Sklem proti patriarchátu. Petra Tomišová věří, že umění by se mělo zarýt pod kůži

1 310 | Veronika Pařízková | 11. 12. 2020 | Rozhovor

Ve své práci Petra Tomišová ukazuje, že společnost trpí řadou předsudků o vlastní sexualitě a preferencích. Studentka Ateliéru skla na pražské UMPRUM se netají zálibou ve sledování gay porna. Uvědomuje si ale, že mladí muži, kteří ho pravidelně sledují, mají deformovanou představu o tom, co je normální. Může design pomoct v osvětě? Petra Tomišková věří, že ano, a záměrně otevírá tabuizovaná témata.

"After party". Foto: Archiv autorky

V bakalářské práci se věnujete tabuizovanému sexuálnímu chování, kterým je sledování gay porna ženami. Jak jste se k tomu tématu dostala?

Má práce by se dala označit jako pozitivní subverze patriarchátu. Primární pro mě bylo zviditelňování ženské touhy, z čehož jsem také původně vycházela. Toužila jsem zjistit, proč se ženy dívají na gay porno a proč si ho vybírají. Zároveň jsem si ale při zpracování tématu začala uvědomovat, že tyto ženy jsou kvůli své zálibě vyčleňovány ze společnosti. Musela jsem proto udělat historickou sondu, abych zjistila, kdy se začala nastavovat pravidla pro kontrolu sexuálního chování ve společnosti a jakým způsobem se nás to stále dotýká.

Celá práce je velmi osobní. Vytvořila jste sérii mýdel, která jste deformovala a dodala jim efekt něčeho tajuplného, sexuálního. Vše vychází z toho, že vy osobně se na gay porno ráda díváte. Zjistila jste sama na sobě, že je to veřejností považováno za něco divného?

Většina mých prací je velmi osobní a tahle není výjimkou. První impuls vzešel z mé strany a ten druhý ze setkání s mužem heterosexuálem, kterého zajímaly stigmatizované sexuální praktiky. A bylo vidět, že nemá nikoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Právě proto, že se obával, že na něj bude jeho okolím a společností nahlíženo jinak. Proto jsem se rozhodla rozšířit svou práci i o mužský heterosexuální pohled na věc. Sexuální chování totiž stigmatizuje nás všechny. A mě zajímá, proč přesně tomu tak je. 

"Momenty." Foto: archiv autorky.

Vzpomínáte na moment, kdy se pornografie stala vaším osobním tématem, který jste se rozhodla zpracovat?

Tématy spojenými s lidskou sexualitou se zabývám v několika pracích z posledních tří let. Vytvořila jsem vázy ve tvaru ženských stehen oděných do silonových punčoch, kde mezi stěnou skla a silonkou byly uvězněny pomalu umírající květiny. Ty představovaly tok času, který si my ženy pod tlakem společnosti uvědomujeme poněkud více než muži. V kolekci s názvem After party jsem se věnovala naopak mužskému tématu. Šlo o nafukovací balonky, které jsem nechávala vyfukovat ve svých dlaních, měly příjemný haptický efekt, který tvarem a svraštělostí připomínal penis a varlata. Zajímalo mě téma kultu ztopořeného penisu. Proč se vlastně mužské genitálie neuznávají v jejich přirozeném stavu, když jsou takové ostatně po většinu času? Proč společnost uznává zrovna tento falický tvar? Cítila jsem, že tímto tématem obecně muži trpí. Když jsem na internetu do vyhledavače zadala „penis v normální podobě“, objevovaly se rady, co dělat, aby takový nebyl. Paradox. Ovšem vyloženě s pornografií je spojena až má poslední práce.

Vnímáte, že česká většinová společnost je předsudky stále zatížena?

Určitě ano.

