Diskuze k článku:

Když děti odcházejí předčasně

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Veronika | 7. 10. 2019 13:54

Opravdu hezky napsané, je vidět, že autorka má srdce na pravém místě, spoustu empatie a porozumění.Není opravdu větší bolesti, než když přijdete o dítě, vím o čem mluvím. Já a nejen já, můj muž, rodina jsem přišla o své dva andílky, rozhodli se, že přijdou na svět už v 6.měsíci. Musela jsem porodit obě děti a už v tu chvíli jsem věděla, že ještě není jejich čas, že není téměř žádná šance na přežití. Přivést je na tento svět, slyšet je plakat a vědět,že pár minut tu nebudou, obrovská bolest a sebeobviňování, co jsem udělala v životě tak strašného,že mě potkalo takové peklo. A přesně jak říkáte, na slova doktorky, která mi to prostě oznámila a sester u mého porodu, kdy jsem se samozřejmě sesypala jak hromádka z karet, jak si vesele vyprávějí, co budou dělat o víkendu a jak je strašně štve tchýně, nikdy nezapomenu. Takže trochu více empatie a ohleduplnosti prosím. Mimochodem dnes už vím,že vše má svůj důvod a vše nás někam posune. A ano, vím přesně kolik by jim bylo let. A na konec něco veselejšího, měla jsem v životě i obrovské štěstí, mám doma krásnou slečnu a malého zbojníka.

+207
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Monika | 21. 10. 2019 11:18

Dekuji za Vas prispevek, take jsem se rozhodla nechat hocicku odejit kvuli tezke kombinovane srdecni vade ale narozdil od vas se s tim stale uplne nevyrovnala i kdyz jeji zivot by byl trapenim a plny bolesti, smutny pro ni i nas kolem. A nikdy jsem se na to asi nepodivala z te strany, ze ja bych si takovy zivot pro sebe neprala a byla bych vdecna, kdyby mi od bolesti ulevili... Dekuji...

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu


Diskuze k článku:

Kristýna | 17. 5. 2021 20:53

Já přišla o svého prvního andilka Honzíka ve 37 tt na ozvach my řekli, že neslyší srdeční akci, ultrazvuk to potvrdil a 2 dny jsem ho měla mrtvého v břiše, dávali my na vyvolávání tablety a každou minutu do vyvolavaneho porodu jsem se sním v myšlenkách loučila. Nebýt mého přítele a mamky tak asi skocim z okna nebo si něco udělám. Byli to nejhorší chvíle v mém životě. Porodila jsem ho po půl hodině a nejhorší bylo neslyšel pláč. Hned po porodu ho odnesli a sdelili my, že měl okolo krku obtocenou pupeční šňůru. Jsou to dva roky a pořád jsem se stim nenaučila zzit. Druhého andilka holčičku jsem porodila doma ve sprchovým koutě když jsem se sprchovala ve 20 tt do náruče. Zniceho nic mi začalo bolet břicho a odtekla my černá plodova voda a já ji chytila do náruče. Málem jsem v nemocnici vykrvacela. Zapricinila to odlopla placená. Miminko si stále přejeme s mým mužem i když jsem si zažili doslova peklo na zemi. S přítelem se milujeme čím dál víc a vážím si ho,ze to semnou vše prožíval, je pro mě obrovskou oporou. Mi dva andílci my neskutečně chybí. Miminko chceme aspoň jedno.
Ale strach, aby vše dopadlo dobře budu mít v sobě stále.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kristýna | 17. 5. 2021 20:49

Já přišla o svého prvního andilka Honzíka ve 37 tt na ozvach my řekli, že neslyší srdeční akci, ultrazvuk to potvrdil a 2 dny jsem ho měla mrtvého v břiše, dávali my na vyvolávání tablety a každou minutu do vyvolavaneho porodu jsem se sním v myšlenkách loučila. Nebýt mého přítele a mamky tak asi skocim z okna nebo si něco udělám. Byli to nejhorší chvíle v mém životě. Porodila jsem ho po půl hodině a nejhorší bylo neslyšel pláč. Hned po porodu ho odnesli a sdelili my, že měl okolo krku obtocenou pupeční šňůru. Jsou to dva roky a pořád jsem se stim nenaučila zzit. Druhého andilka holčičku jsem porodila doma ve sprchovým koutě když jsem se sprchovala ve 20 tt do náruče. Zniceho nic mi začalo bolet břicho a odtekla my černá plodova voda a já ji chytila do náruče. Málem jsem v nemocnici vykrvacela. Zapricinila to odlopla placená. Miminko si stále přejeme s mým mužem i když jsem si zažili doslova peklo na zemi. Ale strach, aby vše dopadlo dobře budu mít v sobě stále.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lucie | 23. 11. 2020 15:24

