Porod mnohým ženám stále způsobuje trauma. Nová generace porodníků snad slibuje změnu, říká Šmídová

Čtyři roky jste v Česku zkoumala praxi porodů. Jakým způsobem váš výzkum probíhal a k jakým hlavním zjištěním jste dospěla?

Šlo o výzkum vedený hloubkovými rozhovory s lidmi, kterých se porod týká. Tedy s rodičkami, porodními asistentkami, gynekology a porodníky, zejména těmi seniorními, kteří mohou ze svých pozic praxi určovat. Tedy jednak ji měnit, nebo udržovat status quo. Analýza se zaměřila na vztahy mezi aktéry, na nerovnosti v systému i mezi profesemi a na identifikaci příležitostí ke změně. Role primářů a vedoucích lékařů není tak nezávislá, jak se zvenčí může zdát. Posun k lepšímu lze však sledovat jak v malých porodnicích, tak v těch fakultních, záleží na osobnosti v čele týmu a „škole“, kterou tam razí. Praxe je tak velmi různorodá, což může být překvapivým zjištěním v českém systému zdravotní péče s řadou striktních norem a vyhlášek. Zvláštní roli má v celé věci Česká gynekologická a porodnická společnost (ČGPS), která byla v době našeho výzkumu v lecčems trochu mastodontem.

Jak byste popsala vaše pozorování z genderového hlediska?

Výzkum doložil, jakým stereotypům a rutinním postupům čelí rodičky, porodní asistentky, lékařky, ale i mladí lékaři – muži. Narazily jsme na to, že vztahy mezi rodící ženou a porodním personálem jsou často silně hierarchizované a genderované. Nejvíce jsem se zaměřila na vztahy v profesi, na do očí bijící duální přístup k ženám a mužům, kdy ženy jsou automaticky předjímány jako matky a muži jako nositelé expertízy, nestrannosti a akčnosti. Tohle bylo opravdu klíčové – že kariéra v oblasti gynekologie a porodnictví znamená neustálou konfrontaci s vlastním ženstvím z pozice esenciálního naplnění mateřství. Spíše úsměvná byla opakovaná zjištění, že šéfové klinik a porodnic si dávali záležet, aby po nich něco zbylo – „novej barák“, pavilon. Ženy ve stejných pozicích, kterých bylo výrazně méně, pak chtěly zanechat odkaz v kvalitě vztahů jak v nemocničním týmu, tak v respektu k rodičkám. Možná i tento genderovaný vzorec se promítá do obrazu českého porodnictví. Čest všem stávajícím výjimkám.

Jaká byla oproti tomu praxe ve velkých klinických porodnicích?

Tam existovaly velké rozdíly třeba mezi Prahou a Brnem, dnes i Ostravou. Zdá se mi, že některá pracoviště v Praze jsou mnohem konzervativnější a rigidnější a mají možná mnohem více co ztratit v tom, jakou image si budovala po celou svoji historii. Vliv může mít i blízkost mocenských a rozhodovacích center. Brněnská praxe už tehdy vsadila na úzkou spolupráci porodníků s porodními asistentkami a volili konzervativnější přístup k vedení porodů, tedy s méně intervencemi.

Zlehčování zdravotních potíží žen a jejich chybná diagnostika jsou bohužel stále dost časté jevy nejen v Česku. V nedávné minulosti se o těchto problémech psalo v souvislosti s vakcinací proti covidu-19 a jejími dopady na menstruační cyklus žen. Jak tuto situaci vnímáte z pozice socioložky?

Nechci ji omlouvat, zároveň si ale myslím, že vesměs nejde o vědomou praxi vylučování žen nebo bezohlednost či přímou diskriminaci. Do vysoké míry je to jen jakási slepota k tomu, že populace je pestrá a že je potřeba věnovat pozornost jejímu demografickému složení. Patří k tomu i neochota lékařů vpustit do svých výzkumů sociální vědce nebo demografy, kteří vědí, jak sbírat data vypovídající o populaci. Vzorky jsou pak často problematicky složené a ženská populace se do nich nedostane, protože je prostě „problémová“ (řečeno jejich slovy). Ženy můžou být těhotné, mají hormonální výkyvy a nevyhovují tak standardním výzkumným postupům kalibrovaným na dosud bezpříznakovou, tedy mužskou populaci, která je pořád vnímaná jako neemoční a neutrální. Což je samozřejmě fiktivní představa. Kulturní projekce do postupu, jak výzkum probíhá, je prostě stále silná.

Zkoumáte také tak zvanou perinatální ztrátu, ve které se setkávají oblasti reprodukční medicíny a způsobů rozloučení, umírání a smrti. Zatímco v některých zemích existují v porodnicích márnice a důstojný prostor pro truchlení a rozloučení se zesnulým dítětem u porodu je samozřejmostí, personál českých porodnic často neumí s touto ztrátou zacházet. Jaké jsou podle vás příčiny této praxe?

Nejprve je třeba říct, že za posledních pět let se u nás věci na tomto poli neuvěřitelně pohnuly. V parlamentu bylo například schváleno, že i otcové po úmrtí dítěte kolem porodu mají nárok na otcovskou dovolenou. Výzkumy dokládají, jak se proměňují vzorce v přístupu ke smrti. Ještě v sedmdesátých letech profesionalita nemocničního personálu znamenala neprojevit při úmrtí žádné emoce a nemluvit o tom, což bylo vnímané jako nejlepší ochrana pro všechny zúčastněné. Ale pak se praxe začala měnit směrem k tak zvané intimní smrti.

Co přesně si pod pojmem „intimní smrt“ představit?

Je to sdílená představa, že je potřeba podporovat intenzivní a individuální prožitek a opravdu se s tím mrtvě narozeným dítětem rozloučit. Socioložka a porodní asistentka Carol Komaromy ve svém výzkumu ukázala, že je důležité zachovat truchlícím rodičům škálu výběru – nabízet možnosti, nastavit nějaký bezpečný polštář jak pro personál, tak pro rodiče, ale nenormalizovat pouze jediný nový přístup. A nenutit třeba rodiče k tomu, aby mrtvému miminku otiskli nožičku, vyfotili si je, nebo je omyli a oblékli. To by v kultuře, jako je ta česká, která smrt pokud možno schovává někam za zástěnu, znamenalo pro řadu rodičů příliš radikální intervenci. Je ale důležité nabídnout ty možnosti jako volby. Vytěsnění smrti, třeba i během předporodní přípravy, vede ale k tomu, že jsou rodiče v případě úmrtí dítěte na porodním sále zcela nepřipraveni. Je to pochopitelné, ale tím spíše musí být proškolený nemocniční personál a nabídnout jim třeba služby specializovaných profesionálů, klidně z neziskovek. Myslím si, že tato část již začíná být pokryta širokou nabídkou podpůrných služeb.

Vaším dlouhodobým výzkumným zájmem je studium mužů a mužství. Jakým směrem se aktuálně ubírá vaše bádání?

Věnuji se tomu, jak je gender vepsán do fungování organizací a společenských vzorců jednání. Mám radost, že byl letos podpořen tříletý výzkumný projekt Instituce stárnoucích mužů, ve kterém budeme s týmem badatelek a badatelů prozkoumávat právě vztahy mezi genderem a věkem. Konkrétně v různých prostředích, kde muži stárnou. Nejde přitom o chronologicky definované stárnutí, ale o to, kdy si aktéři uvědomili, že jejich věk začal hrát „seniorní“ roli. Ta někdy a některým může dodat váhy a vlivu, jindy naopak komplikuje každodenní život. Už se moc těšíme na výzkum v terénu.