, jak emoce unést a nezranit u toho sebe ani druhé.
V mnoha rodinách byly emoce typu smutek a vztek „vykázány z místnosti“: podívej se na sebe, vrať se, až se uklidníš, nebreč. Ze svého dětství často známe emoční zneplatňování, odmítavý a zlehčující přístup, který se snaží emoce rychle ukončit nebo je trestá místo toho, aby je pomáhal pojmenovat a unést. Co to znamená být tzv. kontejnerem pro emoce svých dětí se učíme za pochodu metodou pokus, omyl.
Pojem kontejnování pochází od psychologa W. Biona. Dospělou reakcí je unést velkou emoci dítěte a přeložit chaos do slov. Neuhnout, nezlehčovat, neříkat „to nic není“.
Problém je, že rodiče často přicházejí do vypjaté situace už s vlastním “plným kontejnerem” a když jsme plní, cizí emoce se do nás už nevejdou. Můžeme pak reagovat ostře („už dost!“), obranně („tohle si nenechám líbit“), nebo zmizet („teď se s tebou nebudu bavit“).
Proto v první řadě potřebujeme umět zachytit moment, kdy ve vypjaté situaci nejsme v kontaktu se svým prožíváním. A pak vnímat rozdíl mezi myšlením a cítěním. Emoce je třeba vzít do hry, uznat, že probíhají, ne je vysvětlovat nebo komentovat.
V reálu to pak může vypadat nějak takto: dítě křičí a vy místo „Přestaň, nikdo ti nic nedělá.“ zkusíte nejdřív pojmenovat, co se děje. „Teď jsi fakt naštvaný.“ „Asi tě to vyděsilo.“ A teprve potom nastavíte hranice: „Můžeš být naštvaný, ale nemůžeš mě kopat.“ Tohle pořadí dítě učí, že emoce nejsou katastrofa, jen informace.
Novela je vzkaz společnosti
Vnímám, že novela, daleko víc než právní větu, přináší společenskou dohodu, upozorňuje, kde je hranice důstojnosti a nasvěcuje důležitost psychologického bezpečí a rozvoje emoční inteligence. Protože když jsou tyto oblasti našeho života zanedbané, veze se to s námi celý další život.
Dítě si z výchovy neodnáší jen „poučení“, ale mapu světa: co je bezpečné říkat, zkoušet, pokazit a opravit. Potlačené emoce nejsou vypnuté, jen se změní jejich projev navenek. Vnitřní prožitek zůstává a později si v našich vztazích vybírá daň: jsme méně čitelní, méně dostupní, hůř se ladíme na druhé, vytváříme si domněnky, doprovází nás nedůvěra.
WHO shrnuje důkazy, že tělesné tresty souvisejí s horšími psychickými i vývojovými výsledky a vyšší mírou problémového chování – bez přínosů pro dítě. UNICEF zároveň upozorňuje, že násilná disciplína je globálně běžná: 2 ze 3 dětí zažívají násilné tresty doma.
Od výchovy dětí k vedení lidí
Schopnost držet hranice bez ponížení je pro nás důležitá nejen ve vztahu s našimi dětmi. To stejné platí v našich partnerských i pracovních vztazích. Autoritu nezískáme vítězstvím v konfliktu, ani hrozbou.
Motivaci ke spolupráci, ochotu komunikovat a domlouvat se, v lidech (tedy i v dětech) podpoříme, když dokážeme vytvářet prostředí, které podporuje jejich autonomii, kompetenci a pocit sounáležitosti, to popsali v Self-Determination Theory Ryan a Deci.
Leadership a rodičovství mají společné jádro, pracujete s lidmi, ne s úkoly. V obou rolích držíte hranice, pravidla, směr a zároveň se stáváte „náladovým barometrem“ prostoru. Když jste v kontaktu se sebou, umíte situaci uklidnit. Když jste přetížení, předáváte napětí dál.
V koučinku i při výuce psychologie v managementu vidím, jak se to přelévá mezi domovem a prací: stejné spouštěče i autopilotní reakce. Dobrý leader potřebuje podobné kompetence jako rodič - umět ze situací vytěžit ponaučení, rozumět tomu, co a proč jeho tým stresuje nebo rozčiluje a jak na to klidně reagovat. A hlavně vytvářet klima, kde si lidé dovolí ptát se, přiznat chybu a mluvit nahlas. V psychologii tomu říkáme psychologické bezpečí.
Nástroje řízení nám nestačí, pokud nerozumíme lidskému chování, emocím a motivaci. Na Newton University k leadershipu přistupujeme jako k práci s odpovědností, respektem a psychologickým bezpečím. A umět vytvořit prostředí, kde si lidé dovolí říct pravdu, převzít iniciativu i vlastní zodpovědnost potřebujete v týmu i doma.
