Diskuze k článku:

Když děti odcházejí předčasně

Váš komentář:

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Veronika | 7. 10. 2019 | 13:54

Opravdu hezky napsané, je vidět, že autorka má srdce na pravém místě, spoustu empatie a porozumění.Není opravdu větší bolesti, než když přijdete o dítě, vím o čem mluvím. Já a nejen já, můj muž, rodina jsem přišla o své dva andílky, rozhodli se, že přijdou na svět už v 6.měsíci. Musela jsem porodit obě děti a už v tu chvíli jsem věděla, že ještě není jejich čas, že není téměř žádná šance na přežití. Přivést je na tento svět, slyšet je plakat a vědět,že pár minut tu nebudou, obrovská bolest a sebeobviňování, co jsem udělala v životě tak strašného,že mě potkalo takové peklo. A přesně jak říkáte, na slova doktorky, která mi to prostě oznámila a sester u mého porodu, kdy jsem se samozřejmě sesypala jak hromádka z karet, jak si vesele vyprávějí, co budou dělat o víkendu a jak je strašně štve tchýně, nikdy nezapomenu. Takže trochu více empatie a ohleduplnosti prosím. Mimochodem dnes už vím,že vše má svůj důvod a vše nás někam posune. A ano, vím přesně kolik by jim bylo let. A na konec něco veselejšího, měla jsem v životě i obrovské štěstí, mám doma krásnou slečnu a malého zbojníka.

+184
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Renáta | 7. 11. 2019 | 00:05

Děkuji, děkuji za článek, který mi pomáhá překonat nejtěžší období. Čtu ho po několikáté a snažím se pochopit nebo si přiznat, že jsem neudělala chybu, že to tak mělo být. Ale je to velice těžké. Je to 12.týdnů co odešla naše dcera, 12.dlouhých týdnů výčitek a přání aby tady byla s námi. Rozárka se narodila ve 32+4 tt, byla mi přiložena, manžel přestřihl pup.šňůru. Vše vypadalo v pořádku, kvůli těh.cukr. byla veliká vážila 3130g. Lékaři odvezli Rozinku v inkubátoru, po 5.hodinách mi přišli říct byly problémy s dýcháním, ale vše je stabilizované. Za další 2.hodiny-musíme jí převést do lepšího zařízení, a pak vám přijdou říct zavolejte manželovi a přijďte se rozloučit. Už jsem to nestihli, manžel dojel ve chvíli, kdy mi lékař oznamoval ,Vaše dcera bohužel zemřela,. Byl a je to stále velký šok. Proč, proč my, co jsem udělala špatně, proč na to nepřišli dřív, že její srdíčko je nemocné, kdo udělal chyby, proč nepoznali už v těhotenství, že je něco špatně. Pořád se ptáte PROČ, ale odpovědi nepřicházejí. Musíme jít dál, máme 2 skvělé syny 16 a 12 let, pro které tady musíme být. Snad mi to Rozinka odpustila, že jsem s ní nebyla když odcházela.

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Všech 83 komentářů v diskuzi

Veronika | 16. 11. 2019 | 19:13

Článek čtu už týden pořád dokola, je to týden, co jsme přišli ve 23tt o holčičku kvůli vrozené vadě srdíčka, nevím jak se vyrovnat s tou bolestí, i když jsou světlejší chvilky, kdy člověk dokáže jakž takž fungovat, jinak mi přijde, že je to snad čím dál horší, to prázdno, nic.. doktorka radila pobrečet si, dát si víno, odjet na dovolenou a udělat tlustou čáru, však si uděláte další.. v tu strašnou chvíli mi to kupodivu možná na chvíli pomohlo, ale největší peklo stejně přijde až po.. jak se s tím má člověk vyrovnat, nevím.. pořád si říkám, jestli někdy přijdu na smysl toho všeho a proč se malá neměla narodit. Bylo to vytoužené miminko po roce snažení, teď vůbec nedokážu přemýšlet, co bude dál. Partner je mi velkou oporou, i když mi i tak přijde, že jsem v tom sama.. tolik mi chybí a to jsem ji ani neviděla :,(

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Katka | 12. 11. 2019 | 09:21

Děkuji moc za krásný článek, jsem velmi ráda, že jako porodní bába píšete i o tomto tématu.
Moje zkušenost se zamlklým těhotenství je z dubna 2019 a budu si navždy pamatovat na každý okamžik - protože myslím, že tato zkušenost změní naprosto pohled ženy na život i na smrt. Tak jako většina maminek jsem vůbec netušila, že se tyto věci dějí i po prvním trimestru, a vůbec ne po screeningu, který dopadl skvěle. Na kontrolu v 17 tt. jsem šla s mírnou nervozitou, že mi neroste bříško a že pořád nepřibírám (celé těhotenství mě trápily nevolnosti). Když jsem přišla na kontrolu a viděla jsem ultrazvuk, věděla jsem,že je to špatně a vůbec nejhorší bylo, že doktor přestal mluvit, přišlo mi to jako hodiny a pak už jen ta zpráva, že je mrtvé. V tu chvíli absolutně nejste schopná tu informaci pobrat, jen jsem věděla, že se nemůžu "složit". Doktor mi řekla,že se musím ihned objednat do nemocnice na potrat. Já se jen ptala, jestli jsem to mohla zavinit já? On že ne, že se to stává a už mi dával kartu do ruky a já vyšla do sesterny, kde mi vzaly kartu a já se objevila v čekárně plné lidí. Do teď to vnímám velmi zvláštně, jak ženu, které toto sdělí - jak ji mohou hned vypakovat, nikdo se nezeptal, jestli mám odvoz nebo někoho blízkého..Najednou s vámi nikdo nekomunikuje. Sedla jsem do auta a věděla jsem, že musím v klidu odjet domů. Manžel spal po práci a já vůbec nevěděla, jak to říct. Byl to velmi smutný okamžik, ale pak už jsem na to nebyla sama, a to je opravdu v těchto chvílích nejdůležitější. Sbalila jsem se do nemocnice, bohužel jsem nevěděla, že jsou i jiné možnosti. V nemocnici mi nejprve sestřička řekla, že na to se objednává dopředu, že to není, že si jen tak přijdu na potrat, pak si přečetla o co jde..a šla sehnat doktora, pořád někde stojíte a čekáte. Přišel doktor, že by to vyšlo na noc a že mám přijet ráno..ale já už chtěla zůstat tam. Měli místo jen na čtyřlůžkovém pokoji. Šla jsem odevzdat věci a dostala jsem pokárání, že nemám papuče. V hlavě jsem si říkala,jestli se vůbec tyto ženy dokážou vcítit, v jakém rozpoložení se takováto žena balí do nemocnice. Přišla jsem na pokoj a vlastně to byl první chvíle, kdy vám to vše dojde. A tak pláčete a máte pocit, že strašně rušíte ženy na pokoji, které mají své problémy. Nikdo už se se mnou nebavil, hrozně mě bolela hlava, šla jsem na sesternu, kde nikdo neotevíral, ikdyž mě viděly. Jediné co sestry udělaly, zakázaly jít dceru s vnoučkem za babičkou na náš pokoj - že to není kvůli mě vhodné. Což mi bylo ještě více líto té babičky a říkala jsem, že mi to nevadí a řekla jsem, proč tam ležím,..to mi mimochodem moc pomohlo, protože ty ženy věděly mnohem víc, co říct a jak mi pomoci. Přes noc mi zavedli roztahovací tyčinku, což bylo mírně nepříjemné, ale nic bolestivého. Poté mi od rána zaváděli vyvolávající tablety, k večeru mi praskla voda, neměla jsem žádné vložky a tudíž zase na sesternu vyčkat, jestli někdo přijde. Večer už byly silné i bolesti a já chodila za doktorem, protože jsem nechtěla rušit ženy z pokoje. Ty vždy nechápaly, že mě poslal zpět, pak mi přidělali kapačku a já se vůbec nemohla hýbat, přitom jsem cítila, že potřebuji stát, chodit...po poslední kontrole doktora jsem se opět vrátila zpátky (mimochodem pořád chodíte sama přes celou chodbu, točila se mi hlava, ale opravdu jakoby nikdo u toho nechce být s váma), doktor mi zatlačil na břicho, pak jsem si lehla na pokoj a cítila jsem, že jde miminko dolů, zrovna přišla sestra a já jí říkám, že ho cítím mezi nohama, ona že vydá léky a že to se mi jen zdá... v tu chvíli jsem cítila miminko i pup. šňůru mezi nohama, chtěla jsem se na něj podívat - a podařilo se...byl to krásný okamžik a v tu chvíli jsem věděla,že je vše jak má být. Když to sestra uviděla, začala na mě házet peřinu, ať se nedívám a že se musí na sál. Celou cestu na sál jsem miminko hladila, ikdyž mi říkali, ať vytáhnu ruce...v tu chvíli jsem si byla naprosto jistá tím, že tento kontakt potřebuji. Pak už jsem si přelehla a uspali mě. Probudila jsem se smíšenými pocity a strašnou žízní. Poprvé za celou dobu za mnou přišla příjemná sestra a snažila se mi vyhovět..Nechala mi zásobu vložek na stolku a po kontrole..jsem hned dopoledne jela domů. V tu chvíli se odehrává to, jak to všechno přijmete a jak se s tím popasujete. Hodně jsem odpočíval, chodila do přírody a komunikovala s manželem. S rodinou jsem se sešla ještě ten týden, napsala jsem to přátelům a jelikož jsem se vracela po měsíci do práce a celkově to na malém městě vědělo hodně lidí a já se chtěla vyvarovat otázek, rozhodla jsem se to napsat i na sítě.. Veškerý druh sdílení mi pomohl, nechtěla jsem z toho dělat tabu - znovu jsem si uvědomila, jak naše kultura těžce vnímá smrt a absolutně neví, jak se k ní postavit. Velmi mi také pomohla schůzka s paní, která komunikuje anděly, jsem věřící a ty pocity mě dovedly k ní. S manželem jsme udělali rituál rozloučení. Změnila jsem gynekologa - ne, že bych mu něco zazlívala, ale nechtěla jsem si další těhotenství spojovat s tou místností a ultrazvukem. Teď mám skvělou doktorku, každý den jsem se modlila,ať máme zase štěstí a jsem brzy v očekávání, kontrola dopadla dobře a po dvou menstruacích se na nás opět usmálo štěstí. Nebudu lhát.. samozřejmě se vkrádají do mysli často myšlenky, co kdyby zase.. a strach je větší..ale je to krásné a jsem velmi ráda, že jsem v očekávání.
Ten text je dlouhý, ale vím, jak jsem hltala já všechny příběhy a informace od žen, které měly stejnou zkušenost...protože nikdo jiný se s vámi nebaví.. ( z mé zkušenosti)..
Teď beru příchod "Pomněnky" (tak jsem si miminko pojmenovala) jako velký dar do života, člověk vidí naprosto jinak "problémy", přesvědčí se o své síle žít a mít naději a víru.. A děkuji velmi i za těch 17 tt, co jsem mohla zažívat ten krásný pocit "jiného stavu".. A říká se, že tyto miminka připravují půdu.. u nás to tak opravdu bylo, nyní nemám ani nevolnosti:)
A ještě jeden vzkaz, tyto duše - miminka si přijdou na krátkou dobu k nám pro lásku a jsou velmi vděčné za to, že jim ji dáme. Navždy zůstanou našimi dětmi. :)
Láska překonává i smrt.
Přeji všem hodně lásky, víry a naděje:)
Katka

