Zesměšňovala mě před ostatními kvůli váze, spal s jinými tanečnicemi. Příběhy dívek, jejichž trenéři překročili hranice

Nikdy jsem nebyla obětí sexuálního obtěžování od vedoucího, ani jsem si nepřiznávala, že bych o něčem takovém věděla. Postupně jsem ale začala vzpomínat na příběhy kamarádek, jejichž vztahy s trenéry, trenérkami, vedoucími táborů, sborů či jiných zájmových kroužků občas překročily přípustnou hranici. O některých jsem se dozvěděla až po letech, jiné jsem sledovala takzvaně v přímém přenosu.

Rozhodla jsem se proto zjistit více o zneužívání moci, kterou mají často mladí a nezkušení vedoucí ve svých rukou, a jaké dopady mohou mít jejich slova a činy na dospívající. Na dotaz, který jsem zveřejnila na svém instagramovém profilu, se mi ozvalo mnoho respondentek a s jejich svolením jsem vybrala několik příběhů. Některé byly svými vedoucími šikanovány, další musely přestat do kroužku chodit a jiným přerostl vztah s vedoucím do intimní roviny.

Podle psycholožky Hany Kyrianové bývá ve volnočasovém prostředí šikana maskována jako tvrdá práce na úspěchu. Často ji tak lidé chápou i zpětně. „Tak to mohou vnímat amatérští trenéři, kteří v dětství projdou tvrdým tréninkem a pak sami dorostou a začnout používat jediný vzor, který zažili,“ uvádí Hana Kyrianová. Téma ponižujících prohlášení jako „v tomhle nikdy neuspěješ“, „tohle tě do třiceti let zabije“ „jsi moc nějaký, takže to nemůžeš dělat“ se u jejích klientů objevuje nejčastěji v souvislosti s prostředím tréninku, ale někdy také ze strany pedagogů ve škole.

Vyřazení z kolektivu

Se špatným přístupem trenérky, který vyústil v nechuť kroužek navštěvovat, se setkala šestadvacetiletá studentka Lenka, která v pubertě hrála basketbal. Po přestupu do lepšího klubu se cítila jako vyvrhel, k čemuž přispělo chování její trenérky. „Je dcerou basketbalové legendy, takže jsem ji tehdy dost obdivovala. Ke všem se chovala autoritativně, aby si získala respekt, ale bylo vidět, že některé holky má radši než ostatní a protežovala je,“ vzpomíná Lenka. Ona k vyvoleným nepatřila. Od začátku cítila, že mezi spoluhráčky nezapadá. „Časem došlo k tomu, že se mnou holky nechtěly být na tréninku ve dvojici a hrály se mnou za trest. Trenérka mě používala jako špatný příklad a v zápasech jsem téměř pořád seděla. Občas mě shazovala kvůli mé váze.“

Lenka se proto svěřila spoluhráčce, že se nechystá basketbalu věnovat profesionálně, právě kvůli dopadům na psychiku, které už tehdy začala pociťovat. „Trenérka mě slyšela a od té doby jsem místo tréninku s týmem běhala kolečka, protože nechtěla, aby se se mnou ostatní zahazovaly a já jim kazila morálku,“ popisuje Lenka. Cítila se kvůli tomu hrozně, basket se jí zprotivil. Po měsíci běhání koleček se rozhodla z klubu odejít. „Sport, který mě tolik bavil a naplňoval už od dětství, mi najednou byl cizí a vyvolával ve mně záchvaty paniky a vlastní nedostatečnosti. Dlouho mi trvalo si uvědomit, že jsem nebyla zas tak špatná.“