Chci být hlavně dobrým člověkem, říká nová šéfka poradenské společnosti EY

I když je nová šéfka poradenské společnosti EY Martina Kneiflová
původně daňařka, nejdůležitější jsou pro ni vztahy s lidmi. Těm umí dát i více šancí, aby ukázali, co v nich je.

Foto: Ernst & Young Martina Kneiflová

Jaké bude české EY pod vaším vedením? 

Budeme jasněji vystupovat jako jedna firma. Chci nás více pospojovat dohromady, protože požadavky našich klientů jsou stále komplexnější a je nutné jim poskytovat služby se zapojením všech odborností, které ve společnosti máme, bez ohledu na naše vnitřní členění. Jsem také připravena více pracovat na našich vztazích s klienty a posílit péči o naše ­zaměstnance. Do EY chceme získat nejlepší experty, musíme proto být schopni se o ně také dobře postarat. To samozřejmě platí i pro lidi, kteří už u nás pracují. 

Jak konkrétně bude lepší péče o zaměstnance vypadat? 

Podíváme se s kolegy na to, zda máme dobře nastavený hodnotící systém a zda všichni vědí, co mají dělat. Prověříme, jestli zaměstnancům poskytujeme benefity, které opravdu chtějí. Úplně nejdůležitější je pro mě ale mnohem intenzivnější podpora našich lidí ze strany jejich nadřízených. Kromě jiného je potřeba, aby šéfové za svými lidmi aktivně „chodili“ a starali se o ně – a to samozřejmě i v době, kdy se stále často vidí jen online. Ještě před převzetím funkce jsem se individuálně potkala se všemi českými partnery EY a ptala se jich, jak pracují se svými týmy a co jim pomohlo zvládnout už téměř dva pandemické roky. Vyprávěli mi, jak moc jim chybí osobní kontakt s týmy. Výpadek nepracovního setkávání se řada z nich snažila dohnat i v době, kdy všichni pracovali z domova – třeba online společně vařili nebo si na dálku udělali ochutnávku vín. Jiní šli na piknik do parku. Věřím, že takové aktivity pomohou tomu, že lidé u nás budou pracovat rádi. Když se řadu měsíců vůbec nepotkají ani při práci, ani ve volném čase, těžko se dá očekávat, že budou vnímat všechny nuance naší firemní kultury a stanou se jejími nositeli. 

Martina Kneiflová

Žena, která má od ledna pod sebou více než 1200 zaměstnanců a řídí 34členný partnerský tým, sama sebe charakterizuje jako velmi hodnou, ale zároveň velmi přísnou. Během své dvaadvacetileté kariéry v EY se naučila jasně říkat, kdy je s prací spokojená a kdy nikoliv. O své lidi chce nyní více pečovat a dát pracovnímu trhu vědět, že hledá ty nejlepší a dokáže si je udržet. 

  • Od ledna 2022 vedoucí partnerka EY v Česku.
  • Ve firmě pracuje 22 let, začínala jako daňová konzultantka.
  • Vystudovala VŠE v Praze.
  • Je vdaná a má dvě dcery.
  • Jako studentka prováděla deset let na zámku Sychrov.
  • S manželem zpívá ve vokálním souboru Ensemble Hilaris.
  • Šestkrát týdně cvičí ráno sestavy podle trenérky Lilly Sabri.
  • Miluje sjezdové lyžování.
  • Nemá ráda adrenalinové zážitky.
  • Jejím snem je návštěva Metropolitní opery v New Yorku. 

Co vám pomohlo k tomu, že jste se stala šéfkou českého EY? 

Velmi důležitou roli sehráli moji osvícení šéfové a kolegové, zejména v době, kdy jsem se vracela z obou mateřských dovolených. Pracovala jsem na zkrácený úvazek, což v době mých návratů bylo stále něco spíše výjimečného. Byl to ale klíč k tomu, abych ve firmě mohla být dlouhodobě spokojená. Cítila jsem, že se v ní mohu posouvat, i když zároveň řeším rodinné věci. Když mě v roce 2012 povýšili mezi partnery firmy, byla jsem v daňovém oddělení mezi partnery jediná žena. Kolegové byli na poradách zvyklí mluvit svým mužským jazykem, a tak se velmi často zarazili, zamysleli se a své myšlenky přeformulovali. Pro moji touhu pracovně uspět byla důležitá moje babička, která se stala lékařkou v době, kdy vůbec nebylo běžné, aby žena vykonávala takovou profesi. Díky ní jsem ­viděla, že ženy mohou dokázat vše, co samy chtějí. 

Když bývalý světový šéf EY Mark Weinberger předával v roce 2019 funkci Carminovi De Sibio, zažertoval, že měl pocit, že od převzetí funkce dělal méně chyb, protože mu kolegové o nich méně říkali. Co čekáte od svých lidí vy? 

Doufám, že budou velmi přímí a řeknou mi, když budu něco dělat špatně. Jinak ale musím dát Markovi za pravdu. Když už bylo oznámeno, že získám současnou funkci, lidé mi začali více naslouchat a já začala mít pocit, že jsem chytřejší. Všichni přikyvovali a mně přišlo, že jsem asi řekla něco hrozně moudrého! Každopádně potřebuji, aby mi kolegové byli schopni říci, že něco nemá smysl dělat, když si to budou myslet. 

Vaše předchůdkyně Magdalena Souček, která firmu v Česku v podstatě vybudovala, se řídí heslem: „Mysli přímo, mluv přímo.“ Čím se řídíte vy? 

Jsem hrozně hodná, ale zároveň hrozně přísná. Zní to jako protimluv, ale u mě to funguje. Dokážu být opravdu náročná, ale zároveň se umím vcítit do druhých. Když vidím, že se někdo opravdu snaží, dokážu mu dát druhou i třetí šanci. Když ale vidím, že kolega či kolegyně vlastně ani nechtějí odvést dobrou práci, velmi jasně řeknu, že to není v pořádku. Tohle jsem se ale musela v průběhu své manažerské kariéry naučit, protože zpočátku jsem předpokládala, že jsme vlastně všichni obdobní a všichni hned věci pochopí přesně tak, jak to myslím. Nyní už umím být až nepříjemně upřímná a rozhodně nehraju žádné hry. Zároveň je pro mě důležité, aby se nikdo z firmy nebál za mnou přijít osobně do kanceláře, když si bude myslet, že je to potřeba. Když si totiž manažeři nastavují různé hierarchické bariéry, často se od týmu nedozvědí věci, které jsou zásadní. 

Jak dostat z lidí to nejlepší? 

Správnou motivací, důvěrou a také odpovídající a férovou zpětnou vazbou. Přijde mi důležité si s lidmi povídat a nebát se jim přiznat, že se mi třeba zrovna něco nepovedlo nebo mi není dobře. Ukazuji tím, že jsem také člověk, který může mít své trápení nebo mu něco nejde. Když přitom budu stále dosahovat skvělých výsledků, oni sami uvidí, že se také nemusí těmi svými trápeními limitovat. Myslím si, že by šéf měl umět dát najevo svou zranitelnost. Během pandemie jsem pro svůj tým pořádala online setkání, kde jsme se vůbec nebavili o práci, ale dávali si tipy na dobré filmy nebo si vyprávěli, co nám udělalo radost. Já se na ty krátké online schůzky vždy pečlivě připravovala, abych vymyslela něco nového nebo zajímavého a abychom společně strávili pár příjemných minut. Ale třeba bylo nevlídno, čísla nakažených stoupala, nebylo možné ani opustit okres. Tak jsem prostě na začátku schůzky řekla, že doufám, že jim se daří dobře, protože já už toho mám plné zuby. Ale pak se rozproudila debata a všichni jsme si navzájem pomohli. 

Čím vám lidé udělají radost? 

Udělají mi radost svou dobrou náladou. Když přijdou a jsou usměvaví. Hodně mě to nabíjí, pozitivní atmosféru mám moc ráda. V životě oceňuji, když vidím, že se mají lidé rádi. Když se třeba v naší rodině něco slaví, většinou se u nás doma sejde celá širší rodina, což je teď už skoro dvacet lidí. Já z toho bývám vyřízená, protože mám pocit, že musím vše skvěle připravit a uvařit. Když ale pak vidím, že se spolu všichni baví, je jim spolu hezky a vládne tam milá atmosféra, tak mi to udělá fakt dobře. Mít kvalitní vztahy s lidmi kolem sebe je pro mě opravdu důležité. Vnímám je jako takovou kotvu. Ať jde o moje nejbližší, nebo o kolegy v práci. Jsem moc vděčná za vztah, který máme s manželem. Brali jsme se pět týdnů poté, co jsem nastoupila do firmy. Manžel akceptoval fakt, že jsem dlouho v práci, mám velkou odpovědnost, a ještě nosím domů víc peněz než on. Zároveň si vážím toho, že mi moje dvě dcery nikdy neřekly, že se jim málo věnuji nebo že jsem málo doma. Dnes už jsou velké, takže si o to víc cením společně stráveného času. I kdybychom měly spolu jen mýt nádobí.

Do EY chceme získat nejlepší experty, musíme proto být schopni se o ně také dobře postarat.

Co je pro vás v životě opravdu důležité? 

Ráda mluvím o své rodině, našich třech bernských salašnických psech či o pečení chleba, kterému se věnuji už skoro deset let. Když ale mám říci, co je pro mě v životě důležité, tak to je to, abych byla dobrým člověkem. Nezáleží na tom, na jaké pozici člověk pracuje, kde bydlí, v čem jezdí, jak často mluví s novináři či kolik lidí řídí. Základ je, že je člověkem. Jestli dobrým nebo špatným, o tom nerozhoduje to, co je kolem, ale jaký je uvnitř. 

Jaká jste uvnitř? 

Asi úplně normální. Jako puberťačka jsem chtěla být dětská lékařka po babičce a pomáhat lidem. Zlom přišel ve třetím ročníku na gymnáziu, kdy jsem se začala bát odpovědnosti za lidský život. Když se k tomu přidalo to, že jsem nebyla úplně skvělá v chemii a fyzice, vzdala jsem to. Dodneška jsem toho ale nepřestala litovat! Nyní ovšem přišla náplast v podobě mé starší ­dcery, která medicínu studuje a je moc spokojená. A já tak nepečuji o své pacienty, ale o naše klienty a své kolegy. 

Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností Ernst & Young. 

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s