Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Planetární zdraví: Bez respektu k jiným druhům a přírodě se s viry bojuje jen obtížně

Nikola Benčová | 10. 6. 2020 | Příroda a pandemie | 1 077

Shutterstock

V posledních letech se rozvíjí nový vědní obor planetárního zdraví. Vychází z myšlenky, že lidské zdraví a zdraví planety jako celku jsou neoddělitelně spjaté. Fungující civilizace pak v tomto pojetí závisí na prosperujících přírodních ekosystémech a moudrém spravování zdrojů, které příroda poskytuje.

Pamatujete si, jak nám při pobytu v nucené domácí izolaci živá příroda chyběla tak moc, že všechny zmínky o ní budily okamžitou senzaci? Internet zaplavily příběhy o tom, jak se do poloprázdných měst navrátila zvířata.  Extaticky jsme sdíleli fotky delfínů plovoucích okolo italských břehů a čisté vody plné rybiček v benátských kanálech. Najednou bylo zjevné, že příroda je sice ohrožená, ale rychle ožije, kdekoliv na to má prostor. Jen náš každodenní způsob života je jí tak vzdálený, že jsme si uvykli vnímat ji spíš jako podívanou a ne jako odolnou a nekonečně se proměňující. Žijeme zkrátka ve světě, kde jsou zázraky normální, jen jsme na to kvůli placení složenek a chození do kina zapomněli.

Pandemie a ničení životního prostředí spolu úzce souvisí, a zdaleka se to neprojevuje jen stády divočáků v ulicích. Ukazuje se, že nárůst široké plejády virů, které v posledních desetiletích šíří světem, má přímou souvislost s ukrajováním a drancováním divokých míst na planetě a zánikem druhové pestrosti. V posledních letech se proto rozmáhá nový vědní obor planetárního zdraví (Planetary Health), který se zaměřuje na stále viditelnější souvislosti mezi zdravím lidí, jiných živých bytostí a celých ekosystémů.

Pamatujete si ještě, jak jste si jako malí museli v lese dávat pozor na lišky a psy s pěnou u tlamy, protože by mohli mít vzteklinu?

Těžba surovin, odlesňování, stavba silnic na odlehlých místech, rychlá urbanizace a populační růst přivádí lidi k užšímu kontaktu s živočišnými druhy, s nimiž by se dříve tak snadno nesetkali. Drastické zásahy do populací divoce žijících zvířat vedou k šíření nových virů. „Narušujeme ekosystémy, zabíjíme divoká zvířata nebo je zavíráme do klecí a obchodujeme s nimi. Tím ale samozřejmě vytřepeme viry z jejich přirozených hostitelů, a když k tomu dojde, potřebují nového hostitele. Těmi se pak logicky stáváme my sami,” shrnuje problém přírodovědec David Quammen ve své knize Spillover: Animal Infections and the Next Human Pandemic.

Ale ne všechna virová onemocnění musí mít exotické názvy a budit zdání, že se nachází někde daleko od české kotliny. Pamatujete si ještě, jak jste si jako malí museli v lese dávat pozor na lišky a psy s pěnou u tlamy, protože by mohli mít vzteklinu? V kulisách našeho středoevropského městského života si sice můžeme myslet, že lidstvo ovládlo přírodu a svoji vládu bude rozšiřovat dál. „Patogeny ale nerespektují hranice druhů," konstatuje v rozhovoru pro britský Guardian ekolog nemocí Thomas Gillespie.

Příroda se jen brání

Zní to dost temně, ale tohle uvědomění s sebou přináší i řešení. Kvůli sílícímu drancování přírodních zdrojů a úbytku druhové pestrosti je divoká zvěř vystavována stále většímu stresu. „Velké změny krajiny způsobují, že zvířata ztrácejí svá stanoviště, což znamená, že se stavy některých druhů na omezeném území přeplňují a také přicházejí do většího kontaktu s lidmi. Druhy, které přežijí, se pohybují mnohem blíž k nám a jejich životní prostor se zahušťuje.” doplňuje Gillespie. Ukazuje se, že potřeby divoké krajiny a mimolidských druhů musíme začít brát opravdu vážně. Tedy pokud chceme být zdraví i my sami.

