Čip, chytrý telefon, GPS tracking. Můžou technologie zabránit případům, jako je ten chlapce z Halenkovic?
Případ dvanáctiletého chlapce, po kterém čtyři dny pátrala policie i dobrovolníci v okolí Halenkovic na Zlínsku, Česko zaskočil. Chlapce se díky kolemjdoucím, kteří uslyšeli jeho volání o pomoc, podařilo najít. Dostupné informace ale naznačují, že mohlo jít o únos, policie v souvislosti s pohřešováním zadržela jednoho muže. Mnozí rodiče tak začínají přehodnocovat, zda mají jejich děti jezdit sami do školy, zda by měli mít například v oblečení všité čipy. Je vůbec možné takovým situacím předejít? Máme na tuto možnost nějak připravovat děti? A pokud ano, jak? Nad tím se pro Heroine.cz zamýšlí školní psycholožka Milena Toman.
Statisticky vzato žijeme v bezpečném světě. Většina případů pohřešovaných dětí se vyřeší během několika hodina, podle dat jde nejčastěji o útěky, nedorozumění, ztrátu orientace, rozpory rodičů. Až na konci seznamu jsou scénáře, kterých se bojíme nejvíc - únosy, násilí. A přesto – jak ukázal případ z minulého týdne – i extrémně vzácná událost se někdy stane právě teď, právě tady, uprostřed běžného dne.
Možná je to poprvé po dlouhé době, kdy jako rodiče cítíme, že naše obvyklé instinkty — být v klidu, nepřehánět to, věřit dětem i světu kolem nich — narážejí na pochopitelnou potřebu zvednout ochranný štít. Zrušit cesty autobusem? Dát dítěti do boty čip a vyzbrojit ho dobrým telefonem?
„Když se podíváme na to, co má v oblasti bezpečí dětí skutečně nejsilnější oporu v dlouhodobých zkušenostech a výzkumech, vychází z toho poměrně jasný obrázek. Nejlépe fungují jednoduché, opakovatelné dovednosti, které dítě dokáže použít samo a bez váhání," píše v textu pro Heroine.cz školní psycholožka Milena Toman. Tyto dovednosti si podle ní děti nejlépe osvojí prostřednictvím opakovaných rozhovorů s rodiči.
„Věty o tom, že když se dítěti něco nezdá, je v pořádku odejít, že dospělý po dítěti nemá chtít tajemství a že říct si o pomoc není žalování, ale řešení. Vrýt jim postupně do paměti pravidlo: Odmítnout – Odejít – Říct dospělému. Děti si takové věci pamatují překvapivě dobře — hlavně když je slyší opakovaně a v klidu, ne ve chvíli, kdy jsme sami vyděšení," doporučuje.
Vhodné je podle ní si tyto scénáře taky v bezpečí domova vyzkoušet. „Děti se učí hlavně skrze zkušenost – a když už si jednou zkusily říct „ne“ nahlas, otočit se a odejít, je mnohem větší šance, že to dokážou i ve skutečnosti. Cvičte to s nimi," radí. Jak takové rozhovory začít? Za jakých okolností? A co říkají statistiky o čipech a hodinkách? Můžou mít nějaký vliv na bezpečí dětí? A jak postupovat v online světě? Více si přečtete v textu na webu Heroine.cz.