Ten v 18 týdnu seshalo miminku srdíčko, tak mi to museli vyvolat, bojím se, že už nebudu moci mít další

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 7. 7. 2020 13:15 | reakce na Katka - 12. 11. 2019 9:21

Dobrý den,
mohla bych Vás, třeba na email, kontaktovat soukromě?
Moc děkuji, zdravím Veronika

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Petra | 13. 5. 2020 11:25 | reakce na Veronika - 16. 11. 2019 19:13

Dobrý den mám uplně ten samý problém ve 23 tt před měsícem jsme přišly o holčičku julinku nečekaně.Týden před tím jsme byli na ultrazvuku a vše bylo v pohodě a měla jsem porodit v termínu v srpnnu.Najednou my praskla voda doma a už to byl jen horor :( Nevím jak se s tím vyrovnat pořád my chybí i když mám utěchu přítele pořád si myslím,že jsem v tom sama a přítel to bere jako že se nic nestalo.Měla jsem dva malý potraty a po 4 letech se zadařila vytoužená holčička a ted jsem o ní přišla a nikdo neví proč.Čekáme na pitevní zprávu :(

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Simi | 11. 5. 2020 16:08

Je smutné číst řádky plné zklamání a smutku. I já si v sdci nesu trauma. První dítě jsem donosila v pořádku, ale porod byl šílený ze strany zdravotnického personálu. Při druhém dítěti bylo vše skoro pohádkové, až na to, že dítě mělo v sobě mrtvý zárodek svého sourozence a nosil ho až do svých 22 let. Mám málo informací, abych to celé pochopila. Pomůže mi někdo ?

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Anonym | 6. 5. 2020 9:22

Děkuji za tento článek. Také jsem si prošla ztrátou... rovnou třemi. Na počátku byla velká touha mít miminko a po několika letech opravdu přišlo. Dnes je to krásná malá holčička. Rok po jejím příchodu dvě čárky na testu....ovšem já nebyla připravená. Zárodek to vzdal v osmém týdnu, ale odhalil to až první ultrazvuk ve 12 týdnu, to už jsem začínala krvácet. Bohužel jsem v tom zůstala sama, bez poučení a informací jak takový přirozený potrat vypadá, jaké jsou jiné možnosti. To trauma z prožití následujícíh pár dní si ponesu celý život. Bohužel tím to neskončilo. Další téměř dva měsíce krvácení a poté stejně zákrok pod lokální anestezií. Další trauma. Všem ženám, které se rozhodnou prožít si tuto událost doma velmi doporučuji poučit se jak to probíhá, jaké mohou být bolesti a poté se nechat zkontrolovat pod ultrazvukem. Po dvou letech opět dvě čárky... ale jen na pár dní. Po dalších dvou letech opět dvě čárky, tentokrát ukončení v 8. týdnu protože se zárodek nevyvíjel. Tentokrát jako lékařský zákrok pod anestezií, ale pravda, v soukromém zařízení se skvělou lékařkou. Duše je zlomená a moc to bolí, nikdy nepřebolí úplně. Budiž mi útěchou moje krásná dcera a dobrý manžel, a nakonec i ten svět kolem mě, který není tak špatný.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Dwířka | 9. 4. 2020 13:36

Je veliké umění takovéto téma zpracovat způsobem, kterým se to podařilo autorce - informativně a přece i vkusně, citlivě.
Můj příběh je ještě trochu jiný - když jsem o děťátko přišla, nevěděla jsem ani, že bych vůbec mohla být v očekávání. Odpověď mi dal až ex-post mamma test poté, co mi plíživě začalo docházet, co asi ty příšerné bolesti a strašlivé krvácení mohly znamenat.
Děťátko by se bylo narodilo za šest týdnů.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lucie | 22. 12. 2019 16:17