Kde se berou epidemie

Mnohé epidemie propukají v druhově mimořádně pestrých místech. Například v roce 1995 vypukla epidemie eboly v jedné vesnici v africkém Gabonu, jejíž obyvatelé předtím snědli šimpanze uloveného v okolním deštném pralese. I spousta dalších virů se na člověka přenesla z jiných zvířecích druhů. Původ viru SARS byl v roce 2003 vystopován u netopýrů, cibetek a psíků mývalovitých, vir MERS se zase v roce 2012 na Arabském poloostrově pravděpodobně přenesl z velbloudů a nejinak je tomu u současného viru COVID-19, který se podle vědecké komunity nejspíš uvolnil z těl luskounů a netopýrů a pak se rozšířil na trhu v čínském Wu-chanu, kde se prodávala i tato divoká zvířata.

A tady se ke slovu dostává obor environmentálního či planetárního zdraví. Postupně se rozvíjí od roku 2015, kdy Harvardská univerzita společně se Společností pro ochranu přírody (Wildlife Conservation Society) a dalšími partnerskými organizacemi založily Alianci planetárního zdraví. Ta usiluje o rozvoj víceoborového pole aplikovaného výzkumu zaměřeného na politiku a společnost, jehož cílem je porozumět a řešit důsledky stále se zrychlujících změn ve fungování a zdraví přírodních systémů Země a jejich dopadů na lidské zdraví.

„Mezi vědci a veřejností existuje sdílená mylná představa o tom, že přírodní ekosystémy jsou pro lidstvo zdrojem ohrožení. Příroda představuje hrozbu, to je pravda, ale skutečné škody způsobují až lidské činnosti v přírodním světě. Zdravotní rizika v přírodním prostředí mohou být mnohem horší, když do něj zasahujeme,“ cituje Guardian Richarda Ostfelda, význačného vědeckého pracovníka na Cary Institute of Ecosystem Studies v Millbrooku v New Yorku.

I v české krajině je divočina okrájená podobným způsobem. Divoká, srnčí a spárkatá zvěř se kvůli nedostatku přirozených predátorů přemnožila, jednotlivé kusy mají mnohem menší obranyschopnost, a tak jejich populace snadno napadají různá virová onemocnění, např. africký mor u prasat, jak mi sdělil ekologicky orientovaný myslivec Martin Mati z Ostravských lesů. Proto je otázkou, zda se v budoucnu jako společnost naučíme snést i s divokými druhy živočichů jako jsou vlci, rysi, medvědi, ale také třeba bobři a vydry, do jejichž životního prostoru jsme v minulosti citelně zasáhli. Ti totiž mohou být důležitými spojenci pro vytvoření harmoničtější a zdravější krajiny.

Kde se dozvědět víc?

Kromě zmíněného Davida Quammena, autora knihy Spillover: Animal Infections and the Next Human Pandemic (2012), můžeme za otce systémového přístupu k poznání souvislostí mezi lidským a přírodním světem považovat Gregoryho Batesona. V češtině vyšla například jeho kniha Ekologie mysli (2019). Za pozornost stojí i kniha přírodovědce Edwarda O. Wilsona Half-Earth: Our Planet's Fight for Life (2016), kde navrhuje radikální řešení hrozící ekologické katastrofy, kterým by mělo být proměnit polovinu Země v přírodní rezervaci bez přímých zásahů člověka. V srpnu 2020 vyjde publikace Planetary Health: Protecting Nature to Protect Ourselves, kterou dali dohromady editoři Samuel Myers a Howard Frumkin. Kniha se zabývá širokou škálou zdravotních dopadů, které pociťuje lidská společnost v dobách antropocénu, včetně problematiky potravin a výživy, infekčních nemocí, konfliktů a migrace nebo duševního zdraví.