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit

eva | 8. 11. 2019 | 23:08

moc děkuji za článek ,,,před 19 lety jsem při porodu přišla o syna,,,,,,kdyby personál poslouchal co jim říkám jak se cítím že něco není v pořádku a nenechal mě 8 hodin ležet s tím že nějaká alena co umí tady s tím monitorem má dovolenou a že stejně nejsem otevřená a at ležím a furt nehekám,,,a pak at tlačím ,,když člověk už nemá kontrakce a pak najednou přiletí doktor a honem honem císař,,i na sál jsem si musela dojít,,,pak už je otevřete oči a slyšíte,,,sestro pište mrtvě rozené,,jmeno vynechte dejte tam jen přijmení,,,pak přelézíte z operační postele na normální a doktor vám řekne,,no tak šup maminko to zvládnete,,,chápete MAMINKO,,,NIKDE žádné miminko..pak vám jetě řekne že to se někdy prostě stane,,,,,???a že ještě děti mít můžu,,,,,,,děti nemám,,,když jsem po 17 letech sebrala odvahu znovu do toho jít tak už to nejde,,,,,rodila jsem v Třebíči a rodil mě dr Janíček

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 22. 11. 2019 | 23:30 | reakce na eva - 8. 11. 2019 23:08

Milá Evo, četla jsem Váš příběh, mrazí mne z něj... Věřím, že se miminku dokážete otevřít a pozvat jej do svého života. Navštivte Pan. Týnec, je to svaté místo, spojené Anežkou, která činila zázraky i ohledně neplodnosti. Modlete se, a Bůh Vám pomůže. Mám s tím zkušenost.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Jarka | 8. 11. 2019 | 11:21

"Jak vás tak vidím, tak budete chtít samovolný potrat." Nebo: "No, vypadá to špatně, přijďte za týden." Potom úžasné komentáře okolí typu: "Dokud se dítě nepozná v zrcadle, je to stejně šimpanz." Držte se všichni, které tím procházíte nebo počítáte jako já.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Renáta | 7. 11. 2019 | 00:07

Děkuji, děkuji za článek, který mi pomáhá překonat nejtěžší období. Čtu ho po několikáté a snažím se pochopit nebo si přiznat, že jsem neudělala chybu, že to tak mělo být. Ale je to velice těžké. Je to 12. týdnů co odešla naše dcera, 12. dlouhých týdnů výčitek a přání aby tady byla s námi. Rozárka se narodila ve 32+4 tt, byla mi přiložena, manžel přestřihl pup.šňůru. Vše vypadalo v pořádku, kvůli těh.cukr. byla veliká vážila 3130g. Lékaři odvezli Rozinku v inkubátoru, po 5.hodinách mi přišli říct byly problémy s dýcháním, ale vše je stabilizované. Za další 2.hodiny-musíme jí převést do lepšího zařízení. A pak vám přijdou říct zavolejte manželovi a přijďte se rozloučit. Už jsem to nestihli, manžel dojel ve chvíli, kdy mi lékař oznamoval Vaše dcera bohužel zemřela. Byl a je to stále velký šok. Proč, proč my, co jsem udělala špatně, proč na to nepřišli dřív, že její srdíčko je nemocné, kdo udělal chyby, proč nepoznali už v těhotenství, že je něco špatně. Pořád se ptáte PROČ, ale odpovědi nepřicházejí. Musíme jít dál, máme 2 skvělé syny 16 a 12 let, pro které tady musíme být. Snad mi to Rozinka odpustila, že jsem s ní nebyla když odcházela.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 22. 11. 2019 | 23:35 | reakce na Renáta - 7. 11. 2019 00:07

Renato, je to tak smutné, ale věřím, že pokud máte silnou touhu po dítěti, máte ještě možnost přivolat anděla na pomoc. Modlete se k arch. Gabrielovi a navštivte Pan.Týnec, svaté místo spojené s Anežkou světicí a královnou, která léčila neplodnost.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Renáta | 7. 11. 2019 | 00:05

Děkuji, děkuji za článek, který mi pomáhá překonat nejtěžší období. Čtu ho po několikáté a snažím se pochopit nebo si přiznat, že jsem neudělala chybu, že to tak mělo být. Ale je to velice těžké. Je to 12.týdnů co odešla naše dcera, 12.dlouhých týdnů výčitek a přání aby tady byla s námi. Rozárka se narodila ve 32+4 tt, byla mi přiložena, manžel přestřihl pup.šňůru. Vše vypadalo v pořádku, kvůli těh.cukr. byla veliká vážila 3130g. Lékaři odvezli Rozinku v inkubátoru, po 5.hodinách mi přišli říct byly problémy s dýcháním, ale vše je stabilizované. Za další 2.hodiny-musíme jí převést do lepšího zařízení, a pak vám přijdou říct zavolejte manželovi a přijďte se rozloučit. Už jsem to nestihli, manžel dojel ve chvíli, kdy mi lékař oznamoval ,Vaše dcera bohužel zemřela,. Byl a je to stále velký šok. Proč, proč my, co jsem udělala špatně, proč na to nepřišli dřív, že její srdíčko je nemocné, kdo udělal chyby, proč nepoznali už v těhotenství, že je něco špatně. Pořád se ptáte PROČ, ale odpovědi nepřicházejí. Musíme jít dál, máme 2 skvělé syny 16 a 12 let, pro které tady musíme být. Snad mi to Rozinka odpustila, že jsem s ní nebyla když odcházela.

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

xxx | 6. 11. 2019 | 20:37

Milá Alžběto, čtu Váš článek a po tvářích se mi kutálí slzy. Před 5 měsíci jsme přišli o chlapečka ve 24. tt. Stále to bolí a bolet nikdy nepřestane. Jsou dny lepší a dny, kdy je to opravdu těžké. Díky manželovi, vzájemné podpoře a komunikaci je tato situace snesitelnější. Doufám, že se brzy odrazíme ode dna a dočkáme se miminka...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

xxx | 6. 11. 2019 | 20:36

Milá Alžběto, čtu Váš článek a po tvářích se mi kutálí slzy. Před 5 měsíci jsme přišli o chlapečka ve 24. tt. Stále to bolí a bolet nikdy nepřestane. Jsou dny lepší a dny, kdy je to opravdu těžké. Díky manželovi, vzájemné podpoře a komunikaci je tato situace snesitelnější. Doufám, že se brzy odrazíme ode dna a dočkáme se miminka...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jana | 30. 10. 2019 | 16:24

Moc díky za krásný článek.
Já jsem přišla o miminko za začátku 11 tt (a od té doby mám andělské miminko jménem Vavřinec a status maminka andělského miminka).
Můj gynekolog normálně komunikuje docela dobře, ale v této situaci bylo znát, že mu asi chybí znalosti, jaké informace a emoční podporu klientce poskytnout. Dvakrát na mě naléhal, že hned zvedne telefon a objedná mě do nemocnice na zákrok. Když jsem řekla, že to chci raději přirozeně, odpověděl, že revize je lepší.
Naštěstí jsem tehdy z jiných zdrojů než od doktora věděla několik informací.
1) že dle zákona o zdravotních službách nemohu pod nátlakem udělovat souhlas s chirurgickým výkonem a že mám právo na svobodnou volbu zdravotnického zařízení. 2) Dále jsem mohla vycházet ze dvou amerických povídek, kde hrdinkám v této situaci doporučovali lékaři, ať si dají čas na truchlení a že přirozený potrat je šetrnější pro tělo než chirurgický.
3) že po vysazení umělého progesteronu (Crinone) je dle příbalového letáku po několika dnech vyšší pravděpodobnost spontálního potratu.
4) že na lékaře komunikujícího formou zaseklé gramofonové desky musím reagovat suveréně a stručně

Když jsem svému lékaři tedy 2x stručně a asertivně odmítla okamžité objednání na revizi, svolil naštěstí bez konfliktu k vyčkávání na přirozený potrat a ultrazvukové kontrole za 14 dnů.
Jediná užitečná informace od něj byla, že potrat může přijít dnes, zítra nebo za několik dnů či týdnů a že ideálně by mělo jít o zhruba 3 hodinové silné krvácení. Zajímavé informace, které se můžete dočíst na Bylotu-nenitu nebo v tomto článku mi neřekl, ani mi nedal žádný informační materiál. Zato mi sdělil mýty, dávno vyvrácené, že:
1) revize je lepší
2) že pravděpodobně i po přirozeném potratu budu muset na revizi.

Můj přirozený potrat byl naštěstí bez komplikací, kompletní. Čekala jsem že příjdou větší bolesti ale přišly jen malé, na rozdíl od menstruačních krátké, v určitých intervalech. Hormony dobře zapracovaly, měla jsem díky tomu dost energie a u mě nezvyklé nutkání na pilné uklízení. Vavřincovo plodové vejce jsem zachytila, prohlédla si, bylo zajímavé.

Posíláme s andělíčkem Vavřinečkem všem, kterých se toto téma týká spoustu energie A článek paní Alžběty i web Bylotu-nenitu cz mohu vřele doporučit.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 22. 11. 2019 | 23:41 | reakce na Jana - 30. 10. 2019 16:24

Milá Jano,
zvládla jste to statečně, jste silná. Brzy přiletí nový andílek.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Linda | 21. 10. 2019 | 17:24

Mila Alzbeto, kez by byli vsichni zdravotnici takto osviceni! Mam za sebou 3 bezproblemova poceti a tehotenstvi, 3 zdrave deti a jsem za to nekonecne vdecna. A pri cteni vaseho clanku a komentaru musim casto utirat slzy. Preju vsem zenam spousty sil a moudre zdravotniky!