Vaším cílem je lidi znejistit nebo šokovat prostřednictvím designu. Jen tak podle vás, můžou dojít k uvědomění, že jsou zablokováni v určité představě. Toužíte je přesvědčit, že sexualita má nekonečně mnoho verzí a není ji třeba limitovat. Je znejistění dobrý nástroj?

To je otázka. Rony Plesl, můj vedoucí v Ateliéru skla, říká, že umění by mělo rvát vnitřnosti. Pro mě vnitřnosti rvát nemusí, ale mám ráda, když mě alespoň znejišťuje a zarývá se mi pod kůži. To bych chtěla svou tvorbou dělat i já – vytvářet v divácích alespoň malý pocit nepohodlí, který je bude nutit kriticky myslet. Tvorbu beru jako nástroj, díky kterému mohu upozorňovat na společenské problémy, které mnozí přehlížejí. Uvědomuji si ale, že když bude prvotní šok moc velký, nemusí dojít k pochopení. A tak se v tom snažím najít balanc. Na příklad moje mýdla lákají vůní, a přitom odrazují svou tělesností. Člověka nutí přemýšlet a hrají si s jeho pozitivními i negativními emocemi.

Znejistění s sebou nese jistou negativní konotaci, ale dle mého názoru v nás právě to nepříjemné zanechává hlubší stopu. Zjištění, že moje práce v někom vzbuzuje nejistotu nebo nechuť, mě těší. Kdyby se líbila všem, měla bych pocit, že dělám něco špatně.

Sklo jste studovala již na střední škole. Jak jste se k němu dostala?

Narodila jsem se ve Cvikově u města Nový Bor, který je proslulý dlouholetou tradicí výroby skla. Byla jsem spíše kreativní než vyloženě studijní typ, a tak se místní sklářská škola zdála být jako dobré řešení. Původně jsem studovala malbu na sklo, pak vyšší odbornou sklářskou školu pod vedením Milana Handla a Stanislavy Grebeníčkové, kdy jsem se dostala k foukání a broušení skla. Studovat UMPRUM do Prahy jsem odešla ve čtyřiadvaceti letech.

Se sklem tak pracuji již velmi dlouho a uvědomuji si, že není vždy odpovědí na všechno. V tomto ohledu byl ke mně Rony Plesl velmi benevolentní, a kdykoliv jsem přišla s něčím „neskleněným“, nikdy mě s tím nevyhodil, naopak mi poskytl prostor k rozvoji.

Kde je zárodek vašeho blízkého vztahu k sexualitě? Byl v tom možná kus mladického vzdoru?

Pro mě je sexualita jednou ze základních lidských vlastností nebo řekněme potřeb, která je neomezeně tvárná a naprosto přirozená. Na to, jak moc ovlivňuje náš život, se jí jako společnost pořád bojíme věnovat dostatek pozornosti ve veřejném prostoru. Myslím si, že kdokoliv, kdo tvoří, si postupem času tak nějak přirozeně vybere své vlastní téma, které ho buď baví nebo nějakým způsobem „pálí“.

Napadlo mě, jestli za tím není osobní zkušenost nebo zážitek, který vás přiměl se na svět dívat víc pravdivě, bez předsudků.

Možná postupné objevování vlastní sexuality a následná konfrontace s blízkým okolím nebo porovnávání zkušeností s různými sexuálními partnery. Například jsem se u svého dřívějšího partnera setkala s názorem, že pokud si neudělám orgasmus sama, tak ho mít nebudu. Jiný partner si kladl za cíl to, abych své orgasmy nezvládala počítat. Obecně je známo, že ženy mají mnohdy problém dosáhnout orgasmu hůř než muži. To ale není důvod, aby na „uděláš si sama“ kterákoliv z nich přistoupila.

Proč mluvit s dětmi o pornu?

Ví se, že sledováním porna muži ztrácejí zdravý vztah k ženě. Muž se ztotožňuje s pozicí, jejímž symbolem je ztopořený penis. A vy se netajíte zálibou ve sledování porna – není v tom rozpor, když takové chování mužů odsuzujete?