Jako společnost jsme zapomněli na důležitost vzájemných vazeb mezi jednotlivými organismy, jejich stanovišti a námi samotnými, a tak nám odvětví jako je právě Planetární zdraví mohou pomoct porozumět tomu, jak např. bobří hráze pomáhají zadržovat vodu v krajině a bránit tak neutěšenému suchu, které postihuje celou republiku. Chování a pohyb velkých šelem může zase inspirovat v tom, jak šetřit vlastní energií a naučit nás snižovat náročnost energetických systémů, které celá naše společnost využívá.

Cestou zpupnosti a zvědavosti

Kvůli krizovým pandemickým opatřením se zastavila světová ekonomika a nastala hospodářská krize. Pokud se nám ji podaří uchopit jako možnost vytvořit zdravější ekonomiku, která bude v potaz brát křehkost živých ekosystémů, dokážeme do budoucna podobným velkým pandemiím zabránit. Jak nám totiž ukazuje obor planetárního zdraví, sami jsme neviditelně součástí všech stanovišť, všech živočišných i rostlinných druhů, které lidská činnost do této doby ničila. A trpí tak ve výsledku také lidská těla. Velkou roli bude v tomto úsilí hrát také schopnost představivosti každého z nás.

V řecké mytologii můžeme narazit na představu hybris, což se dá přeložit jako zpupnost, troufalost nebo arogance vůči okolnímu světu. Určitě všichni znáte příběhy Tantala, Ikara nebo Sysifa. Člověka, který se dopustil hybris, čeká trest. Možná ale jako společnost nemusíme čekat na trest a můžeme jednat z místa porozumění a zvědavosti. Když si totiž odmyslíme falešnou představu o bezpečí, kterou nám naše města poskytují, a představíme si sami sebe jako součást nekonečného a dýchajícího organismu, možná se nakonec z této krize naučíme jak být plnější a klidnější i uprostřed nejistoty a chaosu. Naučit se žít ve víru neznámého a proměňujícího se světa místo toho exaktně vypočítaného, kontrolovaného a předvídatelného, se totiž může samo ukázat jako lék.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Miss Cool Cat Hvězdou naší titulní strany je Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat. „Cítila jsem se ve svém těle dobře, ale změnila jsem ho podle svého vkusu. Vnímám to jako fe¬ministický postoj – že si můžu se svým tělem dělat, co chci. A platí to třeba i v kontextu nahoty, svlékání je pro mě svoboda,“ říká burleskní performerka.
  • Ženy na okraji Reportáž fotografky Jany Plavec a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové o ženách bez domova. V jejich každodenní realitě není moc prostoru pro lásku ani pro sny, podstatné je vyřešit kde přespí, co budou jíst, jak se zahřejí. Ženské bezdomovectví je nenápadné, ale celospolečenské genderové nerovnosti se na ulici ještě vyostřují, včetně ohrožení fyzickým násilím. Kde hledat pomoc?
  • Na chvíli to rozpustit Kolik z nás je na cestě k závislosti na alkoholu? Pravidelná „sebemedikace“ se týká stále většího množství Čechů a nucená izolace a karanténa nám situaci vskutku neulehčují. Marta Fenclová popisuje, proč není dobré rozpouštět úzkost, strach, nespokojenost nebo nudu ve víně. Co tedy pít? Petra Tajovský Pospěchová testovala nealkoholická vína, gin i vodku a přidává své tipy, jak se propít abstinencí. Taky držíte #suchejúnor?
  • Orgasmus není pokémon Průměrná soulož trvá 11–14 minut a cílem koitu je jeden ze tří druhů vyvrcholení. Vážně? Ve skutečnosti má až 40 % heterosexuálních žen problém orgasmu dosáhnout. Eva Marková se zamýšlí nad kulturně sdílenými představami, tabuizovanými slovy i stresem, který ženy zažívají, když se snaží dostát normám
  • Nevěra není jen problém vztahu …ale děje se tam, kde nerozumíme sami sobě,“ domnívá se párový terapeut a psycholog Paval Rataj. Anna Urbanová se ho ptala, proč je nevěra průvodním jevem naší doby, jestli může někdy zafungovat jako resuscitace vyhaslého vztahu, a především na to, jak vytvářet vztahy, ve kterých se nebudeme navzájem zraňovat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze
Naše tipy