Aby bylo na světě líp

„Pojďte dál!“ vítá nás se širokým úsměvem a koštětem v ruce energická extrovertka Zuzana Vránová, která se stala Mojí Heroine v roce 2021. Partner letošního ročníku Škoda Auto se rozhodl Zuzce, respektive neziskovce Sousedský klub, kterou založila, propůjčit vůz Enyaq. Šedé SUV má zaparkované jen o pár metrů dál. „Největší radost z něj má moje mamka a teta, obě jsou na větvi z toho, jak je to auto tichoučké,“ říká s nadsázkou.

Vůz s prostorným kufrem ale pomůže i běžnému provozu neziskovky; právě auta, zejména pak dodávky, jsou něčím, co k dennodennímu provozu nutně potřebují. Peníze na ně a související opravy se ale shánějí o dost hůř než na konkrétní pomoc lidem v krizových situacích.

Když zamete dlažbu před domem na Vršovickém náměstí, vede nás Zuzana do patra, v němž každou středu probíhá jedna z činností Sousedského klubu.

Organizaci vybudovala v roce 2019. Tehdy s hrůzou zjistila, že supermarkety vyhazují každý den ohromné množství jídla. Rozhodla se proto nasměrovat potraviny k seniorům a matkám-samoživitelkám. „Začala jsem obcházet starší lidi v blízkém okolí a nabízet jim jídlo. Ale plány narůstaly… Když jsem bojovala za sídlo Sousedského klubu, všichni si ťukali na čelo a místní zastupitelé mi asi chtěli volat sanitku do Bohnic, ale teď už jsou rádi,“ líčí Zuzana.

Jak je důležité sousedit se

Začala spolupracovat s Potravinovou bankou a každý pátek v sídle Sousedského klubu rozdává jídlo, ale nejen to: vytvořila místo, kde senioři dostanou kávu, zákusek a mají možnost si na chvíli posedět a popovídat nebo najít sociální, právní či psychologickou pomoc zdarma. V tuhle chvíli má klub přes čtyři stovky členů a členek; asi čtyřem desítkám z nich vozí organizace jídlo domů. „Nechtěla jsem jen dát lidem do ruky tašku,“ vysvětluje Zuzka, proč vytvořila sdružení, které je zároveň funkční komunitou pro osamělé.

Přestože má Sousedský klub svůj domov o pár ulic dál, na Vršovickém náměstí se každou středu schází „tvrdé jádro“. Dá si kávu, dezert a může si odnést něco ze štendrů s oblečením. Zuzana kmitá v čele svých usměvavých pomocnic, které chystají oblečení a další věci k rozebrání. Žádá je o kávu a nám poroučí: „Dejte si Pavlovu, to dělala naše Jana, ona je blázen.“ Obdivujeme malé zákusky s meruňkovým krémem a rozmarýnem a Zuzka po krátkém zamyšlení dodává: „Tady vlastně není nikdo normální.“

Každý si chce Zuzku na chvíli odchytit. Se všemi příchozími se zdraví, srdečně je obejme nebo podrží za ruku. Většinu z nich zná jménem, vyptává se na příbuzné nebo pokroky v léčbě. „Podpora organizace stojí na grantech a darech obchodů, podnikatelů i jednotlivců. Mým cílem je mít nějakou stabilní podporu, vracet by do společnosti měly podle mě spíš velké firmy než jednotlivci,“ myslí si. Po letech fungujícího projektu se čtyřmi zaměstnanci a osmi dobrovolníky se posouvá čím dál více do pozice CEO.

Nové plány

Prostor zaplňuje povídání, vůně kávy, ruch. Středy jsou poklidné: na výběr oblečení dorazí maximálně pár desítek lidí. Pořádný šrumec bývá v sídle Sousedského klubu v pátek, kdy se rozdá minimálně tuna jídla. Náročné to není jen fyzicky, ale i psychicky – neustálé řešení krizových chvil, vysvětlování, organizování.

Přesto má Zuzana, která dnes už spíš než roznášení tašek po bytech obstarává fundraising a učí se úkoly delegovat na druhé, ještě další plány. Vybírá peníze na foodtruck a nevzdává se ani vize sídla v Praze 1. „Snažím se být dobrým člověkem. Na to dřu každej den,“ říká s úsměvem i samozřejmostí sobě vlastní. Prý je vlastně jedno, co konkrétně dělá. Začíná zkrátka sama u sebe a chce, aby bylo na světě líp.

Středa ale pro Zuzanu znamená volné odpoledne. Když se rozloučí s klienty, přenechá velení dobrovolnicím a zamíří k autu. Pro dnešek má splněno. V jasně červených šatech zapózuje pro fotografku a na chvíli tím zastaví dopravu. Pak bere psa Eli i maminku s tetou na oběd právě tím tichoučkým Enyaqem, aby si ho náležitě užily.

Odpoledne má volno, které si sama nařídila. Dojde si na masáž a patrně skončí u četby nové kriminálky J. K. Rowling, která je prý „děsně tlustá, ale napínavá, tak co mám dělat“.