Chybi mi tam jedna varianta. Ta, kterou jsem zazila a malem neprezila. Praskle mimodelozni tehotenstvi. Tedy miminko neodeslo samo a dobrovolne, ale jen si naslo spatne misto na uhnizdeni a to se mu stalo osudnym. Nastesti jsem na sobe priznaky hned poznala, tak jsem jela do nemocnice, ale i tak mi do bricha stihl vyteci litr krve a telo upadat do soku. Na celou udalost a miminko myslim kazdy den. Je to uz rok a par mesicu, mam doma miminko 5 tydnu a dalsi 3 starsi deti, ale i tak po dusicce placu. Bylo to nase miminko a vzdy jim zustane...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 23. 11. 2019 0:11 | reakce na Kika - 10. 10. 2019 16:11

Milá Kiko, to co se stalo Vám, děje se stále. Problém je v necitlivém přístupu okolí i zdravotníků. Kdo to neprožil, neví co to je. Jste statečná a máte pro co žít.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 23. 11. 2019 0:05 | reakce na Tereza - 10. 10. 2019 20:23

Milá Terezo, dle své zkušenosti, doporučuji vyčkat a přijmout celou situaci jaká je. Věřte svému tělu, že to zvládne, připraví se na další těhotenství. A prosím, první 3-4 měsíce své následující těhotenství tajte a nikomu nic neříkejte. Prospěje Vám upřímně se modlit. A žádný strach. Na pomoc volejte p.Marii, sv.Anežku a arch.Gabriela. jsou to mocní ochránvci. Navštivte Pan.Týnec.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 22. 11. 2019 23:58 | reakce na Martina - 10. 10. 2019 22:10

Martino, zvládla jste to. Gratuluji. Vaše svědectví je o odvaze a naději.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 22. 11. 2019 23:56 | reakce na Jana - 10. 10. 2019 23:45

Milá Jano, doporučuji Vám se uvolnit. Začátek následujícího těhotenství s nikým nekonzultovat, nerozebírat, neoznamovat.Max. s tatínkem ditěte, ale ať to udrží v tajnosti.
Buďte v klidu a soustřeďte se na ochranu svou a své rodiny. Nenechte působit žádné cizí psychické vlivy, tzv. přepněte program na Boží vůli. Dejte celé budoucí těhotenství do péče Boží, modlete se k P.Marii, sv.Anežce a arch.Gabrielovi. najdete u nich podporu. Nebojte se, strach způsobuje produkci stresových hormonů a ty mají negativní vliv. V klidu dýchejte. Věřím, že miminko už si ten klid najde a přijme Vaši náruč.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 22. 11. 2019 23:45 | reakce na Kateřina - 11. 10. 2019 9:35

Milá Kateřino, jste statečná a milující máma. Netrapte se a odpusťte, mužům někdy klesne rozum do poklopce a stejně nejsou šťastní. Žijte svůj život i sama pro sebe, pro své děti a klid.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 22. 11. 2019 23:41 | reakce na Jana - 30. 10. 2019 16:24

Milá Jano,
zvládla jste to statečně, jste silná. Brzy přiletí nový andílek.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 22. 11. 2019 23:35 | reakce na Renáta - 7. 11. 2019 0:07

Renato, je to tak smutné, ale věřím, že pokud máte silnou touhu po dítěti, máte ještě možnost přivolat anděla na pomoc. Modlete se k arch. Gabrielovi a navštivte Pan.Týnec, svaté místo spojené s Anežkou světicí a královnou, která léčila neplodnost.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Andy | 22. 11. 2019 23:30 | reakce na eva - 8. 11. 2019 23:08

Milá Evo, četla jsem Váš příběh, mrazí mne z něj... Věřím, že se miminku dokážete otevřít a pozvat jej do svého života. Navštivte Pan. Týnec, je to svaté místo, spojené Anežkou, která činila zázraky i ohledně neplodnosti. Modlete se, a Bůh Vám pomůže. Mám s tím zkušenost.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Veronika | 16. 11. 2019 19:13

Článek čtu už týden pořád dokola, je to týden, co jsme přišli ve 23tt o holčičku kvůli vrozené vadě srdíčka, nevím jak se vyrovnat s tou bolestí, i když jsou světlejší chvilky, kdy člověk dokáže jakž takž fungovat, jinak mi přijde, že je to snad čím dál horší, to prázdno, nic.. doktorka radila pobrečet si, dát si víno, odjet na dovolenou a udělat tlustou čáru, však si uděláte další.. v tu strašnou chvíli mi to kupodivu možná na chvíli pomohlo, ale největší peklo stejně přijde až po.. jak se s tím má člověk vyrovnat, nevím.. pořád si říkám, jestli někdy přijdu na smysl toho všeho a proč se malá neměla narodit. Bylo to vytoužené miminko po roce snažení, teď vůbec nedokážu přemýšlet, co bude dál. Partner je mi velkou oporou, i když mi i tak přijde, že jsem v tom sama.. tolik mi chybí a to jsem ji ani neviděla :,(

