Rozmokvané tělo prostitutky „Čert” nebo detail mrtvé dívky. „Nechtěli jsme jitřit rány příbuzných” říkají autoři Budějovické mordparty
Sbormistr, Metoda Markovič, Smrt stopařek. V posledním roce se kvůli několika českým filmovým a televizním dílům natočených podle skutečných událostí dostalo do popředí téma etiky vůči lidem dotčeným takovou produkcí – tedy obětem nebo pozůstalým. Ukazuje se však, že při rostoucí popularitě takzvané true-crime tvorby je toto téma aktuální také v kontextu knih. Jedním z příkladů je čtenářsky úspěšná kniha Budějovická mordparta – Skutečné příběhy z jihu Čech.
Publikaci společně napsali bývalý policista Jiří Hýsek a publicista Pavel Pechoušek. Aktuálně chystají už třetí díl a podle slov autorů je velký zájem také o přednášky, jež v návaznosti na vydané publikace pořádají. Mnohé čtenáře totiž případy vražd zajímají a Budějovická mordparta přináší mimo jiné unikátní informace a materiály, s nimiž se jinde nesetkají. Mají možnost nahlédnout do mysli vyšetřovatele těchto brutálních činů a zároveň jsou provedeni jeho jednotlivými kroky. Kniha nabízí také řadu materiálů ze spisu, včetně fotografií z míst činů. V posledním jmenovaném bodě pak vyvstávají otázky, zda je zveřejnění snímků často zachycující detaily obličeje nebo částí těl obětí pro zavražděné důstojné i to, jak může dopadnout na už tak traumatizovanou psychiku pozůstalých. Tím spíš, pokud autoři ke zveřejnění takových materiálů s rodinami obětí nekonzultovali.
Autoři v knize ve velké míře popisují například vraždu slovenské romské ženy, která se živila prostitucí na hlavním jihočeském tahu do Rakouska. O oběti autoři píšou tak, že to může pozůstalým značně ublížit. „(Celé jméno) měla na trase přezdívku Čert. Vysloužila si ji pro povolání, které vykonávala, a za svůj vzhled, kdy o sebe příliš nedbala. Také byla za peníze svolná ke všem sexuálním praktikám,” stojí například v popisku pod reprodukcí její pasové fotografie. V samotném textu pak autoři o oběti píší: „(Příjmení) se stala prostitutkou kvůli tomu, že na Slovensku měla děti, které výdělkem z prostituce podporovala. Musely vyrůstat u její matky. Paradoxem je, že přes svůj zanedbaný vzhled a nepřitažlivý zevnějšek měla stálé zákazníky. Nebylo jich mnoho, ale byli, a proto se na trase držela.”
„Velmi jsme použití fotografií zvažovali. Kniha je koncipována jako určitý pohled do policejního spisu a zároveň jako poděkování za mimořádnou práci jihočeských kriminalistů. I fotografie proto mají dokumentární charakter. Navíc případy, o kterých píšeme, byly v minulosti opakovaně zveřejňovány v médiích,” vysvětluje pro Heroine.cz důvody pro zařazení těchto snímku jeden z autorů knihy Pavel Pechoušek.
„Oběti, přeživší a jejich blízcí mohou v první vlně po zhlédnutí zažívat naštvanost, smutek, zklamání, pocit zrady a osamění, demoralizace, strach, frustraci. Ač nepříjemné pocity, většina lidí je zvládne zpracovat sama, s pomocí rodiny a přátel nebo odborné pomoci,” vysvětluje pro Heroine.cz pocity, které mohou příbuzní obětí, jejichž příběhy zachycují filmy nebo knihy, pociťovat psychoterapeutka Marta Mills. Někdy podle ní může dojít k sekundární viktimizaci - ať už kvůli samotnému zpracovování příběhu nebo kvůli reakci okolí a diváků, jindy může dojít i k retraumatizaci.
Policie ČR podle slov jejího mluvčího Ondřeje Moravčíka vnímá podobné knihy problematicky. Proč? A kontaktovali autoři knihy některé z pozůstalých obětí? Celý text včetně kompletního vyjádření autorů knihy najdete na webu Heroine.cz.