K pornu se dospívající dostávají v pubertě. V tu chvíli hrají klíčovou roli rodiče, kteří s tím musí počítat. Oni sami by měli svým potomkům tuto problematiku přiblížit. Porno nemůže být pro jejich děti jediným edukativním prostředkem. Když se ale rodiče tváří, že sex a porno neexistují, dospívající chlapci se pak snadno ztotožní s takovou mužností, která je jim předkládána mainstreamovým pornem, které je natočeno hetero muži pro hetero muže. Každopádně já odsuzuji hlavně generalizaci, nic není pouze černobílé. Pokud mi porno předkládá, že jedinou možností, jak být skvělým milencem, je při sexu degradovat ženu, je to špatně. Pokud ovšem někdo bude tvrdit, že absolutně žádná žena nechce být během sexu degradována, je to taky špatně. Bylo by naivní myslet si, že si chceme být v posteli vždy všichni rovni. Ve společnosti ano, v posteli záleží na domluvě.

Bylo by naivní myslet si, že si chceme být v posteli vždy všichni rovni. Ve společnosti ano, ale v posteli záleží na domluvě.

Máte pocit, že se s vámi rodiče o pornu nebavili?

Vůbec. Určitá debata nastala až ve chvíli, kdy jsem chtěla antikoncepci. Zkrátka to nebylo důležité téma.

Sexualita je z nejbližší rodiny vyčleněná a děje se za zavřenými dveřmi. Je zajímavé sledovat, jak rodiče malých dětí úzkostlivě řeší, jak pojmenovat pohlavní orgány. Přijde mi, že kluk nedokáže říct, že má penis. Sexualitu bagatelizujeme a vymýšlíme roztomilé přezdívky. Žijeme v pokrytecké společnosti?

Rozhodně. Dětskou sexualitu cíleně přehlížíme. Nevíme, jak s ní zacházet nebo jak se s ní vyrovnat. Děti s přirozenou zvědavostí poznávají samy sebe a poznávají se i navzájem. Pokud ve školce dítě ukáže přirození, učitelky mu vynadají místo toho, aby přišlo pochopení a vysvětlení. Vnímání sexuality, tak jak je ve společnosti nastavena, je v nás hluboce zakořeněno. Sexualitu svých dětí bagatelizovat nebudu, následná rozmluva v dospívání o pornu by tak mohla být automaticky o něco jednodušší.

Ve své práci mluvíte o strachu „bílého muže“ z přiznání k něčemu atypickému – nejen sexuálního charakteru, ale třeba i k ženské práci, což by mohlo, podle něj, ohrozit jeho pozici ve společnosti.

Během psaní své teoretické práce jsem zjistila, že první problém spočívá v tom, že máme pořád tendence spojovat pohlaví, gender a sexuální identitu. I přes to, že dnes už víme, že jsou sice vzájemně propojené, ale ve své podstatě naprosto odlišné. Druhý problém je ten, že společnost rozdává privilegia nerovnoměrně. A to nejen s ohledem na gender a sexualitu. V tomto kontextu tak může bílý heterosexuální muž snadno přijít o svá privilegia v případě, že bude mít zájem o něco, co si s ním společnost nespojuje nebo mu nepřisuzuje. Bylo pro mě důležité zmapovat pocity nás všech, a to i těch heterosexuálních mužů, které tato nepsaná pravidla omezují. Při obhajobě své práce na UMPRUM jsem zjistila, že někteří z nich mají pocit, že se tyto problémy buď dávno vyřešily. Pokud se jich tato problematika nedotýká přímo, nevidí důvod, proč by to zrovna oni měli řešit. Někteří z nás si ovšem nemohou dovolit ten luxus tyto problémy neřešit.

Globální trend je navracet nebo alespoň upozorňovat na práva bílého heterosexuálního muže. S podobnými názory byste například u amerických republikánů byla považována za kacířku. Stejně tak v Česku mimo Prahu. Bála jste se o těchto tématech někdy mluvit?