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Katka | 12. 11. 2019 9:21

Děkuji moc za krásný článek, jsem velmi ráda, že jako porodní bába píšete i o tomto tématu.
Moje zkušenost se zamlklým těhotenství je z dubna 2019 a budu si navždy pamatovat na každý okamžik - protože myslím, že tato zkušenost změní naprosto pohled ženy na život i na smrt. Tak jako většina maminek jsem vůbec netušila, že se tyto věci dějí i po prvním trimestru, a vůbec ne po screeningu, který dopadl skvěle. Na kontrolu v 17 tt. jsem šla s mírnou nervozitou, že mi neroste bříško a že pořád nepřibírám (celé těhotenství mě trápily nevolnosti). Když jsem přišla na kontrolu a viděla jsem ultrazvuk, věděla jsem,že je to špatně a vůbec nejhorší bylo, že doktor přestal mluvit, přišlo mi to jako hodiny a pak už jen ta zpráva, že je mrtvé. V tu chvíli absolutně nejste schopná tu informaci pobrat, jen jsem věděla, že se nemůžu "složit". Doktor mi řekla,že se musím ihned objednat do nemocnice na potrat. Já se jen ptala, jestli jsem to mohla zavinit já? On že ne, že se to stává a už mi dával kartu do ruky a já vyšla do sesterny, kde mi vzaly kartu a já se objevila v čekárně plné lidí. Do teď to vnímám velmi zvláštně, jak ženu, které toto sdělí - jak ji mohou hned vypakovat, nikdo se nezeptal, jestli mám odvoz nebo někoho blízkého..Najednou s vámi nikdo nekomunikuje. Sedla jsem do auta a věděla jsem, že musím v klidu odjet domů. Manžel spal po práci a já vůbec nevěděla, jak to říct. Byl to velmi smutný okamžik, ale pak už jsem na to nebyla sama, a to je opravdu v těchto chvílích nejdůležitější. Sbalila jsem se do nemocnice, bohužel jsem nevěděla, že jsou i jiné možnosti. V nemocnici mi nejprve sestřička řekla, že na to se objednává dopředu, že to není, že si jen tak přijdu na potrat, pak si přečetla o co jde..a šla sehnat doktora, pořád někde stojíte a čekáte. Přišel doktor, že by to vyšlo na noc a že mám přijet ráno..ale já už chtěla zůstat tam. Měli místo jen na čtyřlůžkovém pokoji. Šla jsem odevzdat věci a dostala jsem pokárání, že nemám papuče. V hlavě jsem si říkala,jestli se vůbec tyto ženy dokážou vcítit, v jakém rozpoložení se takováto žena balí do nemocnice. Přišla jsem na pokoj a vlastně to byl první chvíle, kdy vám to vše dojde. A tak pláčete a máte pocit, že strašně rušíte ženy na pokoji, které mají své problémy. Nikdo už se se mnou nebavil, hrozně mě bolela hlava, šla jsem na sesternu, kde nikdo neotevíral, ikdyž mě viděly. Jediné co sestry udělaly, zakázaly jít dceru s vnoučkem za babičkou na náš pokoj - že to není kvůli mě vhodné. Což mi bylo ještě více líto té babičky a říkala jsem, že mi to nevadí a řekla jsem, proč tam ležím,..to mi mimochodem moc pomohlo, protože ty ženy věděly mnohem víc, co říct a jak mi pomoci. Přes noc mi zavedli roztahovací tyčinku, což bylo mírně nepříjemné, ale nic bolestivého. Poté mi od rána zaváděli vyvolávající tablety, k večeru mi praskla voda, neměla jsem žádné vložky a tudíž zase na sesternu vyčkat, jestli někdo přijde. Večer už byly silné i bolesti a já chodila za doktorem, protože jsem nechtěla rušit ženy z pokoje. Ty vždy nechápaly, že mě poslal zpět, pak mi přidělali kapačku a já se vůbec nemohla hýbat, přitom jsem cítila, že potřebuji stát, chodit...po poslední kontrole doktora jsem se opět vrátila zpátky (mimochodem pořád chodíte sama přes celou chodbu, točila se mi hlava, ale opravdu jakoby nikdo u toho nechce být s váma), doktor mi zatlačil na břicho, pak jsem si lehla na pokoj a cítila jsem, že jde miminko dolů, zrovna přišla sestra a já jí říkám, že ho cítím mezi nohama, ona že vydá léky a že to se mi jen zdá... v tu chvíli jsem cítila miminko i pup. šňůru mezi nohama, chtěla jsem se na něj podívat - a podařilo se...byl to krásný okamžik a v tu chvíli jsem věděla,že je vše jak má být. Když to sestra uviděla, začala na mě házet peřinu, ať se nedívám a že se musí na sál. Celou cestu na sál jsem miminko hladila, ikdyž mi říkali, ať vytáhnu ruce...v tu chvíli jsem si byla naprosto jistá tím, že tento kontakt potřebuji. Pak už jsem si přelehla a uspali mě. Probudila jsem se smíšenými pocity a strašnou žízní. Poprvé za celou dobu za mnou přišla příjemná sestra a snažila se mi vyhovět..Nechala mi zásobu vložek na stolku a po kontrole..jsem hned dopoledne jela domů. V tu chvíli se odehrává to, jak to všechno přijmete a jak se s tím popasujete. Hodně jsem odpočíval, chodila do přírody a komunikovala s manželem. S rodinou jsem se sešla ještě ten týden, napsala jsem to přátelům a jelikož jsem se vracela po měsíci do práce a celkově to na malém městě vědělo hodně lidí a já se chtěla vyvarovat otázek, rozhodla jsem se to napsat i na sítě.. Veškerý druh sdílení mi pomohl, nechtěla jsem z toho dělat tabu - znovu jsem si uvědomila, jak naše kultura těžce vnímá smrt a absolutně neví, jak se k ní postavit. Velmi mi také pomohla schůzka s paní, která komunikuje anděly, jsem věřící a ty pocity mě dovedly k ní. S manželem jsme udělali rituál rozloučení. Změnila jsem gynekologa - ne, že bych mu něco zazlívala, ale nechtěla jsem si další těhotenství spojovat s tou místností a ultrazvukem. Teď mám skvělou doktorku, každý den jsem se modlila,ať máme zase štěstí a jsem brzy v očekávání, kontrola dopadla dobře a po dvou menstruacích se na nás opět usmálo štěstí. Nebudu lhát.. samozřejmě se vkrádají do mysli často myšlenky, co kdyby zase.. a strach je větší..ale je to krásné a jsem velmi ráda, že jsem v očekávání.
Ten text je dlouhý, ale vím, jak jsem hltala já všechny příběhy a informace od žen, které měly stejnou zkušenost...protože nikdo jiný se s vámi nebaví.. ( z mé zkušenosti)..
Teď beru příchod "Pomněnky" (tak jsem si miminko pojmenovala) jako velký dar do života, člověk vidí naprosto jinak "problémy", přesvědčí se o své síle žít a mít naději a víru.. A děkuji velmi i za těch 17 tt, co jsem mohla zažívat ten krásný pocit "jiného stavu".. A říká se, že tyto miminka připravují půdu.. u nás to tak opravdu bylo, nyní nemám ani nevolnosti:)
A ještě jeden vzkaz, tyto duše - miminka si přijdou na krátkou dobu k nám pro lásku a jsou velmi vděčné za to, že jim ji dáme. Navždy zůstanou našimi dětmi. :)
Láska překonává i smrt.
Přeji všem hodně lásky, víry a naděje:)
Katka

+44
Reagovat | Citovat | Nahlásit

eva | 8. 11. 2019 23:08

moc děkuji za článek ,,,před 19 lety jsem při porodu přišla o syna,,,,,,kdyby personál poslouchal co jim říkám jak se cítím že něco není v pořádku a nenechal mě 8 hodin ležet s tím že nějaká alena co umí tady s tím monitorem má dovolenou a že stejně nejsem otevřená a at ležím a furt nehekám,,,a pak at tlačím ,,když člověk už nemá kontrakce a pak najednou přiletí doktor a honem honem císař,,i na sál jsem si musela dojít,,,pak už je otevřete oči a slyšíte,,,sestro pište mrtvě rozené,,jmeno vynechte dejte tam jen přijmení,,,pak přelézíte z operační postele na normální a doktor vám řekne,,no tak šup maminko to zvládnete,,,chápete MAMINKO,,,NIKDE žádné miminko..pak vám jetě řekne že to se někdy prostě stane,,,,,???a že ještě děti mít můžu,,,,,,,děti nemám,,,když jsem po 17 letech sebrala odvahu znovu do toho jít tak už to nejde,,,,,rodila jsem v Třebíči a rodil mě dr Janíček

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jarka | 8. 11. 2019 11:21

"Jak vás tak vidím, tak budete chtít samovolný potrat." Nebo: "No, vypadá to špatně, přijďte za týden." Potom úžasné komentáře okolí typu: "Dokud se dítě nepozná v zrcadle, je to stejně šimpanz." Držte se všichni, které tím procházíte nebo počítáte jako já.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Renáta | 7. 11. 2019 0:07

Děkuji, děkuji za článek, který mi pomáhá překonat nejtěžší období. Čtu ho po několikáté a snažím se pochopit nebo si přiznat, že jsem neudělala chybu, že to tak mělo být. Ale je to velice těžké. Je to 12. týdnů co odešla naše dcera, 12. dlouhých týdnů výčitek a přání aby tady byla s námi. Rozárka se narodila ve 32+4 tt, byla mi přiložena, manžel přestřihl pup.šňůru. Vše vypadalo v pořádku, kvůli těh.cukr. byla veliká vážila 3130g. Lékaři odvezli Rozinku v inkubátoru, po 5.hodinách mi přišli říct byly problémy s dýcháním, ale vše je stabilizované. Za další 2.hodiny-musíme jí převést do lepšího zařízení. A pak vám přijdou říct zavolejte manželovi a přijďte se rozloučit. Už jsem to nestihli, manžel dojel ve chvíli, kdy mi lékař oznamoval Vaše dcera bohužel zemřela. Byl a je to stále velký šok. Proč, proč my, co jsem udělala špatně, proč na to nepřišli dřív, že její srdíčko je nemocné, kdo udělal chyby, proč nepoznali už v těhotenství, že je něco špatně. Pořád se ptáte PROČ, ale odpovědi nepřicházejí. Musíme jít dál, máme 2 skvělé syny 16 a 12 let, pro které tady musíme být. Snad mi to Rozinka odpustila, že jsem s ní nebyla když odcházela.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

xxx | 6. 11. 2019 20:37

Milá Alžběto, čtu Váš článek a po tvářích se mi kutálí slzy. Před 5 měsíci jsme přišli o chlapečka ve 24. tt. Stále to bolí a bolet nikdy nepřestane. Jsou dny lepší a dny, kdy je to opravdu těžké. Díky manželovi, vzájemné podpoře a komunikaci je tato situace snesitelnější. Doufám, že se brzy odrazíme ode dna a dočkáme se miminka...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

xxx | 6. 11. 2019 20:36

Milá Alžběto, čtu Váš článek a po tvářích se mi kutálí slzy. Před 5 měsíci jsme přišli o chlapečka ve 24. tt. Stále to bolí a bolet nikdy nepřestane. Jsou dny lepší a dny, kdy je to opravdu těžké. Díky manželovi, vzájemné podpoře a komunikaci je tato situace snesitelnější. Doufám, že se brzy odrazíme ode dna a dočkáme se miminka...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jana | 30. 10. 2019 16:24

Moc díky za krásný článek.
Já jsem přišla o miminko za začátku 11 tt (a od té doby mám andělské miminko jménem Vavřinec a status maminka andělského miminka).
Můj gynekolog normálně komunikuje docela dobře, ale v této situaci bylo znát, že mu asi chybí znalosti, jaké informace a emoční podporu klientce poskytnout. Dvakrát na mě naléhal, že hned zvedne telefon a objedná mě do nemocnice na zákrok. Když jsem řekla, že to chci raději přirozeně, odpověděl, že revize je lepší.
Naštěstí jsem tehdy z jiných zdrojů než od doktora věděla několik informací.
1) že dle zákona o zdravotních službách nemohu pod nátlakem udělovat souhlas s chirurgickým výkonem a že mám právo na svobodnou volbu zdravotnického zařízení. 2) Dále jsem mohla vycházet ze dvou amerických povídek, kde hrdinkám v této situaci doporučovali lékaři, ať si dají čas na truchlení a že přirozený potrat je šetrnější pro tělo než chirurgický.
3) že po vysazení umělého progesteronu (Crinone) je dle příbalového letáku po několika dnech vyšší pravděpodobnost spontálního potratu.
4) že na lékaře komunikujícího formou zaseklé gramofonové desky musím reagovat suveréně a stručně

Když jsem svému lékaři tedy 2x stručně a asertivně odmítla okamžité objednání na revizi, svolil naštěstí bez konfliktu k vyčkávání na přirozený potrat a ultrazvukové kontrole za 14 dnů.
Jediná užitečná informace od něj byla, že potrat může přijít dnes, zítra nebo za několik dnů či týdnů a že ideálně by mělo jít o zhruba 3 hodinové silné krvácení. Zajímavé informace, které se můžete dočíst na Bylotu-nenitu nebo v tomto článku mi neřekl, ani mi nedal žádný informační materiál. Zato mi sdělil mýty, dávno vyvrácené, že:
1) revize je lepší
2) že pravděpodobně i po přirozeném potratu budu muset na revizi.

Můj přirozený potrat byl naštěstí bez komplikací, kompletní. Čekala jsem že příjdou větší bolesti ale přišly jen malé, na rozdíl od menstruačních krátké, v určitých intervalech. Hormony dobře zapracovaly, měla jsem díky tomu dost energie a u mě nezvyklé nutkání na pilné uklízení. Vavřincovo plodové vejce jsem zachytila, prohlédla si, bylo zajímavé.

Posíláme s andělíčkem Vavřinečkem všem, kterých se toto téma týká spoustu energie A článek paní Alžběty i web Bylotu-nenitu cz mohu vřele doporučit.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Linda | 21. 10. 2019 17:24

Mila Alzbeto, kez by byli vsichni zdravotnici takto osviceni! Mam za sebou 3 bezproblemova poceti a tehotenstvi, 3 zdrave deti a jsem za to nekonecne vdecna. A pri cteni vaseho clanku a komentaru musim casto utirat slzy. Preju vsem zenam spousty sil a moudre zdravotniky!

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Monika | 21. 10. 2019 11:18 | reakce na Martina - 8. 10. 2019 12:31

Dekuji za Vas prispevek, take jsem se rozhodla nechat hocicku odejit kvuli tezke kombinovane srdecni vade ale narozdil od vas se s tim stale uplne nevyrovnala i kdyz jeji zivot by byl trapenim a plny bolesti, smutny pro ni i nas kolem. A nikdy jsem se na to asi nepodivala z te strany, ze ja bych si takovy zivot pro sebe neprala a byla bych vdecna, kdyby mi od bolesti ulevili... Dekuji...

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Kateřina | 18. 10. 2019 9:18 | reakce na Mira - 11. 10. 2019 20:55

Je to přesně jak říkáte, charakter člověka se ukáže v takových okamžicích.
A k tomu, že ten pravý někde teprve čeká, je to tak :-). Mám v životě někoho, koho znám od páté třídy, to jsem ho teda fakt moc milovala :-) :-) :-) tzn. nějakých 25 let, 5 let vedle sebe máme kanceláře a tak nějak jsme šli jednou na pivo, už se na mně nemohl dívat jak jsem nešťastná, a teď to bude rok co si užíváme společné cesty. Ukázal mi, že ten život fakt může být zase hezký a co je pro mně asi nejdůležitější, že má moc hezký vztah s mýma dětma. Můžu jen doufat, že tohle štěstí u nás už zůstane.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Mira | 11. 10. 2019 20:55 | reakce na Kateřina - 11. 10. 2019 9:35

No to s manzelem je sila. Ale neprekvapuje me to, me v podobne situaci manzel taky nepodrzel. V takovych situacich se nekompromisne ukazuje s kym to zijeme a jaky vztah mame. V tom nestesti muzou mluvit o stesti aspon ty z nas co maji partnery, kteri je podrzi....ale i tak se snatte to hodin za hlavu a uzivejte hezkych stranek zivota. Treba nekde ten pravy teprve ceka. Preji hodne stesti.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Petra | 11. 10. 2019 16:05 | reakce na Jana - 10. 10. 2019 23:45

Mám husí kůži, jak moc si jsou naše příběhy podobné!!! Držím palce!!!!!

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu


Zobrazit další