Zpívají o ženské síle i domácím násilí. Nenecháme se cenzurovat, říká zakladatelka sboru, který podpořil i Gisèle Pelicot

Jak tě napadlo založit pěvecký sbor zaměřený na písně s ženskou tematikou?

Zpěv byl pro mě vždy přirozený, jako mateřský jazyk. V Marseille jsem díky organizaci Maison du Chant narazila na lidové písně ze Středomoří a uvědomila si, že téměř vždy vyprávějí příběhy mužů. Ženy v nich často jen vaří. Nebo v nich muž chce krásnou ženu, ona jde s jiným, a tak ji zabije. To mi přišlo absurdní. 

Zamilovala jsem si energii těchto zpěvů, ale nechtěla zpívat příběhy, kde ženy nemají místo. Rozhodla jsem se hledat v tradici ženskou linku. Zároveň mě zajímalo, jak zní skupina žen. Ženský zpěv přece nemusí být jen jemný a nenápadný, může mít charakter!

Inspirací ti byly také takzvané mondiny, jejichž písně zpíváte. Můžeš přiblížit jejich příběh?

Mondiny byly sezónní pracovnice, které na přelomu 19. a 20. století pracovaly na severu Itálie na rýžovištích. Snažily se vydělat peníze, aby pomohly svým chudým rodinám. Ta práce byla fyzicky velmi náročná – celé dny trávily shrbené v bažinách, v horku, poštípané od komárů. Proto si dodávaly odvahu a energii zpěvem. Bojovaly tak za lepší pracovní podmínky, důstojnost a svobodu. 

Písně mondin pro mě ztělesňují všechno, co na zpěvu miluji. Tyto ženy mají navíc specifický projev. Hlasy položené tak, aby byly slyšet. Máme štěstí, že tyto původně ústně předávané písně jdou díky práci sběratelů docela dobře dohledat.

Z italštiny tedy vzešel i název Tutte Quante?

Ano, v italských písních se objevuje jako „my všechny dohromady“. Ve francouzštině má lehce pejorativní význam jako tutti quanti ve smyslu „a ten zbytek“. A já si říkala, že my budeme „ty ostatní“, ale v ženském rodě. Od roku 2020 sbor čítá 90 členek a další se pořád hlásí, musím dokonce odmítat. Přes týden proto zkoušíme ve dvou skupinách, které se potkávají na společných koncertech.