Ano. Praha je liberální. Ale s ohledem na moji obhajobu je i na tolerantní UMPRUM problematické prezentovat svou práci. Ačkoliv právě zde byste očekávala otevřenost. Diskutabilní by bylo, kdybych shazovala vinu na bílé muže. Proto jsem pohled heterosexuálního bílého muže ve své práci zahrnula, neopomenula jsem ho. Stejně jako ženské tak i mužské role se pomalu ale jistě redefinují. Muž ztrácí svou klasickou roli ve společnosti, nemá další jasnou alternativu, a tak u mužů dochází k jakési krizi identity. Ačkoli si myslím, že změny ve společnosti jsou správné, osobně nedokážu odpovědět na to, co jiného mužům nabídnout. Nechci to zjednodušovat.

Muži se někdy žen v nové roli bojí a nechtějí být konfrontováni. Probouzí se v nich agresivita a potřeba vydobýt svou pozici zpět. Jakou máte zkušenost vy osobně? Bojí se vás muži?

Já po partnerovi vyžaduji dost, ale nic, co bych nenabízela na oplátku. Věřím, že někteří se mě bojí a někteří ne. Nemám problém s jiným názorem, ale případné konfrontace se nebojím. Nevyrůstala jsem ve vyloženě liberálním prostředí. Nemám potřebu si dělat veškeré „mužské“ činnosti sama. Budu ráda, když mi muž vymění žárovku. Chci však především, aby částečně viděl do problémů společnosti, ve které žijeme. A i to je na některé muže příliš.

Chcete do budoucna svým uměním společnost měnit? Je to vaše vize?

Má bakalářská práce měla ověřit, zda jako designérka dokážu pomoci posouvat hranice určitých témat ve společnosti. Z historického hlediska víme, že design a umění tu moc mají. Nicméně si myslím, že samostatně jeden člověk-umělec nemá tak velkou moc, aby s nimi hýbal, jak se mu zlíbí.

Ráda bych svou prácí diváky seznamovala s problematikou společenských norem a ujistila je, že to, co dělají a co mají rádi, není nic nenormálního. A nechala je ztotožnit se s mými příběhy. Když to zjednoduším, tak pokud nikomu neubližuji bez jeho souhlasu, lze jakoukoliv sexuální preferenci akceptovat. Všichni si můžeme svobodně vybírat a společnost by nás za to neměla trestat. Snad se stigma „nenormálnosti“ brzy setře a nebudou se s ním muset vyrovnávat budoucí generace.

Veronika Pařízková

Veronika Pařízková

Veronika Pařízková je šéfredaktorka online magazínu Czechdesign, který dlouhodobě mapuje a popularizuje český design. Pravidelně se věnuje kritice negativních fenoménů... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Divoká jízda elektromobilem. Akcie Tesly očima expertů

Budou to za pár dní tři roky, co Elon Musk poslal do vesmíru červenou Teslu Roadster. Cena akcií jeho firmy míří za ní. Ke hvězdám. Může...

Peníze

Dlužníkům zůstane víc. Spočítejte si, jak roste nezabavitelná částka

Částka, kterou exekutor nesmí strhnout dlužníkovi ze mzdy, je od letošního ledna vyšší. Jde o důsledek zvýšení nákladů na bydlení a daňových...

Finmag

I soudy se řídí nepsanými zákony, ukazuje vědec

Kromě psaných pravidel se i soudnictví řídí řadou pravidel nepsaných. Nemusí to nutně být problém, odkazuje David Kosař, který zkoumá fungování...

Finmag

Milionáři z TikToku. Jak se v pandemii vydělává na prodeji šuntu z Číny

Je mi patnáct a během karantény jsem si vydělal padesát tisíc dolarů, tvrdí britský teenager v krátkém videu. Zkusit si to můžete taky....