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kateřina | 11. 10. 2019 | 09:35

Krásně napsané!!!! Jsem maminka tří dětí, 18 let- 9 let- a andílek, který by měl v září 3 roky. Rodila jsem ve 27.týdnu, porodní váha chlapečka 990 g. Byla mi diagnostikována vcesná placenta a musela jsem si kvůli jiným problémům píchat clexane. Když placenta praskla skoro jsem vykrvácela. I přes masivní krvácení jsme čekali na sanitku dlouhých 45 minut, kdy ještě řidič sanitky po cestě do nemocnice 2x zabloudil a doktorka na mě řvala, že jim to tam celé pozvracím, když se mi udělalo špatně a o tom, že se jim vybil telefon při předávání životně důležitých informací na porodnici ani nemluvím. Nebudu popisovat svůj zdravotní stav, jen řeknu, že díky pozdnímu dojezdu sanitky náš chlapeček zemřel. V nemocnici jsem se naštěstí setkala jen s pochopením a podporou ze strany sestřiček, lékařu i neonatologie. Všichni jsme věřili, že si miminko odnesu domů. Chlapeček bojoval 3 dny, pak svůj boj o život prohrál, zemřel nám na těkou infekci plic, protože zůstal dlouho vevnitř. O rok a půl později mi odešel manžel. Nechal mě v tom samotnou i v porodnici, kdy jediné co mi řekl bylo, že to musím zvládnout. Teď má o 15 let mladší přítelkyni, která bydlí v domě, který jsme spolu stavěli, čekají dítě, které já už nikdy mít nemůžu a na svoje první dvě děti kašle. Ale jsem hlavně máma, jsem tady pro své děti a vždycky budu, sluníčko nám v životě zase začalo svítit, ale náruč už budu mít vždy svým způsobem prázdnou.Ale na svého maličkého Alexe budu myslet každý den, to jsem mu slíbila, když mi naposledy vydechl v náručí.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 22. 11. 2019 | 23:45 | reakce na Kateřina - 11. 10. 2019 09:35

Milá Kateřino, jste statečná a milující máma. Netrapte se a odpusťte, mužům někdy klesne rozum do poklopce a stejně nejsou šťastní. Žijte svůj život i sama pro sebe, pro své děti a klid.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Mira | 11. 10. 2019 | 20:55 | reakce na Kateřina - 11. 10. 2019 09:35

No to s manzelem je sila. Ale neprekvapuje me to, me v podobne situaci manzel taky nepodrzel. V takovych situacich se nekompromisne ukazuje s kym to zijeme a jaky vztah mame. V tom nestesti muzou mluvit o stesti aspon ty z nas co maji partnery, kteri je podrzi....ale i tak se snatte to hodin za hlavu a uzivejte hezkych stranek zivota. Treba nekde ten pravy teprve ceka. Preji hodne stesti.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Kateřina | 18. 10. 2019 | 09:18 | reakce na Mira - 11. 10. 2019 20:55

Je to přesně jak říkáte, charakter člověka se ukáže v takových okamžicích.
A k tomu, že ten pravý někde teprve čeká, je to tak :-). Mám v životě někoho, koho znám od páté třídy, to jsem ho teda fakt moc milovala :-) :-) :-) tzn. nějakých 25 let, 5 let vedle sebe máme kanceláře a tak nějak jsme šli jednou na pivo, už se na mně nemohl dívat jak jsem nešťastná, a teď to bude rok co si užíváme společné cesty. Ukázal mi, že ten život fakt může být zase hezký a co je pro mně asi nejdůležitější, že má moc hezký vztah s mýma dětma. Můžu jen doufat, že tohle štěstí u nás už zůstane.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Jana | 10. 10. 2019 | 23:45

Poprvé jsem otěhotněla neplánovaně ve 25ti letech, ale na syna jsme se moc těšili, všechno bylo v pořádku a narodil se zdravý bez jakýchkoli komplikací, jen císařským řezem pro polohu koncem pánevním.
Když mu byly 3 roky a začali jsme mu plánovat sourozence, bláhově jsem si myslela, že vše proběhne stejně hladce, jako poprvé. Otěhotněla jsem hned, ale bohužel v 9tt mi lékař oznámil, že děťátku přestalo bít srdíčko. Tehdy jsem neměla sílu na protesty a šla hned na revizi, abychom se co nejdřív mohli začít snažit znovu.
Měla jsem strach, ale když se znovu zadařilo, bylo to víc jak půl roku po potratu a všichni mi říkali, že jeden potrat je náhoda, tak jsem se opět začala těšit a nic zlého si nepřipouštěla. Když jsme zdárně překonali termín, kdy v předchozím těhotenství došlo k potratu, ulevilo se mi a říkala jsem si, že tentokrát bude vše v pořádku. Bohužel, situace se opakovala jako přes kopírák - opět zamlklé těhotenství, tentokrát v 10tt. Na revizi se mi nechtělo, navzdory nátlaku lékařů jsem svoje mrtvé děťátko vydržela nosit celý měsíc a čekat na spontánní potrat... Bohužel jsem se nedočkala, nic se nedělo, i když jsem se potrat snažila všemožně podpořit a vyzkoušela snad všechny babské rady. Nakonec jsem na revizi šla, protože lékař už by mi ukončil neschopenku a mně se opravdu nechtělo potratit v práci.
S mým gynekologem jsem se tehdy nepohodla, protože mě nechtěl poslat na žádné vyšetření, že prý některé ženy potratí i 6x a nakonec se to podaří, že by stejně na žádnou příčinu nikde nepřišli. Našla jsem si lékaře 50 km od bydliště, který mě hned poslal na veškerá možná vyšetření. Do toho jsem ovšem otěhotněla znovu... Od začátku tohoto těhotenství jsem tušila, že to dobré nebude, protože jsem pořád špinila, krvácela... Až jsem nakonec jela na kontrolu s tím, že jsem už potratila a chci, aby lékař zkontroloval, že odešlo vše, co odejít mělo. Ten mi ovšem oznámil, že jsem ještě nepotratila, miminku bilo srdíčko, ale měla jsem obrovský hematom, který ho ohrožoval. I když jsem hned odešla na PN a poctivě ležela, o týden později už miminko nežilo, hematom ho zcela zalil a mně hrozilo masivní krvácení, takže jsem opět musela na revizi.
Je to právě 4 měsíce od naší poslední ztráty, s manželem jsme absolvovali veškerá vyšetření vždy s výsledkem, že je vše v pořádku. Jediný problém, který zjistili, je manželův horší spermiogram. Čekáme na vyjádření mého lékaře, co dál... Synovi je 5 let a moc by si přál sourozence, zatím jsme mu neřekli, že už má 3 v nebíčku... Snad se jednou dočkáme...

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 22. 11. 2019 | 23:56 | reakce na Jana - 10. 10. 2019 23:45

Milá Jano, doporučuji Vám se uvolnit. Začátek následujícího těhotenství s nikým nekonzultovat, nerozebírat, neoznamovat.Max. s tatínkem ditěte, ale ať to udrží v tajnosti.
Buďte v klidu a soustřeďte se na ochranu svou a své rodiny. Nenechte působit žádné cizí psychické vlivy, tzv. přepněte program na Boží vůli. Dejte celé budoucí těhotenství do péče Boží, modlete se k P.Marii, sv.Anežce a arch.Gabrielovi. najdete u nich podporu. Nebojte se, strach způsobuje produkci stresových hormonů a ty mají negativní vliv. V klidu dýchejte. Věřím, že miminko už si ten klid najde a přijme Vaši náruč.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Petra | 11. 10. 2019 | 16:05 | reakce na Jana - 10. 10. 2019 23:45

Mám husí kůži, jak moc si jsou naše příběhy podobné!!! Držím palce!!!!!

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Martina | 10. 10. 2019 | 22:10

Děkuji za článek. I já počítám roky, letos v dubnu to byly tři roky, co mi na 3D ultrazvuku ve 26 tt paní doktorka oznámila, že nevidí žádnou srdeční akci. V tu chvíli se mi zhroutil svět, bylo to mé první těhotenství. Paní doktorka byla ale velmi empatická, vysvětlila mi, co bude následovat. O to víc mě překvapila reakce mého gynekologa, když jsem ihned poté přijela s výsledky, vypadal jako když ani neví, co se mnou dál. Dorazila jsem do Vinohradské nemocnice a asi jsem měla štěstí na další empatickou paní doktorku, která mi opět vše vysvětlila a ještě se omlouvala, že vyšetření nebudou moc příjemná. Ležela jsem naštěstí na gynekologickém patře, takže žádné těhotné a děti, měla jsem pokoj jen pro sebe a čekala jsem až zaberou prášky na vyvolání porodu. Na personál si nemůžu stěžovat, našla bych asi jen jednu nepříjemnou sestru. Porodila jsem následující noc, hned jsem šla na sál a kyretáž dělohy. Za další dva dny jsem šla domů, kde jsem se teprve složila. Partner mi byl velkou oporou a podržel mě, ale nechtěla jsem o tom mluvit, smutkem jsme si prošli spolu potichu a pak každý zvlášť, což jsem nějak vnitřně potřebovala. Návrat do práce po šestinedělí byl hrozný, každý na mě koukal a bál se mě na cokoli zeptat. Změnila jsem pak gynekologa, za tři měsíce přišly výsledky pitvy - infarkty na placentě, následovaly další odběry. Zjistili mi vrozenou vadu krevní srážlivosti, o které jsem vůbec nevěděla. Na Vánoce 2016 (8 měsíců po porodu) dvě čárky na testu, smíšená radost. Duben 2017 a na den přesně utz ve 20 tt na vývojové vady, vše dopadlo dobře a doktor řekl, že čekám holčičku. Srpen 2017 se mi narodila zdravá cácorka. Jsem přesvědčená, že vše se děje z nějakého důvodu. Bolí to už míň, ale zapomenout se asi nedá.
Dámy, holky držte se a nebojte se o tom mluvit až budete připravené.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 22. 11. 2019 | 23:58 | reakce na Martina - 10. 10. 2019 22:10

Martino, zvládla jste to. Gratuluji. Vaše svědectví je o odvaze a naději.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Tereza | 10. 10. 2019 | 20:23

Když jsem v den vydání četla tento článek, upřímně jsem doufala, že tuhle zkušenost nikdy neprožiji. Pozitivní těhotenský test pro mne byl ke konci září obrovským překvapením, velmi radostným. Dnes jsem velice ráda, že tento článek existuje a já se mohu rozmyslet, co dál. Děťátko nemá srdeční akci. Děkuji za článek i za sdílené příběhy. Přiznám, že se bojím, co mě dál bude čekat, ale všem jsem chtěla vyjádřit obrovskou úctu.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 23. 11. 2019 | 00:05 | reakce na Tereza - 10. 10. 2019 20:23

Milá Terezo, dle své zkušenosti, doporučuji vyčkat a přijmout celou situaci jaká je. Věřte svému tělu, že to zvládne, připraví se na další těhotenství. A prosím, první 3-4 měsíce své následující těhotenství tajte a nikomu nic neříkejte. Prospěje Vám upřímně se modlit. A žádný strach. Na pomoc volejte p.Marii, sv.Anežku a arch.Gabriela. jsou to mocní ochránvci. Navštivte Pan.Týnec.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Alena | 10. 10. 2019 | 23:35 | reakce na Tereza - 10. 10. 2019 20:23

Drzte se, Terezo. A delejte to, co citite, ze chcete udelat. Mate 3 moznosti, (zakrok, vyvolany spontanni potrat nebo cekani na spontanni potrat). Ani jedna z nich neni prijemna a pokud se rozhodnete vyckavat, muzete to kdykoliv zmenit. To cekani muze byt skutecne dlouhe. Ja si za svym rozhodnutim stala a nesmirne me to posililo. Preji hodne sily!

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Kika | 10. 10. 2019 | 16:11

Děkuji za krásný článek, koulí se mi slzy po tvářích. Měla jsem doma šestiletého chlapečka, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Neměla jsem z těhotenství radost, byla zaskočená a říkala si, jak se vše změní. Plod byl od počátku menší, ale kontrola v desátém týdnu těhotenství mě srazila na kolena. Žádná srdeční akce. Až tehdy jsem zjistila, jak moc jsem ho chtěla. Následovala kyretáž dělohy a miliardy výčitek, že odešel, protože si myslel, že o něj nestojím. Píši jako o něm, protože jsem přesvědčená, že by to byl opět hošíček. Kamarádka, která je porodní asistentka, mi tehdy řekla, že "tomu" nebilo ani srdce. Tchýně mi dva týdny po kyretáži dělohy, když jsem odmítla jít na rodinnou oslavu s tím, že na mě budou všichni soucitně koukat, řekla, že to už nikdo ani neví. V srpnu by mu byly tři roky, také to počítám a myslím na něj takřka každý den. Tehdy po potratu jsem našla Sochu nenarozených dětí. "Neplač mami, stejně tě miluju". Čerpala jsem z ní sílu. Loni jsem opět otěhotněla. V poměrně pozdním věku. Dnes mám doma dva chlapečky, ale mámou už budu navždy tří...... Je to prvně, kdy jsem to takto napsala. Děkuji za tu možnost.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andy | 23. 11. 2019 | 00:11 | reakce na Kika - 10. 10. 2019 16:11

Milá Kiko, to co se stalo Vám, děje se stále. Problém je v necitlivém přístupu okolí i zdravotníků. Kdo to neprožil, neví co to je. Jste statečná a máte pro co žít.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Enkalenka | 9. 10. 2019 | 10:16

Děkuji za slova v článku.... A hlavně autorce, že to dokázala napsat s jemností a neskutečnou citlivostí. V životě jsem nezažila větší psychickou bolest ( i ta fyzická je oproti psychické bolesti kapka v moři) než nechat odejít v 6. měsíci naši malou. A samozřejmě také vím, kolik by jí bylo let....na to se nezapomíná. Nejhorší jsou chvíle poté, to nic, to prázdno....to hloubání myšlenek a výčitek......začarovaný kruh, z kterého je cesta velmi dlouhá a náročná. A nebýt milujícího manžela a prvního synka asi bych to nezvládla. Ale zjistila jsem, že důležité je o všem mluvit, mluvit.....i když by člověk chtěl zalézt někam hodně co nejdál od všech...........ztratila jsem naši malou, ale teď už mám doma druhého synka.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 8. 10. 2019 | 22:14

Krásně napsané... o syna jsem přišla měsíc před plánovaným termínem porodu. Nejhorší byl ten šok. Ráno u doktorky vše v pořádku a o 4 hodiny později v porodnici už netlouklo srdíčko. Takže vyvolávaný porod, který trval 28 hodin, kdy jsem byla úplně na dně a určité chvíle si ani nepamatuju. Nutno říci, že všechen personál byl neskutečně milý a empatický. Malého nám umyli, dali do peřinky a mohli jsme se s ním s manželem rozloučit. Někomu to možná přijde zvláštní, ale máme s ním i fotku, za což jsem nesmírně ráda.
Hrozné pak bylo vyřizování rodného listu s poznámkou, že dítě bylo mrtvě rozené, vyřizování pohřbu našeho malého miminka a návrat do práce, kdy jsem si říkala, že tam teď vůbec nemám být.
Jsem ale také neskutečně šťastná, protože mám už doma malou sestřičku našeho andílka. A i když mám svou holčičku, není dne, kdy bych si na mého chlapečka nevzpomněla a když je mi hodně smutno, kouknu na fotečku s ním a alespoň přes displej telefonu ho pohladím.

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kačka | 8. 10. 2019 | 19:18

Krásný článek a moc za něj děkuji a děkuji i za reakce a příběhy pod ním, že se o ně dělíte. I já počítám roky a stále si pamatuji plánovaný termín porodu. A stejně tak si vzpomínám na slova svého gynekologa, když jsem řekla, že je těhotenství neplánované a nejspíš na to budu sama. Řekl "to bych raději skončil na smeťáku než u matky bez otce, který mě ani nechtěl". Vzápětí jsem od tohoto gynekologa odešla, ale psychicky mě tenkrát hodně zlomil a možná i proto si pak osud našel svou cestu. O miminko jsem přišla a i když mám dnes nádhernou dceru, tak na něj nikdy nezapomenu. A dokonce nakonec se stejným partnerem, se kterým jsme spolu nakonec zůstali, těžce se s tím vyrovnavali, ale nakonec se vzali a máme šťastnou rodinu. Na miminko si pravidelně vzpomeneme, je to naše součást.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

renáta | 8. 10. 2019 | 09:57

Nádherný a opravdový článek. I já jsem maminka jednoho andílka. Jsem jedna z těch mála žen, které donosily dítě s vadou těžce slučitelnou se životem. První stanovení diagnozy Edwards syndrom po vyšetření krve bylo ve 14 týdnu (ten první telefon, kdy mi volal pan z genetiky se smutnou zprávou nikdy nezapomenu), poté odběr plodové vody ve 20 týdnu. Do 29. týdne jsem svého chlapečka donosila, dokud mu nepřestalo bít srdíčko. A těch 7 měsíců těhotenství z toho 3 radostných a 4 smutných pro mě mělo obrovský smysl. Vážím si každé chvilky svého života :-) Porod byl vyvolávaný, trval 2 dny a celý zdravotnický personál byl na mě velmi milý - ležela jsem celou dobu na gynekologickém oddělení. Nejdůležitější bylo pro nás se s chlapečkem rozloučit, měli jsme klasický pohřeb a po malém mi doma zůstal jen rodný list s poznámkou - jde o dítě mrtvě rozené.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Hana | 8. 10. 2019 | 08:51

V květnu jsme byli s manželem jako poškození účastníky dopravní nehody, já jsem byla 24 týdnu, bohužel miminko nemělo šanci přežít (částečně odtržená placenta, protrhlá slezina od pásů atd.). Po převozu vrtulníkem do FN Motole náš chlapeček ještě žil, bohužel do třech hodin podlehl zranění a umřel, vzhledem k mému zdravotnímu stavu následoval akutní císařský řez při celkové anestezii. Je to opravdu situace, se kterou se opravdu těžce vyrovnává, tím že se mělo jednalo o naše první dítě situace je celkově horší. Nicméně až na jednoho mladého lékaře, po profesní stránce jistě skvělý mladý lékař, ale empatie nula, si nemůžu stěžovat. Snažili se mě i manželovi vyjít v rámci možností vstříc, nicméně byrokracie je v dnešní době hrozná, manžela převezli po havárii do jiné nemocnice a nikdo nám nechtěl dát o sobě informace, moji rodinu ke mně nechtěli pustit, dokud jsem nepodepsala potřebné papíry, vůbec netuším, co jsem podepisovala, ale zákon je zákon…musíte si domluvit požadované heslo (sice nevíte, ráno že nabouráte, ale bez hesla Vám nikdo nic neřekne :D)
Po výkonu převezení na JIPKU, kde byly další maminy po císaři a přivezení kojenci na kojení, ne opravdu nechcete v půl noci vidět cizí děti, když Vaše někdo zabil…Nicméně sestřičky se snažili ale kapacity JIP zkrátka byly vyčerpány. Nicméně jsem ráda, že jsem nemohla dítě rodit přirozenou cestou, protože rodit celý den „mrtvolu“ i když „mrtvolu“ svého dítěte bych asi opravdu nezvládla.

Nicméně jejich neonatologie je na všechno toto připravená, dostali jsme letáky snažili se nám poradit, jak úmrtní list, pohřeb atd. Kde najdeme krizová centra, dostali jsme odkaz na stránky bez kolébky atd. Jen mi vadilo, že mě v podstatě bez mého vědomí cpali neuronem na uklidnění reakci, což mi řekli až asi pátý den (hned jak jsem se dopátrala, co mi podávají, přestala jsem lék brát). Co bych uvedla jako nedomyšlené je to, že jsme měli přesně dva, nebo tři dny na to rozhodnout se co s malým, pod vlivem opiátů a neuronu jsem toho moc nedokázala vymyslet. Naštěstí jsem vdaná, takže manžel mohl vše za pomocí oddacího listu vyřešit, kdybychom žili na psí knížku (jak je dnes v módě) nevím co bychom dělali, protože to že nemůžete chodit opravdu nikoho nezajímá…nevím, jak se řeší, když je člověk v kómatu…

Našli jsem si výbornou psycholožku a pomalu se po této zkušenosti dáváme dohromady, život jde dál. Nicméně práci veškerých lékařů a zejména sestřiček ve FN Motole musím vynachválit, jsou to opravdu andělé. Všem, kteří se situací špatně vyrovnávají bych opravdu vřele doporučila návštěvu psychologa, není to žádná ostuda a člověk to musí s někým probrat, protože okolí často neví, jak s Vámi jednat a buď se o situaci vůbec nechce bavit, nebo to shodí ze stolu s tím, že si přece uděláte nové dítě, tak o co jde. V případě časných potratů o tom, že jste těhotná o asi nikdo neví, ale později už to zkrátka díky pupíku vědí všichni.

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andrea | 8. 10. 2019 | 08:12

Díky za článek i příběhy v diskuzi. Každá z nás má trochu odlišnou dějovou linku, ale všechny nás spojuje smutek z prožitého. Já jsem podstoupila miniinterupci v 8tt ve jménu záchrany života sestry. Coby dárce kmenových buněk jsem se musela rozhodnout zda zachráním sestru nebo přivedu na svět své dítě. Toto těhotenství bylo moje třetí a na rozdíl od dvou předcházejících nebylo plánované. Měla jsem již dvě zdravé děti. Rozhodování bylo nelehké, manžel byl bezradný, nevěděl co má říct, která slova mi pomohou, která ublíží... Zvítězil život sestry. Zákrok proběhl rychle, bez jakékoliv empatie ze strany personálu, vždyť jsem byla jen další v řadě těch, které se toho dne zbavovaly něčeho nechtěného. Chápu, že nelze za každou pacientkou sledovat osobní příběh nebo důvody, které je přivedou až k tomuto kroku, ale ta anonymita a opuštěnost byla nesnesitelná. Nejvíc ale dodnes bolí komentář mé matky, která prohlásila, že to by přece udělal každý. Myslím, že neudělal. Je to pořád volba život za život i když ještě nenarozený.... Nakonec jsem asi po půl roce navštívila "čarodějnici", která mi pomohla rozloučit se s dušičkou a pustit ji dál. A ano, i já počítám roky, letos bychom chodili už do třetí třídy.

+10
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jana | 8. 10. 2019 | 00:21

Krásně psané. Můj příběh. Jsem máma dvou dětí, chlapečků. Jednomu je dva a půl roku a druhému tři měsíce. Jednoho andílka, chlapečka mám v nebíčku a stále ve svém srdíčku. V září tomu byl rok, kdy mi na Genetice v 21tt oznámili, že dítě má těžkou srdeční vadu neslučitelnou se životem (atrézie aorty). Strašně mi to zlomilo, v okamžiku se mi převrátil celý svět. Sice my lékaři dali čas na rozmyšlenou ale jako zdravotní sestra jsem věděla, že i kdybych se rozhodla si miminko ponechat, nemuselo by přežít porod, nebo by umřelo po něm nebo by mu život prodlužovali paliativními operacemi, nikdy by nešel domů, pořád jen v nemocnici. A nakonec by ta smrt stejně přišla. To jsem nechtěla, nechtěla jsem ho trápit, trápit ho bolestmi. Rozhodla jsem se těhotenství ukončit. Moc to bolelo, psychicky. Musím ale říct, že v nemocnici na mě byli všichni moc hodní a milí. Se synem jsem se po porodu rozloučila, i když byl maličký, byl hezký. V nejtěžších chvílích v životě se ke mně moje vlastní matka otočila zády a ublížila. Moc mi pomohl a stál při mě můj manžel a myšlenka na to, že mám doma malého syna o kterého se musím postarat a musím pro něj být v pořádku, protože můj muž je přes týden pracovně vždy v zahraničí. Bylo to opravdu hrozné, ale zvládla jsem to, zvládli jsme to s manželem, zvládli jsme to jako rodina. Moc mi pomohlo, že jsem o tom mohla mluvit, že v mém okolí se objevily ženy, kterým se stalo to stejné co mě. Ze začátku po potratu jsem o dalším dítěti nechtěla ani slyšet, ale nakonec jsme se rozhodli, že se ještě pokusíme o miminko. Skončilo mi šestinedělí a já opravdu hned otěhotněla. Snažila jsem se být v klidu a nestresovat se, že by to mohlo i tentokrát dopadnout zle. Všechny vyšetření dopadli dobře i screening v 21tt. A teď v červenci se nám narodil krásný a zdravý chlapeček. Na svého andílka často myslíme a nikdy nezapomeneme. Jen čas tu bolest otupí.

+7
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Pavlína | 7. 10. 2019 | 23:47

Opravdu krasne napsany clanek. Ve svých 41 letech jsem si prvne letos 5. 1. potvrdila testem, že jsem těhotná. I když to bylo hodně v začátku, tak jsem okamžitě "rozkvetla" Ke svému gynekologovi jsem byla na 14. 1. uz tři měsíce objednána na pravidelnou gyn prohlídku a tam se to potvrdilo. Krásný, neskuctny, ale pravdivý. Pak o to větší šok, zoufalství, beznaděj, když jsem v 11 tt 18. 2. v noci začala krvácet. Odjezd na pohotovost, kde jsem čekala na Dr., která spala a když přišla, tak při prohlídce koukala asi 10 min na ultrazvuk a pořad jen říkala, ozvy tam jsou, srdíčko tluče vše je v pořádku, jen tam neco vidím co nevim co je. Doporučila mi klid na lůžku a kontrolu u svého Dr. Kam jsem si hned druhý den zavolala a sestricka mi řekla přijdte 25. 2., co máme domluveno, když budete opět krvácet hned do nemocnice. Nekrvacela jsem, tak jsem šla ke svému Dr na kontrolu a byla do te doby doma v klidu. Kontrola byla a Dr říkal, srdíčko tluče a miminko roste, ale je tam něco divného. Mela jsem jít 4. 3. do Genetu, tak prý pockame na jejich vyjádřeni. Tam mi řekli, ano srdíčko tluče, ale bohužel miminko ma rostep cele hrudní stěny a to není slučitelné se životem. Přišla další Dr. se na "to" podívat a ještě přivedla stazistu. Řekla "Podíváme se na to, tohle se skoro nevidí" Takže další prohlídka a potvrzení, že miminko "žije", ale i tak musim jít na ukončení těhotenství. Čekala jsem tam dalších asi 30 min a šla na odběr vzorků, ktere pak řeknou "proč" Opět jiná Dr., která na me koukala jak na exemplář, protože to ještě neviděla. Po tomto odběru mi Dr. vystavil zprávu a řekl to víte nedá se nic dělat, tohle těhotenství je 1 ze 100 tis. s touto vadou a musíte se objednat na zákrok, kde se o to postarají. Moje miminko zemřelo 6.3.2019 ve 13 tt a 3 dnech. Děkuji, že jsem tady toto mohla napsat.

+11
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lenka | 7. 10. 2019 | 23:10

Děkuji za krásný článek i komentáře... o Adámka jsme přišli zcela nečekaně ve 23tt, ještě týden před tím jsme byli na screeningu a těšili se na první miminko.. ve 22+1 mi zcela z ničeho nic praskla voda..naděje byla, miminko žilo. Dnes se ví, že voda není až tak potřeba, čeká se, neukončuje se.. bohužel my vydrželi jen týden..ale pro mě to bylo zásadní..Díky tomu se Adámek narodil a mohla jsem ho vidět, pohladit, rozloučit se.. i muž u toho byl. Mohli jsme mít pohřeb a máme kam chodit. Navždy to bude náš syn.. Dalšího těhotenství jsem se bála (přišlo 4 měsíce od porodu) a tak to i dopadlo, miminko se nevyvíjelo od 7tt, revizi jsem si přála. Nebyla jsem schopná psychicky v sobě mrtvé miminko mít.. Další už jsem nechtěla, nakonec jsem povolila, ve 22+6 jsem se začala velmi otevírat, po peripetiích jsem podstoupila cerkláž a vydržela jsem do 35+0 ... dnes tu vedle mě leží 6ti měsíční štěstí.. na předešlé děti nikdy nezapomenu, milovala jsem je a navždy budu. Ale čím jsem si prošla a co zažila.. vy všechny bohužel znáte, nikomu bych to nepřála, ale potkaly jsme své anděly ale ti bohužel zas museli jít dal..

+7
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ester | 7. 10. 2019 | 23:00

Děkuji a souhlasím s článkem. Autorka je člověkem na pravém místě.Je dobře , že píše směrem k lékařům a zdravotníkům. Mému narozenému synovi by bylo letos 18 let. Počítám to a ráda. Syn se narodil akutním císařem v termínu. Ale bohužel za asi během dvou dnů otočil tak,že se na pupeční šňůře uškrtil.Když jsem se probudila z narkózy,dodnes bych daného lékaře zažalovala za slova,která mi ještě v narkóze řekl: "No Váš syn se sice narodil, ale má poškozený mozek a připravte se, že do dvou hodin zemře" a odešel.Ano, jeho slova si dodnes pamatuji. Ale zase díky jiným lékařům,kteří dělali co mohli a zkoušeli bazální stimulaci,žil 5 měsíců.Během těchto dnů, jsem každý den navštěvovala syna a měla čas se se s ním rozloučit. Přesto ta rána,když jsem se dozvěděla, že už nežije byla a je pořád velká. Ale moc mu Děkuji. Díky němu se mi život vyjasnil, vím co je důležité a díky mému andílkovi jsem po 4 letech zjistila, že čekám najednou 2 andílky. Jedno dvojče sice není 100% zdravé, ale žije. Děkuji Matýsku....

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kateřina | 7. 10. 2019 | 22:53

Je to krásné napsané mé děti se narodili v 29 týdnu. Pamatuji si jak mi doktor řekl že mají šanci na přežití 50na 50 % ale že jsem ještě mladá že můžu ještě děti mít. No prostě hrůza nic horšího jsem slyšet snad nemohla. Vlastně ještě ano když mi pan primář řekl že se mám snažit donosit děti aspoň do 32 týdne aby byli života schopni. Sesipala jsem se dávali mi léky na uklidnění. Nakonec se mi holčičky narodili v 29 týdnu Adéla měla 900g a 35 cm a Anetka 600g a 36 cm. Nakonec po 12 dnech Anetka zemřela. Adelce se prihorsilo. Ale zvládla to je to bojovnice. 20.12. To už bude 19 let. Ale ze smrti dítěte se nemohu vyrovnat dodnes. Je to strašně těžké pro matky a vlastně pro rodiče. Lékaři by se měli chovat trochu lépe a citliveji k matkám. A ne že to berou jako práci. Jsme přeci citliví matky který to své vysněný děťátko strašně chtějí a miluji i když se ještě ani nenarodili a nosíme je pod srdcem

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kateřina | 7. 10. 2019 | 22:50

Je to krásné napsané mé děti se narodili v 29 týdnu. Pamatuji si jak mi doktor řekl že mají šanci na přežití 50na 50 % ale že jsem ještě mladá že můžu ještě děti mít. No prostě hrůza nic horšího jsem slyšet snad nemohla. Vlastně ještě ano když mi pan primář řekl že se mám snažit donosit děti aspoň do 32 týdne aby byli života schopni. Sesipala jsem se dávali mi léky na uklidnění. Nakonec se mi holčičky narodili v 29 týdnu Adéla měla 900g a 35 cm a Anetka 600g a 36 cm. Nakonec po 12 dnech Anetka zemřela. Adelce se prihorsilo. Ale zvládla to je to bojovnice. 20.12. To už bude 19 let. Ale ze smrti dítěte se nemohu vyrovnat dodnes. Je to strašně těžké pro matky a vlastně pro rodiče. Lékaři by se měli chovat trochu lépe a citliveji k matkám. A ne že to berou jako práci. Jsme přeci citliví matky který to své vysněný děťátko strašně chtějí a miluji i když se ještě ani nenarodili a nosíme je pod srdcem

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zdenka | 7. 10. 2019 | 22:48

Moc pěkný článek, napsaný srdcem.
Ani já jsem nezapomněla - poprvé miminko odešlo samo ve 13tt (bylo to mé druhé těhotenství, dceři bylo v té době 2.5 roku). Byla jsem smutná, ale kvůli té malé jsem se to rychle snažila "zasunout" a jít dál.
Daleko větší rána přišla o 3 roky později - ve 20tt, kdy jsem si v podstatě vynutila kontrolní uzv, protože mi bylo divné, že necítím pravidelně pohyby. Větu "já tam ale nevidím žádnou akci" jsem slyšela ještě hodně dlouho. Zhroutil se mi svět. Moje vytoužené miminko, které už jsem v břiše občas cítila, nežije ... Proč? Co jsem udělala špatně? To přece není možné, vždyť mám břicho, vždyť občas cítím jeho pohyby ... jak to řeknu doma? jak té mojí malé?..... Jen ta, která to zažila, ví, o čem píšu, co všechno se člověku v té chvíli honí hlavou. Plakala jsem a nešlo to zastavit. "Uzemnila" mne až paní doktorka slovy "Co vyvádíte, co by měly říkat ženský, kterým se to při porodu uškrtí na šňůře?" Nevěřila jsem svým uším a hlavně - v tu chvíli mne to vůbec, ale vůbec nezajímalo ... MOJE dítě je mrtvé, MOJE!
Pak přišlo nekonečné čekání na přirozený porod. Dva večery po sobě jakási tableta, pak čekání na studeném sále, jestli to přijde nebo ne. Nepřišlo. Další dny strávené na porodnici na pokoji s rodičkami a následně maminkami a jejich miminky.
Odběry krve, zda se ještě dá čekat nebo už ne. Absolvuji ještě jeden uzv, protože občas prostě ty pohyby cítím ... co když se spletli, co když žije? "Ne, opravdu ne, to co cítíte, je jen narážení toho mrtvého plodu do stěny dělohy" .....
Další den prý bude následovat jakási "provokačka" do plodové vody, která vyvolá porod. Bojím se a mám hrozný strach z neznámého. "To vydržíte, vydrží to každá při odběru plodové vody" ... ale já nejsem každá, ony se těší na miminko, ale to moje už nežije ... k palčivé bolesti u srdce se přidává i hrůza z bolesti při představě té velké jehly pronikající mým břichem. Nakonec mne hodný pan doktor přispal, když jsem prý taková hysterka. Půl dne dalšího čekání na sálku, v andělu, přikrytá jen prostěradlem ... a zase nic, miminko se mne pořád drží ....
Po nekonečně dlouhém týdnu jsem nakonec stejně musela podstoupit potrat. Dodnes si pamatuji na to hrozné prázdno ve mně, i na slova sestřičky při rozvážení večeří další den - "Vy už nejste těhotná, takže už nemáte nárok na druhou večeři".
Byl to nekonečně dlouhý týden - žádné vysvětlení, minimální empatie, žádný soucit. Jen smutek, bolest, strach a prázdno.
Až psycholog, ke kterému jsem pak více než půl roku chodila, mi řekl, že už v porodnici mi mohli a měli poskytnout pomoc psychloga, ale že to nemají rádi, když jim do toho někdo "fušuje".
Mému děťátku by dnes bylo skoro 25 let. Nevím, zda to bylo děvčátko nebo chlapec, ani proč muselo odejít, aniž bychom se poznali. I teď, když píšu svůj příběh, se mi kutálí slzy po tvářích. Přestože se mi po letech narodila další dcerka, ta rána v srdci je pořád ... pořád bude ... a občas zabolí ...

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alena | 7. 10. 2019 | 22:38

Moje dlouho planovane tehotenstvi skoncilo zamlklym potratem po 8.tt. Ziji v zahranici. Byla jsem na ultrazvuku, ktery dela asistent/asistentka a lekar vam v pripade neuspechu prijde rict podrobnosti. Je to skutecne tak, ze na ty slova i ton hlasu, kdy vam oznami, ze miminko nema srdecni akci, nikdy nezapomenete. Na ultrazvuku se mnou byl partner. Asistentka mi okamzite prisunula krabici papirovych kapesniku a rekla, ze muzeme v mistnosti zustat jak dlouho chceme, dala zvenku ceduli na dvere.
Rozhodla jsem se vyckat na potrat, dostala jsem moznosti volby a v mem rozhodnuti jsem byla podporovana moji lekarkou. Trvalo to pres 3 tydny, nez telo dostalo signal. Na doma jsem mela pripravene vsechny hygienicke pomucky, opiaty v tabletkach, elektrickou decku. Pravidelne kontrakce jsem mela po 2 minutach celych 5 hodin. Bylo to bolestive a vycerpavajici, na pohled pote nikdy nezapomenu. Dodalo mi to ohromnou silu v to, ze jsem to dokazala. Pripravena psychicky jsem byla davno predtim a moje telo si reklo az pozdeji. Ano, byl to maly porod, ale prala bych si, aby i v Cechach mely zeny moznost volby. Aby mely dostatek informaci a nebaly se, aby verily svemu telu. Mozna uz nikdy nezaziji porod, ale zvladla jsem aspon potratit sve dite. Dodalo mi to silu v to, ze zvladnu uz uplne vse.

+13
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martina | 7. 10. 2019 | 22:08

Měli by si to přečíst nejen lékaři, ale všichni. Ubylo by tím trápení maminek, kterým se toto přihodilo. Snad jen doplním, že pokud nedošlo k tradičnímu pohřbu miminka, může pomoci obřad/rituál, díky kterému se maminka spojí s duší miminka a nechá ho jít dál. Jak bude rituál vypadat nebo jak dlouho bude trvat, je na každé mamince. Rozhodla jsem se pro ukončení těhotenství ve 28tt. Ten den jsem svého syna nechala usmrtit. Byl vážně postižený a trpěl už v děloze. Čekalo se, až zemře sám...to jsem nemohla dopustit...trápení už měl až dost. A průběh porodu? Dle všeho sestra nesouhlasila s mým rozhodnutím, jinak by mi z toho dne neudělala hotové peklo ?? Synovi by byli na jaře 4 roky.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Marcela | 8. 10. 2019 | 10:15 | reakce na Martina - 7. 10. 2019 22:08

Dobrý den,
obdivuji vaši statečnost, že jste nenechala dítě déle trápit. Je mi moc líto vaší ztráty, ale vím, že vám nemohu nijak pomoci.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Martina | 8. 10. 2019 | 12:31 | reakce na Marcela - 8. 10. 2019 10:15

Děkuji, za vaše slova. Udělala jsem to, co jsem pokládala za největší dar...darovat té jeho dušičce konečně klid a volnost. Nevěřím, že si duše miminka vybírá svou budoucnost. Věřím, že si můj syn nezasloužil trpět. Věřím, že na mém místě by se zachoval stejně i vůči mě. Věřím, že už mu je tam někde nahoře dobře a je strážným andělem svým sourozencům ??

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Monika | 21. 10. 2019 | 11:18 | reakce na Martina - 8. 10. 2019 12:31

Dekuji za Vas prispevek, take jsem se rozhodla nechat hocicku odejit kvuli tezke kombinovane srdecni vade ale narozdil od vas se s tim stale uplne nevyrovnala i kdyz jeji zivot by byl trapenim a plny bolesti, smutny pro ni i nas kolem. A nikdy jsem se na to asi nepodivala z te strany, ze ja bych si takovy zivot pro sebe neprala a byla bych vdecna, kdyby mi od bolesti ulevili... Dekuji...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Hanka | 7. 10. 2019 | 21:53

Děkuju. Po dvaceti letech dokázal někdo vyjádřit, co jsem cítila a dodnes cítím, jen jsem nikdy nenašla ano správná slova.
Byla jsem mladá, chvíli vdaná a najednou těhotná...a pak, místo průkazky, nemocnice a velké prázdno a já na to zůstala sama. Manžel se uzavřel do sebe a nakonec po letech stejně odešel a pár lidí, kteří věděli, většinou dělali, jakoby se nic nestalo.
Mě to poznamenalo tak, že jsem, ač tělesně naprosto v pořádku, dle gynekologa, na vytoužené miminko čekala dlouhých 13 let, tělo připravené bylo, duše nikoliv.
A i když druhé těhotenství neprobíhalo zrovna ukázkově a malý chtěl na svět moc brzy, je tady, zdravý, veselý a už má i mladšího brášku.
Přesto každý den myslím na toho prvního drobečka a každé Vánoce, kdy měl termín porodu, si říkám, že by nás tu mělo být o jednoho víc.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jana | 7. 10. 2019 | 21:49

Jsem jednou z vás. Letos by bylo Anežce 9 let. Srdíčko jí přestalo bít na začátku 37. t. t. Před tím jsem dvakrát potratila. Ta prázdnota a strašlivá bolest a smutek vás asi navždy změní. Mně trvalo 2 roky, než jsem mohla pomýšlet na další těhotenství. Dnes máme dva krásné a zdravé kluky. Ale i po jejich narození jsem prožívala strach a smutek znovu. Nikdy nezapomeneme, jen se s tím pokusíme vyrovnat.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

xxx | 7. 10. 2019 | 21:18

Ja se z potratu po ambicenteze vzpamatovavala 7 let. Tezka deprese, peklo,rozvod. Nalezeni nove prace, odchod na vesnici a novy parner mi doslova zachranili zivot. Rodit na oddeleni sestinedeli to vymyslel sadista. Na personal bohunicke nemocnice si stezovat nemuzu, i kdyz jsem mela pocit, ze jsem tam nejaka pritez, na sestinedeli snad maji jine starosti ne? Nikdy neodpustim tem, kteri mi delali amnio, ze mi nedali pravdive informace. Lzou o tom, ke kolika zamlklym potratum dochazi, do statistik jdou jenom komplikace primo po zakroku. Neodpustim jim a ani sobe, ze jsem se nechala tak nachytat. ....Porad mam pocit, ze jsem svoje dite nedokazala ochranit od najezdu ziskuchtivych hyen....ano tak to citim, i kdyz vim, ze i mezi n8mi jsou doktori, kteri to delaji z dobrych pohnutek...tem se omlouvam....

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jitka | 7. 10. 2019 | 20:46

Z pěti těhotenství jsem dospěla jen k jednomu vytouženému dítěti.
Každé jedno si pamatuju, prvni odešlo samo, ty další ne. Nikdo se mě v nemocnici neptal, nedali mi žádnou volbu .. netluče srdíčko, musíte na sál. Ani jsem netušila, že existuje i jiná volba.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 7. 10. 2019 | 20:40

Moc hezky článek a jsem moc ráda,že se takovými tématy někdo zabývá. Je to 9 let,co jsem přišla týden před termínem o svoji prvorozenou dcerku.Empatie a chovani v nemocnici byla vyborna,nemuzu si stezovat.Jen mi do dneska mrzí,že jsem ji v tom šoku odmítla pohřbít, člověk není schopen jakéhokoliv uvažování před a hned po porodu. Zkusenost životní je to ta nejhorší,co může být, ale dnes mám dvě krásné zdravé dcery a vím,že nebýt téhle tragédie ,vše by bylo jinak, neměla bych ani jednu a to si dnes neumím představit. Pry život nadeli člověku jen tolik,co dokáže unést.

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jarka | 7. 10. 2019 | 20:25

Přišla jsem o své druhé dítě, teď by mu bylo 30 let, přišla jsem o své čtvrté dítě, teď by mu bylo 28 let. V porodnici to bylo jak na běžícím pásu, žádná podpora, žádná slova podpory, útěchy, jen studené čumáky sester a nezúčastněný výraz lékařů. Myslela jsem si, že jsem se za pomoci manžela a prvního a třetího dítěte z toho vytruchlila. Jak jsem se zmýlila, mé třetí dítě mě udělalo babičkou, už dvojnásobnou, u prvního vnoučete to ještě jakžtakž šlo ale mé druhé a čtvrté dítě se ve mě připomněly, u druhého vnoučete (má 4 měsíce) jsem se totálně zhroutila. Nedá se s tím vyrovnat nikdy, i když si třeba myslíte, že jste z toho venku.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zdeňka | 7. 10. 2019 | 20:23

Je to nádherný článek. Sama jsem ztratila syna v 6. měsíci, kdy mu přestalo bít srdíčko. Slova doktora, že je mé dítě mrtvé nikdy nezapomenu, jela jsem z ordinace sama vlakem do porodnice, kde se informace potvrdila. Bylo to hrozné, ale měla jsem úžasné sestřičky a doktory. Byli empatičtí, snažili se mi pomoct, stále se mnou mluvili, drželi mě za ruku, prostě byli úžasní a za to jím strašně moc děkuji. Už je to tři roky a stále se s tím neumím pořádně smířit.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Adéla | 7. 10. 2019 | 19:41

Přesně tak, vždy to je ztráta,která bolí duši.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Daniela | 7. 10. 2019 | 19:26

Krásný clanek,kez by to takhle bylo.Neni.Ja rodila celou noc mrtvou holcicku(7mesicu) zadne leky zadna uleva.A kdyz bylo po tomhle hnusu rekli manzelovi ,,zaridte si pohrebaky at nam to tady dlouho nelezi,,tak co na to rict??????

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Renata | 7. 10. 2019 | 21:19 | reakce na Daniela - 7. 10. 2019 19:26

Moj chlapček umrel v 30 týždni tehotenstva. Náhla zástava srdiečka. Nedali mi na výber. Začali vyvolávať porod. V noci bola doktorka)ludská, milá ale ta čo ju vystriedala cez deň bola ako SS. Hruza. Po porode ktory bol šialený, od bolesti ma bolo počuť snaď dve poschodia som nevedela čo robit. Sama na izbe som premyslala ako postupovat. Jedine čo mi stale hlavou behalo, chcem si synčeka pochovať. Ale ako? Na internete na mobile som hladala inštrukcie. Zrazu som sa dočítala, že máte na to len 92 hodín. Bola som ubolavena, psychicky zničená a máte tak málo času.... Šialené. Ale predstava, že moj synček skončí niekde v kafilérii bola pre mňa neznesitelná. Z posledných síl čo som mala som naháňala čas na posteli aby niekto prišiel pre mojho synčeka. Mal 42 cm a 1250 g. Po porode som dostala sepsu, tak som si ešte týžden poležala v nemocnici. Ale synčeka sme si pochovali chvála Bohu. Nikomu neprajem toto prežiť. Mám to v hlave ako keby to bolo včera a maličký by pritom mal tri ročky. Čo ma navždy bude trápiť, že mi ho síce ukázali ale nedovolili mi ho vziat na ruky a objať si ho. S tým sa nedokážem zmieriť.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Emik | 7. 10. 2019 | 18:14

Krásný článek,děkuji.Dělám porodní asistentku a každá služba se slzami v očích je vyčerpávající.Dělám to ráda a nechci ,komu se to stane, aby měl u sebe bezsoucitnou osobu, bohužel to vidím sama jak lékaři to neřeší a personál.To se každému protáčí oči pokud žena má přání ,že se chce podívat, či pohladit a rozloučit se.Nedejte se!!!Je to vaše....Držím palečky všem

+15
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Michaela | 7. 10. 2019 | 18:14

Přesně tak, ta slova se nedají zapomenout - "těhotná ještě jste, ale to se musí odsát". Pak mě doktor nechal přes půl hodiny stát vedle ženy, které sestra natáčela CTG. Poslouchat srdíčko cizího dítěte, zatímco srdíčko toho vašeho vymodleného dobilo bylo nervydrásající.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lenka | 7. 10. 2019 | 17:49

Letos by bylo mé dceři 17 let,narodila se mrtvá v 37tydnu,tolik bolesti ,nesu si tenhle kámen celou dobu,zadna z psycholozek a terapeutu mi nebyla schopna pomoct,dcerku jsem nevidela a není žádná vzpomínka čeho se chytit a rozloučit se ,není prostě nic.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martina | 7. 10. 2019 | 22:19 | reakce na Lenka - 7. 10. 2019 17:49

Ztratila jsem syna ve 28tt, chtěla jsem ho vidět, ale dr mě na konec po porodu přesvědčil, ať to nedělám, ať si ho představuji, jako spící miminko. Poslechla jsem ho. Někdy toho lituji, ani pohřeb jsme nedělali. Ale rozloučila jsem se s ním. Každý den jsem mu zapalovala svíčku a promlouvala k němu, až jsem jednou měla pocit, že už je jeho dušička tam, kde má být... Tím moje loučení skončilo. Vzpomínám na něj, ale už přišlo z velké části smíření. Třeba vám můj příběh pomůže...

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Kačka | 7. 10. 2019 | 17:46

Děkuji za moc pěkně napsaný článek. Opravdu popisuje, co se ženám honí hlavou a co si z toho pamatují. Sama jsem si tím prošla v roce 2000 a vážně si 19 let pamatuji slova lékařky v Podolí... naše první miminko mělo 12 tt, když mu přestalo bít srdíčko a přesně "Proč tady bulíte? Zítra to vyčistíme a za tři měsíce si uděláte nové. Kdyby tady každá takhle hysterčila, kam bychom to přišli..." Odeslala mě na pokoj, kde ležela paní ve 20. týdnu těhotenství a čekala na odběr plodové vody a asi dvě hodiny mi vyprávěla, jak má doma už sedmnáctiletého syna a vůbec neví,co si s tím novým "frackem" počne a že doufá, že bude vadný, aby se ho mohla zbavit. Po těch dvou hodinách jsem se zhroutila a jen klečela v rohu místnosti, co nejdál od té nastávající maminky a plakala jsem. Tak mě našla jedna milosrdná sestřička, která se mnou nakonec tu noc proseděla na chodbě, abych se do toho pokoje nemusela vrátit a ráno mi zařídila, že jsem se dostala mezi jiné, sice čtyři, ženské, ale aspoň takové, co své očekávané děti chtěly. Nevzpamatovala jsem se z toho nikdy. Ani když se mi pak po dvou letech narodil syn, ani když se mi po dalších dvou narodila holčička... pořád si pamatuju, že naše první miminko se mělo narodit 8. září a každého 8. září si na něj vzpomenu. Mně zážitek z Podolí a jejich péče naprosto otočil život. S tím prvním miminkem měl být na mateřské manžel. Já dělala kariéru a nosila domů větší peníze. Pak už to nešlo. Stala se ze mě naprostá troska. Obviňovala jsem se, že za to můžu já, že jsem si nevážila toho, že budu maminkou abrala to jako samozřejmost, že jsem k ničemu, když ani miminko nedokážu donosit, že jsem na světě úplně zbytečně... Změnila jsem práci, změnila jsem přístup k životu, Stal se ze mě úplně jiný člověk. Přestala jsem věřit, že když budu dělat věci správně, bude vše dobré. Pořád se všeho bojím. Pořád jsem strašně opatrná. Manžel vždycky při vzpomínání používá slova jako "To bylo předtím, když jsem měl tu jinou Kačku." A věřím, že stačilo tehdy jediné, kdyby se ke mně zdravotnický personál choval jinak. Kdyby se mnou někdo mluvil, kdyby mě nedali na pokoj s těhotnými, kdyby neměli ty hloupé řeči, kdyby mi prostě někdo jen na pár minut poslal psychologa. Snad si článek přečte a vezme k srdci hodně lidí.

+13
Reagovat | Citovat | Nahlásit

K.I. | 7. 10. 2019 | 17:42

U článku brečím jak želva. Vše se vrací a stále připomíná, také přesně vím kolikáté narozeniny by měl náš chlapeček, vždy zapálíme svíčku.
Týden před tou smutnou událostí jsem byla u gynekoložky ta bohužel spěchala na oběd a řekla, že důkladné vyšetření provedeme za týden a do porodnice počkáme také ještě týden. Za týden jsem přišla na kontrolu, byla jsem v 38+6 tt a bylo pozdě, srdíčko přestalo tlouct. Gynekoložka okamžitě zavolala sanitku v porodnici na Obilném Trhu v Brně už jen konstatovali, že miminko je mrtvé. Stává se to 1 ženě ze 100 porodní asfyxie. Ten den jsem rodila, všichni byli moc hodní a děkuji jim za
přístup. Jsou tam milionové sestřičky i lékaři (né všichni).
Trvalo nějaký čas, si odpustit a nesvalovat vinu na sebe. Partner i dobrá kamarádka byli velkou oporou.
Letos jsme zabojovali, bohužel srdíčko miminka přestalo být v 9tt.
Dáme pauzu a pokusíme se zabojovat.
Všem maminkám které přišly o miminko, přeji hodně síly a nevzdávejte to...

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lenka | 7. 10. 2019 | 17:37

Pred 5ti lety jsem prisls o sve prvni miminko. Revize v 9tt, bez soucitu, bez diskuze. Po revizi jsem prosla pul rokem trapeni se zanety a velmi bolestivymi menstruacemi. Dalsi skoro 3 roky jsme nemeli stesti az z IVF mame dceru. Letos jakoby se vse vratilo obloukem zpet. Skoro na den 5 let po prvni diagnoze "bez srdecni akce" (doted mi to zni v usich), opet zamlkle tehotenstvi. Tentokrat jsem se rozhodla pockat na potrat i pres opakovane vyhrozovani smrti od lekarky (pred 2,5 roku starou dcerou). Cekala jsem mesic, bylo to narocne. Potrat byl v mem podani masakr, byla jsem na hrane vlastnich sil (a to nejsem maslo, vyvolavany porod bez epiduralu nebyl horsi)... Vim, ze jsem velmi riskovala, ale tolik jsem se bala dalsi revize a pristupu lekaru, ze jsem radeji riskovala sama s dcerou doma. Chapu, ze jsou lekari jen v praci. Ale troska empatie by vazne moc bodla.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Vendula | 7. 10. 2019 | 17:32

Skvěle napsané .. V 32tt jsme přišli o naší holčičku. Bude to dva roky a pokaždé když se kouknu na 9měsíční dceru, říkám si, mohly tady být dvě.... Takovou bolest, kterou jsme si s manželem zažili, bych nepřála nikomu. Je to šílený a nikdy to nezmizí. S manželem nám hodně pomáhalo o všem komunikovat a někdy jsme si každý prožívali svoji bolest, každý sám. . . Vše se přihodilo ze dne na den a musím obrovsky poděkovat všem sestrickam a paní asistentce z porodnice v Brně na Obilnem trhu. Lidi na svém místě.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

kk | 7. 10. 2019 | 17:01

Jo, ono to tak na papíře všechno krásně vypadá až je to skoro realita. Nej pracoviště, nej vyvolávačky, tlumení bolesti - samosebou kdykoliv. A skutek utek. Nakonec vás s tlumení bolesti pošlou do řiti úplně stejně jak u normálního porodu (milý úsměv "To máte jak silnější menzes, ještě to chvíli vydržte, paní doktorka zrovna odběhla, blá, blá, blá...."). Ještě celou dobu posloucháte plačící novorozeňata, protože dřepíte na pokoji, kde na chodbu vedle dveří inteligenti umístili váhu. Na výsledky pitvy se objednejte a dojeďte si za tři měsíce, jakoby to v dnešní době nemohli poslat na místní gyndu (ani po skoro dvou letech jsem se k tomu nedokopala). A nejlepší hláška: "A máte děti? Tři? A jsou zdravé? No tak vidíte, jak se máte...". Jo mám. Vím jak je každý originál, miluju všechny čtyři, v půlce těhotenství už se s tím člověk netají, takže se všichni těší. To fakt certlik s telefonem na psychologa, hodinu od vašeho bydliště, nezachrání. Je fajn, že se tomu někdo věnuje. Zatímco boj za důstojněší porody energické maminky zvládají, na boj za důstojnější potraty málokdo má. Díky!

+7
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Marcela | 7. 10. 2019 | 16:00

Krásný článek. Je vidět že to napsal někdo kdo ma zkušenosti. Mnoho lidí si myslí že se nad něčím takovým dá po chvilce mavnou rukou a ze je vše zapomenuto a ze se to stává a jede se dal, ale já ze zkušenosti vím že se stim můžeme smířit ale nedá se zapomenout. Děkuji za tento článek. Snad si jej přečte mnoho lidí.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Myhovyc | 7. 10. 2019 | 15:02

jako by mi někdo mluvil z duše..děkuji ! ted už vím že nejsem blázen ! 2 potraty během roku to je moc ..nezvládám to..

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alžběta Samková | 7. 10. 2019 | 15:56 | reakce na Myhovyc - 7. 10. 2019 15:02

Hledejte pomoc. V článku jsou jmenovaný organizace, věřím, že pomoc najdete. Držím palce!

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Myhovyc | 7. 10. 2019 | 15:01

jako by mi někdo mluvil z duše..děkuji ! ted už vím že nejsem blázen ! 2 potraty během roku to je moc ..nezvládám to..

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petra | 7. 10. 2019 | 16:13 | reakce na Myhovyc - 7. 10. 2019 15:01

Blázen? Mám za sebou to samé, poprvé jsem si tak připadala, podruhé jsem nevěděla jestli brečet nebo se nad osudem smát... Samozřejmě s nadsázkou.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Dana | 7. 10. 2019 | 14:53

Moje první těhotenství skončilo samovolným potratem v 8. týdnu
. Celou noc jsem měla bolesti, 3x mne vnitřně prohlížel lékař. Ráno ze mne vyšel velký chuchvalec krve. Šla jsem za sestrou. Ta mi řekla, abych si šla lehnout. Na ten smutný soucitný pohled jsem nikdy nezapoměla. Ten samý doktor mne prohlédl a jen tak mezi zapisováním oznámil, že odpoledne provedou revizi. Nic jsem nechápala. Ptala jsem se zda je vše v pořádku. Co prý bych chtěla, když jsem potratila. Nikdo do té revize za mnou nepřišel, nikdo nic nevysvětlil. Když mne zřízenec vezl na sál, plakala jsem. Utěšoval mne, že vše dobře dopadne a budu mít 4 dcery. Mám 3 syny. Díky přímluvy jsem se dostala později k jinému panu doktorovi. Ten si se mnou sedl a vše mi lidsky vysvětlil a zodpověděl všechny mé otázky. Jen jemu děkujeme za našeho prvního syna, protože v 8. týdnu jsem měla stejné problémy jako u prvního těhotenství. Všechno se to stalo v r. 1982.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Monika | 7. 10. 2019 | 14:33

Krásně napsané. Sama jsem si v roce 2012 ve 23tt prosla ukončením pro těžkou VV . Je to těžké. Je tady černá díra pro linky ,které se tomhle projdou. Pošlou Vás domu po pár hodinách. Chybí tu tym psychologů,který by pomohl. Rozhodně mě by to pomohlo. Měsíc jsem to držela v sobě, po měsíci mi to všechno došlo,zhroutila jsem se. Snad se se péče v tomhle změní a bude nabídnuta pomocná ruka.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petra | 7. 10. 2019 | 14:31

...Bylo to loni v březnu. Po 10 letech jsem otěhotněla. Kvůli psychice (stresové situace doma) a úbytku váhy, jsem o miminko ve 4 měsíci přišla. Miminko vypadlo při příjmu v nemocnici do záchodové mísy....Nechali mě stát v nemocnici na chodbě, zakrvácenou, nechtěli mě uložit, protože neměli místo.. A já neměla břicho a všude jen krev... Skoro 3/4 roku jsem nefungovala. Skončila jsem u psycholožky, s prášky, na pokraji nervového zhroucení, s partnerským odloučením...
Po roce jsme do toho šli znova, věřili, že tentokrát, nyní již v klidu a s hormony, vše zvládneme... Zvládla jsem.. o tři dny déle než před tím....Měla jsem za sebou i screening, slyšeli srdíčko... Přístup jiné nemocnice byl milionový. Nebe a dudy.
I přes komplikace a silné krvácení jsem během 6 týdnů byla psychicky v pořádku..

Máme za sebou genetiku, imunologii, endokrynologii... Vše je v pořádku. Nezbývá jen doufat, že potřetí se to nebude opakovat. A to chce velkou dávku odvahy :(

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jana | 7. 10. 2019 | 14:29

Děkuji za tento článek. Není jich k tomuto tématu mnoho. Moje holčička odešla ve 23. týdnu. Jsou to právě dva měsíce a bolí to pořád... Doktor, který mě rodil, byl velmi hodný a empatický. Řekl mi, že mi úplně rozumí, protože teď se ženou také potratili, ve 14. týdnu. Bez pomoci psycholožky bych všechnu svou bolest schovala do skříně, takhle se s ní snažím pracovat, nebát se jí, nebýt statečná a hned smířená.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alena | 7. 10. 2019 | 14:18

Děkuju za tenhle článek. Kéž by si ho přečetli všichni zdravotníci...

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Katka | 7. 10. 2019 | 14:10

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si hrdě šla pro těhotenskou průkazku a místo průkazky jsem slyšela, že srdíčko nebije.
Já jsem měla velké štěstí na svého doktora. Byl velmi milý, citlivý. Poslal mě ještě na jeden ulz. do nemocnice ( co kdyby byla ještě nějaká šance). Já jsem se rozhodla pro vyčištění v nemocnici, nechtěla jsem se déle trápit a čekat až se o to postará tělo samo.
Z tohoto zážitku jsem se dostávala ještě další 4 měsíce.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Andrea | 7. 10. 2019 | 15:03 | reakce na Katka - 7. 10. 2019 14:10

Měla jsem to stejně, naprosto, ale rozhodla jsem se pro samovolný potrat, čekala jsem na něj 3 týdny, ale mezitím jsem měla čas si pobrečet, vyrovnat se s tím a rozloučit se... zároveň s tím se mi uklidnily hormony, vrátili se do normálu... jsem ráda, že jsem to neutnula okamžitě, bála jsem se, že bych to psychicky snášela hůř, to utnutí něčeho rozběhlého...

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Nana | 7. 10. 2019 | 09:45

Nikdy nezapomenu, když mi paní doktorka na ambulanci ve Vinohradské nemocnici řekla na můj pláč "No co, paní si trochu popláče, dá si láhev vína a za tři měsíce si zadělá na nové" Jediný trochu soucitný byla studentka medicíny , která se na mě usmála a podala mi kapesník (děkuji !!!) ....

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 7. 10. 2019 | 13:54 | reakce na Nana - 7. 10. 2019 09:45

Opravdu hezky napsané, je vidět, že autorka má srdce na pravém místě, spoustu empatie a porozumění.Není opravdu větší bolesti, než když přijdete o dítě, vím o čem mluvím. Já a nejen já, můj muž, rodina jsem přišla o své dva andílky, rozhodli se, že přijdou na svět už v 6.měsíci. Musela jsem porodit obě děti a už v tu chvíli jsem věděla, že ještě není jejich čas, že není téměř žádná šance na přežití. Přivést je na tento svět, slyšet je plakat a vědět,že pár minut tu nebudou, obrovská bolest a sebeobviňování, co jsem udělala v životě tak strašného,že mě potkalo takové peklo. A přesně jak říkáte, na slova doktorky, která mi to prostě oznámila a sester u mého porodu, kdy jsem se samozřejmě sesypala jak hromádka z karet, jak si vesele vyprávějí, co budou dělat o víkendu a jak je strašně štve tchýně, nikdy nezapomenu. Takže trochu více empatie a ohleduplnosti prosím. Mimochodem dnes už vím,že vše má svůj důvod a vše nás někam posune. A ano, vím přesně kolik by jim bylo let. A na konec něco veselejšího, měla jsem v životě i obrovské štěstí, mám doma krásnou slečnu a malého zbojníka.

+184
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Dana | 8. 10. 2019 | 21:48 | reakce na Veronika - 7. 10. 2019 13:54

Hlubokou úctu k Vám za vše, co jste musela prožít. Přeji jen radost a štěstí z krásné slečny a malého zbojníka!!!

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Ela | 7. 10. 2019 | 20:11 | reakce na Veronika - 7. 10. 2019 13:54

Nádherně napsané, já mám za sebou dvě ZT do 10 tt a asi 8 biochemickým těhu...
Po ZT revize, první FN Bohunice -šllený přístup :-(, druhá v NMB v Brně.. tam přístup diametrálně odlišný..

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

ivana | 7. 10. 2019 | 19:04 | reakce na Veronika - 7. 10. 2019 13:54

I v práci-jelikož jsme především ženský kolektiv,jsme Verčo byly s tebou.Drželi jsme palečky a mysleli na tebe,bolelo to i nás.Proto jsme rády,že máš nyní dvě krásné děti.Ale i já mám s lékařským personálem smutné zkušenosti
/Sedím na chemoterapii,čeká mě odstranění prsu a sestry si listují v katalogu podprsenek a vesele se baví....

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Petra | 7. 10. 2019 | 15:35 | reakce na Veronika - 7. 10. 2019 13:54

Trochu z jiného soudku, ale něco k té empatii. Doktorka mi sdělila, že můj syn má v 1 roce nádor v břiše. Načež si zvedla příchozí telefon a domlouvala si grilování, hlavně aby kamarádka nezapomněla přivézt kukuřici...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Jana | 7. 10. 2019 | 13:01 | reakce na Nana - 7. 10. 2019 09:45

Ano, nikdy nezapomenu, kdyz mi pani doktorka rekla v sanitce " Nebojte se oni vas v nemocnici vycisti " a my bojovali jeste 2,5 mesice. Ikdyz to nedopadlo dobre, nikdy bych to nevzdala.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu