Koupit vstupenky na konferenci Heroine

Porod mnohým ženám stále způsobuje trauma. Nová generace porodníků snad slibuje změnu, říká Šmídová

17. březen 2023
14 347

Traumata žen způsobená na porodním sále jsou v Česku bohužel stále dost běžným jevem. I proto se české porodnictví ocitá pod palbou kritiky a ve veřejné debatě se čím dál častěji diskutuje pojem „porodnické násilí“. Situaci v českých porodnicích zkoumala čtyři roky socioložka Iva Šmídová a v rozhovoru pro Heroine.cz přibližuje některé příčiny této nezdravé praxe. Uvádí například, jak se situace mění s příchodem nové generace porodníků a porodnic, kteří jsou si vědomi důležitosti komunikace s rodičkou a spoluprací s porodními asistentkami. Pozvolna se podle Šmídové mění i postoj zdravotnického personálu k tak zvané perinatální ztrátě.

Čeští porodníci se ocitli v soukolí rutinních postupů, které často mohou rodičkám způsobit trauma. Nová generace lékařů a lékařek už poznává, jak důležitou roli hraje komunikace a respekt. Foto: Shutterstock

Čtyři roky jste v Česku zkoumala praxi porodů. Jakým způsobem váš výzkum probíhal a k jakým hlavním zjištěním jste dospěla?

Šlo o výzkum vedený hloubkovými rozhovory s lidmi, kterých se porod týká. Tedy s rodičkami, porodními asistentkami, gynekology a porodníky, zejména těmi seniorními, kteří mohou ze svých pozic praxi určovat. Tedy jednak ji měnit, nebo udržovat status quo. Analýza se zaměřila na vztahy mezi aktéry, na nerovnosti v systému i mezi profesemi a na identifikaci příležitostí ke změně. Role primářů a vedoucích lékařů není tak nezávislá, jak se zvenčí může zdát. Posun k lepšímu lze však sledovat jak v malých porodnicích, tak v těch fakultních, záleží na osobnosti v čele týmu a „škole“, kterou tam razí. Praxe je tak velmi různorodá, což může být překvapivým zjištěním v českém systému zdravotní péče s řadou striktních norem a vyhlášek. Zvláštní roli má v celé věci Česká gynekologická a porodnická společnost (ČGPS), která byla v době našeho výzkumu v lecčems trochu mastodontem.

Jak byste popsala vaše pozorování z genderového hlediska?

Výzkum doložil, jakým stereotypům a rutinním postupům čelí rodičky, porodní asistentky, lékařky, ale i mladí lékaři – muži. Narazily jsme na to, že vztahy mezi rodící ženou a porodním personálem jsou často silně hierarchizované a genderované. Nejvíce jsem se zaměřila na vztahy v profesi, na do očí bijící duální přístup k ženám a mužům, kdy ženy jsou automaticky předjímány jako matky a muži jako nositelé expertízy, nestrannosti a akčnosti. Tohle bylo opravdu klíčové – že kariéra v oblasti gynekologie a porodnictví znamená neustálou konfrontaci s vlastním ženstvím z pozice esenciálního naplnění mateřství. Spíše úsměvná byla opakovaná zjištění, že šéfové klinik a porodnic si dávali záležet, aby po nich něco zbylo – „novej barák“, pavilon. Ženy ve stejných pozicích, kterých bylo výrazně méně, pak chtěly zanechat odkaz v kvalitě vztahů jak v nemocničním týmu, tak v respektu k rodičkám. Možná i tento genderovaný vzorec se promítá do obrazu českého porodnictví. Čest všem stávajícím výjimkám.

A v bolestech roditi budeš… Čemu vlastně říkáme dobrý porod?

Jak (se) rodíme

Jak jste sama v jednom rozhovoru uvedla, v porodnici dochází ke střetu žitých, tedy zakoušených, a expertních, tedy medicínských definic mateřství a rodičovství. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tyto konflikty mohou být velice bolestné a na ranou fázi rodičovství mohou mít hodně negativní vliv. Z čeho tyto odlišné představy pramení a je vůbec možné je nějak sladit dohromady?

Je třeba konstatovat, že věci se trochu mění, a to i generační obměnou. Mladí lékaři a lékařky, kteří přicházejí do praxe, mají často zahraniční zkušenost a přinášejí tak jinou perspektivu. Můj výzkum byl kvalitativní, takže nechci generalizovat na celou Českou republiku, ale co se týče typů jednání, tam si obecnější soudy dovolím pronést. V menších nemocnicích, kde neudržitelný stav reflektují, šly změny někdy provést snáze. Tamní primáři se shodovali na tom, že se jim vyplatilo investovat do mezilidských vztahů na pracovištích a do meziprofesní spolupráce. Zjistili, že je neuvěřitelně důležité udělat si čas na komunikaci případných chyb s rodící ženou, její rodinou a také s personálem. Ukazuje se, že se pak méně často setkávají s odmítavým postojem nebo soudním řešením těchto sporů. Primáři zde zároveň delegují velkou zodpovědnost na porodní asistentky, což jim uvolňuje ruce k řešení krizových situací. V tomto nastavení vše funguje výrazně líp.

Jaká byla oproti tomu praxe ve velkých klinických porodnicích?

Tam existovaly velké rozdíly třeba mezi Prahou a Brnem, dnes i Ostravou. Zdá se mi, že některá pracoviště v Praze jsou mnohem konzervativnější a rigidnější a mají možná mnohem více co ztratit v tom, jakou image si budovala po celou svoji historii. Vliv může mít i blízkost mocenských a rozhodovacích center. Brněnská praxe už tehdy vsadila na úzkou spolupráci porodníků s porodními asistentkami a volili konzervativnější přístup k vedení porodů, tedy s méně intervencemi.

Jak ukončit přenášení porodního traumatu na další děti? Autoritativní postupy gynekologů patří minulosti

Porod a násilí

Jak byste komunikovala závěry svého výzkumu směrem k lidem, kteří mají možnost stav českého porodnictví ovlivnit?

Pokládám za důležitý mezilidský kontakt, kultivaci vztahů a respekt. S lékařkami a lékaři o těchto věcech mluvíme a sdílíme tak svoje frustrace i možné výhledy na změnu. O nastavování standardů v profesní praxi aktuálně komunikuji s iniciativou Mladí lékaři. Ta funguje jako útočiště pro lékaře a lékařky, kteří při střetu s profesní rutinou hledají nějakou podporu. Docela velkou žábou na prameni u nás byla v době výzkumu již zmíněná ČGPS, což je profesní sdružení, kde mají velké slovo soukromí gynekologové a kde panují velké kompetenční neshody. Námi zdokumentovaná ochota ke změně byla v této instituci ve stadiu jakési zabarikádovanosti, kdy ustoupit z vlastních pozic znamenalo prohru. S podobně rigidními organizacemi, které nechtějí dialog, ale v českém systému mají výjimečnou pozici, je těžké komunikovat. Musí zde být alespoň minimální míra zájmu z druhé strany. Jako vědkyně, tedy nezávislá expertka, stav věcí snad ovlivňuji také v různých radách, například v Radě vlády pro rovnost žen a mužů nebo v Pracovní skupině k porodnictví.

Zlehčování zdravotních potíží žen a jejich chybná diagnostika jsou bohužel stále dost časté jevy nejen v Česku. V nedávné minulosti se o těchto problémech psalo v souvislosti s vakcinací proti covidu-19 a jejími dopady na menstruační cyklus žen. Jak tuto situaci vnímáte z pozice socioložky?

Nechci ji omlouvat, zároveň si ale myslím, že vesměs nejde o vědomou praxi vylučování žen nebo bezohlednost či přímou diskriminaci. Do vysoké míry je to jen jakási slepota k tomu, že populace je pestrá a že je potřeba věnovat pozornost jejímu demografickému složení. Patří k tomu i neochota lékařů vpustit do svých výzkumů sociální vědce nebo demografy, kteří vědí, jak sbírat data vypovídající o populaci. Vzorky jsou pak často problematicky složené a ženská populace se do nich nedostane, protože je prostě „problémová“ (řečeno jejich slovy). Ženy můžou být těhotné, mají hormonální výkyvy a nevyhovují tak standardním výzkumným postupům kalibrovaným na dosud bezpříznakovou, tedy mužskou populaci, která je pořád vnímaná jako neemoční a neutrální. Což je samozřejmě fiktivní představa. Kulturní projekce do postupu, jak výzkum probíhá, je prostě stále silná.

Zkoumáte také tak zvanou perinatální ztrátu, ve které se setkávají oblasti reprodukční medicíny a způsobů rozloučení, umírání a smrti. Zatímco v některých zemích existují v porodnicích márnice a důstojný prostor pro truchlení a rozloučení se zesnulým dítětem u porodu je samozřejmostí, personál českých porodnic často neumí s touto ztrátou zacházet. Jaké jsou podle vás příčiny této praxe?

Nejprve je třeba říct, že za posledních pět let se u nás věci na tomto poli neuvěřitelně pohnuly. V parlamentu bylo například schváleno, že i otcové po úmrtí dítěte kolem porodu mají nárok na otcovskou dovolenou. Výzkumy dokládají, jak se proměňují vzorce v přístupu ke smrti. Ještě v sedmdesátých letech profesionalita nemocničního personálu znamenala neprojevit při úmrtí žádné emoce a nemluvit o tom, což bylo vnímané jako nejlepší ochrana pro všechny zúčastněné. Ale pak se praxe začala měnit směrem k tak zvané intimní smrti.

Co přesně si pod pojmem „intimní smrt“ představit?

Je to sdílená představa, že je potřeba podporovat intenzivní a individuální prožitek a opravdu se s tím mrtvě narozeným dítětem rozloučit. Socioložka a porodní asistentka Carol Komaromy ve svém výzkumu ukázala, že je důležité zachovat truchlícím rodičům škálu výběru – nabízet možnosti, nastavit nějaký bezpečný polštář jak pro personál, tak pro rodiče, ale nenormalizovat pouze jediný nový přístup. A nenutit třeba rodiče k tomu, aby mrtvému miminku otiskli nožičku, vyfotili si je, nebo je omyli a oblékli. To by v kultuře, jako je ta česká, která smrt pokud možno schovává někam za zástěnu, znamenalo pro řadu rodičů příliš radikální intervenci. Je ale důležité nabídnout ty možnosti jako volby. Vytěsnění smrti, třeba i během předporodní přípravy, vede ale k tomu, že jsou rodiče v případě úmrtí dítěte na porodním sále zcela nepřipraveni. Je to pochopitelné, ale tím spíše musí být proškolený nemocniční personál a nabídnout jim třeba služby specializovaných profesionálů, klidně z neziskovek. Myslím si, že tato část již začíná být pokryta širokou nabídkou podpůrných služeb.

Vaším dlouhodobým výzkumným zájmem je studium mužů a mužství. Jakým směrem se aktuálně ubírá vaše bádání?

Věnuji se tomu, jak je gender vepsán do fungování organizací a společenských vzorců jednání. Mám radost, že byl letos podpořen tříletý výzkumný projekt Instituce stárnoucích mužů, ve kterém budeme s týmem badatelek a badatelů prozkoumávat právě vztahy mezi genderem a věkem. Konkrétně v různých prostředích, kde muži stárnou. Nejde přitom o chronologicky definované stárnutí, ale o to, kdy si aktéři uvědomili, že jejich věk začal hrát „seniorní“ roli. Ta někdy a některým může dodat váhy a vlivu, jindy naopak komplikuje každodenní život. Už se moc těšíme na výzkum v terénu.

Iva Šmídová

Socioložka, výzkumnice a vysokoškolská pedagožka

Foto: Archiv Ivy Šmídové" />
Socioložka Iva Šmídová
Foto: Archiv Ivy Šmídové

Profesně působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřuje se na výzkum maskulinit, genderové nerovnosti, sociologii medicíny, zdraví a nemoci a také na téma smrti a umírání. Je členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů, pracovní skupiny Muži a genderová rovnost a také Pracovní skupiny pro porodnictví. Aktuálně se věnuje výzkumu institucí stárnoucích mužů.

Aktuální číslo

  • Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
  • Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet". 
  • My a nespavost. Existuje ideální spánek?
  • Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
Popup se zavře za